Josef Svatopluk Machar: Geniální básník, špatný ministr

Armáda v rozkladu, všude samé zmatky, politická rivalita mezi vojáky. Navíc veřejnost, která nevěděla o jeho činnosti v Maffii, byla pobouřena, že armádu má nově formovat básník.

Veřejnost mu spílala a dlužno podotknout, že si část kritiky zasloužil. Jako například ve středu 2. července 1924. Tehdy se měl účastnit slavnostní vojenské přehlídky v Opavě za účasti prezidenta Masaryka. Jel na koni v čele vojáků, po jeho boku klusal kůň štábního kapitána Křepelky. Vojenská hudba hřímala v pozadí. A to všechno sledoval tisícihlavý dav. Vzápětí došlo k fiasku.

Inspektorův kůň, zdivočelý z okolního hluku, se splašil a svého pána, ne zrovna šikovného jezdce, shodil na zem. K dovršení všeho padající básník srazil z koně i Křepelku. Oba se váleli na zemi a lidé řvali smíchy.

Masaryk se snažil celou záležitost obrátit v žert a prohlásil, že „koně hudbě nerozumějí“. Machar ovšem utržil ostudu mezi vojáky i veřejností. Noviny začaly uveřejňovat zlomyslné zprávy o tom, že armáda pro něj zakoupí dřevěného koníka s nasazovacíma nohama, aby si mohl jízdu na koni doma procvičovat. Důstojníci začali Macharovi říkat generál Skoněspad. Vůbec jeho nevalné jezdecké umění dráždilo zkušené vojáky.

Sám Masaryk se sice naučil jezdit na koni až v roce 1915, tedy v pětašedesáti letech, ale ten na něm seděl jako svíčka. To nebyl Macharův případ. Luďácký deník Slovák dokonce v květnu 1924 tvrdil, že v Českých Budějovicích při návštěvě posádky lezl básník na koně opačně, takže kdyby se na zvíře usadil, koukal by mu na ocas. Dlužno podotknout, že veřejnost kritizovala i jeho zjev.

Slavný poeta důchodového věku nepatřil k žádným velikánům, zato jej zdobily velké kníry a křivé nohy. Přitom neustále chodil v generálské uniformě (právo ji nosit získal v roce 1923), s důstojnickou šavlí po boku (důstojníci neměli nosit šavle vůbec) nastupoval i do auta a novináři mu vymysleli přezdívku český Chaplin.

Brněnská Rovnost v květnu 1922 napsala: „Nejlepší ale je ta celá švanda s Macharem, neboť on, chudák, aby mohl uplatnit své křivé nohy, stal se generálním inšpektorem čs. armády, aby mohl jezdit na opravdovém hřebci, neboť Pegas mu už neposlouží. Jezdí tedy pan boží bojovník Machar na vládním hřebci, jenže místo palcátu drží v ruce šavli.“ Novináři zkrátka Macharovi nemohli přijít na jméno.

Srovnávali často předválečné umělcovo básnické buřičství a rebelantství, budící strach ve všem oficiálním, šosáckém, s ukázněným a poslušným dneškem. Pražský list Budoucnost například otiskl 2. února 1923 úryvek z jeho Golgaty: „Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy, jež kol hlavy svých milenců vije národ uznalý. Jen nedopusťte, abych na své dráze i já se stal kdy šaškem národa, rtem jeho řvoucím, klaunem na provaze, jenž duši nalíčí a zaprodá.“

Měl zapotřebí slavný básník a žádný vojenský specialista podobných útoků? Proč funkci přijal? Zřejmě z velikášství. Proslavil se přece dostatečně už před Velkou válkou, i když jeho život probíhal kostrbatě.

Narodil se 29. února 1864 v Kolíně.

