Článek
Albert Brown se ještě před svou smrtí dožil vydání své biografie, která letos v USA vyšla pod názvem „Opuštění hrdinové války o Pacifik: Pravdivý příběh jednoho muže“, z níž v pondělí citovaly NY Times.
Bývalému zubaři Brownovi bylo téměř 40 let, když upadl na Filipínách do japonského zajetí. Japonci napadli ostrovy krátce po náletu na Pearl Harbor. Spojená vojska Filipínců a Američanů se stáhla do hornaté džungle v oblasti Bataan, kde čtyři měsíce Japoncům odolávala. Hlad a beznaděj je nakonec donutily vydat se do rukou Japonců.
| Brown se narodil roku 1905 v Nebrasce, za kmotra u křtu mu byl hrdina Divokého Západu „Buffalo Bill“ William Cody, který prý bral chlapce často na klín a nechával ho, aby ho tahal za vousy. Přes linii matky byl také coby bratranec spřízněn s americkým hercem Henrym Fondou. |
|---|
| Po smrti otce, železničního inženýra, se rodina přestěhovala do Iowy. Ve 20. letech minulého století vystudoval zubní lékařství a do armády byl povolán v roce 1937. Doma nechal manželku, děti i desetiletou zubařskou praxi, k níž se kvůli válečným zraněním už nikdy nemohl vrátit. |
Kolem 78 tisíc zajatců, mezi nimi 12 tisíc Američanů, bylo nuceno pod žhavým sluncem za nedostatku vody a jídla pochodovat do více než sto kilometrů vzdáleného tábora pro válečné zajatce. Již na začátku pochodu 10. dubna roku 1942 byla spousta vojáků na pokraji smrti, do tábora jich přišlo o 11 tisíc méně.
Japonské noční můry
Ti, kteří se zastavili, byli ihned zabiti. Japonští vojáci jim rozbíjeli lebky pažbami svých zbraní a utínali jim hlavy. Jestliže se někdo pokusil pomoci kamarádovi ze země, zbili jej Japonci obuškem, nebo jej ubodali. „Jeden osmnáctiletý mladík, kterého jsem znal, padl na zem. Strážce přišel k němu a přiložil mu zbraň k hlavě, zmáčkl spoušť a odešel,“ cituje z Brownovy knihy NY Times.
Brown pochod smrti přežil a tajně všechno zaznamenával s pomocí špačka tužky a malé tabulky ukryté v podšívce svého plátěného batohu. Často se ptal sám sebe, jak je možné, že mnohem mladší a silnější než on zemřeli, zatímco sám dokázal přežít a jít dál.
Nejhorší noční můra skončila, když zajatci dorazili do zajateckého tábora v Bataanu. Nelidské podmínky je však nadále kosily nejen zde, ale i v dalších japonských táborech, jimiž Brown do konce války prošel.
„V táborech jsme byli rozděleni do skupin po deseti. Jestliže jeden z deseti uprchl, zlikvidovali zbývajících devět - pobili je. Takže si se vždy v noci snažil ještě před sčítáním zjistit, jestli všech deset je pořád na místě,“ uvedl Brown k pobytu v zajetí.
Pomáhala malá vítězství
Po tři roky v zajetí bylo bití na denním pořádku. Vážné zranění zad mu přivodil japonský voják, který jej shodil ze schodů, jiný mu pažbou zlomil krk.
Kdysi urostlý muž atletické postavy o váze 90 kilogramů ztratil do konce války 40 kilo, byl prakticky slepý, a trpěl více než desítkou nemocí včetně malárie, průjmu a horečky dengue. Trvalo dva roky, než se zotavil, a lékař mu řekl, aby si užil následujících pár let, protože zemře, než mu bude 50.
Navzdory parazitům, chudé stravě i nemocem, které v táboře řádily, se Brown soustředil na světlé chvilky. Patřilo mezi ně například malé vítězství spoluvězně, kterého japonští vojáci vyzvali, aby jim opravoval vysílačky. Přitom se mu povedlo ukrást dost součástek na sestrojení malého funkčního rádia, díky němuž mohli vězni tajně poslouchat zprávy ze San Franciska a dozvědět se, že USA ve skutečnosti vyhrály námořní bitvu, kterou Japonci oslavovali jako svoje vítězství.
Boj o život pokračoval i po válce
Po válce se veterán nechtěl smířit s osudem, jaký mu věštili lékaři. Přestěhoval se do Kalifornie, začal znovu chodit do školy a pronajímal nemovitosti největším hollywoodským hvězdám té doby, jako byly Joan Fontaineová či Olivie de Havillandová, a spřátelil se s Johnem Waynem a Royem Rogersem.
V roce 2007 na každoročním setkání přeživších z Bataanu byl oficiálně uznán jako nejstarší dosud žijící účastník. Podle některých databází byl i nejstarším veteránem II. světové války.