Jiří Winter Neprakta: Humorista, etnograf i sběratel

Vtipy a karikatury humoristy Jiřího Wintera Neprakty kreslené černou tuší zná kdekdo, stejně jako ilustrace knih Černí baroni či Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka od Miroslava Švandrlíka. Málokdo ale ví, že známý kreslíř byl též zapálený badatel, orientalista a zejména sběratel všeho možného.

„Jednodušší by bylo udělat seznam toho, co Jiří nesbíral. Jeho sbírky jsou rozsáhlé a často si je půjčovalo Národní i Náprstkovo muzeum k vystavení. Mám vážné podezření, že Jiří svůj kreslířský um dal do služeb sběratelství a vědy. Výtvarnou tvorbu považoval za způsob, jak rozšiřovat své sbírky,“ zavzpomínala Daniela Winterová, která s kreslířem prožila posledních deset let jeho života.

Jiří Winter (narozen 1924), jenž přijal pseudonym Neprakta, nesbíral zdaleka jen lebky, byť jeho antropologická sbírka patří u nás k těm nejrozsáhlejším. „Kdo má doma kolekci čítající několik stovek lidských lebek? Nevím o nikom,“ podotýká paní Daniela.

„Když ji viděl pan doktor Vítěslav Kuželka, antropolog Národního muzea, byl konsternován. Prohlásil, že to neměl doma ani slovutný pan profesor Vlček, který posunul antropologii o mnoho dopředu a specializoval se na výzkum kosterních pozůstatků slavných historických osobností.“

Zájem o etnografii a sběratelství provázel Jiřího Wintera už od dětství. Bylo idylické. Narodil se v pražských Holešovicích, což za první republiky bylo klidné místo u Vltavy se spoustou zeleně, parkem Stromovka a zoologickou zahradou. Tatínek byl židovského původu a provozoval sklenářství, maminka vyznávala křesťanství a starala se o rodinný koloniál.

Daniela Winterová podotýká, že její muž byl vychován v obou vírách a později ho zajímaly všechny cesty k Bohu. Byla mu blízká historie staré židovské víry, stejně jako křesťanství, ale i východní spiritualita, například buddhismus. Byl duší mystik. Věřil, že viditelný svět je jen výsekem reality, která nás obklopuje.

Rodiče ho ovlivnili mnohem víc, než si kdo dokáže představit. Maminka byla velkou milovnicí muzeí a členkou Spolku přátel muzeí. Malého Jiřího brala na všechny akce, které spolek pořádal. Díky tomu mohli nahlédnout i do depozitářů a vidět věci, které se běžně nevystavují.

„Když navštívil Náprstkovo muzeum, pochopil, proč sběratelé tyhle věci chtějí mít doma. Chtějí s nimi komunikovat. Tvrdí, že chtějí kompletovat sbírku, ale ve skutečnosti chtějí mít věci doma, aby s nimi mohli mluvit,“ vysvětluje Daniela Winterová.

Jiří Winter to tak skutečně dělal. Rád trávil čas ve svých sbírkách a velmi snadno dokázal poznat, k čemu často neznámé předměty jiných kultur slouží nebo jak jsou staré. Dokázal rozeznat i falzifikát od originálu. Jak? „Na to neměl racionální vysvětlení,“ krčí rameny jeho manželka.

Ve svých sbírkách shromáždil starobylou tvorbu afrických kmenů, Tibetu, Nepálu i Jižní Ameriky. Nešlo o žádné suvenýry pro turisty, ale o původní výrobky staré stovky let. Zejména Orient ho svou košatostí a všemi duchovními směry, které se tam prolínají, velmi bavil.

Jako čtrnáctiletý chlapec se spřátelil s cestovatelem Vojtěchem Albertem Fričem. „Frič byl svérázný a poměrně nesnášenlivý. Moc se s lidmi nestýkal. Jiřího však navzdory jeho mládí přijal. Zatímco po představenstvu Klubu kaktusářů střílel z brokovnice, protože si nepřál být rušen, Jiřího vítal.“

Jeho sbírky tvorby indiánů i antropologické kolekce Jiřího okouzlily. Často ho navštěvoval a jejich cesty rozdělila až druhá světová válka. Po ní se již nestihli setkat. Winter byl roku 1944 uvězněn za držení zbraně a protinacistický odboj, což ho paradoxně zachránilo před deportací do koncentračního tábora. Původně navrhovaný trest smrti mu soudce zmírnil na šest let v nacistické věznici. Díky konci války si odseděl jen rok. Vězení bylo kruté, ale on měl opět štěstí. Velitel věznice hledal malíře a on se přihlásil. Dostal za úkol vymalovat velitelův byt. Osvědčil se a část trestu pak strávil u firmy na výmalbu obytných prostor. Že je jiný malíř než pokojů, nikomu raději nevysvětloval.

