Masarykova Charlie to v manželství neměla jednoduché

Jeho vztahy k zeti nebyly totiž zatím nejlepší. Seznámení nedopadlo dobře. Herbert a Alice se spontánně a radostně vrhli na dědečka, sotva vystoupil z vlaku, pletli se mu pod nohama a poskakovali. Přísný a korektní Rudolph nápor malých tělíček nevydržel, dětem vyhuboval a podivoval se nad tím, že takovou nevychovanost Charlotta toleruje. Ta, zklamaná a smutná, se stáhla do pozadí. Tomášův vztah ke Garriguovi zůstal nadále napjatý.

Ostatně trápil Charlottu už od jejich seznámení v roce 1877.

„V Lipsku – to bylo v létě 1877 – prožil jsem osudovou událost, která se stala rozhodující pro můj celý život, pro můj duchovní vývoj: to byla moje známost s Charlottou Garriguovou,“ řekl Masaryk Karlu Čapkovi v polovině 20. let 20. století při přípravě Hovorů s T. G. M. Měl pravdu. O Charlie přemýšlel a zajímala jej už v čase, kdy ji ještě ani neviděl.

Fascinovaly jej rodové hugenotské kořeny Garriguů, které sahaly až do 10. století k Hugovi Kapetovi, zakladateli slavné dynastie.

Právě tehdy se totiž zabýval protestantskou věroukou a zaujaly jej všechny náboženské směry, stavějící svobodu myšlení nad přísné církevní předpisy. O „Amerikánce“ slyšel, že je přesvědčenou členkou unitářské církve. Té, která se vymanila z náboženských doktrín a odmítala vše, co se staví proti zdravému rozumu. Proto byl zvědavý na její názory a Charlotta ho nezklamala.

Charlie, jak jí doma říkali, se narodila 20. listopadu 1850 v Brooklynu, o pět let později se Garriguovi přestěhovali do New Yorku do čtvrti Morrisanie. Otec Rudolph, původem Dán, brzy odešel do USA a svou rodinu považoval za čistě americkou. U Brockhause se vyučil knihkupcem, a proto otevřel v roce 1847 v New Yorku obchod s knihami.

Nevynášel tolik, jak očekával, a tak o osm let později založil protipožární pojišťovnu Germania. Ta se později rozrostla na jeden z největších newyorských pojišťovacích závodů. S Charlottinou matkou Charlottou Lydií z vlivné chicagské větve Whitingů měl jedenáct dětí.

Unitářka Lydia se držela pevných náboženských tradic.

Vedla potomky k pevné víře v Boha a jeho řád. Muže ctila jako autoritu a ničím jej neobtěžovala. Naproti tomu Rudolph potřebu duchovního života neměl a dětem žádnou příslušnost k církvi nevnucoval.

Charlie patřila k zvláštním, samorostlým dívkám. Zatímco její rodiče pořádali plesy a zvali přátele, ona si raději četla Shakespeara a zajímala se o hudbu – tu také začala studovat. Její matka nechávala svým synům i dcerám volnost, pokud dodržovali její krédo: „Hrej si, když se hraje, pracuj, když se pracuje.“ Charlotta se toho držela.

Charlie velmi ovlivnila babička Cecílie, otcova matka. Mluvila čtyřmi jazyky, dělala si, co chtěla, zajímala se o hudbu, literaturu a politiku. V čase války Severu proti Jihu předčítala černochům zprávy z bojiště a cenila si Abrahama Lincolna. Dívka se jí chtěla podobat. Studovala hudbu a v roce 1869 odjela spolu s otcem do Lipska, aby pokračovala ve zlepšení své klavírní hry na tamní hudební konzervatoři. Dřela a dřela, profesoři ji chválili, ale na konci druhého roku ji postihlo neštěstí. Při cvičení jí ztuhl ukazováček a prostředníček se zkroutil. Křeče jí znemožňovaly ovládat nástroj.

