Krutá volba Václava Krupky: buď SS, nebo koncentrák

Sotva Krupka 17. června 1942 po hoteliérově výzvě otočil ve dveřích klíčem, vtrhli dovnitř dva gestapáci s pistolemi v rukou a nasadili mu pouta.

Za nimi vběhlo několik dalších. Manželský pár Hana a Václav Krupkovi byl ihned podroben prohlídce. V kabátě našli pistoli. Potom dvojici odvedli do jídelny, kde si gestapáci poručili snídani.

Objednali si míchaná vajíčka a nějaký likér. Nabídli také zatčeným a ironicky jim připili na zdraví: „Jen si vezměte, budete to potřebovat.“

Manželé Krupkovi však neměli na jídlo ani pomyšlení. Za půl hodiny byli posazeni každý do jiného auta a malá kolona zamířila do Prahy. Oba měli před sebou den, který navždy poznamená jejich životy a Václava Krupku o rok později postaví před podivnou a krutou volbu…

Rodák z Nového Bydžova spatřil světlo světa 6. května 1914 ve vlastenecky založené rodině pozdějšího plukovníka jezdectva a ruského legionáře. Václav od mládí sportoval, věnoval se skautingu a cvičil v Sokole. Po maturitě na pardubickém reálném gymnáziu se chtěl stát vojákem z povolání.

Otcovy představy byly sice jiné - měl studovat techniku a věnovat se stavitelství - ale nakonec se nechal přemluvit. A v roce 1937 pak nechyběl při vyřazení poručíka Krupky po absolvování vojenské akademie v Hranicích na Moravě.

Mladičký důstojník působil během částečné mobilizace v květnu 1938 jako šifrant zpravodajců a při zářijové mobilizaci jako velitel eskadrony u Znojma. Po nacistické okupaci a vzniku protektorátu byl z armády propuštěn a odmítl nabídku, aby vstoupil do vládního vojska.

Věřil, že okupace vlasti je dočasná a brzy dojde k válce, při níž bude znovu dosaženo svobody a samostatnosti. Byl pevně rozhodnut odejít za hranice, ale souhrou různých okolností se mu uprchnout nedařilo, a tak začal pracovat ve Východočeském elektrárenském svazu.

Počátkem roku 1940 se při taneční zábavě v pardubickém hotelu Grand seznámil s Hanou Zýkovou a okamžitě se do krásné, o sedm let mladší dívky zamiloval. Jak vzpomínala po válce, po několika týdnech vztahu ji při jedné cestě vlakem překvapil zvláštní otázkou: „Mám poslední možnost odejít za hranice. Když si mne vezmeš, neudělám to.“

Sotva devatenáctiletá Hana v tom kupé svolila, a tak se z nich po tříměsíční známosti stali manželé.

Snad by jejich vztah byl navzdory nelehkým protektorátním časům šťastný - kdyby do jejich života nevstoupili členové paravýsadku Silver A, který byl vysazen do protektorátu v noci na 29. prosince 1941.

Od svých gymnaziálních studií se Hana znala s Taťánou Vraněšicovou z rodiny známého pardubického obchodníka a obě pohledné dívky byly velkými kamarádkami. I Taťána se mezitím provdala - za Františka Hladěnu, bývalého plochodrážního závodníka a nyní zástupce firmy Škoda, který mj. pracoval pro pardubické gestapo jako odhadce konfiskovaných aut.

Právě prostřednictvím Taťány se manželé Krupkovi na začátku ledna 1942 dověděli, že se u Hladěnů skrývá parašutista Motyčka. Tento muž byl ve skutečnosti Alfréd Bartoš (velitel Silveru A), a jak se při prvním setkání ukázalo, znal se s Václavem Krupkou z předválečné vojenské služby.

Oba manželské páry se staly spolupracovníky Silveru A. Krupkovi pracovali jako zpravodajci i jako spojky a v této roli se skvěle uplatnila zvláště Hana. Zajišťovala pro Bartoše spojení mezi Pardubicemi a Prahou, kam později vozila jídlo a ošacení pro parašutisty, ale třeba také kontakt s Janem Vojtíškem v Lázních Bělohradu (záchytné místo pro desanty z Anglie).

