Mamánek a samotář – neznámé mládí Miloše Zemana, exprezidenta osmdesátníka

Pověst Miloše Zemana je dnes u značné části veřejnosti a novinářů prabídná. Dávají mu co proto (platí to i obráceně). Ostatně, co po třiceti pěti letech v politice také očekávat. Ale znalost jeho života je pro porozumění naší nedávné historii, dnešku a fungování politiky důležitá. Jedná se o neotřelou osobnost s poutavým životním příběhem, která se řadí po bok Václava Havla a Václava Klause, mezi nejvýraznější polistopadové české politiky.

Politický vůdce, jenž v první polovině devadesátých let vydupal z párprocentní sociální demokracie nejsilnější opoziční stranu, kterou dovedl v roce 1998 k vítězství a vládním postům včetně premiérského křesla, do něhož sám usedl a jež si dokázal po celé volební období udržet. Muž, kterého jeho odchované sociálnědemokratické dítě následně odvrhlo, aby zakusilo otcovo politické zmrtvýchvstání. Důchodce z Vysočiny, který dokázal v roce 2013 vyhrát první přímou prezidentskou volbu a obhájit ji, a tak se stát na deset let pánem Pražského hradu. Politický predátor, jehož úspěch nebyl náhodný. V záři nabývající slávy chtěl vyhrát všechno, co jako dítě a mladý muž prohrál.

„Knížata měla právo první noci a zdegenerovala, protože své nevolnice nemusela znásilňovat, zatímco my zemani jsme si věci museli těžce vybojovat nejen v sexuální oblasti, a proto jsme nezdegenerovali,“ provokativně pronesl během prezidentského klání s Karlem Schwarzenbergem. Spisovatel Milan Kundera by patrně dodal, že jméno, které nosíme, nás tajemně řídí. Prapůvodní význam slova zeman byl „tuzemec“, opak k cizozemcům. Zemanem byl ostatně zván již bájný oráč Přemysl a „zemaněti“ nebo „zezemaněti“ znamená dle Jungmannova slovníku naučného „chovati se džentlmensky“.

Jak dohledal genealog Zdeněk Horn a sepsal publicista Tomáš Koloc pro Deník N, nejstarší doložený exprezidentův předek se jmenoval Václav Zeman, jeho poddanský rod žil v Milovanicích na Benešovsku a první zmínka o něm se váže k roku 1656. Rod Zemanů, drobných sedláků, si přivydělával tkalcovstvím a v polovině 18. století získal privilegium provozovat hospodu v nedalekých Bořeňovicích, která pak existovala sto let.

Pradědeček exprezidenta František Zeman (1837–1877) se živil jako cihlář a zedník. Pocházel ze Zvěřetic na Prachaticku a oženil se s Marií Jiranovou (1845–1924) z Liderovic na Táborsku. Z manželství vzešel syn, exprezidentův dědeček Bohuslav Zeman (1876–1957), jenž se vyučil ševcem a otevřel si vlastní dílnu. V Táboře také pojal za choť dělnici z tamější tabákové továrny Josefu Hniličkovou, z jejich manželství vzešlo devět dětí. Tři zemřely již v brzkém věku, přičemž třetím narozeným potomkem byl exprezidentův otec Josef (1903–1957).

„Jednou jsem ho viděl, když mi bylo asi deset let. Přijel na návštěvu a byli jsme spolu kdesi na kolotoči. Ale uvědomte si, že dítě v tomhle věku je pod vlivem matky a rozvedené matky nebývají příliš tolerantní k otcům svých dětí,“ vzpomíná Miloš Zeman a naráží na fakt, že jeho rodiče se rozvedli, když mu byly pouhé tři roky, a kontakt neudržovali. Otce vlastně neznal.

Josef Zeman studoval v Táboře reálné gymnázium a po zrození první republiky zakotvil jako poštovní úředník na Slovensku. Bratislava a posléze nedaleký Děvín se staly jeho novou domovinou na dvacet let, až do časů, kdy na scénu opětovně vtrhly velké dějiny a s nimi i změna státních hranic. Koncem třicátých let, po mnichovské dohodě, kdy byl Děvín připojen k nacistické Velkoněmecké říši a Slovensko vyhlásilo autonomii a následně samostatnost, zavládlo heslo „Češi peši do Prahy“.

