Josef Fišera, neznámý hrdina, který zachránil stovky dětí před koncentračními tábory

„Je mnoho hrdinů. Jad Vašem činí nesmrtelnými jména všech obětí, ale také jejich zachránců. Pro mě jste vy zachráncem. K vám se upínaly naděje matek, jež se pokoušely dostat své děti z koncentračního tábora v Rivesaltes. Jeden den přišla řada na mě a pět mých bratrů, šest dětí Saksových! S vámi, opouštějíc tábor, jsem se cítila v bezpečí.“

Byl 2. listopad roku 1988, v Jad Vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě, právě Josefu Fišerovi udělili titul Spravedlivý mezi národy. Stát Izrael tímto způsobem připomíná hrdinství lidí nežidovského původu, kteří za druhé světové války zachraňovali Židy před smrtí nebo deportací. Udělování čestného titulu má v Izraeli na starosti komise, která spadá pod nejvyšší soud a zkoumá dostupnou dokumentaci, posuzuje okolnosti a míru rizika, přičemž zásadní jsou výpovědi očitých svědků a přeživších.

Mezi ty, kteří přežili a svědčili o hrdinství Josefa Fišery, patřila i Judith Saksová-Tomaszowerová. Byla holčičkou, když s rodiči a sourozenci prchala z Podkarpatské Rusi přes Belgii do Francie. Tam je však zatkli a internovali v táboře, který se po dobytí Paříže vlastně změnil v koncentrační. Od června roku 1940 odtud vedla „přímá linka“ do Osvětimi nebo Buchenwaldu.

Saksovi tomuto osudu unikli díky českému pedagogovi a humanitárnímu pracovníkovi Josefu Fišerovi. Judith mu po 47 letech v Jeruzalémě poděkovala za život. A nejen za svůj, ale také za životy Elisabeth a Rosy Hellerových, Marthe Levaiové, Céline Weingartenové a její malých bratrů, Marie a Jeanette Berkovitzových…

Kdyby se sešly všechny děti, které Josef Fišera vysvobodil z táborů, jako byl ten v Rivesaltes, vypadalo by to jako ve filmu o Nicolasi Wintonovi. Oproti britskému makléři, jenž se v roce 1938 zapojil do záchrany židovských dětí z pomnichovského Československa, je však Fišerův příběh u nás takřka neznámý. Důvody jsou prosté: Obětem války nepomáhal v Praze, ale ve Vence, Guéretu, Marseille nebo v Paříži.

Do francouzské metropole dorazil tento levicový a protestantský intelektuál v únoru 1939. Bylo mu sedmadvacet, měl za sebou absolutorium na pedagogické fakultě a také drsnou zkušenost ze Španělska. Společně s několika studenty v roce 1936 reprezentoval univerzitu na konferenci v Madridu, kde měli podpořit tamní demokraty. Mladí Češi zažili bombardování města, dostali se až na bojiště a Josef Fišera o tom všem psal. Reportáže posílal do Prahy svému příbuznému, spisovateli Vladislavu Vančurovi, ten texty předával do redakcí. Možná by se z Josefa Fišery, jenž sdílel se svým o dvacet let starším bratrancem Vančurou vášeň pro český jazyk, stal novinář, ale po Mnichovu mu bylo jasné, že musí emigrovat.

„V únoru jsem vystoupil z vlaku na pařížském Gare de l’Est a 15. března mě už gestapo hledalo v bytě na pražském Smíchově. Měli mě mimo jiné na seznamu jako tajemníka Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, který posílal do Madridu nejen peníze ze sbírek a dražeb uměleckých děl, ale také dvě plně vybavené polní nemocnice,“ vzpomínal o 60 let později a hned zdůraznil, že československé nemocnice byly jediné, které na španělskou frontu z celé Evropy doputovaly. To bylo pro Josefa Fišeru typické: Ať mu bylo 20, nebo 90, byl hrdý na první republiku. A nikdy si neodpustil, že nepřesvědčil autora Markéty Lazarové, aby jel do Paříže s ním: „Budu vzdorovat na místě, řekl mi Vančura. Musel vědět, že umře.“

První týdny v Paříži nebyly pro uprchlíka z východní Evropy zrovna lehké, byť zatím nešlo o život. Situace se zlepšila, když Fišera začal spolupracovat s Československým národním výborem, provázaným s londýnskou vládou, a s Československou kolonií, jež sdružovala na 30 krajanských spolků. Pod „jejich křídly“ se podílel na obnově výuky českého jazyka pro krajany, redigoval nejrůznější tiskoviny, přispíval do rozhlasového vysílání pro protektorát a přitom na naší ambasádě pomáhal likvidovat písemnosti, stěhovat archivy.

