Marie Uchytilová: „Hořím. Tvořím.“ Instalace lidického pomníku se sochařka nedožila

Ta myšlenka ji pronásledovala od konce druhé světové války. „Tančila radostně s ostatními lidmi na plzeňském náměstí. Pak ale potkala spolužačku, která se vrátila z koncentračního tábora se silně podlomeným zdravím. A ta jí vyprávěla o hrůzách, jež tam zažila,“ popisuje dcera sochařky Sylvia Klánová.

Tehdy se Marie Uchytilová rozhodla postavit pomník těm, na které všichni zapomínali: memento dětským obětem války. Výkřik svědomí lidstva. Netušila, že mu obětuje dvacet let. A že se instalace svého díla nedožije.

Její podivuhodný příběh připomíná výstava Slzy všech lidí jsou stejné, instalovaná v Památníku Lidice u příležitosti 100. výročí narození, které měla letos 17. ledna.

Po ukončení studií na pražské Akademii výtvarných umění začala Marie Uchytilová učit na pražské výtvarné škole na Hollarově náměstí. A tvořila. Památník zastřeleným v Plzni, busta arcibiskupa Josefa Berana, kopie pražského Jezulátka, socha mladičké Barunky Panklové v České Skalici, medaile s podobiznou Jana Masaryka či Jiřího z Poděbrad, motiv ženy sázející lipovou ratolest na korunové minci…

Přitom neustále myslela na svůj pomník. Nahlížela za plot mateřské školky, pozorovala děti ve své škole i na ulici: jejich postoje, pohyby, výrazy tváří… A v každé volné chvilce vyráběla z hlíny sošky. Měla jich plné krabice, jasná představa, jak by měl pomník vypadat, však nepřicházela.

Až v listopadu v roce 1969 na Dušičky zůstala sama doma. „Všude se rozsvěcují světélka, jen na bezejmenných hrobech zavražděných dětí ne,“ přemýšlela. A právě v tu chvíli ji napadlo udělat pomník lidickým dětem, pochovaným kdesi v polském lese. Nedokázala s tou myšlenkou zůstat sama doma, a tak vyrazila z Hodkoviček do Lidic. Pěšky dvacet kilometrů.

Dorazila tam kolem půlnoci. „Vyprávěla mi, že byla chladná, stříbrná, mlhavá měsíční noc. Na hřbitově i na hromadném hrobě lidických mužů plápolaly svíčky. Přes slzy se jí jejich záře rozpíjela před očima do zlatých paprsků. A v představách viděla, jak k ní scházejí: dvaaosmdesát lidických dětí, zavražděných v roce 1942 v nacistickém vyhlazovacím táboře Chełmno,“ vzpomíná Sylvia Klánová.

Po probdělé noci se vrátila autobusem domů. „Celý den nejedla ani nepila a během dvanácti hodin vytvořila sousoší lidických dětí v desetinovém modelu. Od něj se později odchýlila jen v detailech,“ říká dcera Sylvia.

S modelem se Marie rozjela za lidickými maminkami. Navštívila každou zvlášť a ony jí vyprávěly o svých dětech. Půjčily jí fotografie: to nejdražší, co jim zbylo. Sdílely s ní bolest, kterou čas nedokázal zahojit. „Pracujte na tom a my za to budeme bojovat,“ řekly.

Rozhodla se vytvořit sochy v mírně nadživotní velikosti, aby byly na rozlehlé pláni odevšad vidět. Koupila pozemek v sousedství manželova domu a nechala na něm postavit velký ateliér. Po osmnácti letech učení dala výpověď ze školy. A ponořila se do díla.

Zachovala skutečný počet zavražděných dětí, jejich pohlaví a proporce – ale tváře nikoli, přestože podoby dětí znala: jen by to drásalo bolest matek. Lidické maminky ale stejně své děti mezi sochami hledaly – a nacházely. Nacházely je však i ty, které nepocházely z Lidic, přesně jak to Marie Uchytilová chtěla. „Z každé podoby tu sto padesát tisíc dalších na mne hledí,“ říkala s odkazem na téměř třináct milionů dětských obětí války.

„Prvních deset let pracovala skoro nepřetržitě dvanáct až osmnáct hodin denně. Úplně ji to pohltilo, skoro všechno ostatní šlo stranou,“ vypráví dcera Sylvia. „Čas měřím na světlo a na tmu, pouze jak se rvu s hmotou, ve dne v noci hořím a nedbám příkoří a nouze – tvořím,“ napsala v té době Marie.

