Kam zmizely lebky popravených českých pánů

Byla to strašlivá podívaná: utínání rukou, vytrhávání jazyka, věšení, stínání. Ani to však vítězům od Bílé hory nestačilo. Následovalo posmrtné čtvrcení, vplétání do kola a potupné vystavení hlav na ochozu Staroměstské mostecké věže – na posměch poraženým a pro výstrahu případným rebelům.

Budoucí čeští mučedníci ortel znali předem. S vynesením rozsudku se vyrovnali po svém. „Nevelká škoda bez hrobu býti,“ konstatoval lakonicky Jáchym Ondřej Šlik, bývalý nejvyšší zemský soudce a správce Dolní Lužice. „Vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše, od vás potupně na divadlo vystrčené, poctivě pohřbívati budou!“ hřímal rektor pražské univerzity Ján Jesenský zvaný Jessenius.

Jeho prorocká slova se naplnila, trvalo to ovšem léta. A došlo k tomu způsobem, který nikdo nepředpokládal. Lebky byly sňaty z věže, dočkaly se velkolepého pietního obřadu – a vzápětí zmizely neznámo kam. Pokusili jsme se je vypátrat.

„Odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skoro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani při jedné osobě rány nějaké zmatečné uděláno nebylo, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět, ostatními dvěma osm… K tomu v tom čase vykonal exekuci právní provazem na třech osobách,“ popsal historik Pavel Skála ze Zhoře. Většina těl popravených byla předána rodinám a „pokojně a tiše pohřbena“.

Ne všichni ovšem měli to štěstí. Nejkrutější rozsudek padl Janu Jesseniovi za navádění uherských stavů k rebelii: „Z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa vyřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most.“

Tvrdé rozsudky postihly také bývalé vysoké vládní úředníky Fridricha Falckého, jehož si české stavy zvolily navzdory dědičným nárokům Habsburků. Leonardu Rüppelovi z Ruppachu, Jiřímu Hauenschildovi z Fürstenfeldu a Bohuslavu z Michalovic nechal císař Ferdinand II. před stětím useknout pravou ruku, jíž přísahali věrnost jinému panovníkovi. Nejvyšší zemský soudce Šlik přišel o pravici až po stětí. Hlavní potupa ostatky dvanácti „nejnebezpečnějších“ vzbouřenců teprve čekala.

„… kat pak hlav dvanácte, totiž Šlikovu s rukou na ústa položenou, Budovcovu, Kaplířovu, Dvořeckého, Bedřicha z Bílé, Ottovu, Michalcovu s rukou na hlavu vloženou, Kochánovu, Štefkovu, Koberovu, Jesseniovu s kusem jazyka, Haunšildovu též s rukou na hlavu vstavenou, na věž mosteckou proti jezuvitům s strany jedné k východu slunce do Staré Prahy patřící šest a s strany druhé na západ k Malé Straně též šest vynesl a to vše železnými pruty neb klamry dobře, aby žádná dolů nespadla, opatřil,“ popisuje hrůzné divadlo Pavel Skála ze Zhoře.

Hlavy popravených pánů a měšťanů čněly vystrčené na dlouhých kovových bidlech z ochozu Staroměstské mostecké věže dlouhých deset let. Vystaveny v železných koších, aby je ptáci nemohli odnést, časem postupně sesychaly a měnily se v lebky. Rodiny popravených marně žádaly o svolení důstojně ostatky pochovat. Výjimku představovala pouze hlava a paže Šlikova: v květnu 1622 povolil císař vdově Ursule Sophii pohřbít je k tělu, uloženému v rodinné hrobce v kostele sv. Salvátora v Praze. Hlavy ostatních vzbouřenců zůstaly potupně vystaveny. Jak se domnívá historik Josef Petráň, otřesná realita však lidem rychle zevšedněla.

„Přemýšlel jsem nejednou, jak asi bylo Pražanům, když směřovali ze Starého Města na Malou Stranu nebo opačně a museli projít bránou mostecké věže, pod železnými koši s hlavami popravených. Šest párů prázdných očních důlků hledělo směrem k české kanceláři, druhých šest do oken klementinské koleje jezuitů. Trochu otřesné pomyšlení. Dnes by podobná středověká podívaná šokovala. Tehdy se tu proháněla bezstarostně malá dítka a snad jim ani nepřišlo pohlédnout vzhůru. Každá senzace časem zevšední. Ostatně na kopečku za hradbami se houpali na šibenicích viselci a nikdo si jich valně nevšímal,“ konstatuje historik v knize Staroměstská exekuce.

Třicetiletá válka byla v plném proudu a lidé měli jiné starosti. Situace se změnila až v listopadu 1631, kdy Prahu obsadila luteránská vojska saského kurfiřta Jana Jiřího. S nimi se vrátili také někteří protestantští uprchlíci. Bylo nasnadě, že snesení lebek „mučedlníků“ a jejich důstojné pohřbení budou patřit k prvním činům.

