Masová vražda v katyňském lese – historie strašného zločinu a lží o něm

O měsíc později navštívil Moskvu předseda polské exilové vlády Władysław Sikorski. Na audienci u Stalina 3. prosince předložil seznam čtyř tisíc polských důstojníků, kteří se v září 1939 prokazatelně dostali do sovětského zajetí a zmizeli beze stopy. Stalin vyslovil domněnku, že utekli do Mandžuska.

Pravda o masové vraždě v katyňském lese měla vyjít na světlo až mnohem později.

Stalin, šéf NKVD Berija i ministr zahraničí Molotov ve skutečnosti velmi dobře věděli, kde se polští důstojníci nacházejí. Už 2. března 1940 totiž Berija poslal Stalinovi ve věci polských důstojníků tajné memorandum. Uvedl v něm, že v zajateckých táborech se nachází 14 736 polských důstojníků. Ve vězeních západní Ukrajiny a západního Běloruska pak dalších 18 632 osob. Všechny Berija označil paušálně za zapřisáhlé nepřátele sovětské moci, špiony a členy tajných protisovětských organizací, kteří jen čekají na příležitost, aby mohli vystoupit proti SSSR. Navrhl proto „posouzení jejich případů“ zvláštní trojkou NKVD ve složení Vsevolod Merkulov, Bogdan Kobulov a Leonid Baštakov a jejich odsouzení k „nejvyšší výměře trestu“, tedy k zastřelení.

Berijův návrh 5. března 1940 schválilo sovětské politbyro jako tajné usnesení č. P13/144. Na dokumentu jsou podpisy Stalina, Molotova, komisaře obrany Klimenta Vorošilova a místopředsedy rady ministrů Anastase Mikojana.

Audience u Stalina mají svoji historii. Pět týdnů po napadení Sovětského svazu Německem, 30. července 1941, byla v Londýně podepsána předsedou polské exilové vlády Wladysławem Sikorským a sovětským velvyslancem ve Velké Británii Ivanem Majským polsko-sovětská spojenecká smlouva, v níž si oba státy zaručovaly pomoc ve válce proti Německu. Cesta k této dohodě nebyla lehká: SSSR se totiž v září 1939 připojil k německé agresi proti Polsku a zabral více než polovinu jeho území. Po vypuknutí sovětsko-německé války byla ale polská vláda pod tlakem britské diplomacie přinucena na události ze září 1939 zapomenout. Mezi exilovou polskou vládou a vládou SSSR byly obnoveny diplomatické styky. Choulostivou otázku příštích polsko-sovětských hranic dohoda neřešila.

Dohoda předpokládala vybudování polských ozbrojených sil v SSSR z polských vojáků, kteří upadli v září 1939 do sovětského zajetí. Sovětská vláda vyhlásila amnestii pro polské zajatce a pro Poláky, kteří byli drženi ve vězeních a táborech nucených prací, a souhlasila s formováním polské armády v Buzuluku (stejném městě, kde po odjezdu Poláků byla formována i československá jednotka). Velitelem polské armády v SSSR byl jmenován divizní generál Władysław Anders, který sám strávil léta 1939–1941 v sovětských vězeních. Propuštění polští zajatci i civilisté se dostávali do Buzuluku ve velmi zbědovaném stavu. Andersův štáb ale velmi rychle zjistil, že jde prakticky jen o vojáky a poddůstojníky; důstojníků bylo minimum, ačkoliv podle evidence jich v SSSR mělo být více než patnáct tisíc. Šlo o profesionální vojáky, ale především o záložní důstojníky, tedy osoby se středoškolským a vysokoškolským vzděláním, výkvět polské inteligence.

Ještě 18. března 1942 generál Anders navštívil Stalina, aby od něj získal konečný souhlas s evakuací, což se skutečně podařilo. Při té příležitosti odevzdali přítomnému Molotovovi seznam důstojníků, o nichž věděli, že byli vězněni do jara 1940 v táborech v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově. Od dubna 1940 o těchto zajatcích, kteří do té doby dostávali poštu od rodin, nikdo neslyšel. Stalin řekl, že možná jsou někde daleko na severu, anebo na území obsazeném Němci, anebo se rozutekli.

Už v březnu 1940, tedy před 85 lety, byl přitom schválen Berijův návrh.

