Lesby jsou známy ze všech dějinných období

Ze středověku ale existují například kusé informace o láskách mezi řeholnicemi. Potvrzují je rukopisy z 12. století pocházející z bavorského kláštera v Tegernsee. Jedna jeptiška psala druhé: „Miluji tě nadevše, tys jediná má láska a touha.“

V 17. a 18. století se sice oficiálně považoval vztah mezi osobami stejného pohlaví „proti přírodě“, ale vcelku jej tolerovali. Někteří dokonce chápali lesbický vztah mezi ženami jako předehru k heterosexuálnímu styku. Romanopisec Henry Fielding, který působil také jako soudce, popsal v 18. století případ jisté Mary Hamiltonové, vysoké a rázné ženy, která se oblékala jako muž a za svůj život se stačila třikrát oženit, přičemž k manželčině uspokojení používala umělý penis. Trest dostala celkem mírný – vystavili ji na pranýři a odsoudili k šesti měsícům žaláře.

Velkorysost mužů vyplývala zejména z předpokladu, že jim není nebezpečný ten, kdo nemá penis. A navíc si neuměli představit, jak ke styku vůbec dochází. V 18. století italský františkán Lodovico Maria Sinistrar prohlásil, že sodomii mezi ženami „nelze vykonávati, neboť žena nemůže semeno vstřikovat“.

Lesbická láska se tak redukovala pouze na pohlavní akt, nikoli na vztah, který běžně fungoval mezi mužem a ženou – obdiv, láska, bezvýhradný zájem o jinou bytost. Samozřejmě existovaly i výjimky.

Tam, kde žena nahrazovala muže v plném smyslu toho slova, byl přístup společnosti daleko přísnější. V roce 1934 vypukl v Prostějově velký skandál, slovy Poledního listu „aféra orgií a protipřirozených styků velkého rozsahu“.

Za vším stála jistá Marie Černyšová, krásná jednadvacetiletá dívka, dcera místního milionáře. Už v sedmnácti se provdala za ruského emigranta inženýra Ivana Černyše, ale vztah skončil fiaskem, protože „za rok utratili celé věno a muž jí poté uprchl“.

Vzápětí se Marie rozvedla a odjela do Berlína, aby si nechala „operativně odstranit prsa a začala chodit oblečená jako muž“.

Ve svém převlečení navštěvovala nejrůznější společenské akce v Prostějově i Olomouci, aby lovila mladá děvčata. Jednou ji v Olomouci na plese poznali známí, a když se jí ptali, co dělá v té maškaře, odvětila naivně: „Já su za kluka.“

Zvala k sobě do bytu hezké mladé dívky, hostila je čajem a cukrovinkami, „aby je poté sprostě svedla“. Některé dívky to tak vyděsilo, že z bytu utekly. Na veřejnosti předstírala Marie, že vede nevinné kurzy rytmiky.

Policie později vyšetřila 40 případů svedení, a to zřejmě představovalo jen špičku ledovce. Hanáci nazývali Černyšovou Žena démon.

Ani lákání mladých dívek Marii neuspokojilo. Seznámila se s jistou dělnicí Annou Prokopovou, „nevzhlednou a divoké tváře“. Umyla ji, opatřila jí pěkné šaty a obě se obklopily asi dvanácti jinými ženami a: „Tato společnost provozovala v soukromých bytech a v jednom hostinci ,seance‘, které se vymykají popisu. Hýřilo se na nich dlouho do noci za doprovodu gramofonu.“

Zlaté časy netrvaly dlouho, protože Marie se pohádala s Prokopovou kvůli jedné plavovlásce, rozešly se a „došlo k úniku informací k uším četnictva“. A začalo se zatýkat. Kupodivu dostala Černyšová jen dva měsíce podmínečně na tři roky a Prokopová pět měsíců podmíněně.

Lesbické lásky patřily k dějinám lidstva stejně jako homosexuální aféry. Společnost ovšem ochotněji přijímala vztahy lesbické. Výjimku představovaly ženské dvojice konkurující mužům v hospodářské oblasti.

V roce 1566 popsal Francouz Henri Estienne případ jedné ženy z Fontaines, která pracovala v mužském oblečení celých sedm let ve stájích, poté se vyučila správcem vinice a prospívala ekonomicky tak dobře, že se rozhodla oženit. Každý ji považoval za muže, takže ji bez problémů oženili a svou manželku „obhospodařovala“ s pomocí umělého penisu. Dvojice spolu klidně žila celé roky, dokud u nich služka nezahlédla umělý penis a vše rozhlásila do světa.

