K vietnamské válce vedl incident, který se nestal. Americký profesor přiblížil atmosféru doby

USS Maddox vyplul na misi 31. července 1964. Severovietnamské velení se rozhodlo loď sledovat, protože se obávalo, že je torpédoborec zapojen do jihovietnamských nájezdů a vysazování agentů. Posádka Maddoxu zase odposlouchávala komunikaci Severovietnamců. Když zjistila, že se na ni torpédové čluny P-4 chystají zaútočit, torpédoborec se 1. července vzdálil od severovietnamských výsostných vod, za hranici dvaceti kilometrů, kterou požadovala Hanoj.

Druhý den ráno se však rozhodl jeho kapitán John J. Herrick pokračovat v misi a vrátil se k pobřeží Vietnamské demokratické republiky. Severovietnamské čluny se k němu blížily od jihozápadu maximální rychlostí 80 km/h. Z odposlechnuté komunikace Američané věděli, že se chystají zaútočit. Torpédoborec změnil kurs. Místo aby pokračoval podél pobřeží na severovýchod, zamířil rychlostí skoro 50 km/h na jihovýchod. Rychlejší čluny se však k němu přiblížily, a tak posádka americké lodě vypálila varovné výstřely. Vietnamci se nedali zastrašit a dva čluny ze vzdálenosti devíti kilometrů vypálily každý jedno torpédo. Maddox se jim vyhnul, ohlásil, že byl napaden a kapitán vydal kolem 15. hodiny rozkaz po člunech pálit z pětipalcových děl. Jeden člun byl zasažen, další potopily přivolané americké stíhačky F-8 Crusader. Torpédoborec utrpěl jen jediný zásah střelou z těžkého kulometu ráže 14,5 mm.

Útok Hanoj podnikla, protože ve stejné době působily ve vodách VDR jihovietnamské čluny a hanojské velení bylo přesvědčeno, že jde o koordinovanou akci. Vysazování agentů se ale konalo v rámci tajné operace OPLAN 34A, kterou řídila CIA, zatímco DESOTO byla zpravodajská operace amerického námořnictva zaměřená původně proti Číně, a pak i proti VDR.

Ani komunistický tisk nepovažoval incident za vážný. „Ve Washingtonu bylo také sděleno, že oficiální místa prý nepovažují událost za ´velkou věc´, ale takové hodnocení je nebezpečné, protože kontrola vod v oblasti VDR … má provokativní charakter. Kromě toho je také známo, že jihovietnamská plavidla vstupují i do výsostných vod VDR,“ napsalo Rudé právo 4. srpna s takřka prorockým dovětkem: „Každá rozumná úvaha musí nakonec vést k jednomu zjištění: že má totiž hlídkování amerických válečných lodí nejtěsnější souvislost … s plánem vojenských akcí zaměřených proti bezpečnosti území Vietnamské demokratické republiky.“

Američané se po útoku nestáhli. Další plavba v rámci operace DESOTO se konala 4. srpna. Účastnily se jí oba torpédoborce USS Maddox a sesterský USS Turner Joy. Plout měly ve vzdálenosti menší než 18 km od pobřeží, tedy v pásu, který Hanoj už považovala za své výsostné vody, neboť dvacetikilometrové výsostné vody měla už od roku 1936 francouzská Indočína. Počasí bylo tu noc špatné a voda bouřlivá. Posádky obou torpédoborců detekovaly večer akustické, radarové a rádiové signály naznačující, že jsou pod útokem. Mezi 21:40 a 23:35 divoce manévrovaly a útočily na místa, kde jim elektronická zařízení ukazovala, že jsou nepřátelské čluny.

