Kvůli číhošťskému zázraku komunisté uštvali nejen pátera Toufara

Chystaný politický proces s Josefem Toufarem se nekonal. Připomeňme, že 11. prosince 1949 se při Toufarově kázání v číhošťském kostele dodnes nevysvětleným způsobem rozpohyboval dřevěný křížek na oltáři a začalo se mluvit o číhošťském zázraku.

Komunistický aparát chtěl případ využít propagandisticky k očernění katolické církve. Konala se velká tisková konference, vydány byly propagační brožurky ve statisícovém nákladu, natočen byl jeden z nejohavnějších snímků české kinematografie Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází (vzápětí však stažený z distribuce pro očividné nesmysly).

Následovala Akce K, tedy přepadení klášterů, zrušení řeholních řádů, zabavení a rozkradení majetku. Nepřizpůsobivé kněze státní aparát poslal na dlouhá léta do kriminálů a pracovních lágrů a ty ohebnější zastrašil, korumpoval a získal pro „rudou budoucnost“.

Společně s číhošťským farářem byli ve Valdicích brutálně vyslýcháni i další lidé – měli se stát součástí chystaného monstrprocesu nebo byli zatčeni později a odsouzeni jen proto, že se postavili proti propagandistickým lžím a cynickým manipulacím médií dehonestujícím Toufara jako člověka a kněze. Ze dvou desítek případů připomeneme ty nejkřiklavější.

Jistým vyvrcholením tažení v rámci číhošťské kauzy bylo přerušení diplomatických styků Československa s Vatikánem. Tajemník vatikánské internunciatury Ottavio de Liva, který v lednu 1950 navštívil krátce Číhošť, byl jako diplomat nótou ministerstva zahraničních věcí 16. března 1950 vyhoštěn z Československa. A jeho sekretář, salesián Václav Mrtvý, který doprovázel de Livu do Číhoště, byl prohlášen „profesionálním špionem“ a v procesu Zela a spol. odsouzen k patnáctiletému vězení. V plné délce si ho odseděl, byl propuštěn až v roce 1965.

Želivský opat Vít Bohumil Tajovský patřil mezi blízké Toufarovy přátele již od středoškolských studií. Pravidelně se navštěvovali a Tajovský přijel za Josefem Toufarem do Číhoště 8. a 14. ledna 1950. Tajovský měl být jmenován členem církevní komise, která měla zkoumat záhadný pohyb křížku. K tomu však pro příkrý spád událostí nedošlo. Státní bezpečnost Víta Tajovského zatkla, ve valdickém sklepení prošel tvrdými výslechy, při kterých zkolaboval. A protože měl, na rozdíl od slabého zraku, výtečný sluch, slyšel z vedlejší kobky Toufarovy modlitby a při trýznění úpěnlivé volání, že je nevinný. Po knězově smrti se stal opat Tajovský jednou z ústředních obviněných postav nově konstruovaného politického procesu. A protože byl opat rok předtím v Římě, konstruktéři procesu ho manipulativně obvinili z toho, že z Vatikánu přivezl instrukce k podvodu s pohybem křížku a Josef Toufar byl jako poslušný „sluha papežův vybrán, aby to vše provedl“.

Dne 4. dubna 1950 vynesl komunistický státní soud v Praze v prvním monstrprocesu s řeholními představenými děsivé rozsudky. V souvislosti s číhošťským případem byl želivský opat Tajovský odsouzen ke dvaceti letům vězení a novoříšský opat Augustin Antonín Machalka k pětadvaceti letům vězení.

