Josefina Napravilová: Po válce vrátila domov čtyřiceti dětem uneseným do Německa

Narodila se v předvečer první světové války, 21. ledna 1914.Už je to 110 let. Tátu Adolfa Gottfrieda si moc neužila. Když jí bylo půl roku, odešel do války a už se z ní nevrátil. Nepadl, rozhodl se zůstat v italském Terstu, takže Josefina vyrůstala jen s maminkou.

Díky zázemí v bohatém dědečkovi však nouzí netrpěly. Malá Josefinka se učila zpívat a hrát na klavír. Chodila s maminkou do divadla a svět umění ji okouzlil. Už jako pětiletá recitovala Jana Nerudu. Vyrostla z ní půvabná mladá dáma.

Na plzeňském dívčím lyceu se až po uši zamilovala do básníka Miloslava Matase. „Byla to taková láska, kdy víte, že byste jeden pro druhého klidně i položili život, láska, kdy by vám srdce pro svůj tlukot nejradši vyskočilo z těla. Je to už dlouhých osmdesát let, ale když zavřu oči, mám Miloslava stále před sebou,“ vzpomínala ještě před smrtí v autobiografii Sny a vzpomínky.

Když její Míla vydal v roce 1931 sbírku básní Konec dona Juana, věnoval ji „Finěnce“ - taková zdrobnělina jména Josefina se dá odpustit jen zamilovanému básníkovi - spolu se čtyřverším: „Když v klenbě stromořadí / hvězdy rozvěsí se, / noc podobna je přiklopené míse, / která nás neprozradí.“

Josefina odmaturovala roku 1933 mezi nejlepšími v ročníku. „Chtěla studovat na vysoké škole, jenže Matas si na svou Finěnku dělal značná práva, zakazoval, přikazoval a prohlásil jednoznačně: ,Do Prahy tě nepustím!',“ popsal historik Přemysl Veverka na výstavě o Josefině, kterou uspořádal v roce 2015 Památník Lidice.

Zůstala tedy doma: učila se anglicky, udělala si státnice z němčiny a francouzštiny, ale nakonec zjistila, že pro svého milého byla něco jako kniha, která je těžko k sehnání: horlivě o ni usiloval a nakonec ji přečtenou odložil do knihovny a začal se ohlížet po další…

Na podzim 1936 přece jen nastoupila na pražskou právnickou fakultu a se vzdáleností vztah definitivně vyšuměl. Znalosti jazyků se jí však vyplatily: na studiích si přivydělávala doučováním dětí švédského vyslance.

Na podzim 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy a Josefině hrozilo nasazení na práci v Říši. Zachránila ji nabídka k sňatku. O čtvrt století staršího Karla Napravila, ředitele české banky Union, poznala krátce předtím na statku svého dědečka. Kultivovaná studentka práv postaršího muže okouzlila.

Pro Josefinu šlo sice o sňatek z rozumu, nicméně si dobře uvědomovala, že díky tomu vede velmi privilegovaný život. „Za to, že jsem válku přežila bez úhony, mohu být vděčná především svému muži,“ uvedla v memoárech.

Manželé žili v pohodlném bytě nad Václavskou pasáží na Karlově náměstí. Jezdili na dostihy do Chuchle, účastnili se honiteb v pronajatém revíru u Vlašimi. „Když jsem ale na svém prvním honu po složení mysliveckých zkoušek poranila zajíce a on strašlivě naříkal, odložila jsem flintu a víckrát již na ni nesáhla,“ vzpomínala.

Raději si udělala kurz pro zdravotní sestry. Využila ho při náletu spojeneckých vojsk na Prahu a při Pražském povstání, kdy pracovala jako dobrovolnice v nemocnici na Karlově náměstí. A hned po válce odjela pomáhat do Terezína, kde zuřila tyfová epidemie. Očkovaná nebyla.

Vzápětí se na mladou ženu obrátil konzul švédského velvyslanectví. Ambasádu neutrálního státu totiž zaplavovaly zástupy vězňů osvobozených z koncentračních táborů, aby jim pomohla dostat se domů. A za nimi zase chodili lidé zjišťovat osudy milovaných nezvěstných, jejich spoluvězňů. Josefina díky znalosti čtyř jazyků - uměla švédsky, anglicky, německy, francouzsky - dávala vše dohromady a vytvářela přehlednou kartotéku informací.

Manžel byl plně vytížen prací ve Vídni, kde získal místo zástupce české banky Union pro export cukru, železa a uhlí do jižní Evropy. Přece Josefina nebude sedět se založenýma rukama v prázdném bytě! A tak se zapojila do práce repatriačního odboru ministerstva sociální péče: hledala české děti zavlečené nacisty k poněmčení. Začátkem léta 1945 odjela do Mnichova. Jako spojovací úřednice objížděla vytipované rodiny a místa, kam byly koncem války přesunuty školy z oblastí ohrožených bombardováním.

