Karel Slavoj Amerling: Učenec, který dal mentálně zaostalým šanci

Pro založení ústavu na pražských Hradčanech získala peníze soukromá společnost Spolek paní sv. Anny a měli do něj být přijímáni děti i dospělí, kteří vyžadují zvláštní péči. A to znamenalo velký pokrok, protože do té doby se postižené děti umisťovaly do blázinců. Hlavním důvodem k zřízení specifické budovy se stalo neočekávané zjištění, že mezi pěti tisíci choromyslnými v českých zemích jsou přinejmenším dva tisíce zanedbaných „idiotů a v některých oblastech Čech se vyskytuje idiotismus hromadný“.

Amerlingova Fysiokratická společnost, kterou založil v roce 1862 mimo jiné za účelem studia kvality populace, totiž zaznamenala zvláštní jev v Malkovicích u Slaného a v dalších sedmi vesnicích asi s 1600 obyvateli.

Konkrétně v oblasti mezi lázněmi Šternberk a knížecími fürstenberskými lesy v Hradečnu. Podle popisu „na idioty upozornil jako první farář z Malkovic, který při procesí pozoroval v davu velký počet blbečků s defekty uší, nosů, očí, rukou a nohou“. Společnost ihned vyslala do oblasti své komisaře, kteří zjistili 75 případů idiotismu a konstatovali, že „idioty v tomto kraji používali k pomocným pracím v domácnosti a v hospodářství vzhledem k nedostatku pracovních sil“.

Příčin tohoto úkazu bylo více. Mezi jiným vzájemné sňatky mezi místními lidmi po několik generací. Karel Slavoj Amerling se rozhodl této části populace pomoci – stal se psychiatrem, vychovatelem, pedagogem, učitelem hudby i náhradním otcem svých svěřenců.

„Pražský asyl idiotů je snad jediným zařízením svého druhu na světě. Všude jinde, ve Vídni, v Paříži i v Londýně, kde náklady na ústav pro blbé nese stát, se do nich přijímají jen dítky vyléčitelné. Leč tento soukromý ústav otevírá brány slabomyslným všeho druhu,“ popsal novinář Karel Ladislav Kukla ústav na Hradčanech. Ohromil jej – romantický palác se zahradou zdaleka nesplňoval ponuré představy o blázinci.

Kuklu fascinovali i jeho obyvatelé – syn polského šlechtice z Haliče, který, třicetiletý, se neustále točil dokolečka, padesátiletá žena, houpající monotónně v náručí panenku. Kromě nejhorších případů uviděl i malý zázrak, postižené, kteří krásně vyřezávali, četli, psali, kreslili, hráli na harmonium a šili části oděvů z atlasových látek.

Obdivoval šití jisté Týny – chromé, zkřivené, a jak konstatoval Kukla, „ošklivé jako noc holčiny“, skoro čtyřicetileté, která se neustále zdobila pentličkami a polévala voňavkou. A projevovali se i další chovanci.

Kukla prošel školu, kapli, truhlárnu a nestačil se divit. Vyděsila jej pouze jistá devatenáctiletá komtesa z hraběcí rodiny, „od narození nevidomá, němá a blbá“. Přivázali ji k židli, pohupovala se a slintala.

Stejně jako Kukla se nestačila divit 19. května 1879 návštěva členů Spolku českých lékařů, které překvapilo „veselé a zdravé vzezření chovanců“. Jejich počet se původně pohyboval na začátku roku 1872 okolo pouhých třinácti jedinců, ale už příští rok se jejich stav zečtyřnásobil. V roce 1874 pracoval Amerling už se 70 chovanci. Jeho činnost byla pozoruhodná.

Hlásal, že „cílem práce s idioty je vychovat, pokud to zdravotní stav chovance dovoluje, pracujícího kreténa nebo blbce“. Chtěl vrátit děti společnosti a zorganizoval pro ně přísný režim.

Chovanci, ať platící, či neplatící, vstávali ráno v šest, v zimě v sedm hodin a ukládali se k spánku v půl deváté večer. Vycházky se konaly po snídani, v zimě po obědě. Amerling nikdy nepoužíval tělesné tresty (ty se ve školách pro zdravé objevovaly) a chtěl vyučovat zábavou a hrou.

Skutečnost v celé Evropě zcela ojedinělá – Amerling učil děti ošetřovat nemocné, zemědělským pracím, zahrádkaření, ale i truhlařině, šití, výrobě hraček a učebních pomůcek. Ty si dokonce objednala škola až z Norska!

Své pacienty rozčlenil na rozené a nabyté idioty. Pozoroval je – založil dokonce fotografické album chovanců, kde vedle podoby byl uveden věk, zaměstnání, zdravotní stav, takže vznikl materiál celých genetických skupin z různých českých krajů.