Nebohého „manžela“ poté uvrhli do vězení a zaživa upálili. Stejně bídně dopadla na počátku 18. století v Německu Catharine Margaretha Lincková. Ta se také převlékala za muže a sloužila v hannoverské, pruské, polské a hesenské armádě. Po svém propuštění z vojska pracovala jako sušič bavlny, a nakonec se oženila se ženou. Podle soudních spisů si zhotovila umělý penis z kůže, k němu připevnila plášť z prasečího měchýře a dvě vycpaná kožená varlata.

Catharine skončila špatně. Jednou se pohádala s „manželkou“ a ta sdělila v zuřivosti své matce, že vlastně žije se ženou. Tchyně okamžitě svého „zetě“ udala a Lincková skončila v roce 1721 na popravišti.

V případě obou žen byl trest tak krutý hlavně kvůli tomu, že si osobovaly něco, nač žena právo neměla – zvolily si profesi, kterou chtěly, a staly se ekonomicky soběstačnými. Zcela jiný přístup měla veřejnost k ženám, které patřily k natolik vlivným a bohatým, že si mohly dělat, co se jim zlíbí.

Švédská královna Kristýna (1626–1689), dcera krále Gustava II. Adolfa Vasy, osiřela už v šesti letech. Než dosáhla osmnácti let, vládla za ni poručnická rada v čele s kancléřem Axelem Oxenstjernou. Podle přání otce ji vychovávali jako muže. Byla vynikající jezdkyní a šermířkou a zajímala se o vědu a kulturu.

Zábavy a literárně-umělecké rozpravy ji postupně začaly více zajímat než vláda. Měla několik milostnic, mezi jinými plavovlasou krasavici hraběnku Erbu Sparreovou. Psala jí mimo jiné: „Pokud pamatuješ, jakou moc nade mnou máš, pak si také pamatuješ, že jsem jatá láskou k tobě už dvanáct let: patřím ti tak naprosto, že není možné, abys mne kdy ztratila – a přestanu tě milovat až v den své smrti.“

Nakonec Kristýna odmítla vzít si za manžela svého bratrance Karla, s nímž ji v mládí zasnoubili, a zřekla se v jeho prospěch koruny. Poté ve svých sedmadvaceti letech vstoupila do katolické církve a odešla ze své země. Nechala si ustřihnout své dlouhé rudé vlasy, nasadila si černou paruku a chodila v mužském oděvu.

Cestovala po Evropě a v době, kdy žila ve Francii, ji vévoda de Guise popsal následovně: „Pleť má čistou až na několik stop po planých neštovicích. Rysy tváře pravidelné, avšak orámované velice výstředním účesem. Je to mužská paruka, velmi objemná a vpředu vyčesaná. Sukni nosí špatně zapnutou a ne zrovna upravenou. Hovoří osmi jazyky, nejlépe však francouzsky – mluví jako rodilá Pařížanka.“

Pobývala i v Římě. Tam obrátila svůj zájem i na muže. Tato odvážná nebojácná žena žila v duchu hesla: „Svobodně zrozena, svobodně žít a svobodně zemřít!“

Podobné chování tolerovala společnost také u hereček, při jejichž povolání určitou výstřednost předpokládala.

Existovaly ovšem přátelské vztahy mezi dvěma ženami, které sice spolu žily a u někoho vyvolávaly pohoršení, ale sex nebyl jejich součástí.

Sarah Ponsonbyová a Eleanor Butlerová byly Irky ze zámožných rodin a rozhodly se, že spolu budou žít. V roce 1778 utekly v mužském převlečení z domova a pořídily si ve Walesu domek v údolí Llangollen Vale. Rodiny se s jejich rozhodnutím musely smířit, a v roce 1787 dostala dokonce Sarah důchod od krále.

Sdílely spolu každou minutu života a jejich heterosexuální známí dokončovali dopisy určené jedné z nich slovy: „Vyřiďte mé pozdravy své lepší polovičce.“ Mnozí je obdivovali pro jejich nesexuální a harmonické soužití. Dotáhly to až k puritánství – Eleaonor si v roce 1802 zapsala do deníku, že pařížské dámy „jsou obnaženy tak neslušně, že pohled na ně je svrchovaně nechutný“. Jindy obě ženy vyhodily služku, když zjistily, že je těhotná a přitom není vdaná. Vztah mezi sebou měly pěkný.

