Karlínští patrioti aneb Příběh továrny založené roku 1840

Josef Slezák (*1957) je ale zdejší patriot, který ctí odkaz svých předků a uchovává památky na ně. V ulici Prvního pluku v domě číslo 10 se narodil a jen s krátkou pauzou v něm žije dodnes.

Narodil se ovšem už do docela jiných poměrů, než jaké tu zažili jeho předci. „Můj otec Josef mě měl v poměrně pozdním věku, bylo mu jednapadesát, a byl jsem jeho jediný syn. Byl v té době v invalidním důchodu, a tak sice měl málo peněz, ale zato hodně volného času, který věnoval rodině a také zpracovávání rodokmenu. O minulosti továrny, na kterou se díval denně z oken, nemluvil, určitě i proto, abych z toho neměl zamotanou hlavu. Teprve v posledních letech jsem se tím začal zabývat,“ vypráví Josef Slezák.

Ukazuje přitom vzácné dokumenty a skeny starých skleněných negativů, na nichž jsou záběry z provozu továrny, dopravy vzácného dřeva po lodích do přístavu v Troji, práce na pile i ve skladech dříví, které byly v místech dnešního dolního autobusového nádraží Florenc a na druhé straně o kus dál za karlínskou sokolovnou.

„V roce 1840 už tady stál náš i sousední dům a v jeho dvoře založil továrnu František Kozohorský, což byl manžel sestry mé prababičky. Po něm ji v roce 1897 převzal Josef Slezák (1866–1940), bratr mého dědy, který o deset let později koupil i oba činžovní domy, tedy číslo 8 a 10. To se ještě ulice nejmenovala Prvního pluku, ale Vinohradská,“ vypráví Josef Slezák.

„Rod Slezáků pochází z Trhového Štěpánova u Vlašimi, ale stopy mého pradědy už vedou do Berouna, kde měl na samotě pod Plešivcem cihelnu, později už jen hospodářství, a já ten dům dodnes opečovávám a jezdíme tam na chalupu. Praděda měl sedm dětí a jeden z jeho synů Josef v Berouně provozoval dřevařský podnik. Když jim ho vzala povodeň, šel do Prahy a tady rozjel podnikání ve velkém.“

Zajímavě o firmě píší Národní listy 27. listopadu 1928: „Firma Josef Slezák a spol., parní pila, továrna na dýhy a sklady tvrdých a zámořských dřev, jest jednou z nejstarších ve svém oboru a nejstarší v republice. Byla založena v roce 1840, kdy Karlín měl jen několik málo domů.

Závod začal v malé ohradě dříví. Tenkrát se specializoval jen na dříví tvrdé. Pomalu se firma rozšiřovala, získávala svou přičinlivostí většího okruhu zákazníků a zaujala význačné místo v celé bývalé monarchii. Rozšířila se tak, že bylo nutno přistoupit k postavení vlastních pil.

Po převratu, kdy veškeré továrny na dýhy zůstaly mimo hranice naší republiky, založil Slezák vlastní továrnu na dýhy. Včasnými nákupy zámořských dřev se podařilo čelit zahraniční konkurenci a náš nábytkový průmysl pomohl učinit nezávislým na dovozu z ciziny.“

Tytéž noviny popisují i další karlínské firmy včetně závodů Blecha a Mašek na zpracování dřeva na Královské (dnešní Sokolovské) třídě 71. Ty byly založeny až v roce 1905 se třemi pomocnými silami a pěti nejnutnějšími dřevoobráběcími stroji. „Závody nyní zaměstnávají kolem 700 zaměstnanců a jsou technicky nejlépe vyzbrojenými v celé Evropě.“

Jak je vidět, v bouřlivě se rozvíjejícím Karlíně se dvě podobné firmy uživily poměrně snadno. Méně kvalitní dřevo se využívalo na různá lešení a bednění při výstavbě nových domů, ale třeba i Národního památníku na Vítkově. Navíc největší pražská stavební firma Nekvasil sídlila rovněž v Karlíně ve Vítkově ulici, a byla tedy dobrým odběratelem.

Památník na Vítkově se začal stavět v roce 1929 a na jedné z fotografií skladu dříví je vidět zpovzdáli. Právě v tomto roce firmu Slezák postihl požár, který sklady zničil. To možná podnítilo myšlenku začít s výstavbou moderního objektu továrny ve dvoře vlastních domů proti Negrelliho viaduktu, jehož součástí by byly několikapatrové podzemní skladovací prostory.

