Článek
Československo tak dalších 21 let zůstalo vazalským státem Sovětského svazu.
Podpisem protokolu 26. srpna 1968 začala v Československu tzv. normalizace, tedy zrušení reformních výdobytků politického uvolnění během pražského jara, potrestání jeho představitelů a podporovatelů a podřízení se vůli sovětských vůdců vykonávané jejich československými přisluhovači z řad KSČ.
Normalizace znamenala propouštění ze zaměstnání, politické čistky, obnovení cenzury, potlačení svobod včetně uměleckých projevů, policejní represe a špehování občanů, zrušení mnoha zájmových a politických organizací či uzavření hranic. Výsledkem byl také oficiální souhlas s pobytem okupačních sovětských vojsk.
Česko si připomíná srpen 1968. K výročí invaze zpřístupnil ÚSTR nový portál
Moskevský protokol byl vyvrcholením sovětské snahy na ovládnutí situace v Československu. Vojenská okupace byla jen jednou částí plánu. Druhou částí mělo být ovládnutí orgánů státní moci, které se podařilo pod nátlakem v Moskvě.
Hned během první noci okupace bylo několik vedoucích politiků – šéf komunistů Alexander Dubček, premiér Oldřich Černík, předseda parlamentu Josef Smrkovský, šéf Národní fronty František Kriegel a Josef Špaček – internováno a odvezeno mimo území ČSSR.
Sověti Čechoslovákům „domlouvali“
Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která by zajistila politickou legitimitu intervence. Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků.
Do Moskvy 23. srpna odletěli kromě prezidenta i Gustáv Husák, Martin Dzúr, Bohuslav Kučera, Milan Klusák, Jan Piller, Alois Indra, Jozef Lenárt a Vasil Bil̕ak. K moskevským rozhovorům se později připojili internovaní politici a delegaci dále rozšířili např. Zdeněk Mlynář a Miloš Jakeš.
Historik: Rozhněvanému lidu v srpnu 1968 chyběl vůdce
V kompletním složení se delegace sešla pouze 26. srpna, v ostatních dnech Sověti „domlouvali“ Čechoslovákům buď individuálně, nebo ve skupinkách. Ti přitom nebyli jednotní – vedle protagonistů pražského jara v čele s Dubčekem byli v Moskvě kolaborantští politici (Husák, Indra, Bil̕ak, Jakeš).
Krátce po příletu měl Svoboda rozhovor se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem, ve kterém prezident podle historika Antonína Benčíka řekl: „Vrátit Dubčeka do Prahy. On vezme vinu na sebe a vzdá se všech funkcí. Jestli se funkcí vzdá, bude to pro nás pro všechny lépe.“
Vyjednávací mantinely ukázalo vystoupení sovětského premiéra Alexeje Kosygina na setkání s členy Svobodovy mise: „SSSR nemohl trpět, aby měl pod rukou Československo, které se dalo na cestu ke kapitalismu… Jsme povinni nalézt řešení – jinak bude v ČSSR občanská válka. Odpovědnost ponesete pouze vy, zejména Dubček. Jsou jen dvě alternativy: buď válka, nebo dohoda.“
Novinář pražského jara aneb Tragický osud Ivana Soeldnera
Sovětské požadavky byly jasné – přijetí okupace a prohlášení o neplatnosti mimořádného 14. sjezdu KSČ, který se 22. srpna sešel v Praze-Vysočanech. Sjezd, jenž se konal v jedné z hal společnosti ČKD v utajení před okupačními vojsky, mj. odmítl porušení suverenity země a žádal okamžité stažení cizích vojsk.
Delegáti zvolili nový ústřední výbor v čele s Dubčekem, ve vedení strany ztratili svá místa kolaboranti s okupační sovětskou mocí (Indra, Lenárt, Kolder, Bil̕ak). Sjezd, v jehož čele Dubčeka zastoupil ekonom Věněk Šilhán, se také podílel na řízení občanského odporu proti okupaci.