Tzv. zvláštní trojky byly mimosoudní orgány, které vynášely rozsudky jen na základě spisového materiálu dodaného NKVD. Obviněný nebyl při jednání přítomen a nemohl se proto hájit. Trojka jmenovaná k posouzení „případu polských důstojníků“ se nicméně lišila v jednom zásadním bodě: neposuzovala jednotlivé případy polských důstojníků, ale odsuzovala je k zastřelení paušálně. Řešila jen případy těch zajatců, kteří z nějakých důvodů měli být ponecháni naživu. Šlo zpravidla o osoby, na kterých měla NKVD nějaký zájem, osoby vyjadřující otevřeně sympatie k sovětskému režimu nebo osoby, za které intervenovaly z nějakých důvodů cizí zastupitelské úřady. Podle zpřístupněných ruských dokumentů bylo takto vybráno pouhých 395 osob.

Akce maskovaná jako „likvidace zajateckých táborů“ byla zahájena 1. dubna 1940. Probíhala na základě vlakových transportů z třech uvedených táborů.

Mezi zajatci se na jaře rozšířila zpráva, že jim bude umožněn odjezd do Francie, kde se zapojí do tam budované polské armády, a proto často toužebně očekávali, kdy se jejich jméno objeví na seznamu. Netušili, že místo na seznamu znamená smrt. První transport odjel z Kozelska 3. dubna. Následující den ráno zastavil ve stanici Gniazdovo západně od Smolenska, odkud byli vězni postupně převáženi autobusy k vile NKVD v nedalekém katyňském lese na horním Dněpru.

Zde byly vězňům spoutány provazy ruce za zády a pak byli zastřeleni ranou do týlu. Mrtvoly byly pochovávány v několika vrstvách v masových hrobech. Z ostatních dvou táborů byli vězni popravováni v Charkově a Tveru (Kalininu); popravy pokračovaly více než měsíc, až do 12. května.

Přes snahu vše utajit se pověsti o popravách Poláků začaly brzy šířit po okolních vesnicích. Na podzim 1941 se Smolenská oblast dostala pod kontrolu německé armády a řadě lidí se začal rozvazovat jazyk. V roce 1942 se pověsti o Polácích pochovaných v lese dostaly k sluchu polských železničních dělníků pracujících na stavbě trati Vitebsk–Orša. Přes polské železničáře se o pověstech dozvěděla polská rozvědka, kromě toho se polským úřadům v SSSR přihlásil z vězení propuštěný Stanisław Swianiewicz, který popsal „evakuaci“ z Kozelska.

O hrobech se dozvěděly i německé vojenské úřady, které nejprve vyslýchaly místní občany a pak začaly v lese pátrat a na jaře 1943 objevily první hrob a pak i další. Zprávu o nálezu oznámil 13. dubna 1943 berlínský rozhlas.

SSSR samozřejmě nemlčel: 15. dubna 1943 moskevský rozhlas oznámil, že polští zajatci byli na podzim 1941 nasazeni na stavebních pracích západně od Smolenska, kde upadli do rukou „německo-fašistických katanů“. Řada lidí v okupované Evropě tím byla zmatena, protože si nedovedla představit, že Sovětský svaz, k němuž vzhlíželi jako k jednomu z osvoboditelů, by se mohl dopustit takovéhoto zločinu, a proto byla ochotna věřit sovětské verzi. To se týkalo i většiny Čechů.

Jiná byla situace mezi Poláky, kteří měli se Sověty vlastní zkušenosti. Polská emigrační vláda, aniž někoho konkrétně jmenovala, se obrátila 17. dubna 1943 na Mezinárodní červený kříž v Ženevě se žádostí, aby byly okolnosti případu náležitě vysvětleny. Shodou okolností ale ve stejný den podalo podobnou žádost i Německo. Mezinárodní červený kříž vlastní šetření odmítl, pokud podobnou žádost nepodá i SSSR, protože hroby se nacházely na jeho území. To Sovětský svaz samozřejmě nehodlal připustit. Místo toho obvinil polskou vládu ze spolupráce s nacisty a 26. dubna s ní přerušil diplomatické styky.

Pro západní Spojence byl incident velmi nepříjemný. Obávali se rozpadu protihitlerovské koalice. Američané i Britové proto vyvinuli enormní tlak na polskou vládu, aby svou žádost ze Ženevy stáhla. Britská vojenská cenzura zakázala publikovat v tisku jakékoliv pochybnosti o sovětské verzi případu.

Katyňské hroby samozřejmě Goebbelsova propaganda náležitě využila. V Katyni se střídaly různé delegace ze zemí ovládaných Německem, jako novináři, spisovatelé, delegace Polského červeného kříže z Generálního gouvernementu (Němci obsazené části Polska) a mnoho jiných. V delegaci spisovatelů byl i známý český spisovatel František Kožík.