„Jezdila jsem do rodin SS a SA, které si děti přivlastňovaly a chtěly z nich udělat Němce. Vzpomínám si na jednu Němku, která plakala, když jsem jí holčičku brala. Říkala jí: ,Ne abys mě nenáviděla. Měla jsem tě tak ráda a chtěla jsem tě dobře vychovat.‘ Nijak je neomlouvám, ale ti lidé za to tenkrát kolikrát stoprocentně ani nemohli. Chtěli mít děti, tak si nějaké opuštěné vzali a chtěli z něho vychovat řádného člověka. O tom, jaké to tenkrát bylo, se dá dnes už jenom těžko hovořit,“ uvedla ve Snech a vzpomínkách.

Jezdila od pošty k poště, od krámku ke krámku a všude se ptala po cizích dětech. Oslovovala skupinky školáků na ulici: „Tak děti, kdo z vás umí česky? Kdo mi zazpívá Šla Nanynka do zelí? Kdo si pamatuje na maminku? Kdo ví, co je to prdelka?“

Jezdila rachotinou s prorezlou podlahou, na které promrzaly nohy. Spala oblečená vsedě za stolem. „Bylo to velmi obtížné, (…) ale byly to nejkrásnější chvíle mého života. Za každé nalezené dítě jsem byla neskonale vděčná a šťastná,“ vzpomínala.

Pak se z Německa vrátila domů patnáctiletá lidická dívka Marie Hanfová. A uvedla, že její mladší bratříček Václav byl snad zavlečen do severního Rakouska. Josefina tam vyrazila 21. prosince 1945. Vůz a osobního šoféra jí tehdy půjčil sám ministr zahraničí Jan Masaryk.

Projížděli rakouskou stranu Šumavy. Zastavovali v každém městečku, až dostala tip na dětský sběrný tábor v Salcburku, provozovaný UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu).

A tak Josefina zase stála mezi skupinou dětí. Opět oslovovala zvědavé obličeje: „Kdo z vás umí česky? Kdo zná písničku Červený šátečku, kolem se toč? Kdo si pamatuje na maminku? Kdo ví, co jsou kuřátka? Kdo se jmenuje Honzíček nebo Kubíček?“ Koukali na ni jako na zjevení. Mlčeli. „A najednou se z hloučku asi padesáti dětí ozvalo: ,Jmenujem se Vasek. Vacslav.‘ Téměř se mi zastavilo srdce,“ vzpomínala.

Po obědě předvolali jedenáctiletého Jana Wenzela k veliteli tábora. Nebylo to poprvé, kluk se jevil jako pěkný rošťák. „Co jsem zas provedl?“ ptal se, sotva ho posadili ke stolu. „Tentokrát nic,“ odpověděl velitel tábora. Pak před něj položil školní fotku z Lidic z roku 1942: „Wenzel, víš, kdo je na té fotografii?“ „Franta… a hier Vasek Kobera… ich bin hier,“ ukazoval chlapec správně.

„Kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty!‘,“ vzpomínal později Václav Hanf na webu Paměť národa.

Vzápětí vešla do kanceláře krásná paní: „Venoušku, Vašku Hanfovic, jsi to ty, dobře že ses poznal!“ Josefina Napravilová našla svého lidického chlapce… Štědrý den strávil u Napravilových. Takovou záplavu dárků ještě nezažil.

Josefina by ho ráda adoptovala, po Novém roce se ale objevily tetičky a odvedly ho: lidický chlapec patří do Lidic, ke svým sestrám! To už věděl, že jeho vesnici srovnali Němci se zemí. Že tátu zastřelili a maminka zemřela v koncentračním táboře, mu však Josefina říct nedokázala. „V životě jsou situace, kdy se vám hrdlo sevře a ústa nevydají ani hlásku,“ podotkla.

Sama děti mít nemohla, do českých rodin jich ale vrátila čtyřicet: ve věku od dvou do patnácti let. „Celou dobu jsem tu práci vykonávala dobrovolnicky, bez jakéhokoliv honoráře, a přesto ne zcela zadarmo. Protože pocit, když obejmete malé dítě, díváte se mu do nevinných očí a ono se na vás usmívá štěstím…, to pro mě byla odměna k nezaplacení. Hanba by mě fackovala, kdybych ten pocit vyměnila byť jen za jednu jedinou korunu,“ uvedla v pamětech.

Na jaře 1946 došlo na ministerstvu k reorganizaci. Josefina předala práci lidickým ženám a legálně se odstěhovala do Vídně za manželem. Jenže tam podporovala uprchlíky ze zemí vznikajícího východního bloku, takže se pro nový komunistický režim stala nepohodlnou. Když chtěla navštívit Československo, zabavili jí pohraničníci pas.