Z Paříže odešel zase za pět minut dvanáct, zažil ten monumentální exodus v přeplněných vlacích, na kolech, v prachu cest. A v Marseille se nabídl konzulovi Vladimíru Vochočovi, který společně s Donaldem A. Lowriem, šéfem tamní pobočky Y.M.C.A, a s dalšími lidmi založil Centre d’Aide Tchécoslovaque (Ústředí pomoci Čechoslovákům). To se záhy stalo jedinou úředně uznávanou dobročinnou organizací, která ve vichistické Francii pomáhala uprchlíkům a řešila demobilizaci tisíců československých vojáků z Agde.

„Když už nepřiplouvaly žádné lodě, zkusili jsme zachraňovat to málo, co zbývalo,“ popisoval Josef Fišera. Společně s kolegy se tehdy vydali do ulic Marseille a Nice, aby si udělali představu, kolik krajanů tam uvízlo. „Nezapomenu na marseilleský hotel: několik pater, bez světla, s jedním vodovodním kohoutkem na dvoře a jedním tureckým záchodem pro desítky lidí. Nebo útulek vyhrazený pro Židy, kteří spali napěchovaní na palandách jako v táborech, kde je ovšem od světa ještě dělil ostnatý drát. Nelidské podmínky. Nejhůř na tom byly děti,“ vzpomínal.

Na konci „bezedného roku 1940“, jak jej často definoval, si uvědomil tu marnost. Falšují doklady i víza, aby uprchlíky dostali z internačních táborů, ale oni pak živoří na ulicích a propadají beznaději. „Peníze jsme získávali z darů od Francouzů i krajanů ze zahraničí, ale stačily sotva na to, aby lidi neumírali hlady. Museli jsme jim najít obživu,“ vzpomínal Fišera.

Koncem roku 1940 Ústředí pomoci Čechoslovákům pronajalo na marseilleském předměstí opuštěný zámek s parkem, kde mohlo pobývat až 150 demobilizovaných vojáků. Ti tam obnovili malé hospodářství a svými produkty zásobovali další krajany. Tato „stálá adresa“ podstatně urychlila i celkový proces demobilizace, posílila důvěru francouzských úřadů. Ty pak už nekladly překážky, když na začátku roku 1941 Josef Fišera pronajal jménem ústředí v podalpském městečku Vence také někdejší školní areál a v květnu sem přivedl první skupinu dětí. Byla mezi nimi i Judith Saksová s pěti bratry.

„Saksovi měli štěstí, že se nakonec shledali s rodiči. Mnoho dětí však osiřelo. Všechny byly podvyživené, trpěly různými chorobami i duševními poruchami, jež jim přivodil život za ostnatým drátem. Náš domov byl pro ně ozdravovnou, náhradní rodinou,“ vysvětloval Josef Fišera. A ve svých knižních pamětech zdokumentoval, že v červenci 1941, když byl ve Vence oficiálně otevřen La Maison d’Accueil Chrétienne pour les enfants (Křesťanský dětský domov), tam už pobývalo 80 dětí od 5 do 18 let, 40 předškoláků a okolo 10 nemluvňat. Staralo se o ně několik vychovatelek, učitelek a lékařka, parta mladých mužů obdělávala pole, sázela zeleninu. A protože se Fišerovi dařilo jednat s úřady a přivážel z táborů stále více dětí, marseilleské ústředí pronajalo několik dalších farem v okolí, čímž zajistilo zásoby i práci pro dospělé. Úředníci na radnici, prefektuře a departementu oceňovali, že obdělávají půdu ležící ladem, a tak raději neprověřovali, zda dotyční nejsou na seznamech vichistické policie. A někteří Francouzi Čechům i pomáhali. A tak ačkoliv se nepodařilo až na výjimky zařídit pro děti, jež byly židovského původu, víza do Ameriky, většinu z nich se ve Vence podařilo uchránit před deportací.

