Konec slávy bitevních lodí - první a poslední plavba Bismarcku

Jediná operační plavba Bismarcku byla nejen koncem slávy hladinových lodí Kriegsmarine, ale taky ukázala, že po nástupu letadel už nevládnou oceánům mohutné bitevní lodě vyzbrojené těžkými děly. Všechny další velké námořní bitvy v Pacifiku rozhodovaly útoky letadel.

Bismarck však doplatil nejen na útoky pomalých dvouplošných torpédových bombardérů Fairey Swordfish, když jedno torpédo ochromilo kormidlo. K jeho zkáze přispěly lety průzkumných letadel Martin Maryland a Catalina, která zjistila, že vyplul z přístavu a dokázala ho nalézt na moři.

Nacistické Německo vědělo, že se nemůže rovnat síle britského loďstva, které patřilo mezi dvěma světovými válkami k nejmohutnějšímu na světě. Snažilo se proto vyvážit jeho převahu jak stavbou ponorek, které byly postrachem moří už za první světové války, tak technologickou převahou. Bismarck, jehož stavba začala hamburská loděnice Blohm & Voss 1. července 1936, se stal nejmodernější bitevní lodí na světě. Plavidlo dlouhé 251 metrů a široké 36 metrů poháněné třemi parními turbínami o výkonu 110 MW mělo standardní výtlak - tedy s posádkou a výzbrojí ale bez paliva a zásob vody pro kotle - 41 700 tun, i když washingtonská námořní konvence z roku 1922 ho omezovala na 35 000 tun, a plný činil 50 300 tun. Loď byla vyzbrojena osmi hlavními děly ráže 380 mm, dvanácti děly ráže 150 mm a šestnácti děly ráže 105 mm. Kromě pancíře ze speciální chromniklové oceli, který měl na bocích sílu až 320 mm a na palubě 120 mm, ho chránilo 16 protiletadlových děl ráže 37 mm a dvacet dvacetimilimetrových rychlopalných kanónů.

Vyšší kvalitou měly německé lodě vyvážit větší počet britských. Odlišná však měla být i taktika. Místo rozhodujícího střetnutí hladinových lodí, měly provádět korzárské útoky na zásobovací konvoje, jaké podnikala německá kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee. Ta mezi 30. září a 7. prosincem 1939 potopila devět lodí a v závěrečné bitvě proti přesile v ústí řeky La Plata dokázala 13. prosince těžce poškodit i těžký křižník HMS Exeter. Nakonec loď nechal potopit sám kapitán Hans Langsdorff, protože cítil, že s ní nemá šanci uniknout z Montevidea.

Bismarck měl napomoci ponorkám ničit v Atlantiku konvoje s pomocí pro Velkou Británii, jak to udělaly mezi 22. lednem a 22. březnem 1941 bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, které společně potopily 22 lodí o tonáži 116 000 BRT (328 000 metrů krychlových), než zakotvily v Brestu. Právě tyto dvě lodě měly při chystané akci doprovázet Bismarck, jenomže první měla problémy s pohonem a druhá byla 6. dubna v brestském přístavu poškozena při náletu britských Bristolů Beaufort. Stroj pilotovaný Kennethem Campbellem byl sice sestřelen, ale až po odhození torpéda, které zasáhlo loď pod zadní věží pod čárou ponoru a poškodilo plášť, takže do trupu pronikla voda a loď se naklonila. Z provozu byl vyřazen i její pohonný systém. V noci z 9. na 10. dubna loď navíc zasáhly při náletu čtyři protipancéřové pumy o hmotnosti 227 kg vepředu na pravoboku, takže nemohla vyplout čtyři měsíce.

Proto měl Bismarck v operaci Reinübung doprovázet jen těžký křižník Prinz Eugen. Viceadmirál Günther Lütjens velící celé operaci sice měl obavy, že bez podpory obou lodí nebude mít sílu čelit britské flotile, ale Kreigsamarine byla pod tlakem, aby ukázalo hladinové loďstvo v bitvě o Atlantik své kvality, byť se i Adolf Hitler akce pouhých dvou lodí trochu bál. Po sdělení velení, že britské loďstvo je rozptýlené a část ho operuje ve Středozemním moři, kde se Britové snažili zastavit postup Rommelova Afrikakorpsu do Egypta, nezbylo Lütjensovi než souhlasit. Bismarck, jehož kapitánem byl Ernst Lindemann, vyplul z Gdyně 19. května ve dvě ráno.