V souvislosti s Josefem Toufarem byl v únoru 1950 zatčen jeho přítel, třiačtyřicetiletý ledečský děkan Václav Slavíček, za války účastník domácího protinacistického odboje. Obvinili ho, že byl „ideovým organizátorem číhošťského zázraku“. Ve valdickém vězení prošel trýznivou torturou. Příslušníci instruktážní skupiny StB mu aplikovali psychotropní látky, které narušily jeho nervovou soustavu. Ve Valdicích byl Slavíček vězněn i po Toufarově smrti, slyšel ho tam vězněný kněz František Štverák: „Dne 22. června 1950 ráno o čtvrté hodině jsem byl probuzen strašným řevem v mé blízkosti. Někoho zde bili a odváděli. Tento ubožák řval pode mnou v temnici skoro celý týden. Věděl jsem, že se jedná o muže, který zešílel. Zjistil jsem, že to byl děkan Slavíček.“

Posléze byl Slavíček v hrozném fyzickém a psychickém stavu převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci a odtud do psychiatrické léčebny do Bohnic. Nakonec byl deportován do internačního tábora v Želivě, kde jej potkal jak citovaný František Štverák, tak František Halík, který v roce 1992 vzpomínal: „V roce 1951 byl dodán do internačního tábora Václav Slavíček v naprosto zuboženém stavu, jako blázen.“

Dne 30. ledna 1950 byla v Pelhřimově v souvislostí s Toufarem zatčena učitelka náboženství Růžena Převorová, v Číhošti kostelník František Partl, v Hradci Králové vicerektor biskupského semináře Josef Buryšek a v Praze JUDr. František Kolman. Muže převezli do vězení do Valdic, Růžena Převorová zůstala v Praze ve vazbě.

Devětatřicetiletá katechetka Růžena Převorová působila jako učitelka na řadě míst Vysočiny a jižních Čech. Číhošť navštívila v doprovodu administrátora z Horní Cerekve P. Miloslava Váni a opata Tajovského 14. ledna 1950. Kostelík a křížek si prohlédli a zase odjeli. O čtrnáct dní později byla Převorová předvolána na referát školství ONV v Pelhřimově, neboť byla udána, že před školáky hovořila o událostech v Číhošti. O pár hodin později byla zatčena Státní bezpečností. Ve vězení jí byly ve velkých dávkách aplikovány psychotropní látky. Převorová byla s podlomeným psychickým zdravím propuštěna z vazby ruzyňské věznice po čtyřech měsících a zbavena svéprávnosti. Zemřela nedlouho poté ve věku čtyřiceti šesti let.

Zvláštní souhrou osudu se JUDr. František Kolman, poválečný ředitel Katolické charity v Praze a později její náměstek, ocitl 28. ledna 1950 v Číhošti. Chtěl vidět vychýlený oltářní křížek a při tom nabídnout farnosti pomoc z charitní ošacovací akce. Farář ho pozval na faru na čaj a při tom se v podvečerních hodinách stal svědkem jeho únosu. Kolman byl zatčen a vyslýchán tak jako předcházející osoby ve valdické výslechové místnosti ve 2. patře a týrán ve sklepních celách. Nakonec byl 25. ledna 1951 odsouzen v procesu s Vladimírem Píchou a spol. k šestiletému vězení.

Důsledky číhošťské kauzy neměly v padesátých letech konce. V souvislosti s ní bylo mezi lety 1950 až 1956 zatčeno a k tvrdým trestům odsouzeno několik duchovních, řeholnic, učitelek i laiků. A někteří z nich za pronásledování zaplatili životem. Většinou proto, že se žákům či spoluobčanům snažili otevřeně a bez ustrašeného šeptání vysvětlit, že v případě Číhoště nešlo o žádný církevní podvod či krkolomnou hru samotného kněze Josefa Toufara, ale o zlovolnou manipulaci ze strany Státní bezpečnosti a státního aparátu.

Již 21. února 1950 byl vypracován nástin obžaloby P. Františka Xavera Baťky, který při kázání v Rudolci uvedl, že „kněží-hrdinové jsou pronásledováni a trpí pro jméno Kristovo ve vězení a na popravištích“. Což – jak soudil prokurátor Karel Čížek – „má patrně přímý vztah k zázraku v Číhošti“. Kněz František Baťka byl odsouzen za „hanobení republiky“ ke čtyřem letům odnětí svobody.

