Mírová dohoda vietnamskou válku neukončila

Konec nejdelší války, kterou do té doby vedly Spojené státy, byl obecně vítaný, byl to špinavý konflikt s ohromným počtem obětí, který se nevedl v rukavičkách, jak už to bývá u občanských válek, do nichž se zapojí síly zvenku. V roce 1995 Vietnam odhadl počet civilních obětí na dva miliony na obou stranách, přičemž ve válce padl přes milion severovietnamských vojáků a jihovietnamských partyzánů. Podle Spojených států v bojích zahynulo přes 58 300 amerických vojáků, mezi 250 a 313 tisíci jihovietnamských a 5000 jihokorejských, thajských, filipínských, australských a novozélandských vojáků.

Symbolem války se stalo letecké bombardování, Spojené státy shodily na Vietnam a sousední Laos a Kambodžu, kudy vedly zásobovací cesty jihovietnamských partyzánů, tzv. Ho Či Minovu stezku, 7 662 000 tun bomb, což je více než dvojnásobné množství, které shodili spojenci za druhé světové války na všech bojištích. Jednalo se tak co do hmotnosti munice o největší letecké bombardování v historii. Spojené státy navíc využívaly i napalm a stromy v pralesích, kde působili jihovietnamští partyzáni, zbavovaly listí pomoci dioxinového defoliantu Agent Orange.

Odpor proti válce ve Vietnamu postupně rostl s tím, jak stoupala americká angažovanost a bylo potřeba posílat do jihovýchodní Asie stále více vojáků, až jich v zemi působilo 560 000. Kvůli takovému počtu se museli povolávat branci.

Začátek amerického zapojení do konfliktu byl zcela nenápadný. V květnu 1961 americký prezident John F. Kennedy poslal do Jižního Vietnamu vrtulníky a 400 příslušníků zelených baretů, kteří mohli operovat skrytě proti Vietkongu, neboť se v prosince ustavila v Jižním Vietnamu Národní osvobozenecká fronta podporovaná a řízená Hanojí - komunistickým Severním Vietnamem. Už v lednu 1962 se nad lesy, kde se pohybovali partyzáni, začal rozprašovat Agent Orange.

Jižní Vietnam však na sebe strhl pozornost, až když začaly pořádkové síly katolického prezidenta Ngô Đình Diệma tvrdě zasahovat proti nespokojeným buddhistům a v Huế v květnu 1963 střílela policie do davu buddhistů, přičemž jich osm zabila. O měsíc později se na protest upálil první buddhistický mnich Thich Quang Duc a následovali ho další.

Armáda v prosinci Diệma svrhla při puči a zavraždila ho i s jeho bratrem. Převrat USA podpořily, zřejmě dokonce daly jihovietnamským generálům zelenou, klid ovšem nezajistily. V následujících dvou letech se v zemi vystřídalo 12 vlád.

Tonkinský incident

Otevřenou podporu Jižnímu Vietnamu umožnil tonkinský incident. Torpédoborec Maddox, který byl na tajné špionážní misi u vietnamského pobřeží, ohlásil 2. srpna 1964, že po něm vietnamské rychlé čluny vypálily torpédo a on odpověděl palbou. Přivolané letadlo z letadlové lodi USS Ticonderoga potopilo jeden z člunů.

O dva dny později USS Maddox oznámil, že se během bouřky stal opět terčem útoku, ale vyvázl bez poškození. Po útočících lodích, které byly vidět na radaru, střílel, ale žádné trosky se nenašly a je velmi pravděpodobné, že k druhému útoku vůbec nedošlo. Spojené státy přesto po druhém incidentu zahájily odvetné nálety na severovietnamská města. Rezoluci o jihovýchodní Asii, která útoky umožňovala, Kongres schválil 7. srpna.

Eskalace války a povolávání branců

Pro úspěšný boj s partyzány, jichž bylo v roce 1965 na jihu asi 150 000, bylo nutné zabránit tomu, aby dostávali ze Severního Vietnamu pomoc. Letci útočili na Ho Či Minovu stezku.

