Kati nejen stínali hlavy. Dokonce i léčili

V kostele i hospodě seděli na zvlášť určených místech a ten, kdo se s nimi bratříčkoval, riskoval ztrátu cti a postavení. A to bez ohledu na to, že kati prováděli rozhodnutí hrdelního soudu a podléhali přímo městskému rychtáři.

Svědčil o tom i případ z Jičína v roce 1701. Tam se jistý měšťan pravidelně stýkal s mistrem ostrého meče katem Michalem Růžičkou. A to neměl dělat. Městská rada ho napomenula a prohlásila, že pokud chce „v sousedství zůstat, musí od takového spolku upustiti a varovati se“. Ještě hůř dopadl v roce 1746 v Novém Městě nad Metují Josef Kroupa. Hrál s místním popravčím kuželky, a tak si musel odsedět několik dní ve vězení.

Katovské povinnosti byly přísně vymezeny. „Je třeba, aby meč svůj připásaný nosil tak, aby jej lid obecný rozeznati mohl. Aby na to obzvláště pozor měl a pamět, tak aby mezi lidi poctivé se v domích šenkovních i jinde v hluku netřel a v zlou vůli nebo svádu nevydával, nýbrž aby raději hleděl dle práce svý při pokoji se živit,“ nařizovali konšelé v Libáni nově přijímanému katovi Janu Komárovskému v lednu 1616. Kromě dalších povinností musel jednou ročně pohostit městskou radu a na Nový rok ji podělit koženými rukavicemi.

Vedle vlastní činnosti vykonával popravčí často i práce příslušející pohodnému (rasovi). Tedy odstraňoval mršiny, zabíjel toulavé psy a kočky, čistil záchodové jímky. Roční plat nedostával nijak vysoký.

Značně si ale přilepšil exekucemi a torturou. Podle císařského reskriptu z roku 1682 měli brát mistři popravčí „od palečnic 35 krejcarů, od trápení nebo mučení buďto ohněm nebo zsucha bez ohně 2 kopy“. (Kopa je synonymum pro šedesát.) Takzvané trápení ohněm spočívalo v pálení odsouzence na žebříku svazkem svíček, při suchém provinilci na žebříku vykloubili katovi pacholci ruce a poškodili svaly.

Nařízení stanovilo také pět kop za oběšení, stětí a zahrabání zaživa. Upálení, čtvrcení a lámání v kole se prodražilo víc – přišlo na šest kop. Ještě o dvě kopy víc dostal mistr ostrého meče za trhání kleštěmi (časem se taxy pochopitelně měnily).

Přilepšit si ještě mohl řezáním uší, cejchováním, drcením nohou španělskými botami a přiložením palečnic. I tak si kati obstarávali další výdělek.

V roce 1582 Matěji Dušickému z Pardubic zhnisala noha. Bolest jej tak trápila, že požádal purkmistra a městskou radu, „aby mu od mistra popravního uťata byla“. A tak se také stalo. Mistři ostrého meče měli, na rozdíl od felčarů a lékařů, jedinečnou možnost dokonale poznat lidské tělo (první veřejnou pitvu uskutečnil až v roce 1600 osobní lékař Rudolfa II. Jan Jesenský). Léčili zlomeniny, vraceli klouby na své místo, amputovali. Vyráběli také nejrůznější masti, lektvary a léčivé vodičky.

To leckdy dráždilo okolí i místní ranhojiče. V roce 1684 si stěžoval felčar z Chlumce nad Cidlinou městské radě, že mu kat fušuje do řemesla. Neuspěl. Sousedé se ale svého popravčího zastali, o stěžovateli prohlásili, že jako léčitel za nic nestojí, a doporučili mu, aby „raději v jiných věcech nějakej svůj kunst provedl, že koho nač hojí, že žádného vyhojiti nemůže, a komu pouští žilou, že mu dvakráte neb třikrát píchá, až mu lidé v rukou umdlévati musejí“.

Jistý Štěpán Tureček je prý po jeho zásahu chromý a Boubeliččina dcera se musela po své léčbě „u mistra Daniela Pánka dohojovati“.

V Praze se staral dokonce o františkány od sv. Jakuba v 17. století kat Václav Lejšner. Jejich kvadrián (představený) Antonín Cimburk si v roce 1685 liboval: „V rozličných neduzích k němu v důvěrnosti chodívali, jimžto on často a šťastně pomáhal a vymknuté neb zlámané oudy napravoval, léčil a hojil.“ Popravčí si přivydělávali i zpracováním kůží. Většinou svou činnost vykonávali svědomitě, ale v jejich řadách se octli i tací, kteří se dopustili kriminálních činů.

V roce 1635 v Náchodě se živil jako pacholek u mistra ostrého meče Tomáše Zvířecího jistý Jiří Šiftař. Katovská cháska se projevovala všelijak a Jiřík se rozhodl, že si přilepší jako loupežník. Přepadl „nade vsí Radechovou Dolní na silnici jednoho soldáta a sebral mu netoliko zbroj, pistole, ale také peníze, což při něm nalezl“. Nešťastný voják přepadení hlásil, a když si biřici pro Šiftaře přišli do katovny, pral se s nimi a utekl. Nakonec jej chytili, ale ani v šatlavě se nepolepšil – tam „služebníku práva rychtářského z truhel peníze pobral a preč zašel“.

