Málo známý Tomáš G. Masaryk: Ranař i muž zmítaný pochybnostmi

Svěřoval se s pochybnostmi o smyslu svého konání. A dokonce i podrobně líčil svou finanční situaci, která nebyla vůbec růžová.

Adresát? Dnes již trochu pozapomenutý básník a publicista Josef Svatopluk Machar (1864–1942). Zřejmě nejbližší přítel, kterého Masaryk v životě měl. Dokonce si začali i tykat, což bylo u Masaryka krajně neobvyklé: kromě členů nejbližší rodiny si tykal již jen s několika bývalými spolužáky z gymnázia.

Jejich korespondence trvala s různou intenzitou skoro čtyřicet let, od roku 1893 do roku 1932. Zejména v prvním období do roku 1906 si oba přátelé vyměňovali dopisy často i několikrát týdně. Byla to i nutnost. Machar autorsky spolupracoval s Masarykovým časopisem Naše doba, ale žil ve Vídni. Edičnímu týmu z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd se podařilo v archivech najít a ve čtyřech svazcích vydat skoro osm set listů, které si oba přátelé vyměnili.

Machar, který k o čtrnáct let staršímu filozofovi nepokrytě vzhlížel, se stal trochu jeho vrbou – v listech básníkovi dával Masaryk průchod i svým pochybnostem a trápením. V roce, kdy si připomínáme 175. výročí narození prvního československého prezidenta, tato korespondence tak obsahuje jedinečný vhled do zákulisí české politiky a kultury i do nitra obou autorů.

T. G. Masaryka spojil s J. S. Macharem projekt časopisu Naše doba. Ten začal Masaryk, tehdy mimořádný profesor filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě, s několika kolegy vydávat na podzim roku 1893, tedy krátce poté, co se vzdal poslaneckého mandátu za mladočeskou stranu v říšské radě. Machara, který se ve Vídni živil jako bankovní úředník, Masaryk krátkým dopisem požádal o autorskou spolupráci. Machar obratem poslal kladnou odpověď: „Slovutný mistře, budu psáti a tuze rád do Naší doby. Chcete-li, tedy: o sbírkách básní, literární portréty (za několik dní např. dodělám Ibsena) a do Besedy časové věci. Co napíšu, podpisuji plným jménem, bude-li nutno polemizovat, provedu polemiku do konce. S uctivým pozdravem Machar.“

Korespondence o článcích do Naší doby brzy přerostla do přátelské výměny informací, klepů, hodnocení lidí i situací. Machar našel v Masarykovi mentora, ke kterému se mohl upnout, Masaryk naopak v Macharovi oddaného souputníka, který s ním téměř ve všem souhlasil. Ke sblížení obou mužů přispěl také pocit osamění a sociální prekérnosti jejich postavení. Již na počátku roku 1895 si vzájemně popsali svou dost málo útěšnou finanční situaci. Machar psal Masarykovi, že ve vídeňské bance dostává 62 zlatých platu, z nichž deset posílá matce, šest dává služce a za necelé dva zlaté si kupuje noviny. Kromě toho mu banka ještě refundovala 80 zlatých nájem bytu. „To je vše. Jinak jsem jako kostelní myš. Do divadla nejdu, leda dostanu-li někde lístek, knihu si mohu koupit zřídka. Hospodu, kavárnu neznám. V jídle jsem skoro vegetariánem, ale ne z přesvědčení. – Útěchu mám, že bylo ještě hůř.“

Masaryk na tom byl s platem mimořádného profesora jen o něco lépe. „Říkám Vám to (jinému bych nedal koukat do své kapse), abych si ulehčil svědomí. Měl jsem dost – tenkrate když jsem dědil po svém žákovi –, ale to je všecko pryč, a jak lehkomyslně! Dával jsem kdekomu – jak by mne ty groše pálily – a vlastně pálily! Držím se Krista – kdybych se dostal k milionům, tuším, že bych zemřel chud. Alespoň si pro svou lehkomyslnost a bezstarostnost konstruuji poněkud socialistickou teorii, že pořádný člověk ani moc míti nemá.“

Masaryk i Machar byli v opozici proti dobovému politickému a literárnímu establishmentu. To v případě politiky znamenalo dominantní politickou stranu – mladočeskou – a její mocný tiskový orgán Národní listy. Pokud jde o literaturu, vymezovali se společně proti starší generaci spisovatelů, jakými byli třeba Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický nebo Eliška Krásnohorská, s nimiž měl Masaryk nevyřízené účty už z doby bojů o pravost rukopisů v 80. letech. (Paradoxně tito „staří“ byli často Masarykovými vrstevníky, Vrchlický byl dokonce o tři roky mladší.) Machar se v roce 1895 stal jedním z autorů Manifestu české moderny, v němž mladí autoři požadovali individuální svobodu tvorby a odmítali obrozenské pojetí literatury.