Sama nebo s Taťánou jezdila do bytu Moravcových na Žižkově, kterým procházelo mnoho ilegálních pracovníků. Doma v Pardubicích pak samotnému Bartošovi často pomáhala při šifrování zpráv do Anglie.

Václav Krupka si vytvořil vlastní síť a navázal spojení na Moravu, kde před válkou sloužil. Odtud pak získával pro Bartoše důležité zprávy o transportech na východní frontu i další cenné zpravodajské informace.

Pardubický byt manželů Krupkových se stal hlavním místem pro styk se skupinou Silver A. Procházeli tudy mnozí jeho spolupracovníci, objevovali se tu parašutisté z jiných desantů a samotný Bartoš zde od konce února ilegálně bydlel.

U Krupků přebýval i v den atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Avšak neschopen pohybu a v horečkách. Léčil se z úpalu, který dostal před několika dny při opalování. Léky mu donášela Hana, někdy mu i sama dávala injekce. Odpoledne ji Bartoš vyslal do Prahy, aby u Josefa Valčíka (jiného člena Silveru A, bydlícího tehdy u Moravcových) zjistila, co se vlastně stalo.

Získala jen povšechné informace a druhý den, 28. května 1942, se jí podařilo proklouznout kontrolami a vrátit se vlakem do Pardubic. V příštích dvou týdnech přijímal Bartoš návštěvy z Prahy, a tak se dověděl, že sedm chlapů z různých desantů (žili v ilegalitě na několika místech Prahy) bylo postupně převedeno do kostela v Resslově ulici.

Ani po třech týdnech pátrání po atentátnících však neměla zvláštní Pannwitzova vyšetřovací komise jedinou stopu. Nepomohly denní salvy na kobyliské střelnici a téměř dva tisíce mrtvých, ani děsivá zpráva o Lidicích, ani 20 miliónů korun vypsané odměny. Úspěch nepřineslo ani prověřování tří stovek anonymních i podepsaných dopisů.

Přitom existovaly desítky těch, kdo mohli gestapu poskytnout nejen vodítko k vypátrání atentátníků, ale i odhalení celé sítě spolupracovníků. Ti vstávali každé ráno s nejistotou, kolik dnů jim ještě bude dopřáno.

Ačkoli nebyl Bartoš ani zdaleka zdráv, rozhodl se od Krupků odejít a organizovat další činnost z jiného místa. Souhlasil, aby vynervovaní manželé odjeli 16. června na několik dní ke známým do Police nad Metují.

Nikdo z pardubických odbojářů však netušil, co se právě toho dne stalo v Praze. V poledne se na gestapu přihlásil parašutista Karel Čurda z výsadku Out Distance. I když úkryt sedmi parašutistů neznal, jeho výpověď znamenala klíč k jejich objevení - prozradil jména i adresy těch, kteří poskytovali parašutistům pomoc. Uvedl i manžele Krupkovy, u nichž krátce po svém seskoku v březnu 1942 bydlel.

Ještě tu noc začalo zatýkání v Praze a nad ránem 17. června se komando gestapa objevilo v Pardubicích a záhy pak v polickém hotelu Pejskar. Po zatčení byli manželé Krupkovi od sebe izolováni a za několik hodin už seděli v pověstném „biografu“ v suterénu Petschkova paláce.

Při prvním tvrdém výslechu, který prováděl Oskar Fleischer večer 17. června, Václav Krupka opakoval, že nic neví a nezná ani žádného Motyčku. Podle svých vzpomínek (vydaných v roce 1994) byl poté konfrontován s mladým Vlastimilem Moravcem (který byl stejně jako jeho matka o všem informován, včetně místa úkrytu parašutistů). Krupka zapíral, že ho zná, ale zbitý chlapec tiše řekl: „Vašku, všechno vědí, já to přiznal!“

Výslech pokračoval. V jednu chvíli vstoupil do místnosti jiný gestapák, Krupka se později dověděl, že se jmenuje Wilhelm Schultze, ale netušil, že to je šéf kontrarozvědného oddělení a nejschopnější kriminalista pražského gestapa.