Jeho otec jako mlynářský dělník často měnil místa zaměstnání. Nakonec rodina zakotvila v Brandýse nad Labem. Tam Machar absolvoval tři třídy měšťanské školy a v roce 1878 přestoupil na Akademické gymnázium v Praze. Trpěl neustále nedostatkem financí – rodina mu mohla jen skromně přispívat. Proto dával kondice, pobíral stipendium a dostával malé výdělky za svou literární činnost – první báseň napsal do Světozoru v roce 1882. Rok předtím mu zemřel otec na mlynářskou nemoc – souchotiny. Bylo mu šestačtyřicet. To Macharovi zkomplikovalo beztak neutěšenou situaci.

Navíc se v té době stal ateistou a hádal se s učitelem, páterem Dorovínem. Nakonec proto v roce 1886 ukončil studia na gymnáziu v Jindřišské ulici. Poté se zapsal na právnickou fakultu, ale absolvoval jen jeden semestr. Víc než studium jej zajímala literatura. Také nastoupil jako jednoroční dobrovolník na vojnu a přitom psal svou první knihu básní Confiteor, která vyšla v roce 1887. Krátce nato mu v armádě oznámili, že má být převelen do Bosny nebo do Haliče.

Přátelé jej varovali, že se „tam jistě upije nebo zastřelí“. Proto Machar z armády odešel. Jeho finanční situace se nijak nelepšila.

Ztížila ji ještě skutečnost, že se Machar zamiloval do Kateřiny Marešové a v srpnu 1889 se s ní oženil. Teď musel především uživit rodinu. V Praze místo nesehnal, a tak se odstěhoval do Vídně, kde začal pracovat jako úředník v Ústavu pro pozemkový úvěr. Zůstal tam dlouhých třicet let. Přitom neustále doufal, že se do Prahy vrátí. Vídeň rád neměl a práce jej nudila.

Jedinou jeho vášeň představovalo psaní. Tvořil verše, recenze, věnoval se žurnalistice, dopisoval si s literáty z českých zemí. Jednu výhodu pobyt ve Vídni měl – umožňoval mu odstup od literárních poměrů v Čechách, které se často pojily se žabomyšími válkami.

Kateřina porodila dvě dcery a Macharova situace se stávala čím dál neutěšenější.

V té době se také sblížil s T. G. Masarykem a jeho přítelem Janem Herbenem. Publikoval v Naší době, kterou profesor Masaryk vedl. V roce 1900 se dokonce stal členem jeho České strany pokrokové. Udržoval si ale od ní a jejích cílů odstup. Stranický program si ani nepřečetl a v roce 1905 z ní vystoupil.

Chtěl zůstat jako apolitický pozorovatel. Záminkou k vystoupení se Macharovi stalo obvinění Jana Herbena ze zpronevěry peněz vybraných na podporu stávkujících mosteckých dělníků. Masarykova strana se Herbena nezastala, obvinění se ukázalo jako neoprávněné a do hloubky duše uražený Machar vytkl Masarykovi, že „ve zkoušce humanity jeho strana propadla“.

V roce 1907 dokonce Masarykovi v dopise napsal: „Psal bych ti ještě spoustu věcí o politice, ale tady si už nerozumíme.“

Přesto stále ještě zůstali přáteli. Machar to dokázal i za Velké války. Od října 1914 pracoval ve vídeňské odbojové skupině, vytvořil rozsáhlou konspirační síť a od jara 1915 se stal spolupracovníkem Masarykovy odbojové organizace Maffie. Do Čech se vrátil v květnu 1918 plný nadšení a optimismu. V červenci toho roku se stal členem Národního výboru, politické organizace, která sjednotila většinu českých politických stran.

Po vzniku nového státu psal do Národních listů a stal se poslancem Národního shromáždění. V politickém jednání byl ale nevybíravý.

Koncem roku 1918 navrhli na ministra umění a osvěty katolíka dr. Aloise Kolíska proti Aloisi Jiráskovi. Machar navštívil nešťastného Kolíska přímo v jeho bytě a navrhl mu odstoupení nebo: „Výprask provedený mnou v parlamentu se vší parádou.“ Se stejným temperamentem se rozhodl přijmout v srpnu 1919 funkci generálního inspektora.

Pravomoc generálního inspektora spočívala v řešení otázek kázně a materiálního stavu armády, v dozírání na všechny vojenské útvary s výjimkou ministerstva národní obrany, při inspekčních cestách a pak v řešení otázek personálněpolitických.

