Máchův rukopis Máje měl dramatický osud. Světlo světa spatřil před 185 lety

Karel Hynek Mácha prodával své knihy sám, doma na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí, v domě U Hrbků čp. 551/II. Zde měl jeho otec vpředu krupařský krám. Zcela vzadu byla proslulá „chmurná komnata “, ve které stála básníkova postel, stolek, dvě židle, skříňka na knihy, a byla tu kytara. Víc už nic.

Stačilo to k tomu, aby tady Mácha spřádal své sny, piloval literární práce, ale především stvořil své stěžejní dílo – Máj. A tehdy se konečně dočkal. Zmocnila se jej zvláštní sváteční nálada. Úmysl dokončit a vydat Máj se mu podařilo splnit, což alespoň částečně vymazalo hektické myšlenky na předešlé dny. Již se potvrdilo, že jeho dívka Lori – Eleonora Šomková – je těhotná, a o to více jej sžíralo pomyšlení, že dosud nemá hotová studia na právnické fakultě.

Navíc v sobě stále nosil nepříjemný pocit z nedávné roztržky s J. K. Tylem. Pohádali se kvůli Máchovu obsazování do rolí v divadelní kajetánské družině, přičemž Tyl navíc urazil básníkova oblíbeného Byrona. I přes tuto nepříjemnou záležitost uveřejnil Tyl v Květech 21. dubna oznámení, že „v tuty dny na světlo vyjde báseň K. H. Máchy: Máj“.

Nesmrtelné dílo vytiskl tiskař Jan Spurný a Mácha je vydal svým vlastním nákladem. Spurný chtěl devět zlatých od archu a včetně vazby musel básník celkem zaplatit přibližně 44 zlatých. Měl však pouhých 14 zlatých. Kde a jak Mácha sehnal další peníze na vydání Máje? Dvacet zlatých mu půjčil přítel Eduard Hindl, zbývajících deset posbíral od ostatních známých po Praze.

Pravda, tisk byl drahý, tiskař Spurný však slíbil, že „nepřetiskne žádného exempláře více a že dá na to tuze pozor, aby bylo vydání čisté, a dá nové písmo, s kterým ještě nic nebylo tisknuto…“

A tak měl Mácha 23. dubna před sebou na stole první výtisky Máje. Knížky opojně voněly tiskařskou černí. Šlo o celkem 600 exemplářů, které byly trojího druhu. První sorta byly knížky obyčejné brožované po 14 krejcarech tehdejší stříbrné měny. Ty další byly vázané po 22 krejcarech stříbra. A konečně dalších sto výtisků bylo „skvostně“ vydaných a vázaných, každý za 30 krejcarů stříbra, tedy za půl zlatého.

Podle všeho stovku těchto posledních výtisků básník vlastnoručně podepsal svým autentickým autogramem. K dnešnímu dni se jich zachovalo jen něco okolo třiceti a není třeba příliš zdůrazňovat, že se jedná o zcela mimořádnou bibliofilskou vzácnost.

Co se ale vůbec stalo s původním rukopisem Máje? Mácha ho musel napsat jednak pro cenzora, tak samozřejmě též pro tiskaře. Jediný zachovalý rukopis, který obsahuje kompletní text Máje, není ani jedním z nich. Zaprvé totiž postrádá veškeré náležitosti nutné pro cenzurní evidenci, nenese ani stopu po tom, že by byl v rukou tiskaře. Pravděpodobně se jedná o čistopis, který básník napsal podle některého dnes již ztraceného rukopisu.

Po básníkově nečekané smrti v noci na 6. listopadu 1836 v Litoměřicích se Máchovy literární pozůstalosti ujal jeho bratr Michal Mácha, obětavý, avšak v těchto záležitostech nezkušený a především nemajetný mlynářský chasník. Jeho pokusy vydat rukopisy tiskem ztroskotaly právě na finanční tísni, a tak valná část z nich přešla do majetku Jana Nepomuka Krouského v Katusicích na Mladoboleslavsku.

