85 let Lebensbornu. Česká stopa

Dobytí Evropy „skrze meč i kolébku“ mělo pomoci šlechtění panské rasy. Projekt probíhal nejen v Německu, ale i na ovládnutých územích, mimo jiné také v Čechách. A měl různé podoby: od státní podpory velkých rodin přes adopce a téměř rituální plození až po znásilňování „rasově vhodných“ žen a únosy dětí.

Část programu probíhala také na zámku ve Veltrusech, nedaleko Prahy. Co se tam všechno dělo, se dá jen dedukovat ze vzpomínek místních lidí. A pro Němky, které tam byly posílány, to nemusel být žádný med.

„Jednou jsem viděla, jak stály německé holky na nádvoří - před křídlem, kde spaly služky - s těmi svými vedoucími. Jedna z vedoucích měla malý košíček, ze kterého tahala čísla. Vojáci stáli naproti v řadě a ten, který měl vytažené číslo, šel k holce, co měla stejné číslo, a ta holka s ním šla dovnitř. Jedna z těch holek nechtěla jít, křičela a upadla a dva vojáci ji vzali za ruce a za nohy a odnesli ji do chodby směrem ke kuchyni. Ona celou dobu ječela,“ popsala paní Marie Škodová, která bydlela za války u rodičů v bývalém zámeckém špejcharu.

Pamětnice sice už nežije, všechno však vyprávěla kastelánovi veltruského zámku Pavlu Eclerovi. Jak upřesnil, v roce 1942 uvalili Němci na veltruské panství nucenou správu. Správce baron von Hartrott nechal v rámci říšské pracovní služby přidělit na práce ve statku šestnáct mladých německých žen. Prvořadá byla dřina v zemědělství, nacistická árijská líheň zřejmě fungovala jen jako přidružená výroba. „Byl to tajný program, podklady k němu nejsou,“ konstatuje Pavel Ecler.

A tak můžeme spoléhat jen na vzpomínky, které mu Marie Škodová předala: „Ty holky německý měly dvě vedoucí a střídaly se po čtyřech v práci na poli. Viděla jsem, že jedou na kole a že mají motyčku nebo hrábě. Další čtyři byly v prádelně, čtyři vařily a čtyři uklízely. Takový měly režim. Vojáci vždy přijeli a odjeli, na zámku ubytovaní nebyli. A když to některé šťastně dopadlo, tak šla odtud a přišla zase jiná. Z Čechů ovšem nikdo nic nevěděl.“

Spisovatel Otakar Špecinger na webu veltrusy.net popisuje: „Rozlehlý zámecký park byl tehdy pro veřejnost uzavřen. Vstup zakazovaly četné tabule, na hlavní bráně visely řetězy a německý správce vyhnal důtkami vesničanku, která si při okraji lesa sbírala chrastí. Víme zcela bezpečně, že tato instituce pracovala na zámku ve Veltrusech do přelomu let 1944 a 1945, kdy pojednou s veškerým svým vybavením zmizela a kdy byl park opět zpřístupněn běžným návštěvníkům.“

Nacistické Německo stavělo na konzervativních patriarchálních hodnotách. Život ženy mělo vymezovat trojí K: Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel). „Úkolem ženy je být přitažlivá a rodit děti. Když ji odsuneme z veřejného života, vrátíme jí ženskou důstojnost," hlásal ministr národní osvěty a propagandy Joseph Goebbels.

Nejvhodnějšími otci „rasově kvalitních" dětí byli samozřejmě příslušníci SS, prověření pět generací zpátky. Plodit „čistou rasu" byla jejich svatá povinnost - pokud si esesák nepořídil do třiceti let dvě děti, zastavil se jeho služební postup a razantně vzrostl postih ve formě finančních odvodů.

„Těm, kdo si myslí, že se mohou vyhnout povinnostem k národu a rase a zůstat svobodní, bude uložen poplatek ve výši, která je přiměje, aby dali přednost manželskému stavu před staromládenectvím," varoval oběžník SS.