Posádky torpédoborců oznámily, že potopily dva torpédové čluny, ale nenašly se žádné vraky ani trosky nebo těla mrtvých severovietnamských vojáků, což vyvolávalo podezření kapitána Maddoxu. Herrick poslal v 01:12 depeši, že možná k žádnému střetu nedošlo a v oblasti nebyly žádné vietnamské lodě: „Vyhodnocení akce ukazuje, že mnoho nahlášených (radarových a akustických) kontaktů a vypálených torpéd vypadá pochybně. Bláznivé počasí ovlivnilo radary a za mnoha zprávami (o detekci nepřátelských lodí) stojí přemotivovaní lidé od sonaru. Žádný vizuální kontakt. Navrhuji kompletní vyhodnocení před podniknutím jakékoli další akce.“

To se však nestalo, i když Herrick o hodinu později napsal, že „okolo celé akce je hodně pochybností a navrhuje vyslání průzkumného letadla“. Herrick sice uvedl, že vietnamský člun byl blízko u Maddoxu, bylo slyšet, že vypustil torpédo, ale to nebylo vidět. „Všechny další zprávy o torpédech jsou pochybné a lidé od sonaru zřejmě slyšeli vlastní lodní šroub,“ dodal.

Přes Herrickovy pochybnosti vystoupil ještě 4. srpna večer americký prezident Lydon B. Johnson s projevem v televizi, kde promluvil o opakovaných útocích na torpédoborce a probíhající odvetě: „Mojí povinností je informovat americký lid o obnovených nepřátelských akcích proti lodím Spojených států na volném moři Tonkinského zálivu, které si vyžádaly, abych dnes nařídil ozbrojeným silám Spojených států, aby jako odpověď podnikly akci. Ta probíhá ve chvíli, kdy k vám dnes večer mluvím. Nyní probíhá vzdušná operace proti dělovým člunům a podpůrným zařízením v Severním Vietnamu, které byly použity při těchto nepřátelských operacích.“ Spojení volné moře vyvolávalo dojem, že k incidentu došlo v mezinárodních vodách, a ne ve sporné oblasti námořní hranice.

Johnson přitom nevzal v potaz pochybnosti o podobně střetnutí z 4. srpna: „Úvodní útok na torpédoborec Maddox byl dnes zopakován řadou nepřátelských plavidel, která napadla dva americké torpédoborce torpédy. Věříme, že zejména dva útočící čluny byly potopeny.“

O odvetě rozhodl půl hodiny poté, co se dozvěděl o druhém útoku - tedy ještě předtím, než kapitán Herrick poslal depeše plné pochybností o střetu. Johnson spustil operaci Pierce Arrow, což byla kampaň amerických náletů na Severní Vietnam. První útok byl proveden už 5. srpna, do 64 úderů se zapojila letadla z letadlových lodí USS Ticonderoga a USS Constellation, která útočila na čtyři základny severovietnamských torpédových člunů a sklad paliva ve Vinhu. Američtí piloti odhadovali, že zničili nebo poškodili 29 rychlých člunů a zničili deset procent severovietnamských zásob roby. USA přišly o dva piloty. Richard Sather zahynul, když byl zasažen jeho A-1 Skyraider a Everettt Alvarez pilotující A-4 Skyhawk se stal prvním americkým válečným zajatcem ve vietnamské válce.

O útoku už psalo Rudé právo 6. srpna na první straně pod titulkem USA napadly letecky území VDR: „Události měly zvláště v úterý v noci a ve středu ráno velmi rychlý spád. Od neoprávněného ´hlídkování´ válečných plavidel USA při březích VDR šly USA v riskantním dobrodružství ještě dál, když letouny USA provedly agresivní bombardovací útok v oblasti čtyř města VDR.“

Samozřejmě že se v článcích objevovala propagandistická spojení, jako „jihovietnamští fašisté“ (SSSR jeho satelity i Ruská federace označovaly a označují své nepřátele často jako fašisty). Informace však odpovídaly známé realitě.

O den později již citovalo Rudé právo vyjádření vlády VDR: „Aby zastřely tyto plány (zesílit provokace a sabotáže proti VDR), vymyslely Spojené státy báchorku o tom, že dva americké torpédoborce byly znovu napadeny v Tonkinském zálivu. Avšak tento nestoudný podvod nemůže nikoho oklamat. Letecký útok z 5. srpna na severovietnamské území odhaluje ještě jasněji plány na invazi do severního Vietnamu.“

Rozsáhlým náletem však odveta neskočila. „Národní bezpečností agentura (NSA) přišla s vyjádřením, že k druhému útoku došlo, i když dvě americké lodě zřejmě pálily jen po falešných radarových odrazech,“ uvedl pro Novinky profesor Daniel Miller z univerzity v Pensacole. „Prezident Lydon B. Johnson, který věděl, že k druhému útoku zřejmě nedošlo, šel do Kongresu s požadavkem na vojenskou operaci ve Vietnamu, který prošel oběma komorami Kongresu 10. srpna 1964 jako Tonkinská rezoluce. Jen dva senátoři se zdrželi,“ dodal k dalšímu vývoji Miller .