Eleaonor hovořila o Sarah jako o „miláčkovi svého srdce“ a „mé milované“ a často popisovala v denících, jak spolu leží v posteli. Leží v pravém smyslu toho slova, protože k uvedenému docházelo, jen když onemocněly. Jejich vzhled popsal reportér The General Evening Postu následovně: „Slečna Butlerová je vysoká a mužského vzhledu, neustále nosí jezdecký oděv, věší v předsíni klobouk s gestem lovce a ve všech ohledech působí jako mladý muž, pomineme-li spodničky, které si ponechala. Slečna Ponsonbyová je naopak zdvořilá a ženská, půvabná a krásná.“

Za tenhle popis se obě ženy tak rozzuřily, že chtěly list žalovat. Nakonec od svého úmyslu odstoupily.

Lesbické vztahy pokračovaly do 19. století, ale leckdy nebyly tak idylické jako soužití irských dam. Ve druhé polovině 19. století se objevil případ, který otřásl veřejností. Jistá Alice Mitchelová z bohaté rodiny z Memphisu ve státě Atlanta už od svého dětství projevovala chlapecké sklony. Šplhala, hrála kuličky, baseball a volejbal. V pubertě se zamilovala do kamarádky ze sousedství Fredy Wardové. Začaly se stýkat i intimně.

Jejich vztah narušil fakt, že se Wardovi přestěhovali dvanáct kilometrů daleko. Alice navíc zjistila, že Freda se v novém domově zajímá o mladé muže. Alice dokonce uvažovala o sebevraždě, ale nakonec se rozhodla jinak. V roce 1891 koupila snubní prsten, rozjela se za Fredou a nabídla jí tajný sňatek.

Alice měla vystupovat pro budoucnost v mužském oděvu jako Alvin J. Ward a obě ženy se měly oddat v St. Louis, kam chtěly odjet lodí. K útěku ale nedošlo – Fredina sestra našla totiž náhodou dopisy, v nichž dívky kuly plány, a překazila sestře odjezd. Alici v dopise poslala prsten a zakázala jí styk s Fredou. Alice si zoufala. A začala jednat.

Zjistila, že Freda přijede v určitý den do Memphisu, aby navštívila jednu přítelkyni. V ten den číhala Alice v přístavu, do kterého měla doplout, a v okamžiku, kdy Fredu uviděla, skočila k ní a zabila ji několika prudkými řezy břitvou. Po strašném činu se Alice zhroutila. Před soudem tvrdila, že si nic nepamatuje. Ten ji uznal za duševně chorou. Tak či tak, i kvůli uvedenému výjimečnému činu veřejnost začala o lesbickém světě víc přemýšlet.

Lesbismus byl určen jako pojem a „zdravotní problém“ poprvé v Německu koncem 19. století. Označoval lesby jako hysterky a mužatky, které se věnují podivným sexuálním praktikám. S pojmy, jako jsou láska a přátelství, vztah mezi dvěma ženami nespojoval. Přitom v téže době v Nové Anglii vznikl termín jiný, tzv. bostonské manželství, dlouhodobý monogamní vztah mezi dvěma ženami.

Byly to většinou velmi dobře finančně zajištěné ženy, naprosto nezávislé na mužích. Jejich vztah fungoval stejně jako heterogenní. Jedna Němka jej charakterizovala: „Moje půvabná drahá žena se točí v našem útulném domově jako pravá německá hausfrau a já pracuji a starám se o obě jako energický, činorodý manžel.“ Vedle podobných vztahů kvetly lesbické lásky mezi prostitutkami.

V Paříži je na svých obrazech zhmotnil slavný Henri de Toulouse-Lautrec, který se dokonce stal stálým hostem v baru La Souris (Myš), kde se lesby scházely. Vynikající životopisec moderních malířů Henri Perruchot vylíčil atmosféru Myši následovně: „V zatuchlé atmosféře La Souris Lautrec nalézá nesmírné potěšení, pohybuje se s jemu vlastní nenuceností uprostřed mužatek se širokými rameny, vysoko posazenými motýlky a krátkými vlasy nebo zase nyvých, přehnaně ženských bytostí, zahalených do křiklavých látek.“

Dvacáté století muselo některé lesbické vztahy akceptovat. Americká spisovatelka Gertruda Steinová (1874–1946), bohatá a vzdělaná dáma, se nijak netajila se vztahem k Alici Toklasové, také Američance. Žily spolu jako manželé a podle Ernesta Hemingwaye, který je navštěvoval, se také jako skuteční manželé hádaly.

Steinová se chovala svérázně. Odsuzovala např. mužskou homosexualitu: „Akt, který provádějí mužští homosexuálové, je ošklivý a odpuzující a potom se sami sobě hnusí. Ženy nedělají nic, co by se jim hnusilo.“ Tak či tak, lesbické vztahy pokračovaly, i když jejich včlenění do společností mělo před sebou ještě dlouhou cestu.