Michail Gorbačov: neúspěšný reformátor, který ukončil studenou válku

Na společné tiskové konferenci oznámili konec desetiletí trvající americko-sovětské konfrontace a zahájení nové éry vzájemných vztahů. Studená válka se chýlila ke konci a Michail Gorbačov měl zásadní podíl na jejím ukončení.

Dne 11. března uplyne čtyřicet let od chvíle, kdy stanul v čele Sovětského svazu a započal proces změn v zahraniční politice, který vedl až k pádu komunistických režimů v Evropě.

Sovětský svaz se v první polovině 80. let propadal do stále větší ekonomické a společenské krize. Prestiž režimu výrazně srážela i vláda gerontokracie v čele s Leonidem Iljičem Brežněvem. Po jeho smrti v listopadu 1982, kterou skončilo jeho osmnáct let dlouhé působení v čele Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS), se v této funkci v rychlém sledu vystřídali Jurij Andropov a Konstantin Černěnko patřící stejně jako Brežněv ke stranické generaci narozené ještě před první světovou válkou.

Když 10. března 1985 Černěnko ve svých čtyřiasedmdesáti letech zemřel, stranické vedení s volbou nového generálního tajemníka neotálelo a již následující den ze svých řad vybralo Michaila Gorbačova.

Nový nejvyšší představitel Sovětského svazu se narodil v roce 1931 ve vesnici nedaleko kavkazského Stavropolu. Jeho rodinu těžce postihly stalinistické čistky a nucená kolektivizace. I proto se později vůči Stalinově vládě vymezoval značně kriticky.

Už na základní škole vynikal Michail výbornými výsledky a projevovala se u něj zvědavost, touha po poznání a zájem o nové věci – rysy, které ho provázely po celý život. Během studií práv na Moskevské státní univerzitě se seznámil se svou budoucí ženou Raisou, která se mu stala oporou a rádkyní při těžkých politických rozhodnutích.

Po absolvování školy se společně vrátili do Stavropolu, kde od sedmdesátých let Gorbačovova kariéra v komunistické straně rychle stoupala. V roce 1978 dostal povolání do Moskvy, kde začal působit jako tajemník Ústředního výboru KSSS pro otázky zemědělství. Už o dva roky později se stal členem nejvyššího stranického grémia – politbyra.

Postupně se vypracoval až na druhého muže ve straně. Jasnou volbou na pozici generálního tajemníka se nakonec nestal proto, že by ho stranické vedení vnímalo jako nositele potřebných změn, ale díky dlouho budované pozici v mocenské hierarchii.

Vůči svým předchůdcům Gorbačov působil v mnoha ohledech kontrastně. V době nástupu mu bylo padesát čtyři let a stal se tak nejmladším sovětským vůdcem od dob Josifa Stalina. Vynikal sebevědomím, politickou obratností, rozhledem a na rozdíl od řady svých spolustraníků také schopností přiznat si problémy, v nichž se Sovětský svaz nacházel. V předvečer svého zvolení se své manželce svěřil, že „takhle už dál nemůžou žít“. Věděl, že musí nastat změny v řízení země a proměna její zahraniční politiky. O jejich přesné podobě měl ale z počátku jen mlhavé představy.

Bezprostředně po nástupu do čela Sovětského svazu začal Michail Gorbačov s personálními obměnami ve stranických orgánech a začal se obklopovat proreformně smýšlejícími lidmi. Ustoupil také od do té doby běžné praxe, kdy se do nejvyšších pozic dosazovali blízcí spolupracovníci, nebo dokonce příbuzní z rodného regionu.

Bez ohledu na předchozí zásluhy si za jednoho ze svých nejbližších poradců vybral pracovníka mezinárodního oddělení KSSS Anatolije Čerňajeva. Ten považoval změnu na postu generálního tajemníka za přelomovou, protože Gorbačov byl z jeho pohledu „inteligentní, vzdělaný, dynamický, čestný a měl nápady i představivost“.

