Mistra Jana upálili na koňském mrchovišti. Neodvolal...

Už ráno plenární zasedání kostnického koncilu odsoudilo profesora a vůdce reformního hnutí v církvi Jana Husa jako zatvrzelého kacíře a vydalo jej světské moci k potrestání.

Teď již potupně ozdobený kráčel mistr Jan na louku před Kostnicí, která sloužila jako koňské mrchoviště. Čekal jej hrozný trest – neobvyklý i v krutém středověku. Na mrchovišti jej připoutali ke sloupu, jako usvědčeného kacíře jej obrátili tváří k západu a obložili jej až po bradu svazky dříví a slámou.

Ještě před zapálením hranice jej naposledy vyzval říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, aby své učení odvolal, a zachoval si tak život. Hus odpověděl, že chce „vesele umříti“ v pravdě evangelia, kterou „psal, učil a kázal“. Ostatně, už před několika dny řekl vyčítavě jednomu svému kostnickému příteli, který jej nabádal, aby přece jen odvolal: „To vše po mně žádal koncil již častěji.“

Odvoláním by se vzdal svých pravd, propadl by podle svého přesvědčení před nejvyšším Božím soudem a ještě pohoršil svůj lid, „za což by se slušelo, aby mi byl na šíji vložen žernov osličí a abych byl potopen v hlubině mořské“.

Tím měla moc světská zde na zemi cestu otevřenou – vlastní trest mohl být proveden.

Po Husově odmítnutí biřici hranici zapálili. Jan Hus si začal zpívat a podle svědka Petra z Mladoňovic „hned mu vítr vehnal plameny do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu“.

Po shoření hranice „ještě trup těla stál, vise za krk na řetězu, hned biřici řečený trup spolu se sloupem srazili na zem, a zvětšivše oheň ještě třetím vozíkem dříví, pálili je a obcházejíce kyji kosti roztloukali, aby se tím dříve obrátily v popel“. Tím ale exemplárně strašné a potupné divadlo neskončilo. Jeho srdce nabodli na kůl a upekli je jako na rožni. Popel poté hodili do Rýna, aby mistra navždy vymazali z dějin.

Husův případ vůbec patřil k mimořádným – v 15. století nebylo běžné, aby se záležitostmi jednoho univerzitního profesora a kazatele postupně zabývali tři primasové příslušné arcidiecéze, soudní dvory dvou papežů, štáby právníků a filozofů.

Navíc byl Hus mezi prvními, kterého osobně pozvali na nejvýznamnější evropské shromáždění celého století, na koncil v Kostnici. Česká otázka se díky němu dostala do evropského dění. Jaký byl muž, který něco takového spustil?

Jan Hus se narodil někdy kolem roku 1371 pravděpodobně v jihočeském Husinci, i když někteří historici vyslovili myšlenku, že pocházel z vesnice Husince severně od Prahy. Po čase stráveném zřejmě na prachatické škole odešel do Prahy, kde na vysokém učení studoval artistickou fakultu. Ze všeho nejvíc ale toužil se stát knězem.

Na podzim roku 1393 dosáhl titulu bakaláře svobodných umění, i když s nijak skvělým prospěchem. Promoval ve stejné skupině jako jeho celoživotní přítel a následovník Jakoubek ze Stříbra.

Začátkem roku 1396 Hus získal titul mistra svobodných umění a začal sám učit na artistické fakultě.

Vysvěcení na kněze (asi roku 1400) mu umožnilo přistoupit ke kněžskému úřadu jako k poslání. Svůj vzor viděl v apoštolech, jejichž způsob života se tak lišil od současné rozpolcené a zbohatlé církve.

Boží zákon měl být pravidlem i pro celou společnost. Pokud některý církevní či světský hodnostář žije v rozporu s božím zákonem, i obyčejní lidé mu mohou odmítnout poslušnost.

Hlásal: „Je proradné tvrdit, že člověk vyšší svým stavem nemůže býti kárán od poddaného, který jej mravně převyšuje. Může tedy v daném případě právem podle pravidla lásky kárat syn otce, dcera matku, podřízený představeného a žák učitele. Neboť kdyby mi papež nařídil pískat na píšťalku, stavět věže, šít nebo tkát šaty a nadívat jitrnice, zdali by neměl můj rozum soudit, že mi papež nařídil hloupost? Proč bych nedal v této věci přednost svému názoru před výrokem papežovým?“

To přímo podrývalo církevní zásady. Navíc žádal, aby církvi, která se sama dobrovolně nevzdá svého bohatství a nechce žít skromným apoštolským životem, byl odebrán pozemkový majetek. Ten měl být svěřen do rukou královské moci a jejích orgánů.

V březnu 1402 byl Jan Hus ustaven kazatelem v prestižní Betlémské kapli. A ohnivě řečnil. A začaly se dít věci. Betlémská kaple se plnila posluchači, pro něž se Husova kázání stala zdrojem naděje. Přispívala k tomu i skutečnost, že se Hus snažil sdělovat své myšlenky v českém jazyce.

