Karlštejn milovaný i nenáviděný

Zájem o Karlštejn neochaboval ani v 19. století a nebylo divu, že velká část shromáždění českého obyvatelstva, nespokojeného s vládní politikou, probíhala právě pod tímto hradem. Potvrzuje to i nepovolený tábor lidu z 15. srpna 1868. Sám název tábor vytvořil mladý historik Jaroslav Goll, který se nemínil spokojit cizím slovem mítink a nahradil jej „husitským táborem“. A název se vžil.

Srpnovou akci sledovala tajná policie. Zájem Pražanů ještě podnítila skutečnost, že „byly vypraveny zvláštní vlaky se sníženou cenou“ přímo z Prahy na Karlštejn. Datum srazu odkazovalo na marné dobývání Karlštejna husity na jaře 1422. Předem připravené projevy řečníků měly vyjadřovat nejen nespokojenost s vídeňskou vládou a zvyšujícím se daňovým zatížením, ale také najít cestu, jak „by se blahobyt zubožené vlasti zvelebiti mohl“ a jak by se dalo „docíliti sbratření obou národností (Čechů a Němců)“.

Kotlík nacionalistických vášní mezi Čechy a Němci totiž začal přetékat – obstrukcemi na říšské radě (parlamentu), napadáním v tisku, v drobných půtkách. Po oficiální části se v půl páté odpoledne stovky účastníků a selské jízdy přesunuly na louku pod hradem. Tam začínala pestrá lidová zábava: hrála hudba, točilo se pivo a stánky nabízely občerstvení.

Čepice zvané poděbradky se mísily s vlasteneckými čamarami, nad hudbou se neslo hlasité provolání slávy „koruně české a národním výtečníkům“. Vřava nastala, když jakýsi šprýmař na louce zapálil provládní česky psaný Pražský denník. Policie vzápětí davy rozehnala.

Průběh manifestace vylíčil spisovatel a novinář Jakub Arbes a zvlášť si smlsl na okresním hejtmanovi Obentrautovi: „Když jsme c. k. pana okresního Obentrauta zhlédli, stál maje založené ruce před hostincem. Zpod čapky se známým jablíčkem řinul se mu pot. Vlasy byly potem téměř slepeny a za ušima řinuly se potůčky potu zcela pohodlně po krku za krk.“ Postižený spálený Pražský denník lakonicky informoval: „Nakonec tu proběhla obyčejná pouť.“

O něco drsněji se vyjádřila německá Bohemia: „Událost plná tance, zpěvu a halasu a provolávání slávy, což probíhalo na louce a později v sále zdejší restaurace. Stále se ozýval nápěv Hej Slované a únavné Kde domov můj.“ Reportér se také pozastavil nad podivným úkazem – některým slavícím viseli na krku na šňůrce marcipánoví koně. Nikdo to nevysvětlil.

Výlety na Karlštejn za památkou českých králů podnikaly tehdy nejrůznější vlastenecké spolky, zvlášť aktivní byli prý sokolové. Podněcoval je nejen obdiv ke Karlu IV., ale i fakt, že památka chátrala a na rekonstrukci chyběly peníze i politická vůle, ač se jednalo o ztělesněnou symboliku české státnosti!

Od svého založení v roce 1348 působil Karlštejn podle historika Davida Venclíka (Strážce historické paměti: Proměny vnímání Karlštejna v 19. a 20. století; edice Knižnice Dějin a současnosti, 2021) jako „trezor ukrývající korunovační insignie Svaté říše římské, soubor říšských relikvií a český královský ostatkový poklad“.

V čase husitských válek představoval hrad nedobytnou tvrz katolické strany. Ovšem říšský poklad, který odvezl Lucemburk Zikmund, se už nikdy do královského majetku nevrátil. Po roce 1436 hrad opět oživl – stal se úschovnou pro českou královskou korunu, korunní archiv, uzavřené zemské desky a zemské svátostiny.

Ochranu Karlštejna a jeho správu převzali představitelé zemské stavovské obce. Od roku 1500 měl hrad na starosti purkrabí. Porážka stavů znamenala změnu. Korunní archiv a svatováclavskou korunu převezli na Pražský hrad. V roce 1625 zrušil císař Ferdinand II. i úřad karlštejnského purkrabího. Hrad a panství nově zapsali do zemských desek jako věnný neboli stolní statek českých královen. Zmizelo státotvorné poslání Karlštejna. Tradice ale žila dál.

V roce 1775 založila Marie Terezie Ústav šlechtičen v Rožmberském paláci v Praze. Pečoval o neprovdané a ovdovělé aristokratky. Získal také právo disponovat výnosy z karlštejnského panství. A nejen to. Jeho představená, která byla vždy z habsburského rodu, měla zvláštní roli při korunovaci nové české královny. Karlštejn se tak znovu sblížil se svou bývalou symbolikou. Už v té době ale začal chátrat.

Došlo sice k drobným opravám místností karlštejnských úředníků, zasklívání oken a podobně, ale dalekosáhlá renovace byla v nedohlednu. Naděje se objevila až v prvním desetiletí 19. století, kdy se rozkládal dosavadní evropský řád.

Formovaly se moderní státy, Svatá říše římská se následkem Napoleonových vojenských a politických vítězství dokonale rozklížila. V srpnu roku 1806 ji rakouský císař František I. vyhlásil za zaniklou. Jako by zmizela i sláva Karlštejna. Vzdělanci ale měli o pilíře své historie zájem. Týkalo se to i Karlštejna.

Císař František I. navštívil hrad s dcerou Marií Luisou 23. června 1812. Do Čech zamířil z Drážďan, kam jeho zeť Napoleon sezval k poradě hlavy států – hodlal vypravit se do Ruska. Ubohý stav památky prý Františkem otřásl.

Po návratu poslal prezídiu zemského gubernia dopis, v němž mimo jiné napsal: „Poněvadž Karlštejn je pozoruhodná starožitná památka a zasluhuje si být udržována, je třeba tam poslat někoho, kdo by hrad prohlédl a udělal návrh na jeho opravy a zajištění před jeho rozpadnutím a zřícením. O čemž mně podáte výsledek s předlohou obsahující rozpočty.“

Stavební práce probíhaly v letech 1815–1818, mezi jiným se opravovaly střechy a některé objekty se strhávaly. Výsledky si císař prohlédl v roce 1824 a reagoval vcelku spokojeně. O další fázi rekonstrukce se postaral císař Ferdinand I., přesněji nejvyšší purkrabí Českého království hrabě Karel Chotek. Sám si objekt v roce 1836 prohlédl a požádal panovníka o 7000 zlatých na jeho opravu. Hrad tak získal například nové cimbuří. Rekonstrukce probíhala pod vedením odborníků a k architektuře byla šetrná. S obnovením hradu se spojovalo také vzrůstající vlastenectví, a to i ve formě jazykové.

V 19. století vznikl novotvar názvu Karlštejn – Karlův Týn. Kupodivu se uchytil. Kdo z národních buditelů stál u zrodu, nevíme. Snad Josef Jungmann. Karlštejn se stal zásluhou blízkosti Prahy a své pověsti středobodem výletů.

V pamětní knize se ale objevovaly především texty německé, což vlastence rozčilovalo. V roce 1845 napsal romantický archeolog Václav Krolmus: „Kdo jsi Čech, prosím za to, český jazyk cti co zlato, česky mluv a česky piš.“ Podpis do pamětní knihy připojil 2. června 1833 také student práv Karlo-Ferdinandovy univerzity Karel Hynek Mácha. Toho ale nehnalo jen buditelské nadšení, přitahovala ho romantičnost a mystičnost krajiny, navíc miloval potulovat se tady noční krajinou.

O generaci mladší Gustav Pfléger-Moravský o Máchových výletech napsal: „Jednou večer, když se ve společnosti několika spolužáků bavil, tázán byl, proč není vesel a co mu schází. Odpověděl: Jsem mrzutý, půjdu na Karlštejn. A vyšed o půl desáté večer, vyšel v čirou noc a bloudil až ku Karlštejnu, druhý den však přišel do koleje později než kdy jindy.“ Pro fyzicky náročné pochody získal básník i své spolužáky.

V červnu 1832 je přivlekl ke Karlštejnu za zpěvu českých a polských písní, to bylo kvůli povstání Poláků zakázáno. Po návratu Máchu vyslýchali a jako jediný dostal karcer. Sama prohlídka hradu probíhala pochmurně. Všude trámy, otlučené zdi, v malé komoře „dokonce neřád lidský!“ Na stav Karlštejna upozorňovala celá veřejnost.

Pětisté jubileum založení pražského Vysokého učení a založení Karlštejna mělo být provázeno obrovskou oslavou. Pražské události roku 1848 ji ale odstavily na druhou kolej. Marně týnský farář Jan Karel Škoda líčil historii památného hradu, lidé nepřehledně přecházeli sem a tam. Porevoluční události nastínily následnou změnu ústavy.

Poslanci v čele s Riegrem požadovali politickou autonomii Českého království v rámci federalizovaného Rakouska. V té době vznikaly i nejrůznější spolky díky politickým reformám z počátku 60. let 19. století. Čtenáři Otce Kondelíka a ženicha Vejvary od Ignáta Herrmann si jistě vzpomenou na nešťastný tajný výlet obou protagonistů na Karlův Týn. Přivezli je na žebřiňáku a bylo po romantice. Vlastenecké spolky, v případě Vejvary a Kondelíka sokolové, rádi památku navštěvovali a na stránkách českých novin se objevovaly podrobné informace o jejich zážitcích.

Spolkaři s sebou často nosili prapory a hesla, zdobili průvod papírovými motivy a cestu jim ulehčoval vlak z Prahy se sníženými cenami. A stále se bojovalo o rekonstrukci hradu. Chyběly ale peníze, i když touhu po obnově Karlštejna podnítilo i putování svatováclavské koruny do katedrály sv. Víta v Praze v roce 1867.

Insignie umístili na oltář a po slavnosti se ukázalo, že kdesi v zástupu „zmizely věnce, dračka byla obrovská, neboť každý chtěl uloviti alespoň lísteček sobě na památku z toho slavného dne“. Nakonec se zahájily i rekonstrukční práce na Karlštejně až po dlouhých letech v roce 1887. Celkové náklady se vyšplhaly na 150 000 zlatých.

Architekt Friedrich Schmidt a po něm Josef Mocker se stali obnoviteli Karlštejna. Přibyly břidlicové střechy, podsebití proložené arkýři, některé budovy ovšem smetla demolice, jiné linie byly nově vytvořeny.

Některým se budova líbila, jiní, jako například Jiří Karásek ze Lvovic, prohlásili, že „je Karlštejn hnusný, je to vinohradská novostavba“. Tak či tak, symbolem historie zůstal Karlštejn nadále až do dnešních dnů.

Zájem o hrad znepřátelil dva literáty:

Může se vám hodit na Firmy.cz. Hrad Karlštejn