Marné snahy o záchranu Josefa Čapka z koncentračního tábora: Goebbels ponížené prosby nevyslyšel

Před nimi doutnají hromady pruhovaných hadrů a leží obnažené lidské kostry potažené kůží, s vyceněnými ústy a prázdnými očnicemi, umírající na skvrnitý tyfus. Prostorem se bezvládně plouží vyzáblé postavy těch, kteří přežili. Nedaleko nich zajatí němečtí dozorci a dozorkyně pod dozorem Britů s namířenými pistolemi odvážejí haldy mrtvých těl na valníku za tábor do vyhloubených jam. Do některé z nich v té době vhodili také tělo Josefa Čapka, malíře, spisovatele, novináře.

Josefa Čapka zatklo gestapo 1. září 1939 v rámci akce Albrecht I. na letním bytě v Želivě. Tato zatýkací akce zasáhla prakticky celé Německo a okupovaná území, uvězněno bylo velké množství vytipovaných nepřátel nacismu, rychle je všechny převezli do koncentračních táborů.

Čapka čekalo bezmála šestileté vláčení „peklem, které ani Dante neviděl“ na trase: Pankrác–Dachau–Buchenwald–Sachsenhausen–Bergen-Belsen.

Ze známých a blízkých Čapkových přátel byl onoho prvního zářijového dne roku 1939 zatčen malíř Emil Filla, novinář Ferdinand Peroutka, diplomat Lev Sychrava, pražský primátor Petr Zenkl, historik umění V. V. Štech, vyšehradský probošt Bohumil Stašek a další.

V Dachau dostal Josef Čapek číslo 35.132, v Buchenwaldu se stal 1715. Mezitím se jeho žena Jarmila s pomocí švagrové Heleny a známých snažila dostat „Peču“, jak Čapkovi nejbližší říkali, z hrůzných podmínek německého koncentráku ven. Jarmila požádala o přijetí u státního prezidenta Emila Háchy. Společně s Helenou Palivcovou, sestrou bratří Čapků, ji prezident Hácha přijal 1. února 1940. Jarmilu i Helenu na Pražském hradě ujistil o své účasti na utrpení Josefa Čapka a dalších zatčených a slíbil intervenci. „Vážená paní Jarmilo a Heleno, za pár dní se uskuteční má plánovaná schůzka s říšským protektorem Konstantinem von Neurathem,“ sdělil Hácha, „on je zkušený diplomat, doufejme korektního šlechtického jednání, má za sebou působení v Londýně a Římě, budu u něj apelovat a uvidíme, co se v této věci dá dělat. Každopádně zkoušejte i vlastní cesty.“

Hácha slib splnil, když v únoru 1940 přijal SS-Gruppenführera von Neuratha v Lánech. Tehdy mu řekl: „Chtěl bych panu protektorovi také předložit případ spisovatele a malíře Josefa Čapka, který je v koncentračním táboře, a ani jemu není prokázána žádná vina. Prosím Vás o velkorysý zásah ve prospěch tohoto neprávem vězněného.“

Za dva měsíce, 11. dubna 1940, obdržel státní prezident dopis s hlavičkou Der Reichsprotektor in Böhmen und Mähren: „Vážený pane státní prezidente! Na základě Vašeho přání jsem nařídil přezkoumání zatčení malíře a spisovatele Josefa Čapka. Podle výsledků tohoto přezkumu považuji Čapkovo propuštění v současnosti za nemožné​. S nejvyšší úctou Konstantin von Neurath.“

Diplomatická bitva o Josefa Čapka ale pokračovala. Státní prezident Hácha na dalších schůzkách s protektorem von Neurathem znovu žádal o podporu pro vězněné studenty a intelektuály a poslal diplomatickou cestou přes velvyslance Chvalkovského do Berlína říšskému kancléři Hitlerovi dopis tohoto znění: „Musím tu uvést, že největší část internovaných a zatčených kromě osob, jimž je vytýkána činnost proti Říši na základě určitých dokázaných skutečností, je držena v koncentračních táborech od počátku podzimu 1939, aniž vůbec kdy kdo z nich byl vyslýchán z nějakého deliktu anebo aniž bylo komu z nich něco vytýkáno konkrétního kromě zcela neprokazatelných obecných politických názorů. Všichni tito lidé odpykali již trpce řadu měsíců ve velmi nepříznivých poměrech, jejich rodiny jsou na pokraji zoufalství a jejich zdraví jest dlouhým pobytem v koncentračním táboře vážně otřeseno. Domnívám se proto, že by bylo aktem spravedlnosti i politické prozíravosti, kdyby tito lidé byli co nejdříve propuštěni. Dovolávám se při tom porozumění, které mně přinášel vždy vstříc v těchto věcech pan říšský protektor, spoléhám při tom také na státnický um Vůdce a říšského kancléře, jak došel svého výrazu zejména v jeho telegramu, zaslaném mně jako odpověď na můj telegram k 15. březnu 1940. Pokládám tuto věc za eminentně důležitou.“