Zároveň byly otevírány další hroby a němečtí soudní lékaři nalezená těla pitvali. Ale nejen němečtí lékaři. Protože Mezinárodní červený kříž vyslat komisi odmítl, sestavili Němci lékařskou komisi ze zemí spojenců Německa, okupovaných zemí a neutrálních zemí.

Členy byli i profesor soudní medicíny MUDr. František Hájek z Prahy a prof. patologické anatomie MUDr. František Šubík z Trnavy. Členové komise měli možnost pitvat mrtvoly podle vlastního výběru a bez německé asistence. Po provedení vlastních pitev všichni podepsali protokol, v němž se uvádělo, že s ohledem na rozklad těl ke smrti došlo na jaře 1940.

Kromě pitvání těl komise částečně prozkoumala i oblečení obětí a obsah jejich kapes. Všichni mrtví měli na sobě zimní důstojnické pláště, které by asi těžko nosili, pokud by (jak pravila sovětská verze) pracovali v parném létě 1941 na stavbě silnic. V kapsách důstojnických kabátů a uniforem byly nalezeny osobní dopisy nebo útržky novin, avšak žádný neobsahoval datum mladší než počátek dubna 1940.

V září 1943 se Smolenská oblast opět dostala do rukou postupující Rudé armády. Sovětská kontrarozvědka především provedla hon na svědky, kteří na mrtvoly v lese upozornili německé orgány, a nutila je, aby změnili své výpovědi podle sovětských potřeb. Sověti ustavili vlastní komisi pod předsednictvím neurochirurga akademika Nikolaje Burděnka. Jak se dalo očekávat, komise dospěla v lednu 1944 k závěru, že k popravám došlo na podzim 1941, a že tedy masakr spáchali Němci.

Po druhé světové válce se Sověti ve východní Evropě snažili přimět především účastníky komise lékařů, aby svůj podpis pod protokolem z roku 1943 odvolali. To se jim sice většinou povedlo (jako v případě profesora Hájka, který byl po válce uvězněn a obviněn z kolaborace), avšak ti příslušníci komise, kteří žili ve svobodném světě, stejně jako ti, kterým se podařilo z východní Evropy emigrovat (což byl i případ profesora Šubíka), na svých výpovědích setrvali.

Sovětský svaz ve snaze přičíst zločin německým okupantům zahrnul katyňský masakr mezi obvinění představená sovětským žalobcem u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. Podle sovětské obžaloby vraždy spáchala speciální jednotka sídlící v bývalé vile NKVD, jejímž velitelem byl plukovník Arens. Obhájci Otto Strahmerovi se ale podařilo najít skutečného plukovníka Friedricha Ahrense (jak se důstojník ve skutečnosti jmenoval) a ten vypověděl, že ve vile sídlila pouze spojovací technická jednotka. Ahrens sám dokázal, že na podzim 1941, kdy podle sovětské verze mělo ke zločinu dojít, na místě vůbec nebyl.

Sovětská obžaloba se nakonec raději rozhodla obvinění z katyňského zločinu z obžaloby vypustit.

V Polsku bylo po druhé světové válce jen velmi málo lidí, kteří věřili oficiální sovětské verzi, a to i mezi přesvědčenými komunisty. Polská emigrace shromáždila dostatek důkazů svědčících o sovětské zodpovědnosti; tyto dokumenty byly v zahraničí vytištěny, pašovány do Polska a kolovaly mezi lidmi jako samizdat. Na podzim 1951 vznikla z iniciativy Senátu Kongresu USA vyšetřovací komise, která vyslechla doposud žijící svědky a potvrdila, že za vraždy nese zodpovědnost SSSR. I závěry této komise byly v Polsku známy.

Hovořit o katyňském masakru jako zločinu SSSR bylo ovšem v celém sovětském bloku „tabu“ až do roku 1989.

Teprve v souvislosti se sovětskou „perestrojkou“ v roce 1990 SSSR přiznal za masovou vraždu polských důstojníků zodpovědnost. Později ruské úřady také odevzdaly Polsku kopii tajného usnesení sovětského politbyra z 5. března 1940.

V devadesátých letech smíšená rusko-polská komise shromáždila a vydala tiskem velké množství archivního materiálu a vyslechla rovněž i některé dosud žijící osoby podílející se na popravách; potrestán ale nebyl nikdo, protože podle ruského práva byla celá věc již promlčena.

Autor je historik