Mumie jeptišky z hradu: Zázrak, nebo hříčka přírody?

„My níže podepsaní vědy lékařské doktoři a vážení profesoři veleslavné university pražské a slovutní přísežní fyzikové království českého stvrzujeme a dosvědčujeme, že jsme… vlastníma očima viděli, jakož i vlastníma rukama ohledali a co nejdůkladněji prozkoumali tělo ctihodné matky Marie Elekty od Ježíše… na sedadle posazené, a že jsme je nalezli dokonale neporušené, mající kůži úplně zachovalou, barvu hnědou neboli kaštanovou a všecky údy ohybné a vypryšťující jakousi tekutinu vůně jasmínové,“ píše se v protokolu odborné komise pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity z 12. srpna roku 1677, jehož překlad z latiny publikoval v roce 1910 spisovatel František Blaťák.

„Neporušenost považujeme jednomyslně za naprosto zázračnou a všecky přirozené síly přesahující… Na dotvrzení toho tuto listinu vlastní rukou podpisujeme a svou pečetí opatřujeme,“ uzavírá komise, která v průběhu čtrnácti let tělo zkoumala hned několikrát.

Dokument byl vydán po třicetileté válce, v době, kdy sotva stihla vyrůst nová generace. Princip „cuius regio, eius religio“, tedy „kdo ovládne zemi, určuje víru“, definitivně potvrdil protestantismus jako oficiální směr křesťanství, a tím ukončil existenci jednotné katolické Evropy.

Po krutém divadle s hromadnou popravou českých pánů se Habsburkové snažili upevnit vládu všemi možnými způsoby. Zázračná matka představená se jim hodila, svatých bylo v zemi kacířských Čechů třeba jako soli. Slovutní páni profesoři tedy plnili něco jako vládní zakázku.

„V tom se neshodneme, lékaři byli vázáni lékařským slibem,“ reaguje sestra Marie Milada, vystudovaná lékařka a bývalá převorka kláštera bosých karmelitek, která dala v roce 2003 podnět k antropologickému zkoumání ostatků matky Elekty. Stal se tedy skutečný zázrak, nebo šlo o šikovný politický tah? Snad něco naznačí osudy samotné mumie a to, co víme z jejího života.

Sedí lehce předkloněná na dřevěném křesle. V neuvěřitelně zachovalých prstech, z nichž jde dosud sejmout otisky papilárních linií, svírá růženec s křížkem. Zpod hábitu vykukují nohy v páskových sandálech.

Jasně bílé zuby prosvítají v úsměvu za rty, které jsou podivuhodně zachované. Hlava je mírně nachýlená dopředu. Bílá pokrývka hlavy zvaná tóka a černý závoj milosrdně zakrývají holou kůži lebky, propadlý nos a díry očí však zakrýt nedokážou. Fakt, že jde o mrtvolu, popřít nelze.

Vyrovnat se s ním musela i sestra Milada. „Samozřejmě jsem si kladla otázky po smyslu toho všeho. Staletí zachované tělo na mě zapůsobilo, potřebovala jsem porozumět. Abych si k matce Elektě našla osobní vztah, musela jsem pochopit myšlení středověkého člověka a jeho úctu k neporušeným ostatkům světců,“ vzpomíná na první setkání s mumií zakladatelky kláštera.

„Na to, že mumifikované tělo vystavujeme, jsou dnes mezi věřícími různé názory,“ přiznává. „Někdo to považuje za nekulturní a nemístné, u někoho vzbuzuje mrtvé tělo pocit ošklivosti a strachu, mnozí však u něj hledají útěchu a povzbuzení, svěřují se mu. Já osobně jsem si k matce Elektě našla hlubší vztah díky antropologickému průzkumu, kdy jsem pochopila, jak mnoho vytrpěla a čím vším si v životě prošla. Přitom se jí podařilo zachovat sebeovládání, vyrovnanost a rozhodnost.“

Na první pohled měla služebnice Boží (jak zní její oficiální titul) Marie Elekta od Ježíše život pramálo mystický. Šla tam, kam ji povinnosti zavolaly. Ve 24 letech opustila Itálii a bez protestů se odebrala „do severních končin podrobených krutým mrazům“. Slunnou rodnou zemi už nikdy nespatřila. Žila víc než střídmě. Zakládala kláštery, které jako převorka řídila. Byla přísná na ostatní a ještě víc na sebe.