„Pod Staroměstskou mosteckou věž přišli uctít hlavy synové, vnuci, příbuzní a přátelé popravených pánů. První úkol v ceremoniálu připadl někdejšímu městskému písaři Mikuláši Divišovi z Doubravína, kterého dala exekuční komise v roce 1621 přibít za jazyk k šibenici, pak vymrskat a vyhnat navěky ze země. Měl štěstí, že hřeb neporušil nervstvo jazyka, takže mohl mluvit,“ píše Jan Bauer v knize Bílá místa našich dějin.

Sňaté hlavy byly uloženy do krabic. Diviš si pamatoval, v jakém pořadí byly na věži vyvěšeny, takže ke každé vložil lístek s příslušným jménem, „aby se věděti mohlo, kterého z pánů direktorů která hlava jest“. Popsané krabice byly umístěny do jediné rakve, nad níž se v neděli 30. listopadu 1631 odpoledne konal v chrámu Matky Boží před Týnem velkolepý pietní akt.

Ve slavnostním průvodu, jehož se účastnily tisíce lidí, odnesli truhlu do chrámu. Kázání měl evangelický farář Samuel Martinius z Dražova, jeho pomocníkem byl kněz Matěj Krocinovský. A poté byly lebky svěřeny „důvěryhodným mužům“ k pochování na tajném místě, aby je katoličtí kněží ani císař Ferdinand nemohli znovu zneuctít. Bylo to prozíravé rozhodnutí.

Vrtkavá válečná štěstěna se o pár měsíců později obrátila k českým protestantům zády. V květnu 1632 obsadil Prahu císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna a oni museli znovu uprchnout do exilu, teď už definitivně. Tajemství pohřbených lebek odnesli s sebou. Marně je zkoušeli najít císařští komisaři, marně po nich později pátrali obrozenci v 19. století, prvorepublikoví badatelé i současní historikové.

Jeden ze směrů pátrání naznačil kněz Matěj Krocinovský. Po obsazení Prahy Valdštejnem byl vyhoštěn, stýskalo se mu však po vlasti natolik, že se tajně vrátil. Jeho úkryt ale prozradil udavač a kněze roku 1636 uvěznili. „Kde jsou lebky popravených?!” To byla první věc, jež komisaře při výslechu zajímala. Krocinovský pod hrozbou mučení přiznal, že lebky odnesli do Karolina, ale víc nevěděl. Navedl katolíky na dobrou stopu? To jsme se snažili zjistit s vedoucím Ústavu dějin Univerzity Karlovy Markem Ďurčanským přímo na místě, ve velké aule Karolina.

„Univerzita byla před Bílou horou v těsném spojení s nekatolickými stavy. Ty zde pořádaly sjezdy, protože aula patřila k největším veřejným prostorům na Starém Městě. Spousta exulantů si to určitě musela pamatovat. V té krátké epizodě saského vpádu se navíc evangelíci pokusili obnovit nekatolickou církevní správu a převzali univerzitu. Obě instituce sídlily právě v Karolinu, Martinius byl zároveň administrátorem konzistoře podobojí i proboštem Karlovy koleje. Proto je teoreticky možné, že sem truhlu s hlavami odnesli,” podotýká Marek Ďurčanský.

„Ale jednalo by se jen o přechodné místo, je mimořádně nepravděpodobné, že by zde byly hlavy pohřbeny,” dodává vzápětí. „Evangelíci je určitě chtěli uložit v posvěcené půdě, to bylo pro tehdejšího člověka naprosto klíčové. Odepření pohřbu na hřbitově patřilo k nejčastějším nátlakovým prostředkům konverze ke katolické víře. Mimo posvěcenou půdu se pochovávali jen sebevrazi nebo zločinci.” Krocinovského tvrzení bylo proto podle něj buď vynucené, nebo jím kněz odvedl pozornost od jiného, pravděpodobnějšího místa.

V úvahu přichází už zmíněný kostel sv. Salvátora. Že byly lebky „odneseny k Salvátoru a pohřbeny pod věží“, napsal v roce 1723 ve spisu Prodromus gloriae Pragenae týnský farář Jan Florián Hammerschmidt. Dávalo by to smysl: kostel leží pouhých dvě stě metrů od Týna, takže by nebyl problém tam truhlu potají přenést. Luterán Šlik na jeho stavbu podstatně přispěl a v hrobce pod místní kazatelnou byl pochován. Navíc zde pohřbili těla dalších dvou popravených, Rüppela a Hauenschilda.

Na Salvátora poukázal i vydavatel týdeníku Lumír Ferdinand Břetislav Mikovec. Ve článku z ledna 1862 uvádí, že v knihovně Národního muzea objevil výtisk Historie o těžkých protivenstvích církve české a v něm nalezl ručně psaný přípisek, podle něhož hlavy „jistým osobám svěřeny byly k tomu cíli, aby pohřbeny byly v místě takovém, jakéhožby se žádný z nepřátel dověděti nemohl, N. B. (nota bene, tedy nepřehlédni) v pavlanu pod věží“. Tuto poznámku někteří badatelé vykládají jako „u paulánů pod věží“, tedy v kostele patřícím řádu nejmenších bratří sv. Pavla, což byl právě Salvátor.

