Bizarní kauza mozku Františka Palackého. Rodina je rozhořčená

Na názor pozůstalých se nadšení vlastenci moc neohlíželi. „Národ svým způsobem sebral tělo rodině a přisvojil si ho,“ konstatuje Eliška Fulínová z Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Akademie věd a Univerzity Karlovy.

Z původně anatomického preparátu se stala jakási relikvie, která desítky let spočívala v Panteonu Národního muzea. Obrozenecké emoce však dávno vyprchaly a tělesný symbol je dnes přijímán s rozpaky. Zejména pro potomky Františka Palackého jde o citlivou záležitost.

To se ukázalo v roce 2015, kdy musel být mozek kvůli generální rekonstrukci Národního muzea dočasně přemístěn. Muzeum tehdy vypsalo anketu, v níž měla veřejnost vybrat důstojné místo pro spočinutí mozku – jaksi se ale zapomnělo obrátit na Palackého rodinu. Jako by se historie opakovala. „Přisvojení ostatku institucemi, které začalo v době jeho vzniku, pokračuje dodnes,“ podotýká k tomu Eliška Fulínová.

Co by se tedy mělo stát s mozkem Františka Palackého dál? O názor jsme požádali Václava Macháčka-Riegera, který je Palackého přímým potomkem v páté generaci, tedy jeho praprapravnukem. K celé záležitosti se vyjádřil pro Magazín jen s velkým rozhořčením.

V úvodu je třeba vysvětlit, proč byl vlastně František Palacký pro národ tak důležitý, že se současníci rozhodli zachovat část jeho těla. Objasnil to kolektiv autorů v čele s Petrem Bendou ze zoologického oddělení Národního muzea, který posmrtnou historii Palackého mozku shrnul v článku publikovaném v roce 2021 v Časopisu Národního muzea.

František Palacký vydechl naposledy v přítomnosti dcery Marie a zetě Františka Ladislava Riegera v pátek 26. května 1876 o půl čtvrté odpoledne. Rodina mrtvého převlékla a položila na umrlčí prkno. Dcera, která si byla s otcem nejblíž, u něj strávila celou noc. Poté však převzala odpovědnost za veškeré činnosti spojené s pohřbem pražská městská rada, která ihned po oznámení Palackého úmrtí „ukončila své sezení a uzavřela se starati o pohřeb“.

Druhého dne ráno přišel fotograf a následně sochař Josef Václav Myslbek, jenž vzal sádrový odlitek obličeje a pravé ruky, „jež psala historii českou“. Po poledni odvezli tělo k balzamování, aby mohlo být vystaveno. Uložili ho – v černých šatech se všemi řády na hrudi – do skvostné dvojité rakve a umístili na katafalk, kolem kterého hořely voskové svíce. Tři dny bylo vystaveno ve staré zasedací síni Staroměstské radnice, kam se přišlo rozloučit na padesát tisíc lidí.

V úterý 30. května večer otevřel lékař Václav Šteffal lebku a odebral Palackého mozek. Vypreparovaný orgán byl uložen ve fixačním roztoku a určen pro Museum Království českého v Praze (současné Národní muzeum). „Líto mi bylo, že s dědečkovou mrtvolou tak zacházeli, jako by jim náležela,“ posteskla si v soukromých zápiscích Palackého vnučka Marie Červinková-Riegrová, praprateta Václava Macháčka-Riegera.

Ve středu 31. května ráno byla rakev uzavřena a pohřební průvod zamířil ze Staroměstské radnice ke hřbitovu v Lobkovicích, dnes součásti Neratovic, kde Palačtí vlastnili velkostatek. Jak zaznamenala vnučka Marie, kudy jel, „všude osady byly v smuteční roucho zahaleny, všude tisícové lidí loučily se s nebožtíkem, všude ozýval se hlahol zvonů a střelba z hmoždířů“. Po Praze se tehdy říkalo, že tak velkolepý pohřeb měl naposledy císař Karel IV.

Hlavním důvodem angažovanosti institucí i davových emocí byl výjimečný význam Palackého pro národní obrození. Jeho pětisvazkové Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě – celoživotní dílo – položily základy moderního pojetí české historie. Smysl našich dějin definovaly ve „stýkání a potýkání“ českého a německého živlu, což se stalo ideovým základem pro obrozeneckou definici národa.

Díky Dějinám přezdívali Palackému už za jeho života „otec národa“ – tak jako Karlu IV. „otec vlasti“ –, a vztah k němu si proto nárokovalo množství veřejně činných osob. Prostí lidé pak prožívali jeho smrt natolik emotivně, že narušili důstojnost samotného obřadu. Pohřební vůz měl cestou několik nehod, jež přihlížející využili k tomu, aby si ze smutečních věnců utrhli něco na památku…

„K ještě trapnější scéně došlo na poměrně stísněném lobkovickém hřbitově, kde se před spuštěním rakve do hrobu přítomní muži a ženy vrhli na věnce, stuhy a květiny,“ popsal historik Jiří Štaif v Časopisu Národního muzea z roku 2009.