Podle italského životopisu ze 17. století se trýznila, aby na sebe vzala hříchy bližních podobně jako Ježíš. Za poklesky, jichž se ostatní lidé dopustili rukama a nohama, nosila na rukou či nohou cilicium: ostnatý pás, který zraňoval končetiny do krve (kdo viděl Šifru Mistra Leonarda, ví). Za hřích přílišného jídla a pití si stahovala ciliciem také pas. Aby zkrotila přirozenou tělesnou žádostivost, oblékala si žíněnou košili, která nepříjemně dráždila pokožku.

V důsledku trvalého prochlazení trpěla úpornými bolestmi hlavy. Většinu roku držela přísný půst. Pro umrtvení smyslů si někdy jídlo silně přesolovala a kořenila. Zřejmě právě zostřený půst vyvolal u Marie Elekty už v mládí chronické onemocnění jater. Na těle se jí objevovaly puchýře, vředy a otevřené rány. Kombinace askeze a těžké jaterní nemoci doprovázené hromaděním tekutiny v břišní dutině (ascites) nakonec ukončila její život předčasně, ve věku 58 let. Přímou příčinou smrti byl zápal plic.

Kvůli chorobě a zřejmě i potlačovaným přirozeným potřebám těla trpěla depresemi a chmurami. Silná sebekontrola jí umožňovala skrývat zranitelnost před vnějším světem, jemuž nastavovala vyrovnanou a trpělivou tvář.

Jako žena vnitřně nejistá však často přijímala rady zpovědníků. Otevřeně se jim přiznávala k obscénním představám, opuštěnosti srdce i k myšlenkám na sebevraždu…

Karmelitánské legendy popisují dva zvláštní momenty spojené s jejím životem. Píše se 15. červen 1646 a ve Vídni umírá matka Paula Marie od Ježíše. „Marii Elektě dejte židli, protože jí přísluší, aby se posadila,“ nabádá prý sestry posledním dechem. Tehdy jejímu poselství nikdo nerozuměl. Sestrám nedávala smysl ani poslední slova Kateřiny od sv. Dominika, pronesená o devět let později: „Mé dcery, kdo je ta mniška, co stojí před oltářem? Zde stojí matka Elekta, ale musí se posadit, dejte jí židli!“

Marie Elekta zemřela 11. ledna 1663 mezi druhou a třetí hodinou ranní. Tělo znetvořené obrovským ascitem muselo být do rakve doslova vtěsnáno. Hlavu zemřelé násilím vtlačili na prsa, což podle dobových záznamů provázel praskot, jako by se lámal vaz. Ani poté se však nepodařilo přiklopit víko rakve úplně, takže zůstalo na štěrbinu otevřené. Navíc byl v době pohřbu krutý mráz a malta, kterou zedníci zazdívali hrob, zamrzala. Museli ji rozmíchávat s vařící vodou a ta vtékala i do neuzavřené rakve. Nakonec byla hrobová dutina zazděna, příběh Marie Elekty však neskončil.

Přesně tři roky po pohřbu, 14. ledna 1666, se údajně po živém snu jedné z řeholnic sestry rozhodly hrob exhumovat. Dejme opět slovo profesorům Karlo-Ferdinandovy univerzity: „Rakev… od řeholních panen vyzdvižená nalezena byla nejen jako v kaluži shnilé vody ponořená, ale i sama na stopu zvýši podobné vody plná, kdežto šaty byly hnilobou úplně zničeny… ano i břicho zemřelé vodou naběhlé se jevilo,“ píše se v protokolu z roku 1677.

Také z rakve museli mrtvou vyjmout násilím. Z oblečení zbyly jen plesnivé cáry. Tělo však zůstalo i po třech letech v hrobě neporušené, jako by odporovalo zákonům přírody. Údy byly ohebné, kůže měkká a pružná, oči v tváři poněkud zapadlé, ale černé zornice měla „prý zcela viditelné a odrážely se od bělma očí“. Stal se zázrak?

Podle karmelitek nepochybně a sestry jej dovedly k dokonalosti. Omyly natažené tělo od bahna, impregnovaly ho pryskyřicemi, bylinnými odvary a oleji z růží, lilií, jasmínu, rozmarýnu a balzamínu. Potom ho vynesly do pokoje pod střechou kláštera, posadily na židli (vzpomeňte na proroctví…) a u otevřeného okna nechaly zvolna vysychat. Za čtyři roky „nebylo těžší než pytel peří“ nebo malé dítě. V tomto stavu vydrželo několik následujících staletí.

