Maďarské trauma Trianon – vysvětluje i náklonnost Viktora Orbána k Putinovi?

V dramatické dohře Velké války a rozpadu třísetleté habsburské monarchie ztratilo Uherské království po podepsání Trianonské mírové smlouvy v roce 1920 až 71 procent svého území a 64 procent obyvatelstva a více než tři miliony etnických Maďarů se ocitly v postavení nezřídka druhořadých menšin v nástupnických zemích v okolí „malého“ Maďarska. To sice poprvé po staletích získalo plnou nezávislost, což ale tehdy málokterý Maďar v trianonském stínu ocenil.

S „tradičními“ maďarskými porážkami a národními katastrofami, jako byly bitva u Moháče (1526), neúspěšná revoluce a válka proti Habsburkům (1848–1849), účast v druhé světové válce na straně nacistického Německa (1941–1945), dvojí, německá a sovětská invaze a okupace (1944–1945, respektive 1944–1991) či nakonec potlačená protikomunistická revoluce v roce 1956, se už Maďaři jakž takž vyrovnali. Zato trianonská územní ztráta a rozpad národní komunity jako maďarský „neodčiněný Mnichov“ stále rezonují v maďarské společnosti bez ohledu na věk, vzdělání či to, zda člověk Orbána nenávidí, nebo mu fandí.

Jak připomíná historik Gábor Gyáni, Trianon je i po sto letech účinnou metaforou násilného přerušení přirozené trajektorie moderních maďarských dějin a trvalým zdrojem traumatické zkušenosti. Maďarsko totiž podle některých jen se štěstím uniklo úplnému rozpadu, když neuspěly se svým „slovanským“, západní část země přetínajícím koridorem Československo a Jugoslávie, respektive Rumunsko se svou snahou opřít svou západní hranici o řeku Tiszu.

V tomto historickém kontextu se s Trianonem Maďaři vyrovnávali různě – oficiální iredentou a revizionismem za Horthyho (1921–1944) či vytěsněním a mlčením za komunistů (1948–1989). O to intenzivněji se o Trianonu začalo v Maďarsku hovořit po roce 1989, například když nově zvolený premiér József Antall prohlásil, že je „ve své duši a citech“ premiérem všech 15 milionů Maďarů.

Analytik Gergely Romsics například zkoumal zmínky o Trianonu v parlamentních projevech v letech 1990 až 2002 a z téměř dvanácti tisíc jich přímé zmínky o Trianonu obsahovalo 443. Tematizovaly Trianon jako tragickou historickou zkušenost, vyjadřovaly ale i víru, že trianonské trauma může být nakonec úspěšně překonáno.

Jak připomíná historik György Schöpflin, v té době ještě spíše liberálně-pravicový Fidesz v čele s Viktorem Orbánem už chápal, na rozdíl od levicových a postsocialistických stran, téma národa a maďarských menšin ne jako uzavřenou historii, ale živou realitu a součást svého politického programu. Fidesz směřoval k uznání Maďarska a všech Maďarů jako jednoho kulturního národa v kontextu evropské menšinové politiky. Během své první vlády (1998–2002) prezentoval Trianon jako negativní symbol a neúspěch, který je třeba překonat posilováním kulturních, hospodářských a právních vazeb mezi Budapeští a zahraničními Maďary. Prvním konkrétním projektem byl v roce 2001 tzv. maďarský certifikát, poskytující zahraničním Maďarům určitá práva v samotném Maďarsku. V roce 2002 ale musel Fidesz na osm let do opozice a nová vláda certifikát zrušila.

Jak podotýká Gyáni, po porážce Orbán navigoval Fidesz do více konfrontačních vod ve stylu „my versus oni“. Pasoval se do pozice jediného reprezentanta národa, z něhož naopak jako „nepřátelský a cizorodý prvek“ vylučoval socialisty a liberály. Orbán přitvrdil i proto, že k ovládnutí pravicového spektra musel lovit i v krajně pravicových vodách, jimž v tuto dobu kralovala strana Jobbik. Fidesz se k Jobbiku postupně ideologicky přiblížil, respektive převzal část jeho rétoriky, agendy a voličů, v instrumentalizaci Trianonu u nich existovaly důležité rozdíly – u Jobbiku na rozdíl od Fideszu hrály důležitou roli rasový přístup k dějinám, antisemitismus a revize hranic.