Zamířil do vod okupovaného Norska, což se Londýn ještě týž den dozvěděl od příslušníků norského hnutí odporu. Setkání s německou bitevní lodí oznámil i kapitán švédského křižníku Gotland. Britský průzkumní spitfire vyfotografoval Bismarck v norském Grimstafjordu 21. května. Když o den později za špatného počasí přeletěl nad Grimstafjordem průzkumný Martin Maryland a žádné lodě nespatřil, bylo jasné, že nešlo o pouhý přesun mezi přístavy, ale že Bismarck vyplouvá na svou první bojovou plavbu. Velitel britské Home Fleet admirál John Tovey nařídil svým lodím, aby vypluly ve dvou svazech.

Britové se rozhodli Bismarcka zastavit v Dánském průlivu mezi Grónskem a Islandem, kde hlídkovaly křižníky HMS Suffolk a HMS Norfolk. Do boje byla vyslána i největší britská loď, 262 metrů bitevní křižník HMS Hood o plném výtlaku 47 430 tun s osmi hlavními děli ráže 381 mm a nová bitevní loď HMS Prince of Wales. Hlídkující Suffolk spatřil německé lodě 23. května 1941 v 19:22 a podařilo se mu je dál sledovat, k čemuž mu napomohl radar.

Admirál Lancelot Holland velící Hoodu se snažil rychle obě německé lodě dohnat, i když ještě večer od nich byl vzdálen přes pět set kilometrů. Počítal, že je dostihne kolem druhé ráno, kdy bude v oblasti vysoko na severu před krátkou nocí zapadat slunce. V 0:28 však Suffolk ztratil kontakt, když Němci změnili dvakrát směr. Kvůli tomu je za špatné viditelnosti minula i skupina vyslaných torpédoborců. Suffolk obnovil kontakt s německými loděmi až v 2:45. Další německá změna kurzu ještě zhoršila situaci Britů, protože jejich lodě pluly stejným směrem jako německé, což snižovalo šance na to je dostihnout a zajmout v bitvě výhodné postavení.

Hlídky na Prince of Wales spatřily německé lodě v 5:35, když byly vzdálené asi 30 km. Němci však o britských lodích už věděli, i když jejich kouř a stožáry spatřili až ve 5:45. Byli však v lepším postavení, než Britové, protože zaujali v pozici příčky na T, která jim umožnila střílet plnou boční salvou. Holland se přesto rozhodl nečekat, až připluje admirál Tovey s bitevní lodí HMS King George V a bitevním křižníkem HMP Repulse, a hned zaútočil, i když v rozbouřeném moři ho nemohly podpořit torpédoborce a křižníky kontraadmirála Wake-Walkera, protože byly příliš daleko.

Hood zahájil palbu v 5:52 ze vzdálenosti 24 km, jenomže Holland se soustředil na loď vlevo, tou však nebyl Bismarck, protože si obě německé lodě prohodily pozice. Posádka Hoodu si to záhy uvědomila, ale už bylo pozdě. Zasáhla ho už první salva vypálená z Bismarcku v 5:55, byť ta způsobila jen menší škody. Když se však Hood otáčel, aby mohl střílet plnou boční salvou, byl v 6:00 zasažen mezi hlavním stožárem a zadní dělovou věží X. Náboj pronikl až do zadní muniční komory se zásobou střeliva pro děla ráže 102 mm, která vybuchla. Následná exploze nábojů pro hlavní děla ráže 380 mm loď rozervala na dva kusy. Z 1415 námořníků na Hoodu přežili jen tři. Loď postavená ještě za první světové války doplatila na to, že měla slabě pancéřovanou palubu nad muničními skladišti. Němci měli také lepší systém řízení palby, hlavně však měli lepší velení.

I Bismarck ale utrpěl škody, ačkoli ho děla Hoodu nezasáhla ani jednou. Prince of Wales střílel na Bismarck a z 18 vypálených salv ho zasáhly tři. Šestá zničila velitelský člun a poškodila katapult pro průzkumné letadlo, devátá zasáhl příď, ale granát nevybuchl, a jeden granát z třinácté salvy zasáhl německou loď pod čarou ponoru, druhý poškodil palivová čerpadla a nádrž s naftou, která začala unikat. Bismarck se také mírně naklonil.