Nálety ale rychle nabíraly na síle, po útoku Vietkongu na základnu v Pleiku a vrtulníkový Camp Holloway schválil v únoru 1965  nový americký prezident Lydon Johnson první leteckou ofenzivu Flaming Dart, kdy se cílem staly severovietnamské základny a kasárna poblíž 17. rovnoběžky. O měsíc později schválil tři roky dlouhou operaci Rolling Thunder, při níž se útočilo na rozsáhlé oblasti Severního Vietnamu.

Do bombardovací ofenzivy Arc Light se zapojily strategické bombardéry B-52 startující z Guamu. Část jich byla upravena, aby mohly nést co největší počet bomb.

Po několika útocích na americké základny na jihu bylo v březnu 1965 rozhodnuto vyslat na jih 3500 příslušníků americké námořní pěchoty. V červnu rozhodl Johnson o vyslání dalších 50 000 amerických vojáků a povolávání 35 000 rekrutů měsíčně. Na konci roku 1965 už bylo na jihu Vietnamu 200 000 amerických vojáků.

Americký generál William Westmoreland pověřený velením nad operací označil na konci roku 1965 situaci za kritickou. Američtí vojáci už neměli jen podporovat Jihovietnamce, ale sami bojovat proti partyzánům z Národní fronty osvobození, aby se je dařilo zastavit.

V roce 1966 bylo ve Vietnamu už 400 000 amerických vojáků a v červnu byly zahájeny nálety na velká města na severu Hanoj a Haiphong.

Protiválečné protesty

Eskalace války a pokračující odvody vedly k protestům, které zasáhly v dubnu 1967 San Francisco, Washington a New York. S rostoucím počtem obětí se rozšiřovalo spektrum odpůrců války, už nešlo jen o levicové studenty. V listopadu 1967 bylo ve Vietnamu už půl milionu vojáků, přičemž 15 058 jich padlo a skoro 110 000 bylo zraněno.

Odpor proti válce stoupl v roce 1968, kdy se ukázalo, že se válka nechýlí ke konci. Generál Võ Nguyên Giáp zahájil 30. ledna na vietnamský Nový rok rozsáhlou ofenzivu Tet, do které se zapojilo na 80 tisíc severovietnamských vojáků a partyzánů z Vietkongu, kteří zaútočili na stovku měst v Jižním Vietnamu, mezi nimiž bylo 36 z 44 provinčních správních středisek včetně Saigonu (dnešní Ho Či Minovo město).

Giápův plán selhal, jeho jednotky nedobyly ani obleženou základnu Khe Sanh, která se nestala vysněným druhým Dién Bién Phu, kde se mu v roce 1954 podařilo na hlavu porazit Francouze. Na čas ovládli partyzáni podporovaní řadovými vojáky jen město Hue, kde v něm povraždili několik tisíc lidí, zajatců i civilistů. Giáp utrpěl ohromné ztráty, většina jihovietnamských partyzánských jednotek byla rozprášena a její příslušníci padli. Ofenziva však připoutala pozornost k válce, boj o Khe Sanh ukázal, že k vítězství je daleko a konflikt se eskaluje. Odpor vyvolávalo především další bombardování měst na severu.

Jednání o míru a stahování amerických vojáků

Za rostoucích protestů prezident Johnson 31. března pozastavil operaci Rolling Thunder, aby povzbudil Hanoj k vyjednávání, takže se 10. května se poprvé sešli v Paříži zástupci obou zemi Xuân Thuỷ a  Averell Harriman.

Jednání však na pět měsíců uvázla, protože USA odmítaly úplně ukončit všechny nálety. Až když s tím Johnson souhlasil, mohla jednání 31. října pokračovat, ale neposunula se, neboť severovietnamská delegace a Vietkong odmítaly uznat legitimitu jihovietnamské vlády a naopak.