V roce 2003, tedy 340 let po smrti, opět zkoumala mumii Marie Elekty odborná komise. Tentokrát ji tvořili profesoři 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy vedení renomovaným antropologem Emanuelem Vlčkem. Konstatovali, že „zachovalost a neporušenost těla matky Marie Elekty trvá“ a „stav mumie vzniklé přirozenou cestou“ označili za „pozoruhodný“, „mimořádný“ a „vzácný“.

Výsledky vyšetření shrnul Emanuel Vlček v publikaci Marie Elekta od Ježíše (1605–1663). Kniha nakonec nevyšla, protože její autor předčasně zemřel, nakladatelství Galén však poskytlo Magazínu Práva její neautorizovanou verzi, ze které dále citujeme.

Emanuel Vlček konstatoval, že Marie Elekta byla vysoká 170 až 172 centimetrů a měla krevní skupinu A. Mumie váží 7,5 kg. Vznikla přirozenou cestou, tělesné dutiny nebyly otvírány ani vyprazdňovány, jak bývalo zvykem ve starověkém Egyptě.

V rakvi nedošlo k procesu zmýdelnění tkání, typickému pro ostatky uložené ve vodě, například u Jana Nepomuckého. Druh mumifikace obličejové části matky představené připomíná spíš stav ledovcového muže Ötziho. Podobně jako u něj mohlo být tudíž příčinou zachování pokožky působení velkých mrazů na ty části těla, které zůstaly v rakvi nezaplavené.

Mumie Marie Elekty sedí bez opory. Tělo vytváří oblouk, hlava je mírně skloněna na prsa a plynule navazuje na vodorovnou krční páteř, což je při způsobu, jímž byla mrtvá stěsnána do rakve, opravdu zvláštní. Rentgen prokázal, že nedošlo ke zlomení vazu, zvuky zaznamenané při vtlačování hlavy do stísněného prostoru tedy nejspíš vyvolalo násilné porušení posmrtné ztuhlosti (rigoru mortis).

Velmi pozoruhodné je zachování pohyblivosti ramenních, loketních a kolenních kloubů. Kůže nad klouby je tlustá, mastně průsvitná a manipulovatelná, připomíná kožedělné vyčinění. Kyčle jsou nepohyblivé, stejně jako klouby pozoruhodně zachovaných rukou a nohou. Příčinou je zřejmě opakované přelakovávání: ruce a nohy mumie byly vždy odkryté, a tak musely vypadat co nejlépe.

Zcela zdravý a bez kazů je též kompletně zachovaný chrup.

Rentgenologická vyšetření obličeje a lebky doložila, že skutečné podobě Marie Elekty nejlépe odpovídají její dva nejstarší známé zachované portréty: obraz neznámého autora datovaný kolem roku 1670 a rytina připisovaná Antonu Birckhartovi z roku 1761. O rekonstrukci podoby na základě anatomických poznatků se pokusil v době antropologického průzkumu akademický malíř Milan Med.

Celé tělo pokrývá zachovaná kůže, která je na mnoha místech uspořádána v tlustých řasách a v oblasti břicha shrnuta do kruhovitých pásů, svědčících o zvětšení způsobeném vodnatelností. Mohutnost otoku dokládá obvod zachované sukně, který kolem boků dosahuje 216 centimetrů. „Podle našeho mínění byl ascites tak veliký, že by vyplnil přibližně dvě až tři osmilitrová vědra vody,“ upřesňuje Emanuel Vlček v nevydané knize.

Histologický rozbor prokázal zánětlivé procesy na plicích a velké přetížení srdce, posmrtné poškození těla vařící maltou při pohřbu a provádění masáží či vtírání pryskyřice po exhumaci.

„Zachování… měkkých tkání… je zcela mimořádné a velmi ojedinělé. Ukázalo se, že dlouhodobé vysoušení promáčeného těla na vzduchu způsobilo, že přirozený rozpad tkání se zcela zastavil. Tím vznikla výjimečná přirozená mumie. Vhodná dodatečná konzervace aplikací rostlinných odvarů a olejů zaručily mimořádnou zachovalost a neporušenost těla,“ konstatuje Emanuel Vlček.

Současný stav těla má tedy zcela vědecké vysvětlení. Emanuel Vlček však upozorňuje, že všechny mumifikační zákroky proběhly až poté, co neporušená mrtvola ležela tři roky v zatopeném hrobě.

A od 17. století se už žádné další udržovací zákroky nekonaly. Ani dnes neudržují karmelitky v prostoru, kde se mumie nachází, speciální podmínky, jen matku Elektu přibližně jednou za dva roky převléknou. Jde o důkaz nadpřirozeného působení , nebo o hříčku přírody? Rozhodněte sami…