Kingova řeč pomohla odstranit segregaci

King svůj projev završil několika vizionářskými apely. „Sním, že jednoho dne na červených svazích v Georgii budou moci potomci někdejších otroků usednout jako bratři u jednoho stolu s potomky někdejších otrokářů. Sním, že jednoho dne proměníme i Mississippi, stát umdlévající pod žárem nespravedlnosti a útlaku na oázu svobody a spravedlnosti. Sním, že moje čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale na základě charakteru. Dnes o tom sním.“

I když mohou některá slova čtvrthodinového projevu působit naivně, je považován za jeden z nejdůležitějších amerických proslovů. King strhl posluchače, i když promluvil až ke konci akce, v závěru projevu mluvil spatra.

Ve Spojených státech tehdy ještě pokračovala rasová segregace a pochodem vyvrcholily protesty proti ní. Prvním velkým protestem byl více než rok trvající bojkot městské dopravy v Montgomery, kde mohli černoši sedět jen na zadních sedadlech autobusů, a i ta uvolňovat v případě potřeby bělochům. Bojkot byl vyhlášen poté, co 1. prosince 1955 Rosa Parksová odmítla uvolnit toto místo, za což byla o čtyři dny později odsouzena k pokutě 10 dolarů za výtržnictví a porušení vyhlášky. Bojkot, na jehož pořádání se podílel i King, skončil, když 20. prosince 1956 byla segregace v autobusech prohlášena za protiústavní.

Přesto na jihu praxe pokračovala, což vedlo na počátku šedesátých let k jízdám svobody, kdy studenti vyjížděli na jih a bílí se pohybovali v prostorách vyhrazených po barevné a Afroameričané v těch pro bílé.

Hlavním místem dalších protestů se v roce 1963 stal alabamský Birmingham, kde bylo z 350 tisíc obyvatel 60 procent černošských. Přesto nesměli černoši působit nejen v policejním sboru, ale ani u hasičů a nemohli ani řídit autobusy nebo prodávat. Cílem protestů bylo ukončit segregaci v obchodech, kvůli bojkotu obchodům poklesly tržby, což bylo pro majitele bolestné zejména před Velikonocemi. Následovaly demonstrace vsedě, kdy si černoši sedali na místa pro bílé, na výzvu odejít nereagovali, ale zatčení se nebránili.

Zatčen byl 12. dubna 1963 i King. Když mu neumožnili mluvit s právníkem, Kingova manželka se obrátila na manželku prezidenta Kennedyho. To upoutalo pozornost médií a bojkoty obchodních řetězců se rozšířily po celých Spojených státech. King byl 20. dubna 1963 propuštěn.

Protože většina černošských demonstrantů byla v Birminghamu zadržena a čelila nutnosti zaplatit pokutu, aktivista James Bevel přišel s nápadem zapojit do protestů studenty. King si nebyl jist, jestli je to vhodné, ale nakonec souhlasil. Za jediný den bylo zatčeno 1200 žáků a studentů, kteří zcela zaplnili vězení pro 900 lidí. Starosta Eugene Bull Connor se proto rozhodl nasadit proti demonstrantům psy a vodní děla. Fotografie, jak na klidně sedící demonstranty útočili psi, však pobouřily veřejnost.

V květnu 1963 proto byla zrušena rasové segregace v obchodech, v jídelnách, na toaletách a Afroameričané mohli začít pracovat jako prodavači. Od nového školního roku skončila segregace ve školách a administrativa připravovala zákon zajišťující rovnost.

Slavný Pochod na Washington se konal až poté, pročež ho militantní černošský aktivista Malcolm X označil za frašku, jenomže téma bylo žhavé. Do Washingtonu byly vypraveny desítky zvláštních vlaků a dva tisíce autobusů – všechny byly plné. Zatímco Národní organizace na podporu barevných lidí (NAACP) pochod vnímala jako akci na podporu chystaného zákona o rovných občanských právech, King s jeho pomocí chtěl upozornit na problematiku rasové nerovnosti i v dalších oblastech.

Samotný pochod začal u obelisku Washingtonova monumentu a skončil u Lincolnova památníku. Promluvili vůdci hlavních občanskoprávních organizací i náboženští představitelé. Na akci, která se obešla bez násilí, vystoupili i písničkáři Bob Dylan, Joan Baezová, trio Petr, Paul & Mary i černošské zpěvačky Mahalia Jacksonová a Marian Andersonová.

