Kdo byli velitelé gestapa v protektorátu? Především mladí krutí právníci

Zarytý nacista a bezpáteřní kariérista, který neváhal zadržené odbojáře osobně mučit, přestože jej k tomu nikdo nenutil. Jeho skvěle rozjetou kariéru ovšem rázně ukončil hrdina domácího odboje, štábní kapitán Václav Morávek, který ho zmrzačil při přestřelce na konci roku 1941. Chromý úředník byl posléze ze služeb gestapa propuštěn a po skončení války byl v Československu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Bingel náležel mezi více než dvě stovky mužů, kteří patřili k nejdůležitějším velitelům tajné státní policie v protektorátu. Zatímco její činnosti byla už v předchozích desetiletích věnována poměrně velká pozornost, personální obsazení gestapa zůstávalo popsáno jen neúplně. Dnes, téměř 80 let od konce druhé světové války, máme k dispozici již dostatek informací k tomu, abychom dokázali komplexně zmapovat osudy jeho vedoucích od narození až po smrt.

Velitelský sbor gestapa byl překvapivě mladý. Jeho část, včetně náčelníka tajné státní policie Heinricha Müllera, sice tvořili bývalí kariérní policisté Výmarské, resp. Rakouské republiky, ale hlavní kádry představovali muži narození po přelomu století. To znamenalo, že se nejednalo o frontové veterány, nýbrž o osoby, které prožily první světovou válku v jinošském, či dokonce chlapeckém věku.

Službu u gestapa tak nastupovali ještě před třicátým rokem života a do důležitých funkcí byli uváděni jako čerství třicátníci.

Vedoucí úředníci gestapa v protektorátu většinou pocházeli přímo z Německa, ale důležitou část tvořili z geografických důvodů i Rakušané začlenění do tajné státní policie po anšlusu v březnu 1938. Naopak českých (tzv. sudetských) Němců se ve vyšších pozicích nacházelo jen nemnoho. Důvodem nebyla politická nespolehlivost, neboť Říšská župa Sudety byla vůbec nejvíce nacifikovanou částí třetí říše, nýbrž příliš krátká doba jejich služby zakončená už v roce 1945 porážkou nacistického Německa.

Sociální původ těchto mužů není lehké stanovit, ale s jistotou se dá konstatovat, že se ve velícím sboru gestapa prakticky nenacházeli potomci vyšších vrstev. Opíral se zejména o nižší střední třídu, velmi často o syny státních zaměstnanců jako železničářů či poštovních úředníků. Markantní skupiny tvořili i nemajetní lidé, zejména mezi Rakušany byl značný podíl nemanželských dětí či sirotků.

Se sociálním postavením do značné míry souvisela i výše vzdělání. Nejvýznamnější posty v bezpečnostním aparátu zaujímali zpravidla muži s vysokoškolským titulem, zejména právníci. Jejich velký podíl nebyl nahodilý. Vysoké školy v Německu, včetně slavných univerzit v Göttingenu, Tübingenu či Heidelbergu, se už dlouho před nástupem nacistů k moci staly centry šovinistických a antisemitských nálad. Na čerstvé absolventy, kteří jen těžko hledali v krizové době uplatnění, se zaměřili verbíři Reinharda Heydricha a nabídli jim možnost rychlé kariéry v bezpečnostním aparátu. Pro ambiciózní a zároveň ideologicky připravené mladíky se jednalo o lákavou nabídku, kterou řada z nich využila. V odborné literatuře se pro tyto muže vžil název „generace neúprosných“.

Ukázkovým příkladem byl Hans-Ulrich Geschke. Syn státního úředníka, který vystudoval práva a získal doktorát, vstoupil do NSDAP již na počátku třicátých let. Do služeb gestapa byl přijat v dubnu 1934 a ještě v témže roce se ve svých sedmadvaceti letech stal vedoucím úřadovny v Dortmundu. Na jaře 1939 si ho Heydrich vyhlédl pro pražskou řídící úřadovnu, v jejímž čele stál až do září 1942. Díky přízni zastupujícího říšského protektora se Geschke již ve svých 34 letech stal SS-Standartenführerem (plukovníkem). Jeho kariéra se úspěšně rozvíjela i po Heydrichově smrti a konec války jej zastihl jako tzv. velitele bezpečnostní policie a SD v okupovaném Maďarsku.