Jiný mladý kněz Jiří Klíma, administrátor v Bezdružicích v okrese Stříbro, byl po udání kolegyní učitelkou zatčen StB a obviněn z toho, že ve třídě školy v Bezdružicích přečetl dopis, který podrobně popisoval pohyb oltářního křížku a situaci v Číhošti: „…podvod je vyloučen, omyl tolika normálních lidí také. Stojíme před velkou záhadou. Čekáme na církevní komisi.“ Odsouzen byl k sedmi letům vězení, peněžitému trestu 10 000 Kčs a konfiskaci celého jmění za šíření „nedůvěry k dnešnímu lidově demokratickému zřízení mezi mládeží a za vychovávání dětí v nenávisti proti vládě a všemu pokrokovému“. Na otázku věznitelů, zda cítí vinu a lítost nad trestným činem, hrdě prohlásil: „Pocit viny naprosto žádný nemám, právě naopak.“

V roce 1954 byl Jiří Klíma v kritickém zdravotním stavu propuštěn z vězení, podrobil se operaci a zemřel předčasně ve věku čtyřiceti pěti let 11. května 1956.

Třiadvacetiletý elektrotechnik Štěpán Vašíček z Vnorov na Hodonínsku narukoval v roce 1950 do Vyškova na vojnu k tankistům. Při politickém školení v kasárnách nesouhlasil s tvrzením politruka, že číhošťský zázrak, při němž věřící viděli na oltáři pohybující se kříž, sehrál farář Toufar taháním za drátky, které ke kříži připevnil. V síni tradic Vašíček otevřeně vystoupil proti politrukově demagogii a nazval ji „nehoráznou lží“. Dvanáctého května 1950 byl zatčen vojenskou policií, obviněn z podvracení republiky a odsouzen k deseti letům vězení.

V děsivé smyčce se ocitl sedlčanský děkan František Bučil. Když byl po válce v květnu 1945 navržen na předsedu revolučního národního výboru v Sedlčanech, funkci nepřijal pro vytížení ve vedení místní Charity.

V březnu roku 1950 byl s poraněným levým okem hospitalizován v Praze v Thomayerově nemocnici. V té době v kinech promítali onen zmíněný propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Děkan Bučil si během rekonvalescence na film zašel do kina. Hned rozpoznal faktické nesmysly, kterých byl snímek plný. Po návratu z nemocnice do Sedlčan začal opět vyučovat na místním gymnáziu a po jedné hodině se ho studenti o přestávce zeptali na jeho názor na události v Číhošti. Děkan jim popsal své pochybnosti o tom, že by vše proběhlo tak, jak líčí média a film. Za dva měsíce na něj bylo podáno trestní oznámení pro „šíření nepravdivých zpráv“.

Církevní tajemník Dvořák se děkana pokusil získat pro spolupráci s komunistickým režimem výměnou za zastavení stíhání. Bučil to odmítl, a tak byl pro „přečin šíření poplašné zprávy“ odsouzen k trestu jednoho roku odnětí svobody. Krátce po procesu provedla StB na žádost církevního tajemníka prohlídku sedlčanské fary a nalezla na faře větší množství potravin a šatstva, které tam měl děkan uložené v rámci Charity. Proběhl nový soudní proces, při kterém byl Bučil odsouzen na devět let za sabotáž. Prošel věznicemi v Plzni-Borech, na Mírově, v Mladé Boleslavi a ve Valdicích, kde při svém křehkém zdraví onemocněl na sklonku roku 1954 tuberkulózou. Následně se u něj zjistila rakovina tlustého střeva. Nemocný kněz marně žádal krajskou prokuraturu v Hradci Králové o podmínečné propuštění.

Fratišek Bučil zemřel na sklonku roku 1955 a jeho tělo bylo zahrabáno – podobně jako tělo Josefa Toufara o pět let dříve – do šachty v Praze-Ďáblicích.

Autor je básník a spisovatel, dlouhodobě se věnuje případu Josefa Toufara