Lékařkou době i mužům navzdory

Anna pocházela z rodiny městského a zámeckého lékaře v Kopidlně na Jičínsku a právě otec v ní probudil zájem o medicínu. Po jeho smrti se rodina odstěhovala do Prahy, kde Anna studovala nově otevřenou soukromou vzdělávací instituci Minerva.

Ta byla prvním dívčím gymnáziem ve střední Evropě té doby. Školu si Anna zvolila poté, co na přednášce slyšela mluvit její zakladatelku Elišku Krásnohorskou, bojovnici za zrovnoprávnění žen. To se odehrálo v roce 1889.

I když Minerva poskytovala kvalitní vzdělání v mnoha oblastech, neměla pravomoc uspořádat závěrečnou maturitní zkoušku. Tu mohly dívky složit pouze na základě žádosti o připuštění ke zkoušce na chlapeckém gymnáziu. To se cílevědomé Anně podařilo na Akademickém gymnáziu.

Zkoušející pedagogové se prý ke studentce chovali povýšeně, pouze český spisovatel Zikmund Winter projevil radost a uznání nad vědomostmi nadané studentky.

I tak však bylo Anně zapovězeno řádně pokračovat ve studiu na vysoké škole. Vedení Minervy v čele s Eliškou Krásnohorskou pro ni alespoň v roce 1895 vydobylo hospitaci na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě.

Anna tak sice mohla chodit na přednášky, ovšem pouze se souhlasem vyučujícího.

Anniny první kroky ve vysokoškolském vzdělání směřovaly na německou lékařskou fakultu a českou filozofickou fakultu. Do poslucháren české lékařské fakulty se dostala až později, konkrétně v roce 1897.

Oproti zahraničí totiž mělo zrovnoprávnění vzdělávání žen v oboru medicíny u nás několik let zpoždění. Důvody, proč zde dřív ženy nebyly k hospitacím připuštěny, se různily. Mnozí lékaři, například Josef Thomayer, se domnívali, že ženy kvůli nedostatečné fyzické síle nezvládnou řádně vykonávat lékařskou praxi.

Anna bojovala s nepřátelským prostředím, ale nenechala se odradit a pokračovala v hospitačních návštěvách přednášek. Žádosti o povolení docházet na fakultu jako řádná studentka medicíny fakulta opakovaně zamítala. Jenže pouhé hospitace nedovolovaly složit rigorózní zkoušky.

Anna se proto ve čtvrtém ročníku odhodlala k osobní návštěvě Ministerstva kultu a vyučování ve Vídni. Přijal ji sekční šéf Wilhelm rytíř Hartel, který Annu v možnosti řádně dokončit studium medicíny nakonec podpořil. Jakmile byl totiž v roce 1900 jmenován ministrem, vydal výnos o připuštění žen ke studiu lékařství. Anna konečně přestoupila na řádné studium na českou lékařskou fakultu a absolvovala všechny rigorózní zkoušky na výbornou.

„Jste první žena doktor lékařství na naší staroslavné univerzitě,“ pronesl rektor dne 17. března 1902 ve Velké aule Karolina, kde byla Anna jako první žena v českých zemích promována doktorkou veškerého lékařství.

Klinickou praxi zahájila mladá lékařka u chirurga Karla Maydla ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Po jeho předčasné smrti v roce 1903 působila rok na gynekologicko-porodnické klinice u Karla Pawlíka. Ale i když sama provedla několik operativních zákroků, pozici asistentky jí klinika nenabídla. Proto se Anna rozhodla otevřít soukromou lékařskou praxi se zaměřením na gynekologii v ulici Na Moráni.

Za první republiky nakonec patřilo k dobrému tónu, že ženy docházely do módního salonu k Podolské a také navštěvovaly gynekologickou ordinaci u Honzákové. K rozsáhlé klientele se řadily i herečky Leopolda Dostalová a Hana Kvapilová, propagátorka emancipace žen Josefína Náprstková nebo Eliška Krásnohorská.

Anna publikovala odborné články a pořádala veřejné přednášky. Jako školní lékařka na Minervě sbírala data k vyvrácení domněnky o negativním vlivu studia na zdraví dívek.

Nesouhlasila ani s tvrzením, že tělovýchova dívek není vhodná pro jejich zdraví. Zdůrazňovala naopak nutnost fyzického zdraví ženy, zejména v těhotenství a po porodu. Odmítla tezi o vlastnostech, které ženu předurčují ke klidu a jemnosti. Varovala před šířením pohlavních chorob a před negativními dopady prostituce na zdraví a morálku. Vystupovala proti umělým potratům, kladla důraz na prevenci početí a plánované rodičovství.

Negativní přístup odborné i laické veřejnosti k ženám lékařkám přispěl k jejímu aktivnímu působení na poli ženských organizací a spolků, jako byl Výbor pro volební právo žen nebo Sdružení československých lékařek.

Píle, nezdolnost a schopnost koncentrace byly vlastnosti, které pomohly Anně čelit předsudkům a zejména zaujatosti vůči ženám a jejich rozumovým schopnostem. Neslevila však ze svého cíle a dokázala obstát ve výhradně mužském světě vědy a medicíny. Anna nepochybovala o potřebnosti žen v medicíně a vhodnosti žen k výkonu povolání lékaře. Dnešek jí dává za pravdu, protože mezi českými lékaři je téměř 60 procent žen.