Až tam ale Josef Zeman nedošel. Nově se dal do služeb protektorátní pošty v Českém Brodu, kde získal domovské právo. Radikální změnu do jeho života přineslo seznámení s Marií Skokanovou (1917–1997), která pocházela z nedalekého Kolína. K sňatku dle matrik došlo 1. června 1940 na okresním úřadu v Kolíně, kde následně Josef pracoval jako poštovní úředník a pak poštmistr. Zde se také manželům narodil 28. září 1944 první a současně poslední potomek Miloš. Událost ohlašovaly bombové výbuchy letouny spojenců, které cílily na tamější infrastrukturu a průmysl. Konec druhé světové války se blížil.

Přibližoval se však i rozpad manželství Milošových rodičů, který právoplatně nastal dle úřední dokumentace v roce 1947 „bez viny stran“, tedy po vzájemné dohodě. O tom, co se ve skutečnosti dělo kolem rozvodového řízení, nejsou takřka žádné informace. Syn každopádně připadl matce a otce čekalo několikero stěhování, až se nakonec vrátil ke svým rodičům do rodného Tábora, kde jako penzista dožil a je i pohřben. Jaký vlastně byl?

„Strejda byl ze všech sourozenců asi nejchytřejší,“ vzpomíná jeho neteř a exprezidentova sestřenice Miluška Boková, která si jako jedna z mála lidí na exprezidentova otce ještě pamatuje a Miloše Zemana zažila jako miminko. „Miloš od strejdy něco měl, byl také ješitný, byl vzdělaný, hrál na housle, měl fotoaparát, byl intelektuál, a to intelektuálské vědomí, že je něco víc, tak to zdědil. Hodně četl a nebyl příliš družný,“ snaží se ho charakterizovat a přitom ukazuje rodinné fotografie, které budí úžas. Ačkoliv syn otce skoro nepoznal, jsou si zejména ve způsobu gest neuvěřitelně podobní, přičemž nechybí ani typicky zemanovsky nakloněná hlava.

„Dával najevo,“ vzpomíná ještě paní Boková na strýce Josefa, „že se s Marií nerozešli v dobrém. Strašně ho mrzelo, že se nemohl vídat s Milošem. Ani mu nemohl nic dát.“ Vzpomíná s tím, že frustrace byla natolik silná, že způsobila strýcův dobrovolný odchod ze života, jak se to alespoň v táborské větvi Zemanů traduje.

O malého Miloše se starala maminka společně se svou matkou, babičkou Marií (1879–1959), vdovou po vrchním inspektoru Československých drah Václavu Skokanovi (1875–1937), jehož rod byl usazený v Kolíně od 18. století.

Mamince Miloše Zemana bylo dopřáno vyšší vzdělání. Studovala na reálném gymnáziu v České Třebové a Kolíně a pak ji to táhlo k učitelské profesi, proto absolvovala čtyři semestry na filozofické fakultě v Brně a i tamější ženský učitelský ústav.

Po válce pracovala v kolínské mateřské škole, kde měla na očích i svého tříletého synka. A od konce roku 1950 až do penze se stala kantorkou na základní škole v Kolíně, kam opět docházel Miloš. Ve čtvrté a páté třídě dokonce byla jeho třídní učitelkou. „Musím říci,“ vzpomíná exprezident, „že na mě byla nadprůměrně přísná, rozhodně mě nějak netolerovala oproti ostatním dětem.“

Spolužáci ve shodě vzpomínají na jejich úzkou svázanost, až matčin ochranitelský komplex, který izoloval jejího syna od kolektivu. V pozdějším úředním životopisu Marie Zemanová přímočaře uvádí, že „žila velmi samotářsky a smyslem jejího života byl jen syn“.

Podle shromážděných archivních pramenů i pamětnických výpovědí se mladý Miloš projevoval jako výborný a přemýšlivý student, jenž měl svůj svět a oslňoval svou pamětí i grimasami hraje krásně na piano. Maminka z něho chtěla mít virtuosa, což prý vzalo za své, když na jedné soutěži pocítil nespravedlnost, když ho vyhodnotili pouhým druhým místem.