Zapsal si o něm: „První nápadný exemplář, který se stal podnětem k založení sbírky, pochází od dívky, která si před příchodem do ústavu čtyři roky nestříhala nehty na nohou. Pravý ukazováček se vyvinul do tvaru kónické spirály, stejně tak na levé noze, což je pozoruhodná shoda s rohy u některých druhů gazel.“

S albem založil Amerling i sbírku vzorků anatomických preparátů. Zajímal se i o vlasy – například objevil, že „u některých idiotů rostou vlasy kruhovitě“. Pedagog předstihl ve vztahu k postiženým i Jana Amose Komenského, který uváděl, že má být vzdělávána všechna mládež, mimo ty, jimž bůh nedal rozumu (Komenský ale ve Velké didaktice sám sebe vyvrátil, když prohlásil, že nemůže existovat tak drsná tabule, aby se na ni nic nedalo napsat).

Amerling vycházel z toho, že u dětí vyvolá při učení tak silný vjem a návyk, že oživí alespoň částečně jejich mozek.

Podchytil jejich manuální zručnost, nadměrnou sílu, zájem o hudbu. Měl řadu úspěchů a postižení jej milovali. K učitelství měl vztah už od mládí.

Původně uvažoval o kněžské dráze. Nakonec se za podpory Jana Svatopluka Presla, tvůrce přírodovědeckého názvosloví v botanice, zoologii, mineralogii a v dalších oborech, stal lékařem. V roce 1836 získal doktorát veškerého lékařství. Všechno jeho úsilí se zaměřilo na jediný cíl – vybudovat jakési učiliště, které nazýval Budeč, kde by se posluchači učili základům všech věcí.

Jako první krok k němu bylo vytvoření společnosti Stálci v roce 1836, jež podporovala vydávání českých knih. Během dvou let tvořilo společnost už 245 členů a zřídila Bibliotéku klasiků. V ní vycházely spisy Shakespearovy, Platonovy, Hippokratovy.

„Člověk musí odložit veškeré chyby a nedostatky,“ hlásal Amerling a nabádal své spolupracovníky, aby šetřili, neutráceli a raději si kupovali knihy ke vzdělání. I proto jej jedni obdivovali a druzí zatracovali.

Jan Neruda jej charakterizoval: „Byl to muž geniální, jehož chybou bylo, že chtěl příliš mnoho na svou dobu.“ Amerling vynikal pílí – od roku 1838 zahájil přednášky z nejrůznějších oborů „pro průmyslníky“ v Klementinu. Svá vystoupení později přesunul do učiliště Budeč v Žitnobranské ulici. Zřízení dokonalého učiliště se mu ale nepodařilo.

„Světnice byla temna, okna téměř dočista zahalena, po stolech a stolicích ležely knihy a spisy. V pozadí byla postel a na ní pod houní ležel Amerling, muž méně než třicetiletý, v obličeji zarostlý, s nosem poněkud zašpičatělým,“ popisoval pamětník Amerlingovu Budeč.

Základní kámen k ní položili 25. června 1842. Měla stát na pozemku zahrady táhnoucí se ze svahů od Albertova k Novému Městu pražskému.

Nový dům byl třípatrový s dřevěnou věží a přitahoval zájem mnoha Pražanů.

Našlo se v něm místo pro knihovnu, hodinářskou dílnu i pro přírodovědecký sál se sbírkami. Vedle výuky se Amerling zabýval i léčitelstvím.

Propagoval přírodní léčbu – „zavejcování“, léčení pomocí zábalů a pocení bez jídla a pití. Napsal o tom svému příteli Františku Ladislavovi Čelakovskému: „Přes sto nemocných, opuštěných a i svátostmi zaopatřených jsem na nohy postavil.“ Presl se o tom ovšem vyjádřil: „Amerlinga mají za blázna.“ Příliš se nepletl, právě Amerlingovo léčitelství začalo dláždit cestu ke konci Budče.

„Nikomu z nás vrstevníků ani na mysl nepřišlo, že tu všecko na písku a do větru se staví,“ charakterizoval Amerlingovu činnost pamětník Ferdinand Čenský. Amerling už léčil všechno – od zatvrdliny jater až po zácpu. Léčili se u něj většinou chudí lidé, ale několikrát jej navštívily i významné osobnosti z Ruska, které se o něm doslechly.

Kvůli nim se o něj začala zajímat policie, zvláště po návštěvě ministra osvěty Sergeje Semyonoviče Uvarova. Následovala policejní prohlídka, při níž byla zabavena část materiálu pro nedokončenou Budeč. Od tohoto okamžiku se lepší kruhy začaly Amerlinga stranit a Budeč spěla k finančnímu krachu, ke konkurzu.

Učenec se octl na pokraji zhroucení a uvažoval o sebevraždě. Vše vyvrcholilo jeho zatčením v roce 1848, důvodem se staly schůzky učitelů v Žitnobranské ulici. Amerlinga obžalovali z tajného spiknutí a poseděl si ve vězení tři měsíce.

Nakonec mu zbyl pouze ústav pro duševně nemocné na Hradčanech, který jej nejvíc proslavil. Bydlel v něm a také tam 2. listopadu 1884 zemřel.