Louis Pasteur: Nebyl lékař, očkováním ale porazil vzteklinu i další nakažlivé nemoci

Pocházel ze skromných poměrů. Narodil se 27. prosince 1822 v rodině koželuha Jana Josefa Pasteura a jeho ženy Jany Štěpánky v Dôle v jihovýchodní Francii, nedaleko francouzsko-švýcarských hranic. Do školy ale začal chodit v blízkém Arbois, kam se rodiče přestěhovali. Pozdější dříč Pasteur ve škole nijak zvlášť nevynikal.

Jediný koželuhův syn (měl ještě tři sestry) se choval k získávání vědomostí jaksi netečně a nedůvěřivě. Měl jinou zálibu.

Pasteur, jako každý normální kluk, neměl ani ponětí, čím chce být. S kamarády si hrával na koželuha podle otcova vzoru a miloval kreslení. V čase, kdy neexistovala fotografie a pan Daguerre ještě nevystoupil se svými daguerrotypiemi, maloval třináctiletý Louis na požádání kohokoli. Lidé z Arbois ho za to velmi obdivovali.

O padesát let později, kdy už se stal známým, pronesla jedna z bývalých sousedek z Arbois s nostalgií: „To je všechno hezké - ale takový geniální malíř, a on se dá na chemii!“ V roce 1838 navštěvoval Louis gymnázium v Arbois a maturoval na gymnáziu ve vedlejším Besanonu v roce 1840.

Najednou se změnil - začal se houževnatě učit. Četl a četl a zajímal se o přírodní vědy. Zpočátku působil jako výpomocný učitel v Besanonu, ale snil o něčem jiném.

V roce 1843 nastoupil Pasteur do Vysokého vědeckého učiliště v Paříži, které vychovávalo budoucí profesory a vědce, aby se tam věnoval především chemii. V roce 1847 se stal doktorem přírodních věd a začal pracovat jako asistent na škole.

Vedl si tam skvěle - objevil nesouměrnost molekul, nesouměrné uložení atomů v molekule. Tím dal základ stereochemii, prostorové chemii. Objev mu vynesl titul univerzitního profesora.

Holandský chemik Hendryk van Hoff později tuto teorii rozpracoval a v roce 1901 za ni dostal první Nobelovu cenu za chemii.

Následující rok 1848 přinesl Louisovi další změnu. Ministerstvo školství ho vyslalo jako nejmladšího univerzitního profesora do Štrasburku, aby přednášel chemii. Navštívil tam některé starší kolegy, mimo jiné jistého profesora Laurenta, u něhož se seznámil s jeho dcerou Marií.

Marie mladého chemika úplně pobláznila. Už za čtrnáct dní požádal manžele Laurentovy o její ruku. Písemně. Byl skromný a mezi jiným napsal: „Jediné, oč prosím, je, aby se slečna Marie neukvapovala a nedala se odradit dojmem, který jsem asi udělal. Není na mně nic, co by se mohlo líbit. Ale vzpomínám si, že lidé, kteří mě blíže poznali, mě zpravidla měli rádi.“

Křivdil si - s malými brejličkami a vousem vypadal pohledně. Tři měsíce nato si Marii vzal a žil s ní pětatřicet let. Představovala nejšťastnější objev jeho života.

Marie byla nejlepší Louisův přítel, v nemoci ošetřovatelka, ve zdraví moudrá pomocnice. Francouzský akademik Jean-Baptiste Biot mu po mnoha letech, kdy Pasteurovi gratuloval k úspěchům, napsal: „Polovinu těchto mých srdečných blahopřání k Vašemu úspěchu postupte, prosím, Vaší ženě. Patří jí.“

Pasteurovi měli pět dětí, z nichž tři zemřely na infekční choroby. Po svatbě pokračoval novomanžel v pilné práci.

Pasteur jel studovat dokonce i do Prahy, kde bydlel v Anglickém domě v Penízkové ulici (dnes Na Poříčí 9). V roce 1854 zřídili v severofrancouzském Lille fakultu přírodních věd a děkanem jmenovali dvaatřicetiletého Louise Pasteura.

Jednou ho tam navštívil jistý lihovarník Bigo - vyráběl líh z řepy a zjistil, že v poslední době řepa nechce kvasit. Požádal pana profesora o radu. Pasteur navštívil Bigovu továrnu a vzal si vzorky melasy, v níž probíhalo kvašení - té, která kvasila dobře, i té „neposlušné“.

Ve špatné melase objevil jakési tenoučké mikroorganismy. Dospěl k závěru, který zalomcoval celou dosavadní chemií - dokázal, že každé kvašení, tedy přeměna cukru v kyselinu mléčnou, způsobuje mikroorganismus a v každém kvašení jde o jiný druh mikroorganismu.

Do té doby panoval názor, že kvašení i hnilobu způsobují neživé enzymy v organické hmotě, které se samovolně vytvářejí.