Tonkinská rezoluce dávala americkému prezidentovi možnost podniknout jakoukoli rozsáhlou akci v jihovýchodní Asii, jak plyne z jejího textu: „Spojené státy považují za životně důležité pro své národní zájmy a pro světový mír a bezpečnost v jihovýchodní Asii. V souladu s Ústavou Spojených států a Chartou OSN v souladu se svými závazky vyplývajícími ze Smlouvy o kolektivní obraně jihovýchodní Asie jsou Spojené státy připraveny na základě rozhodnutí prezidenta … podniknout všechny nezbytné kroky - včetně použití ozbrojených sil, při asistování jakékoli členské zemi Smlouvy o kolektivní obraně jihovýchodní Asie, která žádá o pomoc při obraně své svobody.“

Prezident dostal od Kongresu bianco šek, který mu umožnil jakkoli rozsáhlý konvenční zásah v oblasti, což vedlo k vietnamské válce, nejdelšímu konfliktu, který do té doby Spojené státy vedly (délkou ho překonala až válka v Afghánistánu). Američané do Vietnamu vyslali celkem 2,7 milionu vojáků (v době největších bojů jich tam bylo přes půl milionu), z nichž 58 281 padlo, přes 47 tisíc pak v bojích. Na vietnamské straně si boje vyžádaly zřejmě mezi 600 tisíci až 900 tisíci obětí, třetinu tvořili civilisté. Dalších 200 až 400 tisíc lidí zahynulo v Jižním Vietnamu a tisíce v Laosu a Kambodži.

Válka vyvolala koncem šedesátých let spoustu protestů a Lydon B. Johnson se kvůli nim vzdal obhajoby křesla v Bílém domě. V roce 1964 však byly nálady jiné, zdůraznil Miller: „Když Kongres schválil tonkinskou rezoluci, podporovalo to 85 procent Američanů. Americká veřejnost podporovala Johnsona ve válce, protože se postavil do role klíčové osoby bojující proti postupu komunismu.“

Profesor také připomněl dobu, kdy byla rezoluce přijata: „Incident v Tonkinském zálivu se odehrál ve volebním roce a Johnson se obával, že ho americká veřejnost vnímá jako slabého v otázce komunismu, takže zvýšil počet amerických poradců v Jižním Vietnamu, ale nevyslal tam pozemní síly. Schválil také bombardování Ho Či Minovy stezky.“ Poté byli zásobováni jihovietnamští partyzáni ze Severního Vietnamu přes Laos.

Tlak na Johnsona zmiňovalo i Rudé právo: „Rozhodnutí vlády USA použít ozbrojených sil proti VDS, ať už pod jakoukoli záminkou, je rozhodnutím velmi závažným. Nelze pochybovat o tom, že si je v nemalé míře vynutily modality předvolební kampaně a demagogická kritika, vedená (senátorem Barrym) Goldwaterem, že prý demokraté dost tvrdě nehájí americké zájmy.“ Goldwater kandidoval proti Johnsonovi.

„Johnsonova popularita byla spjata s jeho rolí viceprezidenta zavražděného Johna F. Kennedyho. Lidé, kteří chtěli ukončit represivní politiku zákonů Jima Crowa proti Afroameričanům, a ti, kteří chtěli, aby skončila chudoba mezi Američany všech ras, se shromáždili za Johnsonem, když oznámil legislativní program tzv. velké společnosti a další politické iniciativy. V roce 1964 zůstávala jeho popularita na 60 procentech, což odpovídalo popularitě Kennedyho v době, kdy byla zavražděn. Johnson také vyhrál prezidentské volby v roce 1964 s více než 61 procenty hlasů,“ vysvětlil Miller.