„Manželství, z něhož vzešlo... málo dětí, se příliš neliší od bezvýznamné aférky," hlásala nacistická propaganda. Za ideální stav se považovali čtyři potomci, nejlépe synové. Na podporu porodnosti přijali nacisté řadu opatření. Pro velké rodiny se stavěly nové byty, novomanželé dostávali výhodné půjčky. Kdo se nerozmnožoval přirozeně, byl tlačen k adopci „rasově hodnotného" dítěte. Za potrat hrozila árijce po vypuknutí války smrt.

Klasické rodinné vazby šly stranou, prvořadou povinností ženy bylo splnit biologickou funkci. Mateřství jako instituce se už nespojovalo s manželstvím, o lásce ani nemluvě.

Himmler dokonce uvažoval o tom, že po válce zprostí vedoucí nacisty manželského slibu, který dali „dobrým a počestným matronám", a sezdá je s vybranými, rasově dokonalými mladými ženami. Sám šel příkladem, s manželkou Margarete měl dceru, s mladou milenkou Hedwig syna a dceru.

„V Německu se ročně provádí šest set tisíc potratů a představa, že se to týká Němek té nejlepší krve, mne děsí. Podle mého názoru si nemůžeme dovolit ztrácet takto děti po statisících. Zachránit tuto německou krev je naším prvořadým úkolem. Pokud dokážeme zmíněným potratům předejít, můžeme každý rok postavit dvě stě nových pluků. Pět nebo šest set tisíc lidí navíc přinese miliony marek našemu hospodářství. Díky síle těchto vojáků a dělníků bude naše Německo silnější a větší. Právě proto jsem založil organizaci Lebensborn..., (kde) každá žena může porodit dítě v klidu a míru, a zasvětit tak život obrodě rasy," vysvětloval říšský vůdce SS maršálu Wilhelmu Keitelovi.

Organizace Lebensborn byla založena 12. prosince 1935 v Mnichově a následně podřízena přímému vlivu SS. Děti z tohoto programu se měly stát árijskými polobohy. Jak Himmler doufal, před „divokou, neohroženou, krutou mládeží", která z jeho domovů vyjde, se bude „strachy krčit celý svět".

Zpočátku rodily v domovech hlavně svobodné matky a vdané ženy, které čekaly nemanželského potomka. Teprve později přilákala nadstandardní péče i jiné ženy.

Přesto však musel Himmler Lebensborn neustále obhajovat. Jak konstatují Catrine Clayová a Michael Leapman v knize Panská rasa, ani myšlenka rasové nadřazenosti nedokázala nahradit staletou církevní morálku. Dokonce i spousta jinak přesvědčených nacistů koukala na domovy skrz prsty.

Porody a následné adopce proto probíhaly přísně anonymně. Lékaři skládali přísahu mlčenlivosti, ve které slibovali, že budou „respektovat čest těhotných žen, ať už počaly před svatbou, nebo po ní“. Matky nesměly být fotografovány. Záznamy o narození obcházely úřední matriky, nemanželské děti dostaly jen osvědčení o rasové bezúhonnosti.

Lebensborn nebyl levnou záležitostí. Domovy poskytovaly špičkovou lékařskou péči. Nabízely čisté porodní sály, pohodlné, prosluněné, luxusní pokoje, poklidné okolí plné udržované zeleně. Matky a odrostlejší batolata dostávaly kvalitní, za války nedostatkovou stravu.

Dbalo se na nutriční hodnoty, k jídelníčku by neměli výhrady ani současní výživoví poradci: ovesná kaše s medem, celozrnný chléb, saláty ze syrové zeleniny, brambory vařené ve slupce a zelenina v páře, libová masa, mléko, čerstvé tropické ovoce, slunečnicová semínka...

Všechno to pohodlí a zázemí však něco stálo. Přispívali Himmlerovi bohatí přátelé z obchodních a průmyslových kruhů i členové SS - zejména ti, kteří se vyhýbali rodičovství. Domovy často sídlily v klinikách či sanatoriích zabavených Židům a byly vybaveny nábytkem a koberci uloupenými v bytech nepřátel říše. Při stavebních úpravách přišla vhod i neplacená pracovní síla z koncentračních táborů.

Matky zůstávaly v domovech Lebensborn několik měsíců. Po odkojení se mohly rozhodnout, jestli odejdou s miminkem, nebo bez něj. V prvním případě před říšskou standartou a Hitlerovým portrétem slavnostně odpřísáhly, že dítě vychovají v duchu národního socialismu. Ve druhém bylo dítě dáno k adopci do politicky uvědomělé rodiny.