Odpor proti válce byl takový, že se Lydon Johnson rozhodl neobhajovat křeslo prezidenta a jeho úspěšný republikánský protikandidát Richard Nixon vyhrál jen proto, že slíbil stahování z Vietnamu. Už v lednu 1969 oznámil, že se zasadí o mír, a začal se stahováním amerických vojáků v rámci vietnamizace, kdy měly tíhu bojů převzít jihovietnamští vojáci, přičemž měla americká podpora v poli rychle klesat. Jestliže bylo v roce 1969 ve Vietnamu přítomno 579 tisíc vojáků, o rok později jejich počet klesl o 200 000 a do jara 1971 jich bylo staženo dalších 45 000, přičemž odešli i Australané a Novozélanďané. V roce 1972 zůstalo na území Vietnamu jen 69 000 zahraničních vojáků.

Změnil i způsob vyjednávání, problémy se neřešily na mírové konferenci, ale při tajných setkáních Kissingera and Lê Đức Thọa, kteří spolu poprvé jednali 4. srpna 1969 v Paříži. Průlom však nepřicházel, protože USA odmítaly požadavek Severního Vietnamu vyměnit jihovietnamského prezidenta Nguyễn Văn Thiệua.

Špinavá válka se špinavým pozadím

Odpor proti válce neustával, protože se v roce 1969 dostaly na veřejnost záběry z masakru ve vesnici My-lai, kde v březnu 1968 američtí vojáci brutálně znásilnili, umučili a vyvraždili mezi čtyřmi a pěti sty obyvatel.

V březnu 1971 list The New York Times navíc zveřejnil tzv. Pentagon Papers, což byla přísně tajné studie amerického ministerstva obrany o americkém působení ve Vietnamu od konce druhé světové války do roku 1967, kterou nakázal vypracovat ministr obrany Robert McNamara. Zprávu ofotil analytik Daniel Ellsberg, který se na studii podílel, ale později dospěl k závěru, že válku nejde vyhrát.

Pentagon Papers, které měly 3000 stran, ukázaly, jak moc se USA vměšovaly do dění Vietnamu, a to už před Tonkinským incidentem. Bez americké pomoci by v polovině padesátých let nezískal na jihu moc Ngô Đình Diệm a jeho režim by nepřežil. V USA se vycvičilo 32 000 příslušníku Diệmovy Národní gardy. Spojené státy taky hrály klíčovou roli při puči, při němž byl Diệm zavražděn. Američané mu přestali poskytovat pomoc, ale CIA byla dál v kontaktu s pučistickými generály.

Z dokumentů také plynulo, že USA podnikaly provokace proti Severnímu Vietnamu. Zpráva navíc uváděla, že intenzivní bombardování nemělo vliv na odhodlání nepřítele bojovat.

Zastavit Čínu

Dokumenty však především ukázaly, že nešlo o podporou jihovietnamského režimu, ale o zadržení Číny. McNamara byl přesvědčen, že Čína má imperiální ambice jako Německo a Japonsko v třicátých letech a chce postavit celou Asii proti USA. McNamara přiznával, že zadržování Číny si zabere velké množství času a vyžádá si značné množství amerických prostředků i obětí.

Nixon s Kissingerem se rozhodli změnit politiku vůči Číně, za klíčové považovali rozbít její spojenectví se SSSR, které se rozpadalo po střetech mezi čínskými a sovětskými vojáky na řece Ussuri v březnu 1969. Nixon v 21. února 1972 přiletěl do Pekingu, což změnilo politické uspořádání. Čínu přestal v OSN zastupovat Tchaj-wan, Čínská lidová republika se stala členskou zemí OSN a stala se stálým členem Rady bezpečnosti. Současně tiše pomáhala Američanům oslabovat SSSR. Přes veškerou snahu USA však Sovětský svaz i Čína dál ve válce podporovaly Vietnamskou demokratickou republiku.