Korespondence Masaryka s Macharem je plná nelichotivých charakteristik lidí, s nimiž politicky nesouhlasili. Masaryk měl zvláště spadeno na své dva někdejší „realistické“ souputníky Josefa Kaizla a Karla Kramáře, kteří na rozdíl od něj zůstali aktivní v mladočeské straně. „Kaizl je přímo typ šosáka učeného. Jemu se nové myšlénky dokonce i zalíbí, mluví o nich, slovy je přijímá, ale jen slovy, neboť skutkem a slovy druhými je ubíjí. Já proto jen čekal, kdy se vyzuje z pout, jež mu uložil ne srdce, ani hlava, nýbrž čich,“ psal Masaryk. V jiném dopise Kaizla už přímo označil za „egoistu a člověka bez idejí“.

Často to schytával i Kramář, kterého přátelé pro jeho naivitu přezdívali Dítě. Kritice neušel ani jeho vztah s Ruskou Naděždou Abrikosovou, která pro Kramáře opustila manžela a čtyři děti. „Co Kramář bez politiky by dělal? Jemu by stejně trudno bylo odvykat kouření; a hlavně, co dělat? S paní Abrikosovou? To je poměr romanticky nepřirozený a prázdný – to je proň těžší oříšek než parlament,“ psal Masaryk.

Masarykově příkré kritice neunikli ani jeho nejbližší spolupracovníci, zejména novinář Jan Herben (1857–1936), kterého ironicky přezdíval Majstr. Psal o něm, že je trouba, diletant, oportunista a příliš pohodlný člověk. Vytýkal mu, že chodí do hospod, pije pivo a hraje karty. „Sedí v hospodě ne kvůli diškursu a otázkám, nýbrž aby si ‚odpočinul‘, a snáší, den co den s jakými staviteli atd., křápat a hrát. Mrzí mne to všechno, velice,“ psal Masaryk nazlobeně. K Herbenovi, který mu byl celý život bezmezně oddán, si vypěstoval až jakousi fyzickou nechuť: „Kdybyste viděl, jak v hospodě sedí s viržinkou, opřený rukou o stůl, vestu rozepjatou pro nedostatek místa a kvůli chládku – také by Vám přešla chuť,“ psal na podzim 1898 Macharovi.

Z dopisů plyne, že Masaryk trpěl mesiášským komplexem. „Milý Machare, včera jsem řekl žertovně, ale doopravdy: v Čechách je teď jediný politik a ten se jmenuje Masaryk. Vím to. Ale spřátelil jsem se s myšlenkou, že se mi vede jako jiným, kteří v oborech jiných neprorazili. Abych se postavil do popředí, abych agitoval atd. – k tomu nejsem a je mi čas, život drahý. Nechtěl jsem být než rádcem – nechtěli a nechtí, dobrá.“

Zároveň ale Masaryk dával často průchod své deziluzi a pochybnostem. „Mne více trápí ta mrtvota myšlenková, která mne obklopuje v kruzích mně nejbližších – někdy bych chtěl být 1000 mil od Prahy, abych nikoho ničeho neviděl, neslyšel, nečetl. Divná existence: jen odporem proti všemu lze mně vůbec pracovat, a tak pořád a pořád žiju v světě cizím. Někdy je mně z toho hodně zle – ani Vás nechci nakazovat…“

Na přelomu století, když statečně vystoupil proti antisemitské rituální pověře v procesu s Leopoldem Hilsnerem, se Masaryk ocitl ve společenské izolaci. Útočil na něj tisk, jeho studenti dělali virvál na přednáškách, takže musel odejít na nucenou dovolenou, kolegové se ho až na několik výjimek nezastali. V té době Masaryk spřádal plány, že by se z Prahy přestěhoval do Vídně, nebo dokonce do Ameriky. „Milý Machaře,“ psal v lednu 1900 do Vídně, „je mně divno, moc divno, a proto také nepíšu; cítím se docela cizí, odcizený Praze a známým tu všem; také mně dali dovolenou, už jako bych tu neměl být, a skutečně začínají již noviny psát, že budu ve Vídni… Na každý způsob je mi to lhostejno; dají-li mne do Vídně, zamknu se do svých lejster, a dobrá. Zde si už beze mne pomohou, a nepomohou-li si, také dobře. Je mi vše lhostejné, jsem s tím oficielním životem naším na celé čáře hotov – pakáž, více nic.“