Také Prince of Wales utrpěl škody. Po prudkém obratu, kdy se snažil vyhnout troskám Hoodu, měl zablokovaný výtah dopravující munici do zadní věže, z níž nemohl střílet. Protože se více přiblížil k německým obrněncům, zasáhly ho čtyřikrát děla Bismarcku a třikrát děla Prinze Eugena, ale položil kouřovou clonu a podařilo se mu v ní uniknout.

Lütjens se navzdory naléhání kapitána Bismarcku Ernsta Lindenmana rozhodl v boji nepokračovat, protože hlavním úkolem bylo potápět obchodní lodě, navíc spotřeboval 93 z 353 protipancéřových granátů a z lodi unikalo palivo. Rozhodl se proto plout do přístavu, kde by se loď opravila. Zamířil do vzdálenějšího St. Nazaire, které nebylo v doletu tolika britských letadel jako Brest, kam plul Prinz Eugen, jenž se od bitevního kolosu oddělil.

Pokoření Britové volali po odvetě. „Vaším úkolem je potopit Bismarck. Nic není v tuto chvíli důležitější. Nařizuji vám učinit všechny kroky, aby tento úkol byl splněn,“ přikázal premiér Winston Churchill admiralitě.

Britům se však 24. května jen s obtížemi podařilo sledovat trasu Bismarcku, který se občas ztrácel v mlze. Protože bylo snahou oplatit potopení Hoodu co nejdříve, tak 24. května v deset večer vzlétlo z letadlové lodi HMS Victorious devět dvouplošných torpédonosných Faireyů Swordfish z 825. perutě pod velením Eugena Esmonda a dva doprovodné Faireye Fulmar. Akce byla obtížná, pomalu se stmívalo, i když slunce v tu dobu zapadalo v místě útoku až 50 minut po půlnoci.

Němci však byli připraveni. Britská letadla čelila mohutné stěně protiletadlové palby. Zatímco oba fulmary byly sestřeleny, pomalým swordfishům letícím rychlostí 130 km/h se podařilo shodit torpéda a vrátit se, protože systém navádění palby dokázal sestřelovat jen letadla pohybují se rychleji než 160 km/h, jeho konstruktéři nepočítali s tak pomalými útočníky. Jedno torpédo dokonce Bismarck zasáhlo, ale pancíř z chromniklové oceli odolal.

V noci se ve tmě a v mlze Bismarck, který uhnul na východ, Britům ztratil. Lütjens to však nevěděl a ráno 25. května odvysílal zprávu na velitelství. Ani to však pozici lodi neprozradilo. V Londýně se domnívali, že pluje zpět do Severního moře a až 25. května večer jim došlo, že mířil dál na jih.

V zoufalé snaze nalézt unikající kolos propátrávala moře britská letadla. Dopoledne 26. května oznámila pohyb neznámé lodi posádka průzkumného dvoumotorového létajícího člunu Consolidated Catalina I z 209. perutě, který odstartoval z Lough Erme v Severním Irsku.

Americký pilot pozorovatel Leonard B. Smith si všiml lodě, když sledoval olejovou stopu, jež za ní nechávalo palivo unikající z proražené nádrže. „Byl jsem v sedadle druhého pilota, když mi muž sedíce vedle mne, Američan řekl: ´Co to k čertu je.´ Podíval jsem se dopředu a v mlze, která se vznášela nad velmi neklidným mořem uviděl nezřetelný černý obrys ´Vypadá to jako bitevní loď,´ řekl. “ uvedl pilot Merlin Minshall. Záhy bylo jasné, že to není vlastní loď: U konce pravého křídal se objevily dva černé obláčky. V okamžiku byly černé obláčky všude. Catalina utrpěla několik průstřelů. Posádka okamžitě informovala admiralitu, i když přesnou polohu udat nemohla, protože létající člun byl poškozena protiletadlovou palbou. Jelikož v oblasti neoperovala žádná spojenecká loď, bylo jasné, že jde o nepřítele, jen se netušilo, zda se jedná o Bismarck, nebo Prinz Eugen, obě lodě měly podobnou siluetu.