Byl to ovšem finančně náročný projekt, a tak se začal realizovat až v roce 1937, ale za rok bylo hotovo. Dokonce se plánovala ještě podobně rozlehlá stavba na opačném konci dvora, ale do toho přišli Němci, druhá světová válka a zanedlouho po ní došlo ke znárodnění.

„Můj otec nebyl nikdy spolumajitelem firmy, ale pracoval pro ni jako obchodní zástupce. Pan Slezák ho nejprve poslal na dva roky do Francie, aby se dobře naučil jazyk, a pak jezdil po světě a sháněl to nejkvalitnější dřevo,“ vypráví Josef Slezák.

Slezák měl tři dcery Blaženu, Milenu a Martu a s nimi uzavřel společenskou smlouvu o veřejné obchodní společnosti. Po jeho smrti v roce 1940 ji pak vedl manžel Blaženy Jaroslav Jelen. Bydleli v největším bytě v prvním patře a také museli po znárodnění jako první dům opustit a odejít z Prahy do Lučan nad Nisou.

„Táta mohl v domě zůstat a bydlet ve druhém patře v nejmenším bytě. Ostatně všechny byty tehdy byly rozděleny na menší jednotky a obsazeny převážně estébáky a vojáky. Tátu v roce 1949 vzali na ministerstvo lesního a vodního hospodářství jako inspektora lesů. Jenže o čtyři roky později po něm chtěli, aby vstoupil do komunistické strany, a to pro něj bylo nepřijatelné,“ pokračuje Slezák.

A tak si prý jeho otec s pomocí známých vyřídil invalidní důchod. „Ještě na ministerstvu měl šoféra pana Korycha a ten jezdil za příbuznými do Panenského Týnce. Tátu vzal s sebou a seznámil ho tam s Ludmilou Horovou, mojí budoucí maminkou.“

Po znárodnění soudruzi odvezli všechno uskladněné dřevo z továrny a Josef si vybavuje, že v 60. letech už tam byly kanceláře Skloprojektu. Vzhledem ke svému kádrovému původu neměl šanci se dostat na vysněnou konzervatoř ani na čimelickou filmovou školu, a tak šel do učení na prodavače. Ale i tam ho čekaly zajímavé zážitky. Skamarádil se s Jiřím Růžičkou, synem herečky Heleny Růžičkové.

„S Jirkou jsme seděli v jedné lavici břevnovské střední školy, kde jsme si udělali maturitu. Já vážil 60 kilo, Jirka 130, ale nějak jsme se tam nasoukali. Když jsme na praxi v lahůdkářství svačili, já si dal patnáct deka salátu s rohlíkem a on celé grilované kuře a pět rohlíků. Když zjistil, že rád imituju zpěváky, přibral mě ke spolupráci.“

Společně pak uváděli koncerty country skupiny Ohaři a jezdili po estrádách, dokonce spolu vystupovali i v Bulharsku. „Jirkova máma Helena mě přijala do rodiny, hned mi nabídla tykání a její muž mě prosadil do filmu Dvacátý devátý, kde jsem se mihl jako kamelot. Tehdy u nich doma vařila babička Dragica, původem Srbka, hlavně balkánská jídla. Kdybych přišel o půlnoci, dali by mi najíst,“ vzpomíná Josef.

Od roku 1973 pracoval v lahůdkářství na Vinohradské třídě vedle kina Květen. „Byla to sice prodejna mladých pod hlavičkou Svazu mládeže, ale vedla ji skutečná odbornice paní Kopecká, která se za první republiky vyučila u lahůdkáře Vomáčky na Václavském náměstí. Po vojně jsem jí pak dělal zástupce až do roku 1990, kdy prodejnu koupili nějací cizinci a my museli odejít. Naštěstí mi dobrá pověst, spojená s paní Kopeckou, umožnila nastoupit do vyhlášené prodejny Paris-Praha v Jindřišské ulici,“ vzpomíná Josef Slezák.

Tento unikátní obchod, který založila během pražského jara 1968 Francouzka Genevieve Derenoncourt a byla i po celou dobu normalizace výhradním dodavatelem všech francouzských delikates, udržel až do roku 2010, kdy už byla firma napsaná jen na něj.

A ještě poznámka na konec: restituce po roce 1989 se na Josefa Slezáka nevztahovaly a příbuzné spolumajitelky zemřely dávno předtím bezdětné. Mohl si ale díky bytovému družstvu, které v domě založili, koupit do osobního vlastnictví původní byt, kde kdysi žil majitel továrny Josef Slezák s rodinou. Podařilo se mu do něj získat i pár historických kusů nábytku, který kdysi se Slezákovými putoval do lučanského vyhnanství.