Ukázalo se, že přepracováním si přivodila nemoc „muzikantskou dystonii“, trvalé svalové napětí. Na profesionální kariéru mohla zapomenout. Nešťastná a zklamaná se vrátila domů. Ale nespálila za sebou všechny mosty a stále si vyměňovala dopisy s Hedvikou Göringovou, dcerou majitelky lipského penzionu, kde ještě jako konzervatoristka bydlela. Maličká, tělesně postižená Hedvika, se v několika listech v roce 1877 zmínila o jistém mladém a pohledném muži, který je u nich hostem. Charlotta začala být zvědavá a napadlo ji Lipsko znovu navštívit.

Také se s přítelkyní domluvila, že u nich bude studenty učit anglicky. Setkání dvou osobností se blížilo.

„Neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě, totiž na kontinentě,“ charakterizoval Tomáš Masaryk dojem, který na něj Charlie udělala. Sám hodlal v Lipsku studovat filozofii a teologii, rozhodl se pro to už po získání doktorátu ve Vídni na jaře roku 1876. Ženit se nehodlal, měl jisté – ne zrovna nejlepší – zkušenosti s opačným pohlavím a domníval se, že se pro stálý vztah nehodí. Toužil věnovat se plně vědě a považoval se za starého mládence.

Charlie mu všechna předsevzetí rozhodila. Uviděl ji poprvé 13. června 1877, kdy přijela, spatřil ji při vystupování z drožky. Seznámil se s ní hned při obědě a zaujala ho. Druhý den ji doprovázel do divadla, třetí zorganizoval výlet. Především ale spolu hovořili a četli, např. Poddanství žen od Johna Stuarta Milla hlásajícího absolutní rovnost mezi mužem a ženou. Američanka nejen uměla naslouchat druhým, ale uměla i prosadit své názory. S takovou osobou se Tomáš nikdy nesetkal. Vystupovala přímočaře, inteligentně, klidně.

Okouzlila ho, i když o těsnějším vztahu zatím neuvažoval. A ona? Jistě se jí mladý muž líbil, kromě chytrosti byl i sekáč. Sama po vdavkách netoužila, uměla si představit život v klášteře nebo nějakou práci pro druhé. Navíc se obávala i intimností, v šestnácti se ji pokusil znásilnit lékař při běžné prohlídce. Všechno ale dopadlo jinak.

Tomášovo rozhodnutí urychlila nehoda, která se stala 24. července na výletě do osady Connewitz jižně od Lipska. Hedvika, její bratr Carl, paní Augusta Göringová, on a Charlie pluli po řece a při výstupu z loďky se tělnatá paní Augusta svalila do vody. Masaryk ji sice po dvou minutách vytáhl, ale sám se div neutopil: „Takovou práci jsem nikdy nezažil a nikdy jsem ještě smrti tak v tvář nehleděl jako tady…“ Prochladlý po chvíli omdlel a probral se až druhý den ráno.

Všichni se o něj poctivě starali, jen Charlotta ne. Odjela za svou přítelkyní Emmou Kochovou do Erfurtu. O jeho činu prohlásila později: „Nemysli si, že mně to nějak imponuje! Dobrý skutek udělá každý slušný člověk!“

Po svém uzdravení se Masaryk rozhodl, že pod dojmem nebezpečného zážitku požádá Američanku o ruku. Ta ale mezitím spolu s Kochovou odcestovala do durynského Elgersburgu. Tomáš se zachoval rázně: „Tož jsem se sebral a jel za ní – měl jsem jenom na čtvrtou třídu vlaku – a dohodli jsme se.“ Ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo, protože Charlie váhala. Musela by opustit vlast, nyní se nacházela v cizině a sama se měla rozhodnout o budoucím osudu. Nakonec se však mladí lidé po dvou měsících známosti 10. srpna 1877 zasnoubili.

Svatbu stanovili na léto 1878. Poté se rozloučili. Nečekalo je nic snadného.

Rudolph Garrigue se sňatkem v Lipsku nesouhlasil a hodlal si ženicha prohlédnout osobně. Naproti tomu Tomášova matka Terezie byla spokojená. Oba snoubenci se ale ve svých domovech snažili, jak mohli. Charlie občas trpěla depresemi, obávala se, že „bude Tomášovi na obtíž a zklame ho“. On zatím zařizoval bydlení ve Vídni a připravoval se na habilitaci. Z poklidu jej v únoru 1878 vytrhl spěšný dopis od pana Garrigua, že se Charlotta zranila pádem z vozu taženého koňmi a ochrnula.