Vedle politických stran se ale o Trianon začala intenzivně zajímat i veřejnost. Postupně tak podle Gyániho vznikla svébytná subkultura a ekosystém alternativních fór laické i akademické historie a komerčně úspěšných nakladatelství a knihkupectví.

Vznikaly Trianonské muzeum či Trianonský výzkumný institut, nové „alternativní“ historické časopisy a nejrůznější Trianonské spolky oživující paměť Trianonu a zřizující památníky. Na trianonský „průmysl“ se navázala i populární kultura, pop-music, oblíbené byly i historické rekonstrukce, samozřejmě s maďarským happy endem. Klíčem k vyrovnání bylo ukázat na vnitřního nepřítele a najít obětní beránky, od liberálů, demokratů, komunistů až po svobodné zednáře či Židy.

Občanský trianonský diskurz podle Gyániho prosperoval víceméně nezávisle na Fideszu, ten se ale na něj rychle napojil, využil ho a absorboval. V tomto směru „pomohly“ i podrážděné reakce ze sousedních zemí, na něž zase maďarská politická scéna reagovala těsnějším se upnutím na Trianon. Svou roli ale sehrály i revival starých trianonských narativů z předválečné éry či potřeba mladých lidí nalézt se v národní komunitní identitě.

Na tento zájem reagovali i seriózní historici z mladší generace, jako například Balázs Ablonczy nebo Béla Bodó, kteří zkoumali politické, společenské a kulturní podmínky před Trianonem, během něj a po něm. Mainstreamová historiografie se také snažila popularizovat ne-nacionalistický a nerevizionistický přístup s tím, že Trianon patří do minulosti bez přímých důsledků pro současný svět.

V tomto kontextu poukazuje historik Ferenc Laczó na zajímavou debatu, která v letech 2010 až 2011 proběhla v levicově-liberálním týdeníku Élet és Irodalom a paradoxně ukázala, že založit Trianon do knihovny nebude vůbec snadné. Historička Éva Kovácsová si všimla, že Trianon v sobě úspěšně zjednodušuje a „kondenzuje“ všechna pozdější selhání a tragédie. Kritizovala i samo používání metafory traumatu s tím, že tento psychologizující přístup omezuje kritické zkoumání. Trochu provokativně se i zeptala, kolik lidí bylo vlastně v roce 1920 skutečně traumatizováno. Trianon by podle ní už měl být pouze součástí maďarské kulturní paměti a dědictví bez přímých vazeb na současnost.

S tím ovšem nesouhlasil historik Krisztián Ungváry, podle něhož je pro fenomén Trianonu zásadní to, co se dělo především s maďarskými menšinami po roce 1920. V tomto smyslu chápal nekončící truchlení nad Trianonem jako legitimní způsob, jak se vyrovnat i s dnes podle něj stále nerovnými podmínkami, v nichž zahraniční Maďaři žijí. Za tom, že Trianon zůstává nevyřešeným problémem, nesou podle něj odpovědnost i státy sousedící s Maďarskem. Klíčem k pochopení trianonského traumatu není podle Ungváryho ani tak územní ztráta, jako nucená asimilace zahraničních Maďarů.

Historické debaty odhalily ještě jeden aspekt, jenž je pro (re)konstrukci historické paměti relevantní i pro nás. Ve své přelomové knize Metahistory: The Historical Imagination in Nineteenth-Century Europe (1973) si americký literární historik Hayden White všiml, že historici a ti, kteří o historii píší, konstruují z pramenů a zdrojů fakta a interpretují je podle svého světonázoru či ideologie. Výsledný příběh pak ale ještě, vědomě i nevědomky, čtenáři vyprávějí v podstatě podle čtyř archetypálních žánrů: romance, komedie, satiry a především tragédie, v níž hlavní postavu anebo národ stíhají utrpení či katastrofy. A ani pro suchopárné historiky není jednoduché Trianon vyprávět bez tragických tropů a traumatické šablony.