Nejblíže byl německé lodi svaz H pod velením admirála Jamese Sommervilla tvořený letadlovou lodí HMS Ark Royal, bitevním křižníkem HMS Renown a lehkým křižníkem HMS Sheffield, který plul od Gibraltaru. Na palubě měla kromě 23 fulmarů také 27 swordfishů z 810., 818. a 820. perutě. Sommerville vyslal ve 14:30 do útoku čtrnáct swordfishů. Jejich piloti však omylem napadli vlastní křižník HMS Sheffield, který také pátral po nacistické bitevní lodi Naštěstí magnetické rozbušky selhaly, většinou odpálily nálože v torpédech hned po kontaktu s hladinou a zbylým se křižník vyhnul. Po návratu swordfishů byly na všech leteckých torpédech nové magnetické rozbušky vyměněny za kontaktní.

Když před 18. hodinou Sheffield oznámil kontakt s nepřátelskou bitevní lodí, bylo v 19:19 navzdory špatnému počasí vysláno z paluby HMS Ark Royal 15 letuschopných torpédonosných swordfishů ze všech tří perutí pod velením Trevenena Penroseho „Tima“ Coodea, kterým v nalezení bitevní lodi pomohl radar ASV II namontovaných v letadlech.

Naděje na úspěšný útok byla malá. Nebe bylo zatažené. Coode, který letěl ve stroji s imatrikulací 5A uvedl, jak těžce se podnikal nálet: „Viditelnost byla omezená - v řádu metrů. Pozoroval jsem výškoměr. Když jsme dosáhli 2000 stop (600 metrů), začal jsem se obávat. V 1500 stopách jsem přemýšlel, zda můžeme ještě klesat. V tisíci stopách jsem si byl jistý, že je něco špatně, jenomže jsme byli pořád zcela obklopeni mraky a až v 700 stopách (210 metrů) jsme vyletěli z mraků.“

Původní plán útočit současně z více stran současně padl, protože letadla byla po průletu těžkými mraky rozptýlená, a tak někteří piloti útočili ve trojicích nebo čtveřicích a někteří sami. Coode považoval za sebevražedné letět čtyři míle proti větru, německá protiletadlová palba byla extrémně přesná, a tak se vrátil do mraků, aby se v nich skryl a nepozorovaně přiblížil k cíli.

Přes nepříznivé podmínky útoku zasáhla Bismarck dvě torpéda. První zásah se podařil Johnovi W. C. Moffatovi na stroji 5C v 21:10, další zásah se povedl 21:15 Anthonymu W. D. Bealovi letícím ve stroji 2P. Po jeho zásahu vyletěl do vzduchu ohromný sloup vody a kouř a loď začala nabírat vodu, horší následky však měl Moffattův zásah, exploze torpéda zablokovala kormidlo, které zůstalo vychýlené 12 stupňů nalevo, protože se loď zrovna otáčela ve snaze vyhnout se torpédům.

Osud lodi byl zpečetěn, mohla plout jen ve velkých kruzích. Posádka se sice snažila kormidlo uvolnit, ale marně. Nešlo je odříznout ani podvodním autogenem. Nakonec se Bismarck řídil jen pomocí různého výkonu na třech jednotlivých lodních šroubech, jenomže tímto způsobem se za silného větru o síle osmi stupňů blížil k britským lodím King George V a Rodney, které se pluly k německému obrněnci ze západu.

Po půl jedenácté večer Bismarck dostihly torpédoborce pod velením kapitána Philipa Viana, jejich útok se však nepovedl, palba Bismarcku je zahnala, ale ochromenou německou loď dále sledovaly. Protože bylo německé posádce jasné, že neunikne zkáze, pokusila se vyslat alespoň plovákový letoun Arado Ar-196, který by dopravil na pevninu lodní deník. Nemohl však vzlétnout, protože byl ve střetnutí s lodí Prince of Wales poškozen katapult. Lütjens nakonec odvysílal vzkaz: „Loď neovladatelná. Budeme bojovat až do konce ve víře ve vás, můj vůdče.“

Ochromený kolos spatřila 27. května v 8:43 hlídka na bitevní lodi HMS Rodney, která na něj začala o čtyři minuty později pálit ze hlavních děl. Za pár minut se k palbě přidal King George V. V 8:50 odpověděl Bismarck a poškodil Rodney.