Pasteur svými pokusy tuto teorii vyvrátil - nejrůznější látky, které kvasily nebo podléhaly hnití a tlení, vložil do lahví ucpaných speciálním filtrem. Obsah lahví zůstal hniloby ušetřen. Jakmile se ale k němu dostal vzduch, začal hnít nebo kvasit.

Podle Pasteura tak znamenal pojem hniloba totéž co kvašení, a kvašení bylo projevem života. Kvasí jen to, v čem jsou živé organismy, kvasinky. Nato Pasteur Bigovi doporučil, aby dbal na čistotu v kádích, protože tak budou mít kvasinky možnost dobře se rozvíjet. Objev měl významné důsledky.

Odborné časopisy rozšířily Pasteurův objev do celého světa. A tehdy vstoupil do oblasti medicíny skotský lékař Lister. Právě on prohlásil, že hnisání způsobují mikroorganismy a stal se zakladatelem antiseptické chirurgie, která je hubila.

V roce 1857 se Pasteur přestěhoval do Paříže. A dostal úkol od francouzského ministerstva válečného námořnictva - námořníci na lodích pili víno, to ale během několika dní zkyslo. Nemohl by pan profesor něco vymyslet? Pasteur sám ani nepil, ani nekouřil, ale s chutí se dal do bádání.

Začal víno ohřívat. A nakonec dokázal, že kvasinky octového kvašení zkvašují alkohol ve víně na kyselinu octovou, a tak se víno kazí. Došel k závěru, že krátkodobé zahřátí vína v uzavřené láhvi (na 69-75 stupňů Celsia) zabrání rozkladným pochodům. Tak objevil pasteraci, nejčastěji používaný způsob konzervace potravin.

Nebyl to jeho poslední objev.

Pasteur se vždy zajímal o bohatství své země - v roce 1870 zachránil francouzské hedvábnictví, když objevil původce chorob bource morušového. V té době už ho trápilo zdraví - v roce 1868 dostal záchvat mrtvice. Od té doby napadal na jednu nohu, levou ruku měl zkroucenou a špatně pohyblivou a trpěl bolestmi hlavy. Sužoval ho i věčný nedostatek peněz.

Přátelé a ctitelé se mu rozhodli pomoci. V roce 1874 přijalo francouzské Národní shromáždění zákon, jímž se oceňovalo celoživotní dílo Louise Pasteura a byl mu přiznán důchod jednoho tisíce franků měsíčně na doživotí.

Pasteurovi to sice pomohlo, ale odpočívat nezačal.

V roce 1877 se Pasteur zasloužil o chov ovcí, když objevil bakterii, která způsobuje jejich onemocnění - sněť slezinnou. Vyrobil očkovací látku z oslabených zárodků a zvířata vakcínami zachránil.

Dokazoval tak opět svou původní teorii, že příčinou uvedených pohrom jsou bakterie a drobnohledné organismy. V roce 1880 pro změnu řešil léčbu slepic napadených slepičím morem. A opět zjistil něco nového. Nejen to, že choroby způsobují mikroorganismy, ale především fakt, že tyto mikroorganismy se dají uchovat i mimo slepičí tělo.

Stal se tak objevitelem bakteriálních kultur, bez nichž by byl další vývoj bakteriologie nemožný. Zakládal kultury na všemožných materiálech - na polévce, želatině, bramborách.

Při bádání mu prý pomohla náhoda. Jednou dělal v laboratoři pořádek a chtěl ji vyčistit od všech zbytků. Při tom našel staré kultury slepičího moru. Nevyhodil je, jak mu laboranti radili, ale naočkoval jimi několik slepic a poté tytéž slepice naočkoval čerstvými morovými bakteriemi. A stal se zázrak - slepice neonemocněly!

Začalo tak nové období v léčbě nakažlivých onemocnění - věk aktivní imunizace. V roce 1881 dostal Pasteur velkou stuhu Čestné legie. A to měl před sebou ještě jeden velký objev.

V červenci roku 1885 poprvé použil Pasteur očkovací látku proti vzteklině na člověku. Začal zachraňovat lidi, a tím dosáhl svého nejvyššího cíle. Do dějin tak vstoupil devítiletý Joseph Meister, kterého pokousal pes. Měl čtrnáct zranění na rukou a nohou.

Pasteur si připravil do lahvičky oslabeného původce vztekliny, a mohl tedy přistoupit k systematickému očkování. Čtrnáct dní dával Pasteur Josephovi injekce. Úspěch se dostavil, dítě se vyléčilo, vzteklina byla pokořena.

O tři roky později se Pasteur stal ředitelem pařížského institutu, který nesl jeho jméno. Pokračoval ve své práci a živě se zajímal o všechny novinky v oboru. Stal se držitelem mnoha vyznamenání, cen a titulů. Pracoval až do své smrti 27. září 1895 v nedožitých 73 letech, kdy ho opět postihla mrtvice. Poprvé se tak stalo v roce 1860.

Na jeho pohřeb 5. října se dostavila celá Paříž. V téže době vyplula ze severofrancouzského přístavu Le Havre krásná nová loď. Jmenovala se Louis Pasteur. Zakladatel bakteriologie zemřel jako francouzský národní hrdina.