Johnson se pak své politiky držel. „Několik měsíců po vyhraných volbách v březnu 1965 schválil vyslání pozemních jednotek do Vietnamu. Jak však vietnamská válka pokračovala bez úspěchu s rostoucími americkými oběťmi, podpora Američanů válce klesala stejně jako podpora pro obrovské pravomoci prezidenta vést ji bez souhlasu Kongresu,“ dodal Miller.

Válka byla tak neoblíbená, že se Lydon Johnson v roce 1968 rozhodl neobhajovat křeslo v Bílém domě, stáhl se z primárek. Za jeho nástupce republikána Richarda Nixona, který slíbil ukončit válku ve Vietnamu, se situace změnila. „Kongres zrušil Tonkinskou rezoluci v roce 1971 a v roce 1973 schválil rezoluci o válečných silách, která omezuje prezidentovy možnosti vyslat vojáky do zahraničí na 60 dní s dalšími třiceti dny na stažení, jinak by musel žádat o vyhlášení války. Nicméně v průběhu let Kongres přehlížel porušování usnesení rezoluce o válečných silách,“ uvedl profesor.

Miller také připomněl, že americká podpora Jižnímu Vietnamu nezačala až v roce 1964, trvala už od padesátých let a rozhodování USA bylo vedeno atmosférou studené války: „Američané byli pod vlivem studenoválečnické rétoriky od roku 1947, kdy prezident Harry S. Truman vyhlásil Trumanovu doktrínu, že Spojené státy musí ‚podporovat svobodné národy odolávající pokusům ozbrojených menšin si je podrobit nebo tlakům zvenčí‘. Zesílil rétoriku proti komunismu a Sovětskému svazu, aby zajistil, že Američané, kteří se chtěli po druhé světové válce nerealisticky vrátit se k izolacionismu, budou podporovat zahraniční pomoc Řecku a Turecku, budoucí pomoc evropským nekomunistickým zemím a posilování americké vojenské síly. Ve stejném roce americký historik, diplomat a specialista na ruské a sovětské záležitosti George F. Kennan, píšící pro časopis Foreign Policy pod šifrou X, přišel s politikou zadržování sovětské expanze, i když v pozdějších letech často zmiňoval, že neměl v úmyslu se stavět Sovětům na každém kroku a za každých okolností.“

Ani za jeho následovníka republikána Dwighta D. Eisenhowera se situace nezměnila, plyne z Millerových slov: „Varoval, že pokud Spojené státy nezasáhnou, mohl by komunismus postupně ovládat v jihovýchodní Asii jednu zemi za druhou, jako když padají kostky domina. Prohlášení uznávaných domácích politiků a expertů a dojem, že postup komunismu v zahraničí je nezastavitelný, vyvolával v mnoha Američanech přesvědčení, že pokud Spojené státy nezastaví sovětskou a čínskou expanzi, budou muset bojovat s komunisty na atlantickém i pacifickém pobřeží. Existovalo mnoho důkazů, které takovouto myšlenku podporovaly.“

Profesor zmínil důkazy: „Do roku 1948 vznikl z americké perspektivy ve východní a střední Evropě a na Balkáně řetěz satelitních států (Sovětského svazu) a v letech 1948 a 1949 ohrožoval Berlín blokádou. Řeckem zmítala v letech 1943 až 1949 občanská válka mezi komunisty a nekomunisty a Sovětský svaz tlačil na Turecko, aby ovládl Bospor. Komunisté v roce 1949 vyhráli občanskou válku v Číně. Maďarská revoluce v roce 1956 ukázala, jak odhodlaný je Sovětský svaz si udržet si své opěrné body. V srpnu 1961 začal východoněmecký režim stavět berlínskou zeď a v říjnu 1962 se Sověti pokusili rozmístit na Kubě balistické rakety, které byly schopné dopravit jaderné hlavice na kontinentální území USA.“

Proti komunistům se bojovalo i v USA, dodal Miller: „Senátor Joe McCarthy, který předsedal sněmovnímu výboru pro neamerickou činnost, rozpoutal hon na čarodějnice proti skutečným i domnělým komunistům.“