Ukázalo se, že ochrnutí z leknutí rychle pominulo, ale vyděšený Masaryk se ihned vydal na cestu do Ameriky. Nejel pouze kvůli nemoci, ale především kvůli žádosti o ruku. Neocitl se v záviděníhodné situaci, začínající vysokoškolský učitel nevypadal na žádoucí partii. Ovšem od přírody rázný, bojovný filozof, životní rváč skočil do věci rovnýma nohama: „Tož jsem žádal pana Garrigua, aby nám dal peníze na tři roky, než budu moct uživit rodinu.“ „Starého Vikinga“, jak jej tituloval, málem ranila mrtvice – chlap, který chce odvést dceru někam za oceán, chce ještě živit!

Nakonec ale podlehl. S nevolí přijal svatbu, která se konala 15. března 1878. Masaryk tehdy přijal jméno své ženy. Přesto starý pán zaplatil novomanželům zpáteční cestu a věnoval jim tři tisíce marek se slibem, že je nějaký čas bude podporovat. Mladí se usadili ve Vídni v Salmovské ulici na Landstrasse.

Museli si vystačit s malým studentským pokojem s předsíní. Neměli ani kuchyň, a tak se manželé stravovali v blízkém hostinci. Charlie se hned začala učit česky a starala se o domácnost, praktické povinnosti zůstávaly na ní. Tomáš dával hodiny, doučoval také na gymnáziu, aby zlepšil nevalnou finanční situaci. Okolí mělo vůči mladé Američance všelijaké předsudky. Někteří si mysleli, že je černoška, jiní, že je bohatá, a chodili za jejím manželem například se žádostí o peníze na stavbu železnice mezi Klobouky a Hustopečemi. Charlie začala znovu propadat melancholii a postonávat.

Její život se vyvíjel jinak, než si představovala. Vypůjčování peněz se stalo běžnou záležitostí – hrozná rána pro hrdého Masaryka. Jmenovali jej sice koncem března 1879 soukromým docentem vídeňské univerzity, ovšem bez pevného platu. Situace se vyhrotila po narození první dcery Alice 3. května 1879. Charlie s ní trávila čas sama celý den. Tomáš přišel na oběd, pak mizel a vracel se až večer. Snažila se všechno snášet statečně, ale přitížilo jí, když zjistila, že je opět těhotná. Herbert se narodil 1. května 1880. Poté Charlotta onemocněla, trpěla poporodní depresí a Masaryk musel tchána opět požádat o peníze.

Rozmrzelý „starý Viking“ odmítl. Ať se zeť jako člověk pochlapí a uživí rodinu sám! Zřejmě jej zlobil i počet dětí v rodině. A to nevěděl, že později v Praze přijdou na svět ještě Jan (1886) a Olga (1891). Maličká Eleonora, která se narodila v roce 1890, za čtyři měsíce zemřela. V té době uvažoval Tomáš o emigraci, prozatím ale zůstal v Evropě.

Chvíle klidu si prožil s manželkou pouze o prázdninách, kdy jezdili do Klobouk. V čase choroby ji ale uměl zastoupit. Postarat se o potomky, vyměnit jim plenky, nakrmit je. Když se Charlotta uzdravila, začala se podrobněji zajímat o život ve Vídni.

V roce 1880 vstoupila Charlotta v Kloboukách do evangelické reformní církve. Náboženství pro ni znamenalo osu života. Uvědomovala si také, že ji pouhá práce v domácnosti neuspokojuje. Účastnila se charitativních akcí pro osiřelé děti, brojila proti prostituci a alkoholismu. Své názory promítla i do chodu rodiny, s dětmi se denně modlila. Velký přelom pro ni znamenalo přestěhování do Prahy v roce 1882, kdy začal Masaryk učit na pražské univerzitě.