Symbolem Gorbačovových změn a nového přístupu se začala stávat slova perestrojka (přestavba) a glasnosť (otevřenost). Gorbačov hledal inspiraci v pozdních Leninových spisech i v procesu pražského jara. Postupně začal docházet k názoru, že sovětský systém je možné reformovat tak, aby došlo k větší decentralizaci ekonomického rozhodování, aniž by se přitom zcela opustily principy centrálně řízeného hospodářství a státního vlastnictví.

Nový sovětský vůdce si uvědomoval, že klíčem k nastartování změn a ekonomických reforem jsou mírové vztahy s ostatními státy, které by umožnily snížit výdaje na armádu a omezit zbrojení. Obrovské finanční náklady zatěžující sovětské hospodářství představovalo zejména udržování rozsáhlého jaderného arzenálu.

V rámci „nového myšlení“ v zahraniční politice, k jejímuž formulování mu dopomohly také předešlé návštěvy západních zemí v pozici člena stranických delegací, začal Gorbačov ustupovat od vnímání třídního konfliktu jako klíčového faktoru mezinárodních vztahů. Vycházel z přesvědčení, že jaderná válka může přivodit zánik celého lidstva, a proto začal univerzální hodnoty stavět nad ideologické soupeření.

Důležitým krokem k normalizaci vztahů se Západem, které byly od konce sedmdesátých let napjaté mimo jiné z důvodu sovětské invaze do Afghánistánu, se měla stát změna na postu ministra zahraničí. Od roku 1957 tuto funkci zastával Andrej Gromyko, zkušený diplomat, který se účastnil už Jaltské konference v roce 1945. Jeho úzké propojení s klíčovými zahraničněpolitickými rozhodnutími předchozích vedení mohlo představovat překážku pro změnu v přístupu sovětské diplomacie.

Novým ministrem zahraničí se stal Eduard Ševardnadze, který s diplomatickou službou neměl zkušenosti. Gorbačov si tím však pojistil, že on bude hlavní figurou utvářející sovětskou zahraniční politiku.

Od konce 70. let se nekonalo žádné vrcholné setkání mezi americkým prezidentem a sovětským vůdcem, což výmluvně odráželo napjaté vztahy obou hlavních aktérů studené války. Setkání Ronalda Reagana s Michaelem Gorbačovem však mělo po letech znamenat první krok k obnovení dialogu. Schůzka se konala v listopadu 1985 na neutrální půdě v Ženevě.

Přestože summit nepřinesl žádné konkrétní dohody, jeho význam spočíval v tom, že se oba státníci poprvé setkali a získali vzájemný dojem možného porozumění. Reagan později vzpomínal, že ho na Gorbačovovi překvapila „vřelost v jeho tváři a chování, a nikoli chladné, až nepřátelské vystupování, které bylo typické pro většinu vysokých sovětských představitelů, s nimiž se do té doby setkal“. Ženevské setkání otevřelo cestu pro další vrcholné summity, jejichž ústředním tématem se stalo jaderné odzbrojení.

K průlomu ve vztazích mezi velmocemi došlo v prosinci 1987 ve Washingtonu, kde byla podepsána dohoda o stažení a likvidaci sovětských a amerických raket středního dosahu rozmístěných v Evropě. Šlo o první smlouvu znamenající snížení počtu jaderných zbraní, byť pouze v řádu jednotek procent. Přesto vzbuzovala naději, že by svět mohl směřovat k úplnému jadernému odzbrojení. Krátce nato Gorbačov rozhodl o stažení sovětských vojsk z Afghánistánu a redukci ozbrojených sil o půl milionu vojáků. Tyto kroky doprovázelo také omezení podpory spřáteleným marxistickým režimům ve třetím světě a narovnání vztahů s Čínou.