Do Ameriky se pak o dva roky později vydal obhlédnout situaci, ale poměry mezi českými krajany, kteří mentálně zamrzli v době, kdy z vlasti odcházeli, ho šokovaly: „Čechové zde reprezentují mně generaci starou, před 30–40 lety; asi tak dlouho zdejší vůdcové a nováčkové se přirozeně akomodují pořádkům zdejším. Čech přijde sem a neznaje anglicky, usadí se vedle Čecha; proto tu máš kolonie čistě české – jsou tu lidé 20 let a anglicky neznají. Teď si představ lidi, jací sem chodí: většinou dělníci a řemeslníci, přicházející za grošem, výslovně za grošem; představ si, že jsou to namnoze lidé venkovští, z dědin a městeček – a budeš mít pojem o tom kocourkově.“

Na počátku války se Masaryk i Machar zapojili do protirakouského odboje. Machar hrál ve Vídni nebezpečnou hru, když přebíral opisy tajných materiálů, které pořizoval Julius Kovanda, lokaj ministra vnitra, barona Karla Heinolda. Z dokumentů od Kovandy se Machar na počátku roku 1915 dozvěděl, že Masaryk má být po návratu z tehdy neutrální Itálie zatčen pro velezrádnou činnost. Varoval svého přítele, aby se do Rakouska již nevracel, čímž mu zřejmě zachránil život. Sám Machar byl v následujících letech rakouskými úřady sledován i vyšetřován. Ve vězení strávil několik týdnů, když byl u Karla Kramáře nalezen jeho dopis z přelomu století, kde o císaři psal jako o starém idiotovi. Zločin proti majestátu byl naštěstí v té době již promlčen.

V květnu 1918 se Machar přestěhoval do Prahy a v říjnu svým osobním nasazením přispěl ke klidnému průběhu převratu, když se mu podařilo uklidnit dav, který chtěl na Staroměstském náměstí zaútočit na ozbrojené rakouské vojáky. Na Masarykovo přání se pak ujal funkce generálního inspektora československých vojsk. Svou misi bral velmi zodpovědně, musel však čelit nejrůznějším politickým tlakům. Na konci roku 1924 se rozhodl podat demisi. Zůstal v něm hořký pocit, že se za něj jeho přítel prezident dostatečně nepostavil. Vrátil se k novinařině a básnické tvorbě, přičemž byl stále kritičtější k dobovým poměrům i osobnostem, které je utvářely. Ještě v roce 1930 byl Masaryk svědkem na svatbě Macharovy dcery Sylvy a věnoval novomanželům jako svatební dar 50 tisíc korun.

V dalších měsících se však vztahy mezi oběma přáteli vyhrotily. Masaryk vytýkal Macharovi jeho kritiku poměrů a spolupráci s lidmi z okraje politického spektra, Machar vyčítal Masarykovi, jak se choval k některým svým starým přátelům, a vadil mu i státem pěstovaný masarykovský kult. Svůj poslední dopis Masarykovi končil Machar 17. března 1932 emocionálně: „Pane prezidente, neotřese-li těchhle pár řádků trochu aspoň Tvou duší, pak lituji, že jsem je psal. Můj pesimismus je činorodý. Je zle, chci, aby bylo líp. Jdi do sebe, přemýšlej, probij se k sobě. Odhoď to franzjosefovství, vyjdi z toho ješitného sebezbožňování – buď zase člověkem! Tomáši, drahý Tomáši!“

Masaryk o dva dny později odpověděl: „Milý Machare, jen Ti dnes oznamuji, že jsem psaní ze 17. 3. obdržel. Nechávám Ti poslední slovo. Měj se dobře! Masaryk.“ Masaryk se později několikrát osobně pokusil s básníkem sejít a vztah obnovit, ale byl odmítnut.

Autor je historik

Korespondence Tomáš G. Masaryk – Josef Svatopluk Machar, I. – IV. Ediční tým: Svatopluk Herc, Anna Jonáková, Helena Kokešová, Petr Kotyk, Irena Kraitlová, Miroslava Květová a Richard Vašek

(Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky v. v. i. 2017–2024)