Miloš Zeman konstatuje, že jako „učitelský jedináček“ byl „deformovaný“. „S nikým jsem se moc nekamarádil, do žádné party nechodil, což mně v podstatě zůstalo velice dlouho. Byl jsem samotář, což mě vedlo k tomu, že jsem se dost dlouhou dobu bál lidí, o to méně jsem se bál knížek,“ uvedl. Knihy si s oblibou četl mimo jiné ve hřbitovním lesoparku.

Využíval kolínské městské knihovny a bibliotéky po svém prastrýci, katolickém faráři, jež poskytovala různorodou četbu včetně té vymykající se školním osnovám. Snad i proto si vysloužil jako třináctiletý žák od svých učitelů následující charakteristiku: „Žák je nadmíru bystrý, v jazyce českém zvláště. V ústavu plnil ochotně své úkoly, byl společenský, a především a hlavně četl. Četba by mu měla být kontrolována. Zkoušku závěrečnou splnil s vyznamenáním.“ O stupeň sníženou známku získával z kreslení, rýsování a tělocviku, z kterého byl posléze kvůli srdeční vadě osvobozen.

Následné kroky zavedly Miloše na Střední ekonomickou školu v Kolíně, kde absolvoval obor financování a národohospodářská evidence. Ve třídě byl mezi sedmatřiceti děvčaty, s tehdejší spolužačkou Blankou později uzavřel první manželství. „On byl ve třídě jediný kluk. Vlastně jen v prvním ročníku jsme měli ještě jednoho spolužáka, se kterým Miloš seděl. Ten ale bohužel zemřel a Miloš tak zůstal ve třídě jediným klukem a seděl už potom sám,“ vzpomíná spolužačka Eva Koryčánková.

Miloš Zeman dodává, že „i tohle byl jistý traumatizující zážitek a člověk musí být traumaty opracováván už v útlém věku, aby se jim naučil vzdorovat“. V letech 1957 až 1959, tedy mezi dvanáctým a patnáctým rokem života, zažíval intenzivní kontakt se smrtí blízkých. Vedle spolužáka umírá jeho otec, táborský dědeček, a i kolínská babička, se kterou sdílel domácnost.

Maturitní ročník byl pro Miloše Zemana svízelný i kvůli maturitní zkoušce, třebaže patřil mezi třídní premianty. Učitelce češtiny se totiž nezamlouval jeho pozitivně vyznívající referát o exprezidentovi Masarykovi, za což si vysloužil nedoporučení na vysokou školu, a byl rád, že vůbec odmaturoval. Dle výkazu však se samými jedničkami, a tak s vyznamenáním. Liboval si pak v pocitu „osamělého hrdiny obětujícího se pro pravdu“, což později považoval za netaktické, a proto směšné.

Po maturitě si tak musel tři roky na vysněná vysokoškolská studia počkat. Mezičas pracovně trávil v účtárně kolínského strojírenského podniku Tatra. Mimo pracovní náplň zde vedl čtenářský a hudební kroužek, přičemž psal články do podnikového časopisu. Jako milovník vážné hudby a smysluplné činnosti dokázal zkritizovat „kvílení“ Karla Gotta i formálnost schůzování: „Jednou mi řečník připomínal Spejbla, a proto jsem se chvilku bavil. Jinak ale vždycky žasnu, jak dlouho člověk může mluvit o ničem.“

K provokativním článkům se přidalo odmítání přesčasů, které označoval za zbytečné, a práci ostentativně stíhal vykonat v pracovní době. Později se ve svých memoárech za tento postoj kál a sám sebe označoval za „drzého fracka“ a tehdejší spolupracovníky za slušné lidi, kteří se jen snažili dobře postarat o své rodiny v systému, který nemohli změnit. Není divu, že k všeobecné radosti dal podnik Tatra Miloši Zemanovi zelenou a vyslal ho na vysokoškolská studia do Prahy.

Na Vysoké škole ekonomické osobnostně dozrával a profesně se zakousl do studia prognóz – budoucnosti, která však zpočátku nevěstila nic dobrého. Slibně nastartovanou vědeckou kariéru přerušily na dvacet let tanky a pak už následovala vrcholná politika.

Ale to je už na další vyprávění.

(Autor je historik, text vychází z připravované knižní biografie o Miloši Zemanovi, která mimo jiné vzniká na základě rozhovorů s exprezidentem a nově zpřístupněných archivních materiálů.)