Cestovatel Alberto Frič, který dokázal zabít levharta pouhým nožem, se při čištění králikárny škrábl o hřebík, dostal tetanus a zemřel. Winter však po dobrodružném pěším návratu z nacistického vězení část jeho sbírek zachránil. Nyní patří k tomu nejcennějšímu, co za svůj život nashromáždil.

Antropologická sbírka lebek Jiřího Wintera je skutečným unikátem. Vystavena byla letos teprve podruhé, poprvé to bylo na zámku Kozel v roce 2020. Tehdy však řádil covid, a veřejnost tak neměla tolik šancí výstavu navštívit.

K vidění letos byly lebky s trepanacemi ze sbírky Alberta Friče či ty se zraněními z husitských válek. „To jsou většinou lebky křižácké. Tak strašná zranění, jaké způsobovaly husitské zbraně, nikdo jiný nedělal. Jiří získal i lebku z vojenského hrobu římských vojáků ze Slovenska. Voják tam utržil sečnou ránu mečem, která mu rozsekla očnici a zapříčinila zřejmě i to, že přišel o valnou část mozku. Rána však byla jako zázrakem, či spíš možná nějakými bylinami, zhojená.“

Ve Winterově sbírce je zastoupena i lebka určená k výuce frenologie, vědy rozšířené v 19. století. Tato věda tvrdila, že tvar lebky ovlivňuje nadání a inteligenci člověka, stejně jako jeho možnosti. Lebka má označen a popsán každý hrbolek a zónu jako sídlo určité funkce myšlení a vnímání a sloužila jako učební pomůcka. „O jedné z lebek Jiří tvrdil, že patřila členovi družiny knížete Václava,“ upozorňuje Daniela Winterová.

Winterův vážný zájem o antropologii jej dovedl až k profesoru Vlčkovi, který si ho zvolil za svého výtvarného spolupracovníka. V době, kdy neexistovaly počítačové programy, které umí rekonstruovat podobu člověka na základě jeho kosterních pozůstatků, spolu vytvořili řadu portrétů. Výtvarníků, kteří by rozuměli antropologii, nebylo mnoho. Jiří Winter vdechl podobu některým Přemyslovcům nebo Zdislavě z Lemberku.

Roku 1995 měla být svatořečena a tehdejší papež Jan Pavel II. projevil přání vidět, jak asi mohla světice vypadat. Spolu s profesorem Vlčkem se Jiří pustil do pátrání po nejrůznějších materiálech v Jablonném v Podještědí na hradu Lemberk a vytvořil pak antropologickou studii - portrét určený papeži. Delegace duchovních ho pak odvezla do Vatikánu.

„Papež byl portrétem nadšen. Dokonce tak, že nabídl jednomu z duchovních z české delegace, aby odsloužil mši v jeho soukromé kapli, což je výjimečná čest. Rozhodl se Zdislavu svatořečit a čestně portrét této zajímavé a silné ženy Jiřímu zase vrátil. Kreslení i malování Jiřího velmi bavilo. Tvrdil, že dřív kreslil než mluvil, a já tomu věřím. Původně však nechtěl být výtvarník, ale přírodovědec. Představoval si, že bude psát přírodovědecké knihy a ty si bude sám odborně ilustrovat. Povaha vědce a badatele ho do smrti neopustila,“ podotýká Daniela Winterová.

Ačkoli za minulého režimu nemohl cestovat, nestěžoval si. Krátce po roce 1989 se vypravil do Afriky, aby dohnal svůj cestovatelský deficit, a to navzdory nemocem, které ho v té době již sužovaly.