Zvláštní kapitolou byl postoj k evropským „satelitním zemím“. Sovětský vůdce dával koncem 80. let čím dál častěji najevo, že by i jejich režimy měly projít reformním procesem. Když v červenci 1989 na zasedání Rady Evropy ve Štrasburku ve svém projevu nastínil vizi sjednoceného kontinentu, byl to definitivní signál, že Sovětský svaz nebude bránit případné demokratizaci východního bloku.

„Jakékoliv zasahování do vnitřních záležitostí, jakékoliv pokusy omezit svrchovanost států, jak přátel a spojenců, tak kohokoliv, jsou nepřijatelné,“ zdůrazňoval Gorbačov ve své řeči. Tento krok akceleroval dramatické události roku 1989. Během následujících měsíců se východní Evropou přehnala revoluční vlna, která smetla komunistické režimy. Gorbačov jednoznačně odmítl, aby do tohoto vývoje zasahovala sovětská vojska nebo kremelská mocenská elita. V zahraničí začal být oslavován jako hrdina, a v roce 1990 za své postoje dokonce obdržel Nobelovu cenu míru.

Zatímco svět zachvátila „Gorbymánie“, obyvatelé Sovětského svazu začali být z jeho kroků čím dál rozpačitější. Reformy nepřinesly očekávané zlepšení hospodářské situace a životní úrovně, prestiž a autorita státu začaly klesat, čehož začali využívat nacionalisté v jednotlivých svazových republikách.

V srpnu 1991 ještě Gorbačov ustál pokus o svržení ze strany konzervativních komunistů, jeho politická kariéra, stejně jako stát, jejž chtěl reformovat, se ale chýlily ke svému konci. Ještě než předal moc svému hlavnímu rivalovi Borisi Jelcinovi, byl nucen v prosinci podepsat výnos o rozpuštění Sovětského svazu. Ve svém projevu na rozloučenou litoval jeho rozpadu, ale některé své předchozí kroky hájil: „Byla ukončena studená válka, závody ve zbrojení a nesmyslná militarizace naší země, která zmrzačila naše hospodářství, pokřivila naše myšlení a podkopala naši morálku. Hrozba světové války už neexistuje.“

Po odchodu z politiky Michail Gorbačov nadále sledoval a veřejně komentoval politické dění. Kvůli nespokojenosti s vývojem své země se pokusil v roce 1996 o návrat do politiky kandidaturou v ruských prezidentských volbách, avšak získal méně než jedno procento hlasů. Postupem času začal kritizovat také Spojené státy a jejich spojence, kterým vyčítal přílišný „triumfalismus“ po skončení studené války a nedostatečnou podporu přeměny Ruska na demokratický stát.

Když v srpnu 2022 ve věku 91 let zemřel, zanechal po sobě rozporuplný odkaz. Zatímco na Západě je vnímán jako vizionář, který sehrál klíčovou roli v ukončení studené války a demokratizaci východní Evropy, v rodné zemi dodnes vyvolává kontroverze. Podle kritiků jeho neúspěšné reformy zapříčinily rozpad Sovětského svazu, následné oslabení velmocenského postavení Ruska a jeho ekonomický a politický rozvrat spojený s nevydařenou transformací 90. let.

Gorbačov se snažil reformovat sovětský systém při zachování jeho základních kontur. To později sám označil za chybu. Neměl jasnou představu o konkrétní podobě a dopadech svých reforem, avšak zřejmě počítal s tím, že demokratizované země východního bloku zůstanou ekonomicky i politicky propojené se Sovětským svazem. V jeho politickém arzenálu chyběla strategie alternativního vývoje, což přispělo k tomu, že se sice stal hybatelem změn, ale postupně nad nimi začal ztrácet kontrolu. Uvolnil soukolí, které nakonec – i díky jeho odmítnutí použít násilí – přivodilo jeho politický pád.

Autor je historik, působí v Ústavu světových dějin FF UK a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR