Katastrofa v Černobylu začala jako obyčejný experiment

Černobylská elektrárna je 18 kilometrů od města Černobyl, 16 kilometrů od hranic s Běloruskem a 110 kilometrů severně od Kyjeva. Stavba elektrárny začala v 70. letech, čtvrtý reaktor byl dokončen roku 1983, další dva reaktory byly v době havárie rozestavěny. V době katastrofy elektrárny produkovala 10 procent ukrajinské elektřiny.

Za havárii mohl nevinný experiment, který byl odstartován 25. dubna 1986. Čtvrtý reaktor měl být odstaven, předtím se měl provést úkon, při němž se mělo ověřit, zda elektrický generátor bude schopen i po rychlém uzavření přívodu páry do turbíny ještě asi 40 vteřin napájet čerpadla havarijního chlazení. To je pro životnost elektrárny nezbytně důležité. Test však nebylo možné předtím provést a odstavení reaktoru se jevilo jako vhodná příležitost.

Chybu udělali provozovatelé hned na začátku experimentu. Místo specialistů na jaderné reaktory byl pokus řízen elektrotechniky, kteří ale neměli znalosti a zkušenosti, jak má správně takový experiment probíhat. 25. dubna 1986 v 01:00 se začal v reaktoru snižovat výkon. V jednu hodinu odpoledne byl už odstaven první turbogenerátor, poté byl odpojen systém havarijního chlazení reaktoru.

O hodinu později zažádal dispečer Ukrajinských energetických závodů o odložení testu, protože se blížil státní svátek a bylo potřeba práci uzpůsobit tak, aby se mohly splnit plány. Experiment byl odložen o devět hodin.

Přesto, že byl test posunut o několik hodin, obsluha nevrátila vše do původního stavu a nechala systém nouzového chlazení reaktoru odpojený, i když je to v rozporu s předpisy. Problém přišel se střídáním směn. V 16:00 odchází ranní směna a přichází směna odpolední, speciální tým elektroinženýrů však zůstal. Ve 23:10 začíná směna provádět test, snižuje výkon. V tu chvíli se opět střídají směny, přichází noční směna, jejíž operátoři nejsou na test připraveni, protože za jejich služby neměl probíhat.

26. dubna po půlnoci operátoři pokračují v experimentu, mají však problém s udržením stability výkonu reaktoru, náhle nastal prudký pokles výkonu reaktoru. V jednu hodinu v noci došlo prakticky k zastavení štěpné reakce, v tu chvíli se elektrárna stala nestabilní. V tento okamžik měli operátoři test ukončit a reaktor definitivně odstavit, místo toho se ale rozhodli pokračovat dál a dopustili se několika závažných chyb.

Nyní šlo už o pouhé minuty. V 01:22:30 si operátoři nechávají vypsat počítačem stav reaktoru a díky tomu zjišťují, že počet aktivních regulačních tyčí je na polovině. Opět měli okamžitě odstavit reaktor, opět se ale rozhodli pokračovat. Z výpovědi operátora vyplynulo, že byli proškoleni tak, že jaderná elektrárna nemůže nikdy vybuchnout, že je zcela bezpečná.

Je 01:23:04 test začíná. Operátoři zablokovali havarijní signál, uzavřeli přívod páry a experiment mohl začít. Snižoval se průtok chladící vody, rostla její teplota i tlak, zvyšovalo se množství neutronů v aktivní zóně. O 36 vteřin později operátor Toptunov stiskl tlačítko signálu k havarijnímu odstavení reaktoru, tyče byly příliš pomalé a navíc zdeformované teplem, zasunout tedy ani všechny nešly.

O čtyři vteřiny později došlo k dvěma mohutným výbuchům. Ty odsunuly betonovou desku reaktoru, do kterého pronikl vzduch, uvnitř vznikl vodík, který také náhle explodoval. Vedoucí noční směny Alexandr Akymov v tu chvíli nevěřil, že došlo k nehodě. Poslal proto operátora, aby zkontroloval reaktor. Ten, ozářen smrtelnou dávkou, podá rychlou zprávu o výbuchu. Akymov místo poplachu ale jen křičí, že je vše v pořádku. O několik dní později zemřel na nemoc z ozáření.

Hasiči přijeli téměř okamžitě, během chvíle se jim podařilo dostat požár pod kontrolu. Mezi tím ale z rozbitého reaktoru unikla radioaktivita, během deseti dnů unikly přibližně čtyři procenta přítomné radioaktivity. V pět hodin ráno hasiči požár definitivně uhasili, přišlo jich však o život hned několik. Hašení vodou navíc způsobilo další výbuchy a tím i vzrůstající radiaci.

Podle pozdější zprávy Mezinárodní agentury pro atomovou energii byla ale nehoda způsobena konstrukcí reaktoru, nikoliv přímo chybami techniků. Plášť reaktoru měl být například mnohem silnější.

Následky byly katastrofální. Radioaktivní mrak byl větrem hnán nejdříve nad Skandinávii, pak zase zpět a nakonec zamířil směrem nad Polsko, Československo a Rakousko. Mrak se od Alp odrazil nazpátek a přelétl nad Československem tedy ještě jednou. Koncentrace částic už ale nebyla tak vysoká.

Teprve 28. dubna po osmé hodině večerní se o havárii v Černobylu dověděl svět díky krátké zprávě od TASSu. Sovětské úřady tvrdily, že situace už je stabilní a pod kontrolou, mínily tím ale, že radiace začala klesat. Poté, co hasiči půdu okolo reaktoru zmrazili tekutým dusíkem, radioaktivita z neznámých důvodů 5. května opět unikla, což je srovnáváno s únikem z 26. dubna.

Těsně po havárii zemřelo 31 zaměstnanců elektrárny a hasičů, většina na nemoc z ozáření, přes 140 lidí bylo zraněno, avšak podle Světové zdravotnické organizace obyvatelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska si dodnes nesou břímě černobylské havárie. Podle organizace je taky velmi těžké zaznamenat počet úmrtí následkem událostmi v Černobylu, odhady se pohybují od sto osob až po bezmála milión lidí.

Lidé v oblasti trpí mnohem častěji rakovinou, v okolí se po havárii rodily postižené děti. Nejčastěji měly rozštěp patra nebo zdeformované končetiny.