Snaha získat při této příležitosti nějakou upomínku neměla daleko k davové hysterii. Obřad musel být dokonce na chvíli přerušen, aby se neočekávaná „pranice a mačkanice“ zklidnily.

Přestože František Palacký patřil k vůdčím obrozencům své doby, není dodnes zcela zřejmý důvod pietního zachování právě jeho mozku. Neví se, kdo návrh podal ani kdo ho schválil. Myšlenka snad mohla vzejít z okruhu Palackého přátel z Musea Království českého či z Královské české společnosti nauk (předchůdce Akademie věd ČR) nebo možná od lékaře Václava Šteffala, jenž mozek vypreparoval a měl velký zájem o jeho prozkoumání.

Záměr pak nejspíš schválila pražská městská rada, snad na návrh zastupujícího náměstka starosty Antonína Otakara Zeithammera, který byl jako jediný přítomen vyjmutí mozku doktorem Šteffalem.

„Každopádně se to nemohlo stát bez vědomí rodiny,“ konstatuje historik Jiří Štaif. Podle něj je pravděpodobné, že souhlas k vyjmutí mozku dal Palackého „excentrický a spíš přírodovědně zaměřený“ syn Jan, zatímco dcera Marie a její manžel František Ladislav Rieger byli proti. „Ale těžko se to dokazuje,“ dodává historik.

O odebrání mozku informovala s třídenním zpožděním pouze krátká zpráva v Národních listech. Mimo jiné citovala Šteffalovo konstatování, „že lebka jest nadobyčejně krásně tvořena, mozku mnoho a týž také velmi pěkný“, a uvedla, že mozek byl uschován ve zvláštní skleněné nádobě, „která má býti na věčnou památku v českém museu uložena“. A to je jediné oficiální zdůvodnění, které kdy zaznělo.

Z dnešního hlediska poněkud zvláštní počin měl tehdy živé paralely v historii. Navazoval na starodávný byzantský zvyk pohřbů oddělených částí těla, který se v Palackého době i později praktikoval u významných osob, zejména královských a šlechtických rodů.

Byl znám také z Čech. Jiří z Poděbrad, „král dvojího lidu“, chodil na mši střídavě ke katolíkům do katedrály svatého Víta a k utrakvistům do kostela Matky Boží před Týnem. Spravedlivě rozdělil po smrti i své tělo: pochovali ho ve svatovítské královské hrobce, srdce však uložili v Týnu. Podobně bylo rok před Palackého smrtí naloženo s ostatky rakouského císaře Ferdinanda I. Dobrotivého a dva roky po ní s ostatky jeho bratra Františka Karla.

V době vypjatého národního cítění představovalo zachování části těla způsob, jak udržet živé myšlenky osobnosti. „Tělesno šlo tehdy ruku v ruce s ideovým odkazem. Ze soukromé rodinné ztráty se úmrtí ‚otce národa‘ stalo kolektivní ztrátou a dotyčný orgán jakousi relikvií,“ podotýká Eliška Fulínová.

Dává proto smysl, že byl vybrán mozek – část těla, v níž se zrodila myšlenka vytvoření českého národa prostřednictvím dějin. A kde jinde by měl být uložen než v Museu Království českého, které hrálo v národním obrození klíčovou roli a na jehož vybudování se Palacký značnou měrou podílel.

Uplynulo však téměř sto padesát let a doba se změnila. „Přechování takové relikvie je reliktem 19. století. Význam Palackého pro současnost spočívá v jeho myšlenkovém odkazu. A ten nechceme konstruovat kolem kusu nervové tkáně, ale kolem jeho spisů,“ říká Eliška Fulínová.

Stejný názor má i Václav Macháček-Rieger. „Udělat z mozku národní symbol je bizarní. Byla to umělá relikvie, která vznikla kvůli přehnanému nadšení a ztrátě soudnosti,“ konstatuje.

Což potvrzuje i fakt, že Národní muzeum nemělo od začátku úplně jasno, co si s mozkem počít. Stal se součástí přírodovědeckých sbírek muzea, k jeho vědeckému zkoumání – ať už pitvou, či jiným destruktivním způsobem – však nikdy nedošlo, potomci k tomu nedali souhlas.

Jak totiž v březnu 1900 konstatovala komise složená z lékařů a odborníků Národního muzea, „vnitřek jest měkký a není vyloučena možnost, že (…) po odstranění blan a uložení do jakékoli konservační tekutiny by nastati mohlo rozpliznutí celého mozku“. A tak byl neporušený mozek pouze naložen do nové směsi glycerolu a formaldehydu a uskladněn v depozitáři.