Chvíli rozmlouval s Fleischerem, potom vyslýchaného odvedl do své kanceláře. „Zavolal si tlumočníka,“ píše Krupka ve vzpomínkách, „a řekl mi, že je u něho moje paní, že se přiznala, a nemá tudíž cenu, abych zapíral. Jestli nevěřím, že mi ji přivede. Zakrátko se skutečně vrátil s manželkou. Ta mi s pláčem řekla: ,Vašku, prosím tě, přiznej to, oni stejně všechno vědí.‘ S hrůzou jsem si uvědomil, v jaké se nacházím situaci. Jedno jsem ale věděl, že nemohou znát to, co vím jen já.“

V jiné pasáži vzpomínek Krupka poznamenává: „Schultze na mne při dalších výsleších neřval a zdálo se mi, že mi snad věří. Jeho chování bylo zvláštní. Zaprotokoloval vždy mou výpověď tak, jak jsem mu ji říkal, aniž činil námitky nebo mi dokazoval, že lžu.”

„Jednou mi za jeho nepřítomnosti řekl tlumočník: ,Pane Krupko, kriminální rada Schultze dal vaší paní čestné slovo, že jí a vám zachrání život. Věřte, že slib dodrží.‘ Nevěděl jsem, jak na to mám reagovat, ale bral jsem to jako útěchu a nevěřil jsem tomu.“

Po dalších výsleších byl Krupka střídavě vězněn na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín. V červnu 1943 ho přivezli do Pečkárny. „Nabídli mi, abych se přihlásil do armády,“ píše v pamětech. „Jestliže to udělám, budou moji rodiče, kteří jsou v Terezíně, okamžitě propuštěni. Odmítl jsem. Za pár dnů mě opět přivezli do Pečkárny a konfrontovali s rodiči. Znovu jsem odmítl. Konečně potřetí mě konfrontovali s manželkou, která mě měla přemluvit. Opět jsem odmítl a očekával jsem, že mě popraví.“

Jak víme z jiných pramenů, Václav Krupka byl - mimo jiné i při „audienci“ u K. H. Franka - postaven před jednoznačnou volbu: buď vstoupí do SS a v řadách německé armády na frontě odčiní „zločinnou účast v čs. odboji“, nebo bude deportován do koncentračního tábora.

Hana Krupková, která byla v lednu 1943 z vazby propuštěna a jako konfidentka gestapa zaměstnána v továrně Walter, v jedné své poválečné výpovědi onu „přemlouvací“ konfrontaci s manželem potvrzuje. Odehrála se v přítomnosti jejího řídícího orgánu z gestapa Fritze Wintera: „Bylo mně dovoleno, abych manžela políbila… řekla jsem, že mu nemohu ve věci vstupu do SS nijak poradit a musí se rozhodnout sám.“

Když se asi měsíc nato od Wintera dověděla, že manžel službu v SS odmítl a musí jít do koncentračního tábora Mauthausen, prosila tohoto vrchního kriminálního tajemníka pražského gestapa, „aby ho poslal do nějakého jiného, mírnějšího“.

Uspěla, protože Václav Krupka byl v listopadu 1943 odvezen do Flossenbürgu. Ačkoli byl do tábora poslán s klasifikací RU (návrat nežádoucí), přežil a dočkal se vysvobození americkou armádou. Po třech dnech pochodu smrti, na který byl i s ostatními vězni vyhnán 20. dubna 1945.

Hned 9. května 1945 byla Hana Krupková zatčena dvěma muži z Revolučních gard a převezena na policejní ředitelství. Václav Krupka byl z popudu Okresního národního výboru v Pardubicích „zajištěn“ 29. května, protože byl „podezřelý jako udavač“.

Fakt, že manželé Krupkovi nebyli v období heydrichiády odsouzeni k trestu smrti a jako téměř jediní z okruhu spolupracovníků Silveru A přežili, vedl po válce k jejich jednostrannému osočování ze zrady a spolupráce s gestapem.