Naproti tomu pro vyučeného strojníka Emila Schella (ročník 1899) představovala kariérní strop funkce vedoucího venkovní služebny, které dosáhl teprve na konci války v Českém Krumlově. Schellovi nepomohl ani fakt, že byl členem NSDAP již v polovině dvacátých let a v SS měl nižší členské číslo než samotný říšský vůdce SS a náčelník německé policie Heinrich Himmler!

Ač se to může zdát překvapivé, členství v NSDAP či SS nebylo nezbytným předpokladem pro službu u tajné státní policie. Pravdou nicméně je, že pokud chtěl dotyčný úředník aspirovat na nejvyšší posty, musel být členem NSDAP i důstojníkem SS. Drtivá většina z 207 velitelů v protektorátu skutečně vstoupila do strany a velká část z nich i do SS. Více než třetina mužů dokonce získala stranickou knížku ještě před uchopením moci nacisty v lednu 1933.

Důvody, proč se část mužů nikdy nestala příslušníky SS, byly v zásadě dva. Nesplnění přísných přijímacích kritérií a i neochota do SS vůbec vstoupit. Být příslušníkem SS neznamenalo jen podřízení profesního života pravidlům SS, ale i toho soukromého, což se týkalo vystoupení z církve a zejména výběru životní partnerky a požadovaného počtu dětí. Himmlerovu představu o početných rodinách však jeho podřízení, až na výjimky, nedokázali naplnit a měli v průměru pouze jedno až dvě děti.

Heydrich koncipoval svůj bezpečnostní sbor jako tzv. bojující správu. Nešlo mu o pouhé vykonávání rozkazů, ale o aktivní vyhledávání a potírání předem definovaných nepřátel Říše. Požadoval proto pravidelnou rotaci kádrů, aby zamezil přílišnému provázání svých mužů s daným teritoriem. Vyšší i nižší úředníci se často přemisťovali mezi jednotlivými okupovanými zeměmi.

Největší personální výměna probíhala s okupovaným Polskem. Zvláště ceněné pak bylo tzv. nasazení na Východě, tedy na území Sovětského svazu. Zde se perspektivní kádry měly zocelovat při brutálním vraždění civilistů, ženy, děti a staré lidi nevyjímaje. Pokud se osvědčili, mohli počítat s kariérním postupem v berlínské centrále nebo vyšším velitelským postem. Učebnicovým příkladem byl vystudovaný právník Günther Herrmann (ročník 1908). Ten se účastnil obsazení Rakouska, českého pohraničí i vnitrozemí, načež stál až do jara 1941 v čele brněnské řídící úřadovny. Následně byl přeložen do Berlína, kde dostal na starost výcvik budoucích velitelských kádrů gestapa. Po přepadení Sovětského svazu vedl zvláštní oddíl, který masakroval židovskou populaci na Ukrajině. Po několika měsících se vrátil do Berlína a na konci roku 1942 byl znovu poslán na východní frontu. Po ústupu německých jednotek z Kavkazu byl přeložen do Chorvatska, kde převzal velení tamní operační skupiny, která za použití extrémně násilných prostředků potírala partyzánské hnutí.

Stálý nedostatek personálu nicméně neumožňoval důslednou výměnu na všech vedoucích postech. I v protektorátu tak řada úředníků vydržela po celou jeho existenci, zejména ti starší nebo se zdravotním omezením. Heinrich Winkelhofer (ročník 1902) nastoupil k mnichovské policii jako šestnáctiletý mladík na konci první světové války. Jako kariérní policista byl po uchopení moci nacisty přeložen ke gestapu a v květnu 1939 se stal šéfem tajné státní policie v Klatovech. Ve funkci vydržel celých šest let, což na protektorátní poměry představovalo skutečnou výjimku. Po válce si za své zločiny vysloužil v Československu oprátku.