V listopadu 1940 navštívil říšský ministr propagandy Goebbels na několik dní Prahu a k datu 7. 11. si do deníku poznamenal: „Návštěva Háchy. Hácha je milý, trochu unavený starý pán. Jsem k němu velmi laskavý. Stěžuje si na všelijaké malichernosti, hodně zatčených a uzavření univerzity. Měl bych mu pomoci, kde to půjde.“

Patrně z Háchova okruhu či z podnětu Čapkova švagra Josefa Palivce, básníka a toho času ministerského rady, vznikla iniciativa obrátit se ve věci Peči přímo na Goebbelse. Jarmila Čapková proto poslala 3. prosince 1940 do Berlína žádost: „Nedávná návštěva Vaší excelence v Praze se mi zdá být dobrým znamením pro můj záměr, který pramení z velkého duševního zoufalství. Při vědomí absolutně jasné politické neviny svého muže mi zbývá již jen domněnka, že malíře Josefa Čapka přivedlo do koncentračního tábora shodné příjmení s jeho zesnulým bratrem, spisovatelem Karlem Čapkem. Jistě není myslitelný takový paradox, že by měl živý trpět za zemřelého, muž, který by mohl dokázat mnoho užitečného pro toho, jehož dílo už patří jen literárním dějinám. Jsem přesvědčená, že úctyhodná Tajná státní policie nemíní poškodit zdraví a schopnosti nevinného umělce, který se jistě vzdá další publikační činnosti a bez odporu se uchýlí do uměleckého soukromého života, bude-li mu povoleno vrátit se ke své rodině a do svého ateliéru.“

V květnu Čapková poslala nový dopis říšskému protektoru von Neurathovi. Za deset dní jí přinesl pošťák obálku s předtištěnou úřední hlavičkou Úřadu Říšského protektora v Čechách a na Moravě a v ní list se dvěma větami: „Z nařízení pana Říšského protektora byla na základě Vaší žádosti doručené 13. května 1941 znovu přezkoumána možnost propuštění Vašeho chotě Josefa Čapka. Při tom se prokázalo, že propuštění Vašeho chotě se nejeví ani v současnosti možným.“

Ještě jeden pokus Jarmila učinila a napsala znovu Goebbelsovi 24. prosince 1941: „Dovoluji si zopakovat Vaší excelenci prosbu o propuštění mého chotě, malíře Josefa Čapka. Od mé poslední žádosti znovu uběhly měsíce a já se s hrůzou domnívám, že můj nemocný choť, který se již půldruhého roku nachází v koncentračním táboře, tam zůstane až do konce války.“ Odpovědi se nedočkala.

Červen 1942. Sachsenhausenské lágrové tamtamy roznesly mezi vězněnými Čechy zprávu, že se v táboře nachází Josef Čapek. Pomohou věznění studenti, kteří mají v táborové hierarchii již své postavení či známé. Peča se přímluvou dostává do Kunstmalerei v Deutsche Ausrüstungs-Werke, přičleněném k táboru. Dřevěná bouda stlučená z prken připomíná stavební buňku. Věšák, kamínka, uhlák, lavice, jednoduchý stůl, štokrle a dva malířské stojany. Čapek se choulí v rohu, často si při posedu na stoličce podpírá bradu o kolena nebo má na kolenou drobný ústřižek papíru a něco si kreslí špačkem tužky, hned zas gumuje, opravuje, překresluje. Variace zoufalých těl, ležících, vzpínajících se, vzdorujících, trýzněných Jobů a sesutou Matku Boží pod křížem.

Nebo na pauzovací papír črtá úplně jiný svět – děti cvrnkající kuličky, hrající si na honěnou. Uniká tím z té příšerné mizérie. Napíše několik básní, ve kterých se vrací ke svému bratru Karlovi, pokouší se překládat.

V malé dřevěné cimřičce vzniklo trojjediné přátelství mezi Pečou, ostravským malířem Josefem Dobešem a belgickým grafikem a rytcem Hubertem Mauquoyem. Všichni tři tu malují nebo jak říkají „mastí“ kýčovité alpské krajinky s jeleny v říji nebo květiny ve váze pro esesácké paničky. Když musí Peča namastit repliky obrazů koňských hlav a kytice červených máků, od každého třikrát, naříká, že by místo toho šel raději k lopatě. Nic mu není protivnější než povrchní mechanické replikování. Pracuje s vnitřním odporem.