„Mockrát se mi stalo, a obzvláště když manžel maluje venku, v terénu, že jsem v ateliéru celou noc. A dělám a dělám… Náhle si uvědomím, že jsem celý den nepila, že nemohu slézt ze štafliček, protože jsem třeba deset hodin stála v jedné pozici, aniž bych udělala krok. Občas únavou nemůžu usnout… Je to těžká práce,“ napsala sochařka ve svých zápiscích.

„Všechny nožičky dětí musím dělat vkleče, jinak to nejde… Neznám mezi svými kolegy nebo spolužáky nikoho, o kom bych mohla zodpovědně prohlásit, že by před těmito dětmi zvládl v jednom kuse tři roky klečet,“ podotkla s tím, že tohle dokáže vydržet jen žena.

Prací na sochách strávila čtyřicet tisíc hodin. Bez společenské objednávky. Na vlastní náklady. Z přesvědčení. „Maminka byla v ateliéru doslova uvězněna. Možná to pro někoho bude znít nepochopitelně, ale přesto mi nikdy nebyla tak na dosah jako při práci. Žasla jsem nad její schopností modelovat zpaměti, podle malé sošky… Jen výjimečně, tu a tam, se zahleděla na mé děti. Sáhla jim na lokýtek nebo na ramínko, aby si ověřila modelaci,“ vypráví Sylvia Klánová.

„Uměla krásně vyprávět. Byla nesmírně hodná, vtipná a zábavná, nabitá nezdolnou tvůrčí energií. Za den s ní se dalo prožít, co s jiným ani za půl roku. Ale nechtěla, abych šla v jejích šlépějích, i když jsem měla talent. Říkala, že je v oboru příliš nespravedlnosti,“ vzpomíná Sylvia.

Za Marií chodily do ateliéru spousty lidí. Jen když tvořila hlavu, nepřijímala nikoho. Potřebovala se soustředit. „Byla jen ona a dítě. Věděla, jestli bylo zdravé, či nemocné, zlobivé, hodné… Měla před sebou jeho fotografii, i když věrnou podobu do sochy nepřenesla. Snažila se ale do výrazu tváře vtisknout svou emoci. Říkala, že musí dvaaosmdesátkrát zemřít, prožít si osud každého dítěte, aby mohla vytvořit jeho tvář,“ vzpomíná Sylvia Klánová.

Monumentální dílo přesahovalo síly jednoho člověka. S odléváním soch do sádry Marii pomáhal štukatér Antonín Vít. Grafik Miloslav Křišta pro ni zhotovoval kresby jednotlivých soch z různých pohledů. Oporou byl také manžel, malíř a sochař Jiří Václav Hampl. „Po smrti pana Víta jí pomáhal u posledních pěti soch s těžkými formami při odlévání do sádry a zaučoval další štukatéry,“ říká Sylvia Klánová.

V roce 1978 pracovala Marie na šedesáté soše. Bylo jasné, že roste úžasné dílo. Začali se o ně zajímat novináři. Do ateliéru proudily stovky lidí: denně tři návštěvy, v neděli třeba i deset. Ze všech společenských vrstev, ze všech koutů Československa, z ciziny. Brigády socialistické práce, horníci z Příbrami, školy…

A všichni chtěli přispět. Vznikly dva účty, jeden v Lidicích, druhý v Kladně. Zatímco miliony shromážděné v kladenské bance záhadně zmizely, v Lidicích vybrané peníze uhlídali. Zda se však dostanou k autorce sousoší, a hlavně zda vůbec bude pomník instalován na území Památníku, nebylo jisté. Chyběl souhlas s instalací od obce. Mladí, kteří nezažili válku, dávali přednost plynofikaci před sochami. Lidické ženy marně naléhaly.

Na účtech pro pomník se scházely miliony, Marie však z nich neviděla ani korunu. První tři sochy nechala odlít do bronzu v roce 1982 z vlastních úspor. V roce 1988 nabídl kancléř Helmut Kohl, že pomník koupí německá vláda a Lidicím ho daruje. S podobným návrhem přišli také Japonci a německá města Brémy a Celle. „To jsou lidické děti, ty prodat nemohu!“ odmítala Marie.

Schylovalo se k mezinárodní ostudě. „V té době se o nás maminka bála, chodily jí anonymní dopisy,“ vzpomíná dcera Sylvia. Nakonec úřad vlády navrhl, že dílo v sádře odkoupí za tři miliony korun a uloží do depozitáře Středočeského kraje v Nelahozevsi. Marie opět odmítla.

„Chtěla pomník odlít do bronzu, ne ho prodat v sádře za třicet stříbrných do depozitáře,“ podotýká Sylvia Klánová. „Byl to sen. A sen se neprodává,“ konstatoval na webu Paměť národa Jiří Hampl.

