Josef Jungmann: Čechem je ten, kdo myslí a mluví česky

Jan Neruda o něm prohlásil: „Když Jungmann vyvstal, byla čirá noc, když se s námi rozloučil, měli jsme již bílý den.“

Josef Jungmann se narodil 16. července 1773 v Hudlicích v rakovnickém okrese. Byl šestým dítětem Tomáše Jungmanna, ševce a kostelníka, a dcery hajného, Kateřiny. Celkem měli rodiče deset dětí, z nichž se dospělosti dožila polovina. Sám obrozenec později matku charakterizoval jako „svatého obcování osobu“ s „přeživou fantazií“. Celý den zpívala nábožné písně, ale přitom neustále trpěla nevysvětlitelným strachem z jakýchsi přízraků.

Ty ji pronásledovaly i na poli, za což si od sousedů vysloužila přezdívku Dušička. Počítala s tím, že se syn Josef jednou bude věnovat duchovní službě.

Spletla se – Josífek odmítl. A to kvůli celibátu.

Později o tom napsal: „Aby nesmyslný, nepřirozený, tyranský, nemravný zákon bezženství Řehořem VII. daný se nerušil a vážnosti netratil, trpěti musí sama příroda všemoudrá, pud její potlačovati aneb raději pokrytsky tutlati a proti ní tajně hřešiti dlužno!“

O jeho dětství není mnoho zpráv, jisté je, že ve svém rodišti navštěvoval triviální školu a ve dvanácti odešel do Berouna na německou trojtřídní piaristickou školu.

Měl si tam osvojit němčinu, nezbytnou pro vstup na gymnázium. Učitel, mladý piarista, používal při výuce rákosku, „jakou vyklepávají se šaty, které velmi rád užíval co prostředku nejen k mravnímu vychování, ale i co pobudky k pilnosti a napomáhání paměti, přičemž se vždy samolibě ulizoval“ (Jungmann).

Pro Josífka to bylo velmi trudné. Ale ani znalost němčiny se neukázala samospasitelnou.

Z Berouna odešel v roce 1788 do Prahy. „My na větším díle pouze Čechové, a katechismus (jiného jsme nepoznali) pouze německý a pan učitel pouhý Němec,“ charakterizoval Jungmann atmosféru pětiletého piaristického gymnázia na Příkopech. Otec Tomáš umožnil studia i synu Antonínovi, pozdějšímu zakladateli gynekologického oddělení v pražské Všeobecné nemocnici, a Janovi, knězi řádu křížovníků s červenou hvězdou.

Po gymnáziu se hodlal Josef věnovat dalšímu studiu. Pro přijetí na vyšší studia, to jest právnická, lékařská, technologická nebo bohoslovecká, musel zájemce absolvovat tři, později dva ročníky filozofie. Josef se na ni zapsal na podzim roku 1792. Profesoři tam už osmý rok přednášeli německy. S češtinou měl ale mladík potíže. Po prvním roce filozofie jej pozval na návštěvu strýc, shromáždila se spousta příbuzných a všichni se veselili a „odpíjeli“.

Josef se chtěl také vmísit do hovoru, ale zadrhával: „Vždy mně devět německých výrazů tanulo na mysl než jeden český.“ Jedna z přítomných mu vzápětí řekla: „Já vždycky slýchala, že jen v Otročinovsi (odkud pocházela) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích.“ Pokořený Josef se poté rozhodl, že se mateřštině musí přiučit. Velmi se jej také dotkla narážka na jeho zajíkavou mluvu a koktání.

V pozdějším věku tuto vadu zvládal lépe, projevovala se pouze při citovém rozrušení nebo když vypil sklenici piva či vína. Proto si v hospodě nikdy nedal víc než jedno malé pivo. Češtině se učit začal. Vedle toho si kvůli obživě přivydělával kondicemi.