Poté, co v dubnu 2010 získal Fidesz v parlamentních volbách více než dvě třetiny mandátů, měl se Trianon stát důležitým prvkem nové, tzv. národní politiky. Vláda vyhlásila 4. červen za Den národní sounáležitosti, aby si všichni Maďaři připomněli svou společnou národní identitu. Vláda také vydala Proklamaci o národní spolupráci s cílem integrovat každého Maďara žijícího uvnitř nebo vně hranic země a znovusjednocení maďarského národa zasadit do širšího evropského projektu. Dalším krokem bylo zavedení maďarského občanství nejen pro všechny etnické Maďary v sousedních zemích, ale i pro ty, kteří se mohou prokázat maďarskými předky.

Jak připomíná historik Stefano Bottoni, Orbán během své již téměř patnáctileté vlády zkombinoval nacionalistickou rétoriku s pragmatickým iliberalismem jako novým modelem vládnutí. Spíše než zjednodušující „překreslení hranic“ zdůrazňuje klíčovou roli Maďarska ve střední Evropě v postliberálním věku deziluze ze Západu.

Z Trianonu si pro tento účel například vypůjčuje motiv důvěrně známý i v Česku, a to diktát Západu (tehdy především Dohodových mocností Francie a Velké Británie), který Maďarsku Trianon vnutil. Významně přitom mrká směrem k Bruselu. A samozřejmě se prezentuje i jako ochránce maďarských menšin za hranicemi země, což dává najevo například nahrazením vlajky EU na maďarském parlamentu vlajkou sedmihradských Maďarů, Sikulů či odhalením nového trianonského památníku.

Jak zdůrazňuje historik Gergely Károly, Orbán i Fidesz neustále balancují mezi dvěma paralelními a někdy i konfliktními narativy Trianonu. První je revizionistický a nacionalistický, je zaměřen spíše dovnitř Maďarska, oslovuje především pravicové maďarské voliče a čerpá inspiraci z meziválečného období. Ten druhý, oficiální, se obrací k mezinárodnímu publiku a zdůrazňuje spolupráci, pragmatismus, společné cíle a středoevropskou identitu.

Jaká tedy je budoucnost Trianonu? Ve stávajícím geopolitickém uspořádání, předpokládajícím na jedné straně neměnitelnost poválečných hranic a na druhé jejich schengenskou „neexistenci“, se rýsuje virtuální, hungarofonní Maďarsko propojené jazykovými, kulturními, společenskými či ekonomickými vazbami. Návrat do stavu historického Velkého Uherska je nepravděpodobný a pro Budapešť vlastně nevýhodný. Maďaři by se opět ocitli v menšině a museli by absurdně volit mezi diktaturou menšiny Maďarů nad většinou ne-Maďarů, nebo demokracií, ovšem s vysokou pravděpodobností, že jim povládne „slovansko-dácká“ koalice.

Po ruské agresi proti Ukrajině se ale objevila ještě jedna, dosud zdánlivě nepředstavitelná možnost. Obhájí-li Rusko svou anexi, pro země jako Maďarsko by nemuselo být zase tak nepředstavitelné otevřít otázku hranic s Rumunskem či Slovenskem, ovšem tak, jak se to asi mělo a mohlo natrvalo udělat právě a jen v tom jediném okamžiku dějin v roce 1920 – opustit historické hranice a narýsovat nové, etnické. Výsledkem by mohlo být Nové Uhersko – územně menší než to „staré“, ale etnicky homogennější a „maďarštější“.

Lze tedy Orbánovu náklonnost k Rusku chápat i tak, že v Putinovi vidí beranidlo, jež spolu s Ukrajinou rozbije i evropský status quo a otevře cestu k revizi dosud posvátných hranic? Nemyslitelné? Možná.

Ale jedním z Orbánových politických spojenců je vůdce bosenských Srbů a prezident Republiky srbské Milorad Dodik, který se také netají tím, že jednotná, multietnická Bosna a Hercegovina je minulostí, a nastal tedy čas její srbskou část odtrhnout a možná i připojit k Velkému Srbsku. Jemu šéfuje další Orbánův spojenec, prezident Aleksandar Vučić.

(Autor je historik)