Kdo to byl? Pokrokový sedlák, vlastenec a lidumil, který se velkou měrou zasloužil o hospodářský rozvoj svého kraje. Osobně se znal s Františkem Palackým, Janem E. Purkyněm, Pavlem J. Šafaříkem a s dalšími osobnostmi tehdejší kulturní inteligence. Rukopis byl uložen v Krouského knihovně, která patřila mezi největší knihovny celého kraje. Obsahovala téměř 4000 svazků, včetně několika desítek nejvzácnějších knih, inkunábulí a starých tisků vázaných v kůži.

A právě zde rukopis Máje ležel. Přes sto let. Poprvé byl vážně ohrožen začátkem 70. let 19. století, kdy Krouským shořela prakticky celá chalupa a hlava rodiny přitom křičela: „…ničeho nedbejte, hlavně knihy zachraňujte!“

Nový dům (čp. 12) byl v Katusicích postaven patrně roku 1873 a knihovna byla umístěna v jeho prvním patře, v takzvaném modrém pokoji. J. N. Krouský zemřel roku 1876 a o dva roky později tady rukopis Máje poprvé našel jeho zeť, mladý profesor kolínského gymnázia Jan Šafránek. Přesněji řečeno, bylo to prvních šestnáct tzv. malých lístků rukopisu, které sloužily v knihách jako záložky.

Tehdy se J. Šafránek ještě domníval, že jde o přepis Máje pořízený Janem Krouským. Teprve až roku 1916 v této knihovně tentýž Šafránek, již jako ředitel gymnázia v pražské Křemencově ulici, objevil zbývající část rukopisu. A nyní už zavětřil. Začínal tušit, že by mohlo jít o skutečný Máchův rukopis.

Profesor Šafránek navíc zaslal v říjnu 1922 dopis svému synovci a vnukovi Jana N. Krouského, Josefu Vojtěchu Krouskému. Dopis obsahoval jak zmíněný rukopis Máje, tak zprávu o jeho dosavadní historii. „…abych se pravdy dopídil, vzal jsem rukopis do Prahy, ukázal jsem jej prof. dru Flajšhansovi. Ten v Museu srovnav rukopis prohlásil, že to bezpečně originál Máchova Máje dosud pohřešovaný….“

Jak se rukopis dostal do majetku Krouských, není zcela jasné. Buď jej získal Jan N. Krouský od Michala Máchy, nebo mu ho prodal spisovatel a novinář Karel Sabina. Důkazem druhé možnosti by mělo být svědectví literárního historika Ferdinanda Strejčka, který nalezl dopis Karla Sabiny potvrzující, že rukopis Máje prodal Krouskému právě on. Zmíněný dopis je nyní nezvěstný.

V katusické knihovně Krouských byl vzácný rukopis uložen až do roku 1951, kdy mu hrozilo největší nebezpečí. To nám svého času vysvětlili Ing. Josef Pražák se svou ženou Libuší, rozenou Krouskou.

„V tom roce 1951 byl v Katusicích zatčen bratr mé ženy a můj švagr Karel Krouský,“ vzpomínal Pražák, „a to v rámci bolševické kolektivizace zemědělství. Karel pocházel z proslulého rodu, tak ho potřebovali zlikvidovat. Protože se ale všem provokacím vyhýbal, byli estébáci schopni narafičit cokoli, jen aby dosáhli svého cíle. Našli záminku, že švagr neplní předepsané dávky, i když se po právu hájil tím, že mu pro to naschvál neumožnili podmínky. K soudu v Doksech nakonec nepustili ani svědky, protože ti byli rozhodnuti svědčit v jeho prospěch. Nakonec byl švagr odsouzen jako nepřítel republiky k trestu šesti let kriminálu a propadnutí majetku. (Byl vězněn v Jáchymově – pozn. aut.) Komunisté tak chtěli zastrašit lidi z celého kraje, celou rodinu vyhnali z vlastního statku a ing. Krouský přišel i o zmíněnou vzácnou knihovnu. Bylo to protiprávní,“ dodal.