„Josefa Čapka tohle malování netěšilo,“ napsal po válce Dobeš. „A popravdě řečeno, jeho umělecký projev se k tomuto způsobu práce ani nehodil. Nelíbil se. Někdy jsem to vzal za něj. Mnohem častěji kreslil různé figurativní kresbičky pro sebe a své známé většinou do dopisů.“

Mluví spolu česko-německo-francouzsky. Přítel Dobeš zachytil Peču na akvarelu a kresbách – k smrti vyhublý, holá kostnatá schýlená hlava, kterou si při podřimování podpírala tenká ruka, veliké oči a ještě větší brýle.

Čapek jednou k Dobešovi prohodil, že namaluje obraz, na kterém bude pohled na lágr z ptačí perspektivy, baráky budou připomínat rakve a nad nimi v uniformě SS se bude prohánět Smrtka.

Mezitím se konala další bitva o Čapkovu záchranu. Jarmile Čapkové doporučili brněnskou německou právničku JUDr. Eriku Liertzar-Stankovskou. Její taktikou bylo využít překlady Josefa Čapka do němčiny, zvláště německého vydání O pejskovi a kočičce s Čapkovými ilustracemi. Bez výsledku.

Od srpna 1943 v Sachsenhausenu působil SS-Untersturmführer MUDr. Alois Gaberle, původem z Mostku u Hostinného. Mluvil dobře česky, k Čapkovi se choval zdvořile, dokonce kdysi v mládí poznal v Úpici u příbuzných Antonína Čapka, lékaře a otce sourozenců Čapkových. Gaberle vystudoval medicínu v Praze, působil na chirurgii v jihlavské nemocnici, vstoupil do Waffen SS a absolvoval medicínský vojenský kurz v Grazu. Nebyl to žádný svatý, účastnil se pokusů na sovětských vězních a experimentů při testování účinku kyanidové kapsle.

Válka se blíží ke konci, Gaberle potřebuje silné alibi. Ruská armáda je od Sachsenhausenu sto kilometrů. Za horizontem je už slyšet dělostřelecké dunění. Gaberle nařizuje v nemocniční písárně MUDr. Georgu Körberovi, aby zapsal Čapka do seznamu posledního transportu vlakem, protože je to „weltbekannter Künstler“.

Jenže zásada zkušených heftlingů byla stůj co stůj se vyhnout transportu do jiných lágrů a vydržet na místě. Důvod byl prostý – nikdy nevíte, co vás kdesi „tam“ čeká, začínáte znovu a trvá dlouho, než získáte ochránce a příznivce.

Přátelé Čapka nabádali, aby nejezdil pryč a transportu se za každou cenu vyhnul. Čapek váhal, nakonec se rozhodl pro transport. Prohlásil: „Tady to není vůbec jisté. Mohou vás vyhnat na pláň a postřílet. Ode dne, kdy jsem byl zatčen, neopravoval jsem Osud. Jsem fatalista a nezasáhnu do Něj ani tentokrát. Co se má stát, ať se stane.“ Ač pár měsíců před tím prodělal hnisavou angínu, vyškrábal v sobě poslední zásoby energie. A začal plánovat, čemu se bude po válce věnovat: „Chtěl bych napsat apokalyptické prokletí Němců. Něco takového, co jsem četl u Leona Bloye. Jen se obávám, že nenajdu tolik strašných a přesných slov, abych tohle všechno kolem vyjádřil…“

Je 25. únor 1945. S ranečkem s cukrem, lahvičkou rybího tuku, trochou prádla a kusem chleba Čapka na otevřených uhelných vagonech s dalšími staršími vězni v únorovém mrazu převážejí do Bergen-Belsenu. Poslední zpráva o Čapkovi, kdy ho viděli živého, pochází ze 4. dubna 1945. Ten den příslušníci SS a lágrová ostraha zničili přívod vody do tábora, kde již propukla epidemie tyfu, a v převlečení za civilisty potichu zmizeli do okolní krajiny.

Josefa Čapka zachvátil tyfus. Vyčerpané tělo se již nedokázalo bránit. Dne 15. dubna 1945 osvobodily Bergen-Belsen britské jednotky. Vojáci uviděli hrůzný výjev – plocha tábora je plná roztroušených mrtvých těl. Mezi nimi i tělo osmapadesátiletého Josefa Čapka, který prošel celým koncentráčnickým utrpením, aby zemřel na samém prahu osvobození.

Učitel Kořínek, který válku přežil a uchoval Čapkovy básně, po návratu do Prahy vyhledal Jarmilu Čapkovou a předal jí manželovy zápisy. Verše z koncentračního tábora vyšly knižně stejně jako v pozůstalosti nalezené sentence Psáno do mraků. Jejich poslední řádek je Čapkovým jadrným vzkazem: „A dost. Život se nepíše; žije se.“

Autor je básník a spisovatel