I jeho první námětář, Bedřich Kopecný, byl nadaný všeuměl a bohém, který ve 30. letech minulého století pracoval v bazaru s kuriozitami a orientálními zajímavostmi v pasáži na Karlově náměstí.

Nebyl to jen obchod, byl to i společenský salon a kavárna. Popíjela se tam káva a víno a diskutovalo se. Jiří byl o jedenáct let mladší než Bedřich a do jeho obchodu chodil nábožně naslouchat diskusím. Měli společné zájmy včetně smyslu pro humor. Spřátelili se a po válce se rozhodli nazvat firmou na výrobu kresleného humoru, které po vzoru dobových názvů, jako byla Masna, Obuna, Narpa, dali název Neprakta.

Vytvořili uměleckou dvojici. Bedřich byl též výtvarně nadaný, a tak se chvíli dohadovali, kdo bude dělat náměty a kdo kreslit. Nakonec usoudili, že klidnější a spořádanější Jiří bude sedět doma a kreslit a Bedřich bude v malostranských hospůdkách sbírat náměty ke vtipům. Fungovalo to dobře. Než Bedřich v roce 1972 předčasně zemřel, vytvořili na deset tisíc vtipů. Do konce života nakreslil Jiří Winter vtipů celkem třicet pět tisíc.

Bedřicha Kopecného vystřídal počátkem 70. let Miloslav Švandrlík, se kterým Neprakta spolupracoval od roku 1960, kdy oba vyhráli první cenu na festivalu Haškova Lipnice. Winter za výtvarnou tvorbu, Švandrlík za literaturu. Později proslul zejména jako autor satirického románu Černí baroni.

Tou knihou si vysloužil nepřízeň komunistického režimu a publikovat mohl nějakou dobu jen ve spolupráci s Jiřím Winterem Nepraktou v humoristickém týdeníku Dikobraz.

„Jeho šéfredaktor Jindřich Bešta uměl vycházet jak se svým vydavatelem, což byl Ústřední výbor KSČ, tak se svými autory. Byl pragmatik a chtěl, aby se časopis prodával. Za vtipy, co pranýřovaly kapitalismus, sice byly dvojnásobné honoráře, ale ty on po Nepraktovi nikdy nechtěl. Na to mám své vlastní svině, řekl mu jednou v důvěrné chvilce nad lahvičkou koňaku,“ uvádí Daniela Winterová a dodává, že Jiří si spolupráci s Miloslavem Švandrlíkem prosadil.

„Prohlásil, že je na něj zvyklý a s nikým jiným dělat nechce. Lidé měli jeho obrázky rádi, a tak i přes to, že soudruzi Černé barony Švandrlíkovi nikdy neodpustili, v Dikobrazu to šlo. Nebýt obchodně zdatného Neprakty, asi bychom oba umřeli hlady, prohlásil Miloslav Švandrlík.“ Spisovatel zemřel v roce 2009, dva roky před kreslířem Winterem.

Švandrlík o Winterovi často psal ve svých humoristických povídkách. „Popisoval třeba vilu plnou haraburdí, které by ze slušných domácností vyhazovali,“ upřesňuje Daniela Winterová. S humorem tvrdí, že její manžel získal část svých sbírek od těch sběratelů, kteří se oženili, a jejich manželky prohlásily, že s takovým harampádím bydlet nebudou.

„On totiž sbíral opravdu všechno. O našich prvních společných Vánocích jsem od něj dostala pazourkový nůž. Velmi jsem litovala všechny ženy, co dostaly obyčejné věci jako například zlaté prsteny.“

Paní Daniele, která byla o čtyři desetiletí mladší než její manžel, jeho rozsáhlé, nijak netříděné sbírky, protože umělec díky své fotografické paměti vždy věděl, kde co najde, nevadily. Vyrostla totiž v obdobném prostředí. Její otec, kunsthistorik a zakladatel Západočeské galerie v Plzni Oldřich Kuba, byl rovněž zaníceným sběratelem a obdivovatelem uměleckých artefaktů.

„Když někdy v polovině sedmdesátých let uspořádal Jiřímu výstavu kreseb, okamžitě našli společnou řeč a spřátelili se. Jiří Winter nás začal často navštěvovat, i se svou třetí manželkou Jiřinkou.“ Daniele tehdy bylo třináct let a velmi se