Filozofii skončil Josef v roce 1795 s vynikajícím prospěchem. Zapsal se na práva, protože podle vlastních slov „si něco vybrat musel“. Studoval na nich do roku 1799 a dvouletou praxi absolvoval u jen o rok staršího advokáta, renesančního muže Jana Nepomuka Kaňky, pozdějšího univerzitního profesora a rektora a také hudebního skladatele. Protože se musel živit sám, složil ještě zkoušku, která mu umožňovala soukromě vyučovat gymnaziální studenty. Sám si při tom zkusil svoje.

Učil ve známých šlechtických domech a trápilo jej, že se k němu jako k pouhému učiteli chovají s despektem. Podle historika Roberta Saka (Josef Jungmann, Život obrozence, Vyšehrad 2007) jednou, „když jeho svěřenci při jakési slavnostní příležitosti nestáli podle paní hraběnky dosti důstojně, ale ‚jako sedláci‘, dostal výpověď“.

Jungmann se choval tehdy plaše, nesměle, naivně. Neúčastnil se společenského života, ale dával přednost „tiché komůrce své“. Po ukončení studií se stal v roce 1799 coby šestadvacetiletý mladík profesorem na gymnáziu v Litoměřicích. Tam učil poezii tělesně postižený Alois Klar, který pak v Praze založil známý ústav v místě, které dodnes nese jeho jméno.

V Litoměřicích se Jungmann cítil spokojeně. A také se změnil jeho osobní život. Sám o sobě později napsal: „Přirození jsem byl krevného, a tudy k milování druhého pohlaví náklonný, a jestliže jsem v své mladosti neoddal se cele tomu pudu prudkému, byla to zásluha ne mé ctnosti, ale chudoby. Nejvřelejší má láska byla přece jen má první a poslední k mé drahé milé choti, s níž jsem již po 45 let mnoho radosti a mnoho žalostí sdělil, v celosti šťastně živ byl.“

Josef uměl hrát na housle a tato záliba jej přivedla do rodiny o tři roky staršího profesora humanitních tříd Ignáce Hájka, u něhož se scházela společnost ctitelů hudby. Zpívala tam i mladší sestra domácí paní, devatenáctiletá Johanna Nepomucena, rozená Swietetzká z Czernczicz. Pocházela ze starobylého českého rodu Světeckých z Černčic, který se v 16. století poněmčil.

Tmavooká, tmavovlasá Johanna ihned Jungmanna okouzlila a on ji. Přesto, že češtinu neznala. Požádal její rodiče o její ruku a 18. listopadu 1800 slavili svatbu. Novomanželka se prý začala ihned učit česky a Jungmann ji oslovoval Janičko.

V rodině tradičně vládl muž – paní Jungmannová vždy prohlašovala: „Co tatíček učiní, s tím jsem spokojena.“ Manželé bydleli v Dlouhé ulici, jen pár kroků od gymnázia. Měli dvě velké místnosti s několika komorami bez oken a zahrádku.

Na ní rádi sedávali s přáteli a příbuznými. Narodilo se jim šest dětí, čtyři z nich se dožily dospělosti: Josef, řečený Joza, Johana (Hanenka), kterou měl otec nejraději, Anna, řečená Anenka a Kateřina (Katynka), živá a dobrosrdečná.

Když se narodila poslední dcerka, šťastný otec děkoval jednomu příteli za gratulaci slovy: „Ač snad více žal by bylo míti nad ubohým gymnaziálním profesorem, kterému Pán Bůh rodiny požehnává a císař pán špatný plat dává.“ Potomkům se ale věnoval skvěle.

Děti rodiče vychovávali „slovem i duchem českým“. V roce 1808 se hlava rodiny chlubila, že sedmiletý Pepíček „čte a píše – česky“. Chodil ovšem do německé školy a doma, zvlášť v době, kdy matka ještě češtinu dokonale neovládala, hovořil oběma jazyky. Josef zvaný otčestvem Josefovič (v práci se mu kvůli tomu smáli) studoval na gymnáziu a později na právnické fakultě.