Podle dochovaných pramenů však tento kostel v době pohřbu žádné věže neměl, ty byly přistavěny (není jisté, jestli jedna nebo dvě) až o půl století později. Žádný velký objev se nekonal ani v letech 1863 a 1911, kdy proběhly dvě velké rekonstrukce kostela.

„Bylo pátráno v předsíni kostelní a ve sklepích na jižní straně. V předsíni bylo nalezeno několik lebek, snad mnichů paulánů. Pod sklepy jsou asi nějaké hrobky, ale jejich klenutí nebylo otevřeno. Pod jižní věží vedou schody, ale jsou zazděny a zeď nebyla otevřena,“ shrnuje církevní historik Ferdinand Hrejsa ve studii nazvané U Salvátora.

Lebky hledala u Salvátora také Česká televize ve dvoudílné reportáži Národ bez hlav (1998) a Národ a jeho hlavy (2001). Podařilo se jí objevit zazděnou dutinu za úklidovou komorou pod jižní věží kostela, dál se však nedostala. Až před čtyřmi lety nechal místní evangelický sbor provést v místě geofyzikální průzkum.

Ten objevil prostor zasypaný sutí, pocházející z poslední velké rekonstrukce, zřejmě podestu schodiště vedoucího někam dolů. A pod ní georadar zjistil anomálii – mohla by to být hrobka? To se hned tak nedozvíme. Dno prostoru je zasypané zbytky suti, na níž spočívá kameninová odpadní trouba, která v případě odstranění podkladu hrozí prasknutím.

„Její stavební zajištění by bylo finančně nákladné a práce by narušily život kostela. Navíc si nemyslím, že bychom něco našli. Historik Hrejsa zde působil při přestavbě v roce 1911 jako farář: kdyby si myslel, že pod schody najde lebky popravených pánů, rozhodně by je nenechal zasypat,“ vysvětluje současný farář Tomáš Trusina. Nezbývá než pátrat dál.

A tak míříme k místu, jež se pro tajný pohřeb nabízí nejvíce, do samotného Týnského chrámu. Mělo by to být jednoduché: v roce 1766 uvedl historik Jaroslav Schaller, že při kopání základů pro nový oltář Panny Marie byla v jižní boční lodi nalezena rakev s dvanácti lebkami. Lebek však má být jedenáct, dvanáctá přece spočinula už v roce 1622 v rodinné hrobce Šliků u Salvátora!

Navíc Schaller byl sice pečlivý topograf, ale také kněz řeholnického řádu piaristů. A katolíkům by se podobná zpráva velmi hodila do krámu: konečně by záležitost s protestantskými mučedníky uzavřeli. Historik ani neuvádí, co se s „nálezem“ dělo dál, takže se o jeho tvrzení dnes obecně pochybuje.

V chrámu nic neobjevil ani geofyzikální průzkum, který zde nechala v rámci reportáže provést Česká televize, ani kompletní rekonstrukce chrámu o pár let později. Není divu, lidské kosti leží všude pod podlahou kostela. „Pod námi se nacházejí desítky, možná stovky hrobů. Chodíme po nich,“ vysvětluje Štěpán Filipec, pastorační asistent Římskokatolické farnosti Matky Boží před Týnem.

Hledat jednu rakev s ostatky mezi stovkami dalších bez upřesnění místa, to je jako hledat jedno konkrétní zrnko písku na pláži. Jenže… Co když hledíme špatným směrem: pod nohy, místo vzhůru? Co když poznámku „v pavlanu pod věží“ mínil neznámý autor doslovně?

Podle Lexikonu architektonických prvků a stavebního řemesla architektonický pojem „pavlán“ znamená „plošinu vysunutou pod okna na způsob balkonu přes několik okenních os“. Mohl tím autor přípisku mínit ochoz, probíhající po celém průčelí Týnského chrámu? Věže se nad ním odjakživa tyčí hned dvě…

Navrhujeme průzkum georadarem, nedestruktivní metodu, jež nezasahuje do zdiva. Pražští památkáři souhlasí. Pak však přichází studená sprcha: římskokatolická farnost nás odmítá na ochoz pustit. Jak Štěpán Filipec přiznává, katolická církev není odhalování hrobů a vyzdvihování ostatků nakloněna. „Nestojíme o senzace, pro nás je primární zachovat pietu místa. Je zajímavější zkoumat život popravených než osudy jejich těl po smrti,“ uzavírá rázně.

A tím naše pátrání končí. Karolinum není příliš pravděpodobné. Zasypané schody pod jižní věží kostela sv. Salvátora představují nadějnou stopu, místní evangelický sbor však dává přednost zachování chodu kostela. A katolická církev o případné nalezení ostatků „kacířů“ v Týnu už vůbec nestojí. Zejména v době, kdy byla na Staroměstském náměstí vztyčena přímo před chrámem kopie kontroverzního mariánského sloupu, jenž pro mnohé představuje symbol násilné habsburské rekatolizace…

A tak se pravdu asi hned tak nedozvíme. Exulanti uspěli: jejich tajemství zůstane uchováno. Lebky pobělohorských „mučedlníků“ budou poklidně spočívat v tajném hrobě zřejmě už navždy.