Po vítězství komunistů v Číně se pozornost se soustřeďovala Dálný východ a jihovýchodní Asii. Spojené státy se v roce 1950 se souhlasem Rady bezpečnosti OSN zapojily do korejské války, ve které se američtí a čínští vojáci střetávali až do uzavření příměří v červenci 1953. Paříž se marně snažila udržet si Francouzskou Indočínu, touha kolonií po nezávislosti byla však příliš silná. Ztratila i sever Vietnamu, kde za podpory Číny postupoval Viet Minh. Ze Severního Vietnamu se Francouzi stáhli po porážce v bitvě u Điện Biên Phủ. Američané tehdy poskytovali Francii nejen zbraně, jako byly stíhačky F8F Bearcat a bombardéry B-26 Invader, ale CIA také zorganizovala zásobování obklíčených francouzských vojáků a legionářů v Điện Biên Phủ ze vzduchu stroji C-119.

„Ještě před francouzským stažením z Vietnamu mezi lety 1954 a 1956, měly v zemi Spojené státy vojenské poradce. Francouzský odpor americkému vlivu skončil po stažení Francouzů a Spojené státy zesílily svou roli na úrovni poradců. Také se vměšovaly do jihovietnamské politiky, zemi vládl zkorumpovaný a krutý prezident Ngô Ðình Diệm, kterého Spojené státy zavraždily v roce 1963. Jeho okamžití následovníci (čtyři šéfové státu a vojenský výbor) a poté dlouho vládnoucí Nguyễn Văn Thiệu nebyli o moc lepší,“ dodal Miller.

K incidentu se vyjadřoval i československý zástupce v Radě bezpečnosti OSN Jiří Hájek, kde podrobně probral incidenty, které odsoudil. Zmínil, že americké lodi porušily 30. července, 1. a 2. srpna teritoriální vody VDR a bombardovaly její ostrovy. Z projevu citovalo Rudé právo 9. srpna: „Dále soudruh Hájek hovořil o údajném incidentu ze dne 4. srpna 1964, ukázal na pochybnost americké verze.“

Washingtonský zpravodaj Rudého práva Jiří Hochman, který později emigroval do USA, o den později napsal pod titulkem Americká verze se hroutí: „Předně se každou solidní rekapitulaci faktů potvrzuje, že události, které vedly až k agresi v noci ze 4. na 5. srpen, zřejmě vypadaly podstatně jinak, než jak je američtí vedoucí představitelé vylíčili národu. Zajímavé je to, že washingtonskou oficiální verzí tentokrát méně otřásla kritika obvyklých odpůrců americké zahraniční politiky. Oficiální verzi začali neobratně bourat samí její spolutvůrci, mezi nimiž tentokrát roli slona v porcelánu sehrál ministr obrany Robert McNamara.“ McNamara popřel, že by se v době incidentů pohybovaly jihovietnamské čluny ve vodách VDR, ale to přiznal jihovietnamský Saigon.

Vyplynula i další fakta: „List Washington Post píše 6. srpna zcela otevřeně - při svém pátrání v Tonkinském zálivu operoval jak torpédoborec Maddox, tak jiné americké torpédoborce v těsné blízkosti tří mil od pobřeží.“ Padla tak oficiální tvrzení, že Maddox byl 28 mil od pobřeží.

Ani Hochmana však nenapadlo, že americké torpédoborce útočily na stíny na radarech, spekuloval, že mohly útočit jihovietnamské lodě: „Tato verze umožňuje dva výklady. Buď šlo o svévolnou akci saigonského režimu, anebo o akci dohodnutou přinejmenším s americkými veliteli v Jižním Vietnamu. Podle informací amerického listu totiž velitelství sedmé flotily nebylo informováno o akcích jihovietnamského námořnictva proti VDR, avšak americké velení v Saigonu informováno bylo.“

Hochman zmínil i velmi prorocká slova novináře Waltera Lippmanna: „Lippmann velmi realisticky vychází z toho, že USA nemohou válku v jižním Vietnamu vyhrát a že jednoho dne budou muset stejně přistoupit na jednání.“ K tomu však došlo až téměř za deset let, což ukazuje, jak snadné je války rozpoutat a jak těžké ukončit.