Později ještě témuž rychtáři ukradl „vůz koží“. Dopadli jej v obci Krčín u Českých Budějovic a podrobili právu útrpnému. V dubnu 1636 skončil pod katovským mečem.

Ještě hůře než pacholek dopadl v 18. století kat Kristián Zaške z Rychnova nad Kněžnou. Bydlel tam se ženou Kateřinou a třemi dětmi. Rodina nežila zrovna harmonicky, Zaške se s manželkou hádal a nadával jí. Spory vyvrcholily 30. listopadu 1752. Popravčí popíjel odpoledne v hospodě a domů se vrátil kolem třetí.

Hned začal ženě spílat a nakonec jí „nůž mezi prsa vrazil, ona z okna vyskočila, několik kroků udělala, upadla a umřela“. Kat se vzápětí pokusil o sebevraždu – rozřízl si břicho. V ten moment nezemřel – přivolaný felčar mu „střeva zase dovnitř vpravil“ a ránu zašil. Druhý den v poledne ale za strašlivých bolestí stejně skonal. Mrtvolu vyvlekli na popraviště a vpletli do kola. Takový případ patřil k výjimečným.

Některé katovské rodiny naopak vstoupily do dějin díky obratnosti ve svém řemesle.

Nejslavnějším mistrem ostrého meče se bezpochyby stal Jan Mydlář, který působil v pražských městech po několik dekád sedmnáctého století. Spojován je tradičně s popravou sedmadvaceti českých pánů v červnu 1621.

Pavel Skála ze Zhoře ji popsal: „Toto odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skůro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani jedné osobě rány ňáké zmateční uděláno není, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm.“

Za vyčerpávající práci chtěl 500 kop míšeňských, pro své pacholky pak 20 kop. Nebyla to malá částka – ještě v roce 1630 upomínal Mydlář konšely, že mu smluvenou částku stále nezaplatili. I tak patřil k zámožným obyvatelům měst pražských. Bydlel se svou rodinou v místech, kde dnes stojí Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, později se přestěhoval do dnešní ulice Na Bojišti.

Oženil se dvakrát. Po jeho smrti se druhá manželka Kateřina provdala znovu za Jana Zelingera, kata v Kutné Hoře. Spojily se tak dva známé katovské rody. Sláva Mydlářů už skomírala, kdežto Zelingerové rozšiřovali svou působnost do mnoha měst po celou éru hrdelního procesu. Vedle „katovské smetánky“ působili v rasovnách i nedoukové a nešikové, kteří pověst katovského řemesla jen ničili a poškozovali.

Katům, kteří popravu zkazili, přihlížející a výsledkem zklamaný dav nic neodpustil. Tak v červnu roku 1509 probíhala exekuce se dvěma odsouzenci na Hradčanech v Praze, a tam: „Když kat stínal druhého, chybil a druhý kat to musel napravit a dosekl ho na podruhé. Diváci se hned začali proti tomu bouřit, vrhli se na katy a utloukli je kamením.“ (Staré letopisy české)

Stejně dopadl i plzeňský kat Jan v roce 1557. Tehdy v Kladrubech usvědčili z loupežné vraždy jednoho z příslušníků nižší šlechty. Měl být sťat a kladrubský mistr ostrého meče odmítl trest provést, protože znal pouze věšení.

A tak město Kladruby pozvalo Jana.

Ten neměl štěstí – „nedoťal, na kůži hlava zavisla“. Jan dobře věděl, co mu hrozí, a pokusil se uprchnout. Marně. Rozzuření lidé ho přinutili vykopat mrtvému hrob a v atmosféře plné vášní jej nakonec utloukli – pěstmi i kameny.

V roce 1606 se přiznal v Nymburce Jan Špička k čarodějnictví. Našel se u něj celý arzenál „kouzelných“ pomůcek – kromě jiného části oděvů oběšenců a kosti vykopaných nekřtěných novorozeňat. Odsoudili jej k trestu smrti způsobem tak příšerným, že vyděsil i diváky uvyklé krvavému divadlu – kat jej v podstatě vykuchal.

Pověry spojené s odsouzenci přetrvaly až do poloviny 19. století. Podle nich nehty, zuby i kůže uzdravovaly určité nemoci a neduhy, budily lásku, pomáhaly při porodu, přinášely štěstí. Lidé v noci hledali na popravištích zázračnou mandragoru, vylamovali z šibenic kusy dřeva a umrlcům zuby. To skončilo se zákazem veřejných poprav – poslední se konala v Plzni roku 1871, kdy známý pražský mistr ostrého meče Jan Křtitel Piperger oběsil cikána Josefa Janečka, vraha a lupiče.

Popravy nyní probíhaly na nádvořích věznic a soudů. Měnila se i úloha kata. Tortura v českých zemích byla zrušena jako součást výslechu v roce 1776. Císař Josef II. sice zrušil trest smrti v roce 1788, ale v roce 1795 byl znovu obnoven. Prováděl se oběšením, v době stanného práva i zastřelením. Drakonické tresty zmizely v nenávratnu.