Jeho nové postavení vneslo do rodiny pořádek a stabilitu. Charlie začala navštěvovat Americký klub dam v domě U Halánků na Betlémském náměstí a stala se jako první cizinka jeho členkou. Našla si tam i vlastní přátele, například učitelku a novinářku Karlu Máchovou. Psala také články o Smetanovi. Masarykovi brzy začali v Praze přitahovat pozornost. Zaváděli neslýchané novoty – vztah muže a ženy považovali za naprosto rovnoprávný, nekouřili, nepili, dbali o duševní i tělesnou hygienu.

Některé názory Charlie působily ovšem až přepjatě, nesnášela třeba žerty na téma manželství, později odmítala i biograf a pobuřovaly ji seznamovací inzeráty. Náboženský fundament někdy až přeháněla, ještě ve Vídni se účastnila s tříletou Alicí dvouhodinové bohoslužby. Dívenka trpělivě seděla, a když už se obřad neúnosně protahoval, podotkla k matce: „Já už jsem se pomodlila.“ Dlužno podotknout, že všechny Masarykovy děti sice vzpomínaly na šťastné dětství, ale trpěly pocitem méněcennosti vůči „ideálním rodičům“ – ctižádostivému profesorovi a puritánské, vzdělané matce.

Právě Charlie ale děti rozmazlovala a nevedla je k soběstačnosti. Ostatně na výchovu zůstala sama. Rozkolísanost proto provázela celou jejich dospělost. Klid počátku 80. let 19. století brzy skončil. Nebyl by to rváč Masaryk, aby jeho život neprovázely konflikty. Právě bez této vlastnosti by se ovšem nestal prezidentem.

Těžkosti profesora Masaryka začaly sporem o pravost Rukopisů (královédvorského a zelenohorského) v roce 1886, v němž zastával stanovisko, že jsou falešné. Sklidil za to nadávky v novinách, perzekuci, dokonce se musel přestěhovat z tehdejšího bytu ve vile Osvěta na Vinohradech do Vodičkovy ulice (majitel vily Václav Vlček patřil k obráncům rukopisů).

Ještě horší byly pro rodinu následky takzvané hilsneriády v roce 1899, kdy se profesor zastal žida Leopolda Hilsnera z Polné, jehož obvinili z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové. Všechny české noviny jej začaly urážet, studenti bojkotovali jeho přednášky a demonstrovali mu pod okny. Masarykův starší syn Herbert musel vodit svého bratra Jana do školy, aby ho děti netloukly.

Tehdy začal Tomáš hovořit o emigraci.

Rozmluvila mu to Charlotta. Chtěla, aby se nevyhýbal zodpovědnosti. Zkrátka si s manželem užila svoje.

Po zklidnění situace po roce 1900 si Charlie našla i svoji vlastní parketu. Pracovala ve spolku pro záchranu svedených děvčat Domovina, v Sokole, v Ženském klubu českém. Zbavila se jakékoli oficiální církve, v roce 1903 vystoupila i z té reformované. V roce 1904 se stala členkou sociální demokracie. I tady vystupovala svérázně, neúspěšně tam propagovala, aby se děti sociálních demokratů podrobovaly náboženské výchově.

Některé její názory okolí fascinovaly. Například hymnu Kde domov můj považovala za příliš dojemnou a sentimentální, české povaze by prý spíše vyhovovala husitská píseň Ktož sú boží bojovníci. Časté odloučení od muže ji tolik netrápilo.

Prohlašovala: „Osobní styk mívá i stinné stránky, kterých v duchovním styku není.“ Celý život ji pronásledovaly nemoci a deprese, rodinné dědičné zatížení trápilo ji i její děti. S přibývajícími lety se Charlie začala uzavírat do sebe. Zlom pro ni znamenal rok 1914, když v prosinci odešel T. G. M. do emigrace. O svých plánech manželku neinformoval. Nedokázala lhát a on se bál prozrazení.

Čekala ji krušná doba – čtyři roky bez manžela, samé strádání a zajetí melancholie. To už se ale odehrálo v jiných podmínkách.