Legendární Rytíř Smil. Napsal nejsprostější báseň Jaroslav Vrchlický?

Oblíbený pan profesor jazyka českého z pražského gymnázia Budějovická dobře věděl, jak puberťáky zaujmout.

„Dotyčný verš uvíznul v mé paměti pevněji než říkanky z Ladovy abecedy,“ přiznal i sexuolog Radim Uzel, když psal coby předseda Nezávislé erotické iniciativy k novému vydání poemy Rytíř Smil předmluvu.

Literární historikové si dodnes lámou hlavu, jestli jde opravdu o dílo Mistra Vrchlického. Na titulní straně vydání z roku 1925 se sice prohlašuje „Složil fakticky Jarosl. Vrchlický“, nicméně v básníkově pozůstalosti se rukopis nenašel.

Přesto je možné, že Jaroslav Vrchlický, doktor honoris causa a klasik národní literatury lumírovské generace, Rytíře Smila opravdu napsal. A jak se traduje v rodině pražského středoškolského učitele Jindřicha Vobořila, jehož prastrýc s klasikem studoval na univerzitě, báseň dokonce vznikla kvůli sázce v kněžském semináři!

Proč vlastně devatenáctiletý mladík, který toužil po životě „bujném, vřelém a kypícím“, vstoupil na podzim 1872 do pražského Arcibiskupského semináře? Jak vysvětluje jeho mladší bratr Bedřich Frída v knize Mladá léta Jaroslava Vrchlického v zrcadle dopisů (1869–1876), lákalo kněžské poslání budoucího básníka z více důvodů.

Jednak šlo o rodinnou tradici: kněží byli jeho tři strýcové. U jednoho z nich, Antonína Koláře, Jaroslav jako malý chlapec vyrůstal. Byl věřící a miloval nejen strýčka, ale i faru plnou knih v Ovčárech u Kolína. Rovněž měl rád lesk kostelních obřadů i jejich skrytou poezii. Lákala ho také možnost dosáhnout službou na faře finančního zabezpečení.

Seminář se zprvu zdál být ideální volbou. „Přijat jsem byl velmi vlídně ode všech pánů, jakož vůbec zacházení s námi jest v každém ohledu velmi solidní,“ píše po nástupu do školy s nadšením bratrovi. Brzy je však z touhy po farářské službě vyléčen. „S každou hračkou nadělá se důležitostí; tak dr. Petr vykládá celý měsíc geografii Palestiny a já vím, že v Ovčářích v druhé třídě i děti ji znají důkladněji nežli my,“ stěžuje si jen o pár týdnů později.

V únoru 1873 je už z jeho dopisů patrná velká rozmrzelost: mizerná kuchyně v refektáři, ledová zima v nevytápěných ložnicích, ustavičný dozor nad každým krokem kleriků, donášení či špiclování ze strany některých kolegů a v neposlední řadě nedostatek času na literární tvorbu. Život seminářský nazval budoucí básník „nudným hnitím“ a po jednom semestru ho opustil. Podle bratra Bedřicha odešel sám. Podle jiných zdrojů byl vyloučen – na vině mohla být příliš rozverná sázka.

Pražský středoškolský učitel Jindřich Vobořil pochází z hudebnického rodu Sasků, který byl v době národního obrození rozšířen hlavně na Jičínsku. Vrchlický se v mládí setkal hned se dvěma jeho předky. František Lev Saska byl v letech 1869–1870 jeho třídním učitelem v sextě klatovského gymnázia.

A Jindřichův prastrýc Robert Saska byl Vrchlického spolužákem na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, kam mladík přešel po vyhazovu ze semináře. Robert se narodil ve stejném roce (1853) a v době, kdy Vrchlický studoval na univerzitě dějepis, filozofii a románskou filologii, Robert studoval český jazyk a němčinu. Oba mladíky spojoval zájem o literaturu, byli kulturně činní a vymetali pražské literární salóny.

„U nás v rodině se traduje, že Vrchlického vyhodili ze semináře právě kvůli Rytíři Smilovi. Vsadil se prý tehdy s jedním ze svých církevních učitelů o to, kdo napíše sprostší básničku. Vyhrál – ovšem vítězné dílo bylo sprosté tak, že ho za něj vyloučili,“ vypráví pedagog Jindřich Vobořil a pokračuje:

„O mnoho let později se bývalí spolužáci potkali v Praze. Můj prastrýc se k ctihodnému Mistrovi hlásil jen velmi ostýchavě, ale ten ho hned srdečně pozval na sklenku dobrého moku. A když už spolu seděli v hospodě, došla řeč i na kvapný odchod ze semináře a jeho příčinu, nejsprostší českou báseň… ‚Ale v té básničce, kamaráde, tam bylo všechno!‘ vzpomínal prý po letech s nadhledem klasik.“

Co „všechno“ báseň obsahovala? Samotná slova nejsou nijak překvapivá, většinu lze i dnes nalézt na zdech pánských záchodků. Literárně ovšem nelze Rytíři Smilovi nic vytknout, forma je dokonalá. Jak píše básník Milan Šedivý v monografii Vrchlický erotický, „je to šikovně rozvržená a naprosto fungující epická struktura“.

A děj? Pokud nepatříte k těm, kdo v mládí potajmu hltali Rytíře Smila pod lavicí, zkusíme vás do něj uvést. Nebude to vůbec snadné, ze 144 slok se jen těžko hledá čtyřverší publikovatelné v seriózním tisku… Nicméně povedlo se: „Na svém hradě rytíř statný / jménem Smil žil přeudatný, / jenž však jednu vadu měl, / že o lásce nevěděl.“

Ctnostného rytíře do tajů lásky zasvětí dívka Minka. A zatímco tak činí, její další milenec, chlapec z vesnice, vklouzne téže noci omylem do komůrky k dívčině matce. Nakonec však vše dobře dopadne. Maminka je spokojená a děvče se provdá na hrad. Celá báseň končí radostnými lidovými orgiemi.