Slabiny vietnamizace se ukázaly v roce 1972 za severovietnamské velikonoční ofenzivy probíhající od března do října. Jihovietnamské jednotky nedokázaly vždy vzdorovat útokům a v několika oblastech musely ustoupit. Zvrat ve válce však ofenziva nepřinesla, a tak 8. října 1972 došlo k průlomu při jednáních, když Tho souhlasil s tím, že u moci zůstane jihovietnamská vláda a její osud se vyřeší později. Po deseti dnech byl vypracován finální návrh dohody a Kissinger oznámil, že má mír v ruce.

Nixonovi se tak podařilo ve volbách obhájit post v Bílém domě, ale podpis dohody pořád nebyl jistý. Proto nařídil v prosinci spustit operaci Linebacker, jedno z nejintenzivnějších bombardování, kdy mezi Hanojí a Haiphongem dopadlo 20 000 tun pum. Nálety dělaly Vietnamcům takové problémy, že byla 27. ledna byla dohoda podepsaná. Stejný den byl také podepsán zákon, který zakázal v USA povolávání a učinil americkou armádu čistě profesionální.

Podle dohody se všechny zbylé americké jednotky a jednotky jejich spojenců měly z Jižního Vietnamu stáhnout do šedesáti dnů po podpisu. Severní a Jižní Vietnam dále oddělovala 17. rovnoběžka, kterou neměla ani jedna stran překračovat. Na území Jižního Vietnamu však mohli dál působit Hanojí podporovaní partyzáni a bylo vytyčeno území, které kontrolovali. Tuto část dohody ale jihovietnamská vláda odmítla podepsat, Vietkong odmítala uznat, a tak dostala upravenou formu dohody, která Vietkong nezmiňovala, byl uveden jen v dohodě, kterou podepsali Američané a představitelé Vietnamské demokratické republiky a partyzánů. Všechny strany se také zavázaly, že stáhnout své jednotky z Laosu a Kambodži.

Proběhla výměna zajatců, kdy se dostalo na svobodu 31 961 Severovietnamců a partyzánů z Vietkongu, mezi nimiž bylo 5081 civilistů. Protistrana propustila 5942 Jihovietnamců a 591 amerických zajatců včetně budoucího senátora Johna McCaina.

Američané nechali Jižní Vietnam na holičkách

Mír však nenastal. Už v březnu 1972 propukly nové boje. Nixon sice slíbil Thiệuovi, že Spojené státy by podnikly „rychlou a vážnou odetnou akci a odpověděly by plnou silou, kdyby Severní Vietnam porušil pařížské dohody“, USA ale nikdy nezasáhly. Když se v červnu 1973 schvaloval v Kongresu rozpočet pro ministerstvo zahraničí, byl k němu přilepen dodatek Case–Church, který zakazoval jakoukoli vojenskou aktivitu v oblasti bez schválení Kongresu. Senátoři kritizovali výroky ministra obrany Jamese Schlesingera, který řekl, že by doporučoval obnovit bombardování Severního Vietnamu v případě porušení pařížských dohod.

K 15. srpnu 1973 bylo pryč z Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodži 95 % amerických vojáků.

V prosinci 1974 zahájila severovietnamská armáda útok na provincii Phuoc Long severně od Saigonu u kambodžských hranic a 6. ledna ovládly její jednotky správní středisko Phuoc Bingh. Američané nepomohli. Nixonův nástupce Gerald Ford nedokázal v lednu 1975 přesvědčit Kongres o nutnosti pomoci a naopak vyloučil jakékoli další americké angažmá v oblasti.

V březnu mohl Severní Vietnam zahájit novou ofenzivu a 30. dubna 1975 padl Saigon. Vrtulníky americké námořní pěchoty a letectva dokázaly během 18 hodin evakuovat tisícovku Američanů a 7000 jihovietnamských uprchlíků. Až do evakuace Kábulu to byla největší taková americká operace.