V 8:57 Bismarck zasáhl poprvé granát ráže 406 mm vypálený z Rodney. Německá loď na palbu dál odpovídala, cílila zejména na starší Rodney, jenomže v 9:02 zasáhla Bismarck naplno další salva. Vyřadila z provozu stanoviště řízení palby, přičemž zabila i většinu jeho osazenstva. Jiný granát zasáhl můstek a zabil i admirála Lütjense s celým štábem.

Palba Bismarcku už nebyla řízená, a tak se k němu mohly přiblížit i křižníky HMS Norfolk a HMS Dorsetshire, které zahájily palbu ze svých děl ráže 203 mm.

V 9.31 byly byla umlčena všechna hlavní děla Bismarcku a Rodney se mohl přiblížit až na 2700 metrů a vypálil dvě torpéda, z nichž jedno německou loď zasáhlo.

Němci odmítli nabídku vzdát se, i když kolem desáté se bitevní loď naklonila 20 stupňů na levobok. Bismarck už sloužil jen jako terč, bylo na něj vypáleno 700 granátů z bitevních křižníků a 2800 granátů z křižníků Dorsetshire a Norfolk.

Kolos se však dál držel na hladině, i když byl zasažen i torpédy z Norfolku. Britským lodím přitom už doházela munice i palivo, takže ho musela dorazit HMS Dorsetshire, která na Bismarck vypálila pět torpéd, z nichž tři loď v 10:20 zasáhla. To už dal první důstojník Hans Oels příkaz opustit loď, která se začala v 10:35 převracet a v 10:45 se potopila.

Křižník Dorsetshire a torpédoborec Maori vzaly na palubu sto trosečníků a lodního kocoura Oscara. Pak ve strachu z útoků německých ponorek odpluly, i když na moři zůstávalo ještě pět set mužů. Tři zachránila po několika hodinách německá ponorka U74 a další dva 29. května meteorologická loď Sachsenwald.

Podle trosečníků ovšem Bismarck zničila posádka sama, když otevřela záklopky, takže do lodi vnikla voda. Zkoumání vraku ukázalo, že německá akce k potopení obrněnce přispěla.

Prinz Eugen doplul 1. června 1941 ve 14:40 do přístavu Brest, kde byl zasažen při náletu z 1. na 2. července, kterého se zúčastnila i československá 311 peruť. Je možné, že ho zasáhla bomba shozená posádkou Václava Kordy, ve které byl navigátorem Jan Gellner, i když podle některých zdrojů ji mohl výrazně poškodit výbuch sestřeleného bombardéru.

Prinz Eugen, Scharnhorst a Gneisenau při odvážné operaci Cerberus unikly z Brestu a 12. února 1942 propluly Lamanšským průlivem. Britové lodě odhalili pozdě a nedokázalo je zničit ani pobřežní dělostřelectvo, ani rychlé čluny vyzbrojené torpédy, Torpédonosné Swordfishe zmasakrovaly německé Focke-Wulfy Fw 190. Scharnhorst i Gneisenau sice najely na miny, ale ani to je nezastavilo. Prinz Eugen byl 21. února 1942 torpédován při plavbě do Norska. Po opravě sloužil na Baltu.

Potopení Bismarcku znamenalo konec slávy německého hladinového loďstva, preferovány pak byly ponorky. Žádná další velká operace německých velkých lodí se už neuskutečnila, i když sesterská loď Bismarcku Tirpitz zaútočila na konvoj do Murmansku. Jeho přítomnost v Norsku však vázala značné britské síly, které se ho pokoušely zničit. Nakonec byl 12. listopadu 1944 tak vážně poškozen při náletech těžkých bombardérů Lancaster, že se převrátil.

Především však potopením Bismarcku skončila sláva bitevních lodí vládnoucích mořím. Ukázalo se, že nedokáží vzdorovat letadlům. Následující boje v Pacifiku prokázaly, že hlavní roli v námořních bitvách hrají letadla z letadlových lodě - japonská potopila 8. prosince 1941 HMS Prince of Wales a americká i největší bitevní lodě světa japonské kolosy Jamato a Musaši výtlaku 65 tisíc tun dlouhé 263 metrů a vyzbrojené devíti děly ráže 460 mm.

Ark Royal se stalo osudné 13. listopadu 1941 torpédo vypálené z německé ponorky U81.