Literárně teoretický název takového útvaru zní „eroticko-skatologická epopej“. Volně bychom to mohli přeložit jako „hanbaté verše“. Hodně hanbaté. Podle zmíněného sexuologa Radima Uzla dávají Francouzi literatuře tohoto druhu nálepku „košonerie“. Ve zvukomalebné češtině ji nejlépe vystihuje slovo „čuňárna“.

Přesto, nebo možná právě proto, se Rytíř Smil těšil od začátku velké oblibě. Báseň se v ústním i rukopisném podání tradovala po celá desetiletí. Kvůli tomu se také počet slok i samotné verše v jednotlivých verzích liší, stejně jako informace o roku prvního vydání (snad 1925, tedy třináct let po básníkově smrti). Jisté je, že už za první republiky byl Rytíř Smil vydáván opakovaně, stejně tak tomu bylo po sametové revoluci.

Jak uvádí literární kritik Radim Kopáč v předmluvě k vydání Rytíře Smila z roku 2008, předobrazem hlavního hrdiny je nejspíš moravský šlechtic Smil Bítovský z Lichtenburka, o kterém legenda praví, že „byl prý velkým oblíbencem Karla IV. Na svou oblibu patřičně hřešil a hýřil, co mu fyzické a finanční možnosti dovolovaly.“ Ale měl – na rozdíl od literárního rytíře – co do alotrií svůj strop.

Říká se, že jednou na svůj hrad Cornštejn pozval urozené pány z okolí, včetně faráře Vojslava z Jaroměřic, cisterciáckého mnicha z mocného kláštera v Sedlci u Kutné Hory. Ten, „protože podléhal pouze svému opatovi, choval se v panské společnosti velmi sebevědomě a drze si pouštěl pusu na špacír. Zvlášť když víno teklo proudem a kolem stolu se co chvíli rozezněl divoký smích. Farář Vojslav byl výmluvný a vtipný, což by nebylo na závadu. Horší však bylo, že ostří svého vtipu přečasto zkoušel na hradním pánovi a hostiteli,“ píše ve své knize Co se nevešlo do dějepisu Jan Bauer.

Smil – důvěrník císaře Karla IV., který už s jeho otcem Janem Lucemburským táhl v roce 1337 do Prus a roku 1345 se zúčastnil diplomatické mise v Uhrách – na hubatého kněze nebyl ani trochu zvědavý. S přibývajícími poháry vína se rozepře vyostřila a pro milého duchovního skončila tragicky: Smil ho nechal zašít do koženého pytle a hodit do blízké Dyje…

Rozzlobení cisterciáci si na vraždu stěžovali až v Avignonu u papeže Klimenta VI., který uvalil klatbu na celou rodinu Bítovských z Lichtenburka. Situaci musel tehdy žehlit sám císař Karel IV. Klatba byla zrušena, Smil však krátce nato, v roce 1347, zemřel. Těžko říci, zda by ho těšilo, že se jeho jméno stalo synonymem pro slavnou českou sprosťárnu…

Ve prospěch toho, že Rytíře Smila napsal Jaroslav Vrchlický, hovoří několik faktů: už na gymnáziu se pokoušel napsat rytířské drama. Tvořil s neobyčejnou lehkostí, „se snadností téměř zázračnou“, jak píše jeho bratr. A také erotickou poezií rád provokoval – například Elišku Krásnohorskou některé jeho verše přímo urážely.

K závěru, že báseň formou odpovídá ostatní tvorbě Vrchlického, došel na základě rozboru veršů i básník Milan Šedivý v monografii Vrchlický erotický. Navíc klasikovi připsal další přisprostlé dílko, Chansons sans honneur (Bezectné písně). Tato báseň je psaná náročnou literární formou zvanou sestina, již si troufl použít málokterý český básník.

Lze ji najít třeba ve Vrchlického básni Hudba v duši – a právě tak v Písních: „Ó, chloubo žen, ó zdobo žen, ó, zdobo každé panny, / tě k čemu přirovnat má lidský duch? / Jsi safír, uprostřed však provrtaný, / jejž mezi nohy ženě vložil Bůh… Však nechápu, proč nechtít pravdu říci, / či pravda snad je hanebného cos? / Proč cit svůj halit v symbolickou bundu / a nedít: Ó, jak zbožňuji tu ***!“

Jak je vidět, básníci lumírovské generace rozhodně neměli „pohlaví zarostlé mechem“, jak v souvislosti s Máchovými šifrovanými deníky uvedl publicista Bohuslav Brouk. Však také plnokrevná díla národních buditelů žijí ještě intenzivněji než klasika ze školních čítanek.

Ostatně sám důstojný Mistr Vrchlický by se za své mladistvé verše nejspíš nestyděl. Jak praví ve sbírce Skryté zdroje, která vyšla čtyři roky před jeho smrtí: „Snad nezpíval jsem vždycky, co jsem měl, / však jistě vždycky zpíval, co jsem chtěl. / Bylo vhod? Nebylo? – Zpíváno jest, / zní v sadu to, lesem, ba u všech cest, / zní na vsi to, zní to v hlomozu měst, / neb všady jsem kráčeje myslel a pěl, / ne co bych snad měl, leč sám co jsem chtěl.“