Ač není možné všechny muže označit za agilní jedince, velká část z nich prokazatelně jednala nad rámec svých povinností a vedoucí pražské i brněnské úřadovny (např. Ernst Gerke a již zmiňovaný Günther Herrmann) se pro sebe dokonce snažili uzurpovat pravomoci náležející nacistickým pohlavárům v Berlíně a Praze. Velkou míru osobní iniciativy lze bezpečně pozorovat během prvního a druhého výjimečného stavu po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu i po jeho smrti.

K potření odboje byly zřízeny stanné soudy, které zpravidla vynášely pouze rozsudky smrti nebo umístění do koncentračního tábora. V případě těchto „soudů“ se ve skutečnosti jednalo o policejní komise, kde zasedali pouze příslušníci gestapa, SD a výjimečně i kriminální policie. Ti sami určovali, kdo bude postaven před soud, jaký bude jeho trest (navíc vybraný předem) a kdy a jak bude vykonán. Mnohdy se jednalo o právníky, kteří si dobře uvědomovali zločinnost svého počínání, tím spíše, že během „procesů“ byly porušovány dokonce i nacistické právní normy.

Celá čtvrtina vedoucích kádrů gestapa v protektorátu buď zahynula během druhé světové války, nebo po jejím skončení vlastní rukou či ve spojeneckých zajateckých táborech. Krušné sovětské zajetí například nepřežil bývalý vedoucí českobudějovického gestapa Hubert Ziemer.

Ještě před porážkou nacistického Německa se spojenecké státy dohodly na přísném potrestání válečných zločinců. Jeho zosobněním se stal Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. Na úrovni jednotlivých států pak nabrala poválečná odplata – retribuce – v jednotlivých zemích svou osobitou povahu. V Československu se před mimořádnými lidovými soudy ocitla i řada bývalých gestapáků, kteří byli většinou vydáni spojenci ze zajateckých táborů. Celkem 32 jich dostalo hrdelní trest, který byl zpravidla vykonán ještě téhož dne. Další byli odsouzeni k mnohaletým trestům.

Zůstává smutným paradoxem, že po únorovém převratu je mnohdy vykonávali společně se svými někdejšími vězni z řad odbojářů v komunistických věznicích a lágrech, nechvalně proslulé jáchymovské peklo nevyjímaje.

Po návštěvě západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera v Moskvě nicméně došlo se sovětským vedením k dohodě o propuštění zbývajících německých vězňů. Dohoda platila i pro další země východního bloku, včetně Československa. Přibližně ve stejnou dobu došlo k hromadnému propuštění řady válečných zločinců i ze spojeneckých věznic. Až na výjimky se tak ocitli v polovině padesátých let opět na svobodě v SRN a Rakousku a připojili se tak k těm šťastlivcům, kterým se podařilo vyhnout potrestání úplně. Řadě z nich bylo kolem čtyřiceti let a čekala je ještě dlouhá kariéra, zejména v soukromém sektoru.

Další pokusy o jejich potrestání západoněmecká a rakouská justice vesměs mařily. Další z právníků s doktorátem v čele pražského gestapa, Ernst Gerke (ročník 1909) dokázal na konci války uprchnout na sever Německa, kde v následujících letech pracoval jako učitel latiny a úředník v soukromém sektoru. Západoněmeckými vyšetřovateli byl postupně obviněn v sedmi různých kauzách za zločiny spáchané v Polsku i protektorátu. Ani jednou se však jeho případ nedostal před soud, a tak Gerke zemřel roku 1982 nepotrestán.

Jako pravděpodobně poslední z vedoucích kádrů gestapa v protektorátu zemřel v roce 2010 bývalý vedoucí hodonínského gestapa Karl Weintz. Dožil se 101 let a ve svém rodném městě v Porýní byl až donedávna považován za ctihodného občana a mecenáše, a měl zde dokonce pamětní desku. Tu neznámý pachatel odstranil v roce 2023 poté, co vyšla najevo jeho nacistická minulost.

(Autoři působí v Ústavu pro studium totalitních režimů, bližší informace o problematice lze nalézt v knize Gestapo. Velitelský sbor tajné státní policie v Protektorátu Čechy a Morava Jana Vajskebra a Jana Zumra, která vyšla na konci minulého roku v koedici Ústavu pro studium totalitních režimů a nakladatelství Pulchra)