Vyšetřovatelé se přitom například odvolávali i na výslech zajatého K. H. Franka, který měl vypovědět, že „to byla Hana Krupková, která gestapu vyzradila pardubický odboj“. Hana žádala o konfrontaci. Frank však nic takového nepotvrdil, pouze zopakoval, že „byla jedna z mála, která zůstala naživu, a poděkovat za to může jen kriminálnímu radovi Schultzemu“.

Ona sama při několika výpovědích potvrdila, že měla večer 17. června 1942 s tímto mužem intimní styk. Při výslechu u Mimořádného lidového soudu (MLS) v Chrudimi 2. července 1946 řekla: „Schultze mně byl přátelsky nakloněn a dal mi své slovo, že mi zachrání život, a to v důsledku jistého druhu povolnosti, kterou jsem vůči němu projevila.”

„Jsem přesvědčena, že jsem se chovala v tomto směru naprosto správně, protože šlo nejen o můj život, nýbrž i o život mého manžela. A také celé mojí rodiny, která byla v té době zatčena a bylo nám vyhrožováno zastřelením.”

„Schultze vzal všechny moje výslechy a stylizoval protokoly tak, aby se z nich zdálo, že jsem nevinná. To bylo usnadněno tím, že můj manžel vzal veškerou vinu na sebe.

Jsem přesvědčena, že kdybych se nebyla snažila vlídně chovat k Schultzemu, gestapo by užilo obvyklé metody mlácení a týrání a v tom případě se domnívám, že bych byla vyzradila více. Vím o sobě, že v tomto směru žádná hrdinka nejsem.“

Čekali v Chrudimi na soud, ale ten se nakonec nekonal, protože všechna obvinění padla (přiznáním Karla Čurdy, který byl mezitím dopaden). Václav i Hana byli v prosinci 1946 z vazby propuštěni a záhy se vůbec poprvé od konce války setkali.

On jí vyčetl nevěru se Schultzem (o níž se dověděl až po návratu z Flossenbürgu), ale byl ochoten zapomenout a žít opět v manželském svazku. Usiloval totiž o opětovné přijetí do československé armády. V lednu 1947 však dostala Hana obsílku k pražskému MLS. Ačkoli při prošetření jejího případu vyšlo najevo, že během svého nasazení ve Waltrovce nikoho neudala, byla odsouzena za to, že konfidentkou gestapa byla - k tříletému těžkému žaláři.

Trest si odpykávala na statku v Běchovicích. Manžel jí vozil jídlo a cigarety. Při třetí návštěvě měli příležitost být o samotě ve stodole - a Hana otěhotněla. Již předtím jí Václav nabízel formální rozvod - manželství s odsouzenou mu znemožňovalo přijetí do armády - a těhotenství bylo další komplikací.

Nakonec žalobu o rozvod podala Hana a Václav dal před jejím právníkem čestné důstojnické slovo, že nebude otcovství popírat. V květnu 1947 byli rozvedeni a syn Pavel se narodil ve vězeňské nemocnici v říjnu.

O rok později se Václav Krupka podruhé oženil a v roce 1966 i potřetí. Do armády byl přijat a na podzim 1947 bojoval na Slovensku proti banderovcům. V červenci 1950 však byl znovu zatčen a vyšetřován pro sedm údajných zločinů, z nichž nejbanálnější byl milostný poměr s Lídou Baarovou a nejvážnější „vloudění se do nejvyšších armádních kruhů za účelem špionáže“.

Odsouzen byl na 5,5 roku a „vyzkoušel“ si práci v uranovém dole Barbora. Když ho po novém soudním líčení v roce 1953 pustili, brigádničil v Tatrovce, potom byl atletickým trenérem a nakonec učil tělocvik na základní škole. Neustále přitom byl pod dohledem StB, která mu ztrpčovala život pravidelnými výslechy.

Po listopadu 1989 byl plně rehabilitován a povýšen na plukovníka. Stačil ještě napsat poslední verzi svých vzpomínek. Zemřel na zákeřnou nemoc v lednu 1994.