Pracoval jako úředník u zemských desek, ale „puch kancelárský“ jej nebavil. Miloval literaturu a zaneprázdněného otce zastupoval v korespondenci s přáteli.

Psal jim někdy humorné listy, což Jungmannova přítele F. L. Čelakovského přivedlo k tomu, že jej označil za „hejhuha“, tedy cosi jako vejtahu. Dcery Anna a Kateřina se šťastně provdaly. Jungmannova rodina se tak mohutně rozrostla. V lednu 1807 získala paní Johanna v dědictví dům na vrchu Radobýlu. Finanční neutěšené poměry se tím trochu zlepšily.

Jungmann musel ovšem stále usilovně pracovat. Učil rétoriku, poezii, nepovinné hodiny češtiny. Dobrovolně přednášel také na bohosloveckém učilišti češtinu a českou literaturu. Své učení ověřoval v praxi – skládal první české znělky, ale významnějšími pro obohacení češtiny se staly jeho překlady.

Nejraději měl anglickou literaturu. A právě z ní vybral biblický epos Johna Miltona Ztracený ráj. Následovaly další překlady – Chateaubriandova Atala z francouzštiny, Goethův epos Herman a Dorota z němčiny, Slovo o pluku Igorově z ruštiny a mnohé další.

Při překladech rozšířil českou slovní zásobu, kterou ovšem mnozí odmítali.

Kromě už výše uvedených slov vytvořil Jungmann například pojmy jako zjev, děva, útrpnost, ryk, pleť, dolina, látka. Patřil k pilným lidem – právě proto jeho jménem obvykle nazýváme celou jednu etapu našeho národního tzv. obrozeneckého hnutí (1810–1848). Jeho aktéři na rozdíl od osvícenců typu Josefa Dobrovského žili v přesvědčení o perspektivě oživení českého jazyka v duchu hesla svého učitele: Hlavním znakem národní identity je jazyk, Čechem je ten, kdo mluví a myslí česky. Svůj jazykový program vyložil v roce 1806 Jungmann v článku O jazyku českém v časopise Hlasatel český.

Jeho stěžejními díly se stala kniha Slovesnost (1820), Historie literatury české (1825) a především Slovník česko-německý (1834–1839), který obsahoval 120 000 hesel a zachytil jazyk mluvený, psaný i nářečí. Toto Jungmannovo životní a téměř nadlidské dílo dokládalo schopnost češtiny vytvářet dostatečnou slovní zásobu a vyrovnat se tak němčině. Slovník vytvořil v Praze, kam se přestěhoval s rodinou do domu U Tří hroznů v Široké ulici.

Začal také pracovat jako profesor na staroměstském gymnáziu v Praze na druhém nádvoří Klementina. Právě tam získával mladou generaci pro svůj národní program. Patřili k ní F. L. Rieger, F. L. Čelakovský, František Palacký a mnozí další. Vrchol jeho kariéry znamenaly funkce děkana filozofické fakulty (1828, 1839) a rektora Karlovy univerzity (1840).

Podle vzpomínek žáků se Jungmann choval laskavě a mírně. Nerad se s někým dostával do sporů. Posluchači o něm hovořili jako o „otci a baťuškovi“.

V osobním životě jej postihla dvě neštěstí. V prosinci roku 1833 zemřel jeho syn Josefovič trpící zimnicí, zřejmě na jakousi formu chřipky. Bylo mu dvaatřicet. Tehdy rodina poprvé viděla otce plakat. V prosinci roku 1839 zemřela i jeho milovaná šestatřicetiletá dcera Johana. Soužily ji revmatické bolesti. I on sám neměl pevné zdraví. Trpěl horečkami, vyčerpáním a záchvaty kašle.

Zemřel krátce po půlnoci 14. listopadu 1847, obklopen rodinou. O tři dny později proběhl pohřeb, jakého se před tím „nedostalo nižádnému vlastenci českému“. Podle Karla Havlíčka Borovského „snad ještě žádný spisovatel nebyl tak brzy po smrti ctěn jako Josef Jungmann“.