A také měl připravit branný zákon (byl přijat v březnu 1920). Machar se zaměřil především na zlepšování sociální situace vojáků a kulturní výchovu. Nechal zřizovat knihovny, čítárny, hudební kroužky, dbal o hygienu vojáků a jejich stravu, bojoval proti negramotnosti. A také zakázal prodávat oplzlé pohledy ve vojenských kantýnách.

Mnohé tím dopaloval. Obzvlášť vojáky na Slovensku štval svými proslovy o nutnosti zakládat dramatická divadla a pěvecké kroužky v době, kdy sváděli boje u Košic a Užhorodu vcelku s nepěveckou, ale zato bojovnou armádou Maďarské republiky rad.

Politické strany zase Machar rozezlil podporou požadavku na zrušení volebního práva vojákům. Oficíry rozzuřil jeho požadavek na přemisťování knihoven v čase válek. Stával se terčem kritiky hlavně z řady socialistických stran.

Nejvíc umělce poškodila takzvaná moučná aféra. V době, kdy obyvatelé českých zemí dostávali mouku na lístky, domluvil si Machar s přítelem Vaněčkem z Rakovníka, že mu dodá cenného zboží celé dva pytle. Přitom před časem odmítl přednostní ministerské zásobování.

Pronajal si proto vojenské auto, které mu v pondělí 11. července 1920 přivezlo mouku domů. Nebyla jen pro něj – svůj díl měl dostat také tvůrce hradní etikety Jiří Guth-Jarkovský, lékař profesor Ladislav Syllaba a Jan Herben.

Druhý den jej okamžitě napadl sociálnědemokratický tisk a vyčetl mu, že si nechal dovézt nyní už pět pytlů mouky pro sebe, když ostatní mají jen odběrní lístky. Právo lidu uveřejnilo 16. 7. článek s příznačným názvem Vyžírač, básník a voják. Přidal se k němu i katolický Čech. Články obsahovaly polopravdy i vyložené výmysly. Faktem zůstává, že naivní Machar všechny rozčílil právě tím, že si nechal mouku přivézt vojenským autem. Poslední ozvěna moučné aféry se objevila v Právu lidu 15. 8. 1920.

Dva údajní dělníci tam psali: „Protože také nejsme účastni ministerského zásobování, koupili jsme si a také zaplatili – jeden 80 kg a druhý 40 kg pšenice, což jsme si dali semlíti do mlýna ve Všenorech. Semletá mouka, kterou jsme chtěli také na vlastní náklad, ne sice vojenským automobilem, ale jen na trakaři odvézt, byla nám zabavena. Jak se to dělá, generální inspektore?“

Noviny postupně obviňovaly Machara z autoritativních a byrokratických tendencí a z kariérismu. Jeho postavení se stávalo neudržitelným. Podal demisi 12. listopadu 1924. Podle nejnovějších výzkumů historika Petra Sýkory (Básník proti Hradu, Libri 2009) byl propuštěn z vůle prezidenta republiky. Masarykovi se situace zdála neúnosná. Machar prý jednou našel na svém stole modrý arch – výpověď. Za ní prý stál „starý pán“ (Masaryk). Poté sundal ze zdi praporek s nápisem Pravda vítězí, který mu věnoval Masaryk po návratu z emigrace.

Masaryk v roce 1931 o Macharovi prohlásil: „Takový Machar nechápe dosud, že nebyl na svém místě. Nedovedl se vůbec pohybovat ve své posici. Stával se směšným, padal z koně, písničky o něm vznikaly – a sám ničeho nepozoroval.“ Existovaly také domněnky, že Macharův odchod zapříčinil i jeho milostný život.

S manželkou žil jen formálně a stýkal se s Arnoštkou Zdenkovičovou, ženou bývalého lodního kapitána a majitele loďařských závodů. Jako příčina odchodu je to ale málo pravděpodobné – sám Masaryk měl k ženám vřelý vztah.

Tak či tak, Macharovo úředničení skončilo.