Aby měl v domovech kdo rodit, bylo třeba otěhotnět. K tomuto údělu se vybíraly mladé ženy nordického vzhledu a ověřeného árijského původu. Modrooké blondýny - často děvčata ze Svazu německých dívek - se stávaly „snoubenkami vlasti“. Byly přesvědčovány, aby počaly s esesáky. Na mnoha letních či venkovských sídlech se s nimi organizovaně scházely za účelem početí. Ale žádná romantika, tancování nebo vodění za ruce při měsíčku, jen posvátné plození!

Jak vše probíhalo, si můžeme udělat obrázek ze vzpomínek důstojníka SS Petera Neumanna, které zachytil v knize Hroby těch druhých. Jednoho dne dostal spolu s dalšími čtyřmi čistokrevnými árijskými spolubojovníky povel k „misi“.

Nutno přiznat, že zdravý dvacetiletý mladík se ani moc nevzpíral... Úspěšně prošel dvěma lékařskými prohlídkami, zahrnujícími odebrání vzorku spermatu, a vlakem dojel do útulného rekreačního zařízení. Když ho vpustili mezi dívky, rozhodl se téměř okamžitě pro Liselotte, blondýnku s krásnou postavou.

Řekla mu, že je členkou Svazu německých dívek, a přiznala, že na ni vyvíjeli značný morální nátlak, aby „dobrovolně“ splnila povinnost k vlasti.

„Neprodáváš přece svoje tělo - obětuješ ho pro Německo, a to je něco úplně jiného,“ argumentoval Neumann. Strávil s dívkou šest dní a nocí. Poté oba vyfasovali za splnění povinnosti razítko, Peter se vrátil na frontu a Liselotte časem porodila v jednom z domovů Lebensbornu vůdci dalšího vojáka.

Navzdory naprostému odosobnění se některé páry do sebe dokázaly za těch pár společných dnů zakoukat. Když v roce 1985 bourali nejstarší křídlo domova ve Steinhöringu, objevili pod parketami snímky hezkých mládenců v uniformách SS. Jedna z momentek byla nadepsaná „Můj hauptsturmführer“, na jiné vzpomínal na soukromé chvilky „šťastný Max Wechter“. Ne všechny mladé německé ženy však byly zfanatizované. Pak to muselo jít zkrátka po zlém...

Čistokrevní árijci nestačili plnit místa po padlých, a tak začali nacisté krást děti i na ovládnutých územích.

„Co je v těchto národech dobré krve našeho rodu, to získáme pro sebe a třeba i tím způsobem, bude-li to nutné, že jim ukradneme děti a převychováme si je,“ prohlásil Himmler. Postup byl jasný: najít „rasově vhodné“ dítě, ukrást je, vymýt mu mozek a umístit ho do „uvědomělé“ rodiny. V západní Evropě si nacisté tento postup nedovolili, zaměřili se na východ, zejména na Polsko.

První na ráně byly sirotčince. Aby byly opuštěné děti „zachráněny“ pro německý národ, musely absolvovat testy, při nichž se posuzovaly desítky fyzických parametrů.

Světlé vlasy a modré oči patřily k těm hlavním, roli však hrál i tvar lebky či stavba těla. Děti byly zváženy, změřili jim hrudník, hlavu a boky, vyfotili je ze tří úhlů a výsledky zanesli do zdravotní karty, jež se stala podkladem pro adopci.

Projekt Lebensborn fungoval až do poslední možné chvíle, domovy byly před postupem nepřátelských armád evakuovány do srdce říše. Když Američané v květnu 1945 vstoupili do zakládajícího centra ve Steinhöringu, našli tam skoro tři stovky opuštěných malých dětí...

Samotné německé krve však bylo na plánované zalidnění třetí říše málo. Zatímco z domovů Lebensborn vzešlo asi sedm tisíc „čistokrevných“ árijců, z ovládnutých území bylo uneseno okolo dvou set tisíc „rasově vhodných“ dětí, převážně polských. Po válce se vrátila domů asi pětina z nich. Ostatní dožily nebo dosud žijí v Německu, aniž by tušily pravdu o svém původu.