Až v srpnu 1958 se preparátu coby symbolu národních zápasů dostalo důstojnějšího umístění. Skleněná nádoba byla uložena do dřevěné, černě mořené skříňky a vložena do malé niky v severní stěně Panteonu historické budovy Národního muzea. Krytá mramorovou deskou bez označení tak spočinula na desítky let. Stav preparátu byl zkontrolován v letech 1959, 1961, 1964, 1970, 1976, 1993 i 2009 a vždy byl shledán v pořádku.

V květnu 2015, před rekonstrukcí historické budovy, byla pak skříňka se vzácným obsahem přestěhována do Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra v bývalém Palackého pražském bytě na Novém Městě. Tam zůstává dodnes, na nočním stolku v hlavě postele, na níž František Palacký zemřel.

V souvislosti s rekonstrukcí historické budovy se znovu otevřela otázka, co s novodobou relikvií: Nechat mozek v památníku Palackého? Vrátit jej zpět do Panteonu? Umístit ho do depozitáře antropologického oddělení v Horních Počernicích mezi ostatní tekutinové preparáty? Nebo jej pietně pohřbít k ostatkům Františka Palackého v lobkovické hrobce?

Podle článku v Časopisu Národního muzea z loňského roku se počítá „s přenesením preparátu zpět do Panteonu Národního muzea a jeho ponecháním na místě do doby, než bude rozhodnuto, zda je takové umístění skutečně nejlepším řešením, anebo bude zvoleno řešení jiné“.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, podíl na tomto řešení nabídlo muzeum i veřejnosti. Při stěhování mozku vyhlásilo na webových stránkách anketu, v níž mohli čtenáři hlasovat o dvou možnostech: umístit relikvii zpět do Panteonu, nebo ji nechat pohřbít v Palackého hrobce. Zvítězilo umístění v Panteonu, ovšem nepříliš velkou většinou. Pro hlasovalo 56,5 % čtenářů, tedy 173 z celkových 306.

Jediní, koho se představitelé muzea na názor nezeptali, byli přímí potomci a dědicové Františka Palackého. Ti se o jejich záměrech dozvěděli až z médií, což se jich velmi dotklo, a obratem žádali o ukončení ankety a veškeré publicity.

„Před stěhováním mozku do památníku nám slíbili, že si sedneme v několika lidech a dohodneme se, jak dál. Místo toho uspořádalo muzeum bez vědomí rodiny bulvární přesun mozku před televizními kamerami a obrátilo se na veřejnost. To byl ostudný, skandální prohřešek – hlasovat jako v nějaké anketě Zlatého slavíka! Nehoráznost nápadu nechat rozhodovat veřejnost o pohřbení do rodinné hrobky je neuvěřitelná. Jsem z toho konsternován dodnes,“ stěžuje si Václav Macháček-Rieger.

„Je to pro mě choulostivé a bolavé téma. Takové věci se mají řešit s citem, pietně a diskrétně. Nejde o věc veřejného zájmu, ale o soukromou záležitost rodiny. A my v žádném případě nestojíme o publicitu,“ dodává. On sám by dal přednost tomu, aby z úcty k jeho předkovi probíhala další jednání za zavřenými dveřmi.

Národní muzeum se k celé záležitosti odmítlo jakkoli vyjádřit. „Po probrání tématu s vedením bylo rozhodnuto, že medializace by nebyla přínosná,“ sdělilo prostřednictvím tiskového oddělení. Vzhledem k napjatým vztahům s Palackého potomky je to postoj pochopitelný, mlčení však přišlo poněkud pozdě. Vypuštěný džin se už do láhve nevrátí – a vypustilo ho samo muzeum.

Jisté je, že k udržení Palackého odkazu není třeba symbol v podobě mrtvého mozku. Postačí živé mozky současníků, kteří budou číst jeho knihy a přemýšlet o smyslu českých dějin. Ze strany Národního muzea by pak k uctění Palackého památky bylo vhodnější rozumné zpřístupnění památníku v Palackého ulici. Do památníku se totiž lze dostat na prohlídku pouze jedno odpoledne v týdnu, a to po předchozím objednání. Což je pro většinu návštěvníků, zejména pro ty mimopražské, velmi obtížné.

Stejně tak je třeba se vyrovnat s dědictvím minulosti v podobě Palackého mozku. Nenabízí rekonstrukce muzea dobrou příležitost, jak ho důstojně uložit?

„Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Spousta lidí by to považovala za nejčistší řešení, ale ne všichni a možná ani ne většina. Tváříme se sice velmi republikánsky a bezvěrecky, ale paradoxně tím větší sílu mají symboly, které monarchii a náboženství připomínají. A přestože je v této situaci na místě otevřít diskusi, přednost při rozhodování by měla mít už konečně rodina. Zejména když z její strany jasně zaznělo, že rozhodovat chce,“ uzavírá Eliška Fulínová.

A názor Václava Macháčka-Riegera je jednoznačný: „Chtěl bych, aby se mozek vrátil do Panteonu za neoznačenou anonymní desku a rozruch okolo něj už konečně utichl.“