A byly to myšlenky přitahující všechny vrstvy. V rámci reformních idejí si každý sliboval zlepšení svého postavení. Nemajetní i obyvatelé měst měli být zbaveni zátěže platů a dávek, které museli neustále platit církvi.

Bez peněz nemohli pokřtít dítě, oženit se ani pohřbít mrtvého. Šlechta i panovník se hodlali rozdělit o církevní statky a měšťané se chtěli zbavit finanční zátěže, protože vydržovali četné kláštery. Proto do kaple chodili měšťané i šlechta, dokonce někteří z dvořanů krále Václava IV. a jeho manželky Žofie.

Reformní hnutí začalo bujet. A to i na univerzitě.

Dne 18. ledna 1409 vedli Husovi spolupracovníci v Kutné Hoře namáhavé jednání s králem Václavem IV. o zásadních změnách na pražské univerzitě. Jan Hus se ho neúčastnil, protože byl nemocný. Z rozhodnutí Karla IV. totiž měli studenti a učitelé cizích národů tři hlasy (vždy po jednom pro národ bavorský, saský a polský), zatímco členové českého národa disponovali pouze hlasem jedním.

Václav IV. vyšel Husovým stoupencům vstříc a Dekretem kutnohorským mezi národy získali Češi hlasy tři a ostatní jen jeden.

Cizí pedagogové a studenti byli rozhořčeni a v průběhu roku 1409 na protest opustili Prahu. Ve Starých letopisech českých se o tom psalo: „A němečtí mistři se svými bakaláři a studenty se spojili a zavázali se přísahou pod trestem useknutí palce pravé ruky, že všichni z Prahy odejdou a nikdo z nich v Čechách nezůstane, jestliže svou při prohrají a nebude po jejich vůli. To se také potom stalo.“

Král svým dekretem prakticky odevzdal pražské vysoké učení pod kontrolu skupiny kolem Jana Husa. To rozzuřilo církev, pod jejíž správu univerzita patřila.

Další ránu jí zasadil 11. červenec 1412. Tehdy byli totiž na příkaz krále Václava popraveni tři mladí tovaryši, kteří se podíleli na bouři proti odpustkům. Jan Hus uctil jejich památku rozhořčeným kázáním. Svým činem se rozešel i s králem. Také církev se znovu rozezlila. Papež následovně zakázal vykonávat v Praze všechny církevní obřady (interdikt), pokud mistr Jan bude ve městě. Ten se proto odebral na venkov.

Kde pobýval Hus po svém odchodu z Prahy na jaře 1413, není známo. Jisté je, že nakonec se usídlil na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí na pozvání významného šlechtice Čeňka z Vartenberka. Právě tam sepsal spis De ecclesia (O církvi), který významně přispěl k jeho odsouzení na kostnickém koncilu. V polovině července 1414 byl Hus na Krakovci u Rakovníka a přijal pohostinství Jindřicha Lefla z Lažan. Život na venkově Husa unavoval a občas propadal beznaději.

Kázal sice na křižovatkách městských a vesnických cest, ale změna v jeho životě byla příliš veliká. Právě na Krakovci se také rozhodoval, zda přijme pozvání římského krále Zikmunda na kostnický koncil, kde měl obhajovat čistotu svých názorů. Nakonec se rozhodl, že se do Kostnice vydá.

A to také učinil v říjnu 1414 s nevelkým doprovodem.

Sám římský král Zikmund vystavil Husovi glejt, který mu měl zajistit bezpečnost mimo hranice českých zemí. Hus odjížděl do Kostnice s nadějí, že účastníky koncilu přesvědčí o správnosti svých názorů na církev. Zároveň si dobře uvědomoval nebezpečí, které mu hrozí.

Sepsal proto závěť – svým žákům odkázal dvě sutany a jednu kopu grošů za věrné služby. V Kostnici, kam dorazil 3. listopadu, se Hus ubytoval v ulici sv. Pavla u vdovy Fídy. Dlouho tam nepobyl.

Odtud jej vylákali 28. listopadu 1414 na údajnou poradu, poté jej zatkli, obvinili z kacířství a odvezli na blízký hrad Gottlieben na břehu Bodamského jezera. Hus se necítil dobře, bolela jej hlava a měl žlučníkové záchvaty. Zikmund, který přijel do Kostnice až o Vánocích, se pokusil u koncilu zakročit v Husův prospěch. Marně.

Proto nakonec ustoupil. Do samotného procesu potom nemohl jako světská osoba zasahovat.

Jan Hus opakovaně neodvolal ani jeden článek ze svého učení v přesvědčení, že musí stát při poznané pravdě, „která vítězí nade vším a sílu má až na věky“.

Jeho „Neodvolám!“ se poté neslo dějinami jako symbol neohroženého boje za pravdu. A po jeho smrti tisíce Husových stoupenců přistoupily k ještě rozhodnějšímu boji proti zesvětštělé církvi.