„Pošlou mě na Sibiř nebo mě dají zastřelit“
Nátlak Brežněva a spol., podpořený emotivním apelem prezidenta Svobody, nakonec slavil úspěch. Sověti si ovšem přáli mít podpisy všech přítomných, tedy i Kriegela. Ten však odolal i nátlaku svých krajanů a nepodepsal.
Muž, který stál v cestě. Filmová fikce versus historická realita
„Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu to nepodepíšu,“ řekl. Na Sibiř sice poslán nebyl, ale později byl vyloučen z KSČ a odstraněn z veřejných funkcí.
František Kriegel v roce 1969
Moskevský protokol znamenal definitivní konec pražského jara. V textu se již objevuje termín „normalizace“ poměrů v zemi, včetně zastavení činnosti „antisocialistických“ organizací i provedení „nutných kádrových opatření ve vedení tisku, rozhlasu a televize“. Protokol prohlásil, že 14. sjezd KSČ je neplatný, rovněž neobsahoval datum odchodu vojsk.
Čs. politici se zavázali žádat vypuštění projednávání tzv. čs. otázky z programu Rady bezpečnosti OSN. Koncem srpna protokol schválil ÚV KSČ. Následné normalizační období ukončil až listopad 1989.
Před 30 lety zemřel Alexander Dubček. „Sympatický komunista“ by se více hodil do jiné doby
„Dubček a další se zavázali, že pacifikují odpor, který po celý týden v Československu existoval, a že to zařídí tak, aby výsledky vysočanského sjezdu nebyly platné, aby celý sjezd byl prohlášen za neplatný. A také že teď už opravdu provedou zásadní personální opatření a že bude zavedena nějakým způsobem cenzura,“ řekl v roce 2018 Českému rozhlasu ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma.
Shrnutí srpnových událostí
Armády států Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu překročily československé hranice těsně před půlnocí 20. srpna 1968 a vpadly na území státu. Invaze v podstatě ukončila tzv. pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“.
Postupné uvolňování za pražského jara ale nakonec vedlo ke „zvacímu dopisu“, v němž konzervativní křídlo komunistické strany tvrdilo, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad.
Dopis určený Leonidu Brežněvovi, předsedovi Nejvyššího sovětu, zval Sovětský svaz, aby poskytl pomoc „všemi prostředky k záchraně státu“. Podepsali ho Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.
Veškeré reformní tendence tak uťala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Armády pěti zemí (SSSR, Maďarska, Bulharska, Polska a částečně i NDR) překročily státní hranice v noci na 21. srpna. V první vlně přijelo zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně počet okupantů vzrostl až na 750 tisíc.
Tanky v ulicích, drsná realita srpna 1968
Vedle obsazení strategických cílů došlo k internaci vedoucích představitelů státu v čele s tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem a předsedou vlády Oldřichem Černíkem. Ti byli spolu s dalšími odvezeni do Moskvy, kde po nátlaku podepsali Moskevský protokol.
Na okupaci lidé reagovali protesty v ulicích, za které mnoho z nich zaplatilo životem. Jen do konce roku 1968 si okupace vyžádala podle zjištění historiků 137 mrtvých. Mnoho z nich bylo zastřeleno, přejeto auty nebo uhořeli v zapálených objektech.
Historik: Srpen 1968 byl pro armádu morální ránou
Další politický vývoj během následujících měsíců směřoval k tzv. normalizaci, která odstavila osobnosti pražského jara a nahradila je loajálními soudruhy, kteří přijali doktrínu nastavenou Moskevským protokolem. Protesty k prvnímu výročí okupace v srpnu 1968 potlačovali již příslušníci Lidových milicí, armády a Sboru národní bezpečnosti.
Celkově během pobytu okupačních vojsk v Československu zemřelo přes 400 lidí. Zbytky sovětské armády odešly až v polovině roku 1991.
Skandální článek v maďarských novinách: V roce 1968 jsme si měli vzít zpět kus Slovenska
Historické lži a nacionální rétorika, reaguje historik na skandální maďarský článek o okupaci
Může se vám hodit na Zboží.cz: Černá kniha sovětské okupace: Sovětská armáda v Československu a její oběti 1968-1991 - Prokop Tomek, Ivo Pejčoch