Zástupce jednotlivých skupin pořádajících pochod včetně Kinga přijal ten den v Bílém domě prezident John F. Kennedy.

King byl za svůj nenásilný gándhíovský boj proti segregaci v roce 1964 v pouhých 35 letech oceněn Nobelovou cenou za mír, tehdy se stal jejím nejmladším nositelem.

Zákon o občanských právech zakazující diskriminaci na základě rasy, vyznání a pohlaví na veřejných místech, v zaměstnání a vzdělávacích institucích podepsal o necelý rok později prezident Lyndon Johnson, platil od 2. července 1964. O rok později byl přijat zákon o volebním právu, který skončil s diskriminací Afroameričanů u voleb, kde už nemuseli podstupovat test gramotnosti či prokazovat znalost ústavy, a zákon o imigraci a občanství, který umožnil imigraci do USA i barevným. Zákon o spravedlivém bydlení z roku 1968 zakázal diskriminaci při poskytování ubytování.

Těsně před jeho přijetím byl King, který se angažoval i v akcích proti vietnamské válce, 4. dubna 1968 v Memphisu zastřelen, což vedlo k mohutným protestům po celých Spojených státech. Na jeho pohřeb přišlo 300 000 lidí. Dva měsíce po atentátu byl dopaden v Londýně James Earl Ray, který dostal za vraždu doživotí.

Přijetím zákonů však úsilí o zrovnoprávnění Afroameričanů neskončilo. Američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos, kteří získali na olympiádě v Mexiku 1968 v závodě na 200 metrů zlatou a bronzovou medaili, přišli na stupně vítězů bez bot v černých ponožkách, a když zněla americká hymna, měli zvednutou ruku se zaťatou pěstí, což bylo gesto používané radikálním hnutím Černých panterů, které vzniklo jako domobrana.

Zákony sice přinesly rovnost, ovšem léta segregace a diskriminace se projevovala dále, což měla pomoci odstranit tzv. pozitivní diskriminace, kdy měli být při stejných výsledcích u zkoušek upřednostňováni Afroameričané.

Nevymizel ani rasismus, který přestavuje stále ožehavé téma. Mnozí Afroameričané mají pocit, že mu stále čelí, protože vůči nim zasahují bezpečnostní složky tvrději, což vedlo k bouřím v roce 1992 i vzniku hnutí Black Lives Matter. Na druhou stranu nelze přehlížet, že zločinnost je v afroamerické komunitě větší.

Hlavně však od dob konce segregace ještě neuplynulo dost let, aby se rány zacelily, vždyť pořád ještě žijí pamětníci Kingovy řeči. Dnešní tak často probíraná a mnohdy přehnaná woke kultura je důsledkem obtížného vyrovnávání se s rasistickou minulostí. Mnohdy působí jako snaha pozměnit dějiny, ale je nutné si uvědomit, že potomci otroků nemusejí mít chuť dívat se na sochy jižanských generálů, kteří pomáhali hájit udržení otroctví. A zrovna my bychom nad tím neměli vrtět hlavou, u nás se odstraňují sochy z mnohem malichernějších důvodů.

Ani požadavky na odškodné za otroctví nejsou nijak nové, King o nich mluvil už v roce 1956, když zmiňoval, že rovnost před zákonem neodstraní ekonomické rozdíly. Chtěl proto po dobu deseti let vyčlenit peníze na pomoc znevýhodněným skupinám.

A pokud máme pocit, že se za oceánem zbláznili, měli bychom si uvědomit, že ani my si nedokážeme poradit s diskriminací, což se nám může vymstít. USA nám ukazují, k čemu to může vést. Odstraňovat diskriminaci a začleňovat příslušníky ostrakizovaných skupin do společnosti je extrémně složité, možná až neřešitelné, ale jsou i kroky, které se dají podniknout hned a snadno. Nesmí přibývat vyloučených lokalit, což je jen hezčí jméno pro ghetta.

Je nutné zakročit proti obchodu s chudobou, kdy stát ze sociálních podpor potřebným de facto dotuje vypočítavé majitele různých ubytoven, kteří jim platí nehorázné nájmy. Je nutné postihovat lichvu, která v těchto lokalitách bují, a zajistit, aby se práce vyplácela. Ne že by lidé z vyloučených lokalit nepracovali, ale pracovat legálně se jim nevyplatí.