Podle Pražáka totiž „knihovna nepatřila švagrovi, nýbrž jeho matce, mé tchyni Miroslavě Krouské“.

Vše zpočátku probíhalo takřka mírumilovně a úředníci v poklidu pořídili soupis ukradených knih. Ale hned vzápětí všechny skončily v blátě na dvoře a pak byly naházeny vidlemi na přistavený žebřiňák. Takto byly dopraveny do muzea v Bělé pod Bezdězem a zde umístěny bez jakékoli evidence. Z knihovny, jež vznikla už ve 40. letech 19. století a která byla neustále systematicky organizována, zbylo pouhé torzo. Nenávratně byla ztracena většina vzácných tisků, údajně přitom zmizel i rukopis Máje.

„Byl zachráněn především díky obětavosti mé tchyně M. Krouské,“ uvedl Pražák. „Té se podařilo nejcennější součást knihovny, tedy rukopis Máje, uschovat u rodinného přítele, již zmíněného literárního historika a profesora mladoboleslavské reálky Ferdinanda Strejčka. O něco později si rukopis u něho vzala zpět a potom byl čtrnáct let uschován v knihovně našeho pražského bytu,“ vysvětlil.

Nové hledání rukopisu vyvolal J. Panáček z Doks, který se vznikem Máje zabýval valnou část svého života. Právě on napsal v listopadu 1964 dopis tehdejšímu místopředsedovi České národní rady a náměstku předsedy Státního úřadu lidové kontroly Josefu Smrkovskému. Pátrání se dalo do pohybu. Ing. Krouský, již propuštěný z vězení, pracoval jako traktorista. Byl několikrát dotazován, kde se rukopis skutečně nalézá. Marně.

Nakonec zmíněná záležitost dospěla k tomuto závěru: 24. května 1965 přinesli do Smrkovského kanceláře Krouský a Pražák svazek drobných lístečků v červenohnědých deskách. Byl to onen hledaný poklad, Máchův originální rukopis Máje. Smrkovský si jej spolu se svými spolupracovníky chvíli prohlížel a pak oběma mužům vrátil s tím, že stále zůstává majetkem Krouských. A je jím i dodnes.

Byl jsem vděčný, že mi bylo umožněno u majitelů do původního rukopisu Máje nahlédnout. Desky byly chráněné ještě papírovým obalem, na němž bylo vytištěno: František Halas, Staré ženy. V téže schránce byl rukopis Máje uschován po celých 14 let u Pražákových.

Desky tak skrývaly klenot české literatury. Malé zažloutlé lístečky byly pečlivě očíslovány a popsány drobným úhledným písmem. Do strany 32 byly lístky menší, od strany 33 až do strany 70 větší. Pod lupou vyplouvala jednotlivá slova a celé verše, vše bylo nádherně čitelné.

Nelze se ubránit myšlenkám na to, jak dramatický osud byl právě tomuto rukopisu přiřknut a jaký neuvěřitelný příběh zažili všichni členové rodiny. Každý z nich v něm sehrál svoji roli. Nebýt šťastné shody náhod a především hrdinství Krouských v 50. letech, kdy rukopisu hrozilo, že bude zadupán do bláta na dvoře katusického statku, již by neexistoval.

Kdyby tak kníže českých romantických básníků tušil, co všechno se ještě, dávno po jeho smrti, okolo jeho rukopisu přihodí…

Uložili jsme lístky zpět na jejich místo. Viděli jsme originál rukopisu Máje. Jediný, který se dochoval. Jde o necelých devět set veršů, sestavených z bezmála čtyř tisíc tří set slov. Jsou natolik vzácné, že jejich cenu nelze vyčíslit penězi.