Sestavit přesný seznam jmen se už nikdy nepodaří. Z dokumentů, které se dochovaly z roku 1945, vyplývá, že šlo o více než 520 dětí, přičemž nebyli evidováni novorozenci a děti do 6 let věku, chybějí také ty, jež přivedli sami rodiče. Údaje o náboženském vyznání či národnosti jsou ještě nepřesnější, přes 70 dětí však prokazatelně nemluvilo česky, 35 z nich pak jen vlámsky nebo jidiš. Pod stejnou střechou bydlelo i nejméně 126 dospělých, z nichž 47 byli Židé, které evidovaly úřady, 36 osob nejrůznějších národností a vyznání tu žilo ilegálně.

Čísla se vztahují k Vence a také k zámku Theil v departementu Creuse, kam se domov po dvou letech přemístil. V létě 1943, kdy už jižní Francii obsadili Němci a gestapo pročesávalo města, starosta Vence společně s odbojáři totiž zařídil speciální vlak, který odvezl obyvatele domova do Guéretu ve střední Francii. Cesta dlouhá 916 kilometrů dostala oficiální nálepku prázdninové výpravy, aniž by však Josef Fišera tušil, kde s dětmi složí hlavu. Nakonec objevil nedaleko městečka Crocq vhodnou farmu a také zámek, které vlastnili potomci českého malíře Václava Brožíka. Jeho snacha Čechoslovákům část budovy pronajala, a když byla zase otevřena škola, její vnuci sedávali s malými uprchlíky v lavicích.

Tady děti setrvaly až do osvobození Paříže, ale už bez zakladatele domova. Na začátku října 1943 zámek Theil totiž obklíčilo gestapo, a i když nenašlo nemocnici pro partyzány, Fišeru zatkli, tvrdě ho vyslýchali a pak předali prefektuře v Nice. Naštěstí četníci ho pustili, ale aby své svěřence a spolupracovníky v Theilu neohrozil, byl nucen přejít do ilegality. Pod jménem Josef Frechard se připojil k odbojovým skupinám, kde se potkal s dalšími pracovníky Ústředí pomoci Čechoslovákům. Všichni na dálku dětský domov stále podporovali, ochrannou ruku nad ním držela také církev, francouzští odbojáři i úřady. Na konci války přibyli sirotci z pařížských předměstí a romských osad, všechny děti byly pak přestěhovány do menších domovů nebo do rodin na jihu Francie, kde čekaly na své blízké. Ne všechny měly štěstí jako Judith Saksová.

Po válce organizoval a vedl Josef Fišera jeden z prvních repatriačních vlaků z Francie do Prahy, staral se také o skupinu dětí z Podkarpatské Rusi, které přežily v pověstném bloku číslo 66 v Buchenwaldu, zařizoval pro válečné oběti léčebné pobyty, hledal příbuzné. V této práci pokračoval i jako zaměstnanec československého konzulátu v Paříži.

„Na funkci vedoucího sociálního oddělení jsem rezignoval v den, kdy byl zasamovražděn Jan Masaryk,“ vysvětloval důvody, jež jej přivedly k druhé emigraci. Aby uživil rozrůstající se rodinu, pracoval pak po nocích v továrně a přes den dokončoval doktorát na Sorbonně. Trvalo však ještě několik let, než mohl přednášet sociologii, a trvalo celá desetiletí, než se mu dostalo i doma uznání. V roce 1997 mu Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka.

Josef Fišera zemřel v Paříži před 20 roky, 9. ledna 2005, bylo mu 93 let. O pár týdnů později, při příležitosti 60. výročí osvobození Osvětimi, vyhlásila OSN Mezinárodní den památky obětí holokaustu.

Autorka je publicistka, vycházela ze svých rozhovorů s Josefem Fišerou a z jeho knihy, kterou sepsal s manželkou Evženií. Publikace vyšla pod názvem Vzpomínky, svědectví a naděje v pražském nakladatelství V ráji roku 2002.