Zůstala bez státní příslušnosti. Manželství se rozpadlo. Nakonec odjela na pozvání známých do Vancouveru. Kanada se jí stala domovem na dlouhých čtyřicet let. „Touha po vlasti je hrozná nemoc. Myslím si, že my Češi, co jsme žili v zahraničí, jsme byli větší vlastenci než lidé tady doma… Český jazyk jsem nikdy nezapomněla. Vždyť mám české školy a českou univerzitu, tak jak bych mohla zapomenout! Jestli se někdo přetvařuje, že už neumí česky, je to velká hanba,“ posteskla si.

Třicet let pracovala v bance Canadian Bank of Commerce. Za vyššími pozicemi se přestěhovala z Vancouveru do Montrealu a posléze do Ottawy. Mezitím renovovala staré domy, po večerech a víkendech vedla obchod se starožitnostmi v hotelu Hilton či provozovala obchod s delikatesami Stará Evropa, pro který také zavařovala své vyhlášené znojemské okurky.

Opakovaně přitom žádala o vízum, aby mohla navštívit nemocnou maminku. Podařilo se jí to až v roce 1964. Od té doby jezdila prostřednictvím státního lázeňského podniku Balnea do Čech pravidelně: oficiálně „do lázní“, ve skutečnosti však za ní: „Já maminku milovala, psala jsem jí každou neděli až do její smrti, to byla moje pobožnost místo kostela,“ napsala ve vzpomínkách.

„Maminka mě vychovala, abych brala všechny lidi přátelsky a abych mezi nimi nedělala rozdíly. Byla celý život mým vzorem. Bylo pro ni nejdůležitější, abych žila čistě, poctivě a měla soucit s ostatními,“ dodala.

Roku 1994 se Josefina vrátila do České republiky natrvalo. Koupila starou prvorepublikovou vilu v Bechyni a rekonstruovala ji. Část peněz darovala městu na opravu muzea, ze zbytku založila fond, který dodnes stipendii podporuje nadané studenty medicíny. „Všechno jsem rozdala a budu ráda, když to někomu pomůže. Já už to prostě nepotřebuji… Kdo nic nemá, dobře spí,“ okomentovala svůj krok.

„Když mi, jako tehdejšímu děkanovi Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, oznámili, že nám chce čestná dárkyně věnovat značnou finanční sumu na podporu výborných studentů, příliš jsem tomu nevěřil. Nebyli jsme zvyklí, aby v tomto státě existovali mecenáši a podporovatelé vzdělání. Pak se ale ukázalo, že je to skutečně tak a že jediný ,problém‘ je v tom, že dárkyně - paní Napravilová - nám prostě chce ty peníze poslat na účet a nechce žádné smlouvy a složitou administrativu,“ vzpomínal profesor Vladimír Palička a dodal: „Čím více jsem ji poznával, tím více jsem ji obdivoval.“

Činorodá stará dáma si i po devadesátce zachovávala obdivuhodnou duševní svěžest. Sledovala politické dění, četla knihy v několika světových jazycích, doučovala zdarma děti angličtinu a němčinu. A často vzpomínala: „Jak se asi má malý Vašek? Jestlipak ještě žije?“

Jednoho dne jí soused přinesl noviny se článkem o nalezení Václava Hanfa: „Jste to opravdu vy, ta paní Josefina, na kterou s láskou vzpomíná?“ Nedalo jí to a hned druhý den zavolala na lidický obecní úřad. Telefon zvedla tajemnice Jaroslava Hanfová, Václavova dcera. On sám za ní přijel do Bechyně měsíc poté. Viděli se po pětapadesáti letech - a tekly slzy.

Josefina zůstávala v kontaktu s celou Václavovou rodinou až do smrti. „Jsem moc ráda, že má krásné vnuky a pravnuky. Jsou to hodní lidé a taková dobrá a čestná rodina. Stále mi říká: ,Maminko‘,“ uvedla v pamětech.

V roce 2009 ji postihl infarkt a musela podstoupit operaci srdce. Prodala bechyňskou vilu a odstěhovala se do pečovatelského domu v Táboře. Zbylé peníze opět darovala univerzitám. „Přeji si, abychom zase vychovali schopné, hodné a poctivé lidi, kteří vědí, co je integrita, vlast a národ. Aby naši lidé znovu byli pyšní na to, že jsou Češi,“ vysvětlila.

V roce 2009 udělil prezident Václav Klaus Josefině Napravilové Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Zemřela 19. února 2014, několik týdnů po svých stých narozeninách. Václav Hanf zemřel tři roky po ní: 18. února 2017.