V lednu 1989 se sešla komise Českého fondu výtvarného umění a odmítla dílo přijmout, kvůli „naturalistickému pojetí“ a příliš „popisnému“ zobrazení… Sochařka odpověděla básní, která začínala: „Ó závisti, ty malomocenství duší prokletých!“ A dál dřela v ateliéru.

V březnu 1989 dokončila poslední retuše. Sádrové modely byly připraveny pro odlití do bronzu. A ji čekala operace kyčelních kloubů, poškozených od věčného stání na štaflích, takže se při chůzi venku musela občas opírat o francouzské hole.

Souhlas s instalací však stále chyběl. „Poslední jiskřička naděje, že sousoší Vašich dětí bude v bronzu v Lidicích, hasne v mlze… Moje zklamání je tak nepřekonatelné, že je mi líto, že jsem se v naší krásné a strašné zemi vůbec narodila. Jsem zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezodpovědností, která nemá obdoby,“ stěžovala si sochařka lidickým ženám v dopisu z června 1989.

Ani tehdy se Marie Uchytilová nevzdala. Upínala naději k velké zakázce pro Mnichov: věřila, že z peněz za ni bude moci lidické sousoší odlít do bronzu. Už to však nestihla. Zemřela náhle ve čtvrtek 16. listopadu 1989 na srdeční infarkt. Bylo jí 65 let.

„Lidické maminky musejí pro ty děti plakat podruhé a já mám pocit, že lidické děti jsou vražděny podruhé – doma,“ posteskla si necelé dva dny před smrtí Michalu Sedláčkovi z Mikrofóra. „Říkám o ní, že je poslední obětí lidické tragédie,“ uvedl v rozhovoru pro Paměť národa Jiří Hampl.

Den po Mariině smrti vypukla sametová revoluce. Změnil se režim, postoj institucí k pomníku však nikoli. Peníze na dokončení stále chyběly. Tehdy se dcera a vdovec pustili do boje s větrnými mlýny. Jiří Hampl založil spolek pro realizaci památníku v Praze a Sylvia Klánová v Plzni.

Zpočátku se finance scházely pomaleji. „Pak jsem se ale obrátila na maminčinu spolužačku z Dánska a získala od ní první peníze. A poté uspořádali občané z předměstí Kodaně Albertslund sbírku, která uhradila třetinu ceny za odlití sousoší do bronzu,“ popisuje Sylvia Klánová.

Do Prahy začaly spontánně proudit peníze: přispěl kancléř Helmut Kohl i česko-německý fond budoucnosti. Lidická radnice konečně uvolnila prostředky ze sbírky. Některá města darovala k roztavení bronzové sochy Klementa Gottwalda. Nakonec ministerstvo kultury instalaci pomníku povolilo. Mariini dědicové, vdovec a dcera, společně prodali sousoší Lidicím za symbolickou jednu korunu.

Jiří Hampl se slévači osazoval sochy postupně od roku 1995. Posledních sedm bylo slavnostně odhaleno 10. června 2000, na výročí lidické tragédie. Více než deset let po smrti autorky. Den poté se u nohou dětí objevila záplava hraček. A stále přibývají další, až do dnešních dnů.

S lektorkou Památníku Lidice Kristinou Tělupilovou stojíme před pomníkem. Osmdesát dva je jen číslo. Když ale člověk hledí na zástup dětí před sebou, sevře se mu srdce a má slzy v očích. Je jich tolik, že se ani nevejdou do hledáčku fotoaparátu. Tolik lásky zadupané do země. Tolik zmařených nadějí…

„I cynici bez zájmu tady ztichnou. Lidé u sousoší pláčou, klečí, modlí se. Drží minutu ticha jako padlým vojákům. Přinášejí svíčky, květiny, hračky. Když někdo nemá hračku, položí pro ně třeba žvýkačky nebo sušenky, prostě co má v kapse,“ říká Kristina Tělupilová.

„Můj syn vnímá sousoší tak, že to jsou děti, které bydlely ve starých Lidicích, a pak se stalo něco strašného a ony zkameněly. V každém období – když je mlha nebo zapadá slunce – vypadají jinak. Když prší, stékají jim dešťové kapky po tváři jako slzy,“ dodává lektorka.

Sylvia Klánová jezdí k lidickému pomníku mnohokrát do roka. „Když před ním stojím, připadám si jako u maminky v ateliéru. Dívá se na mě z každé sochy. A já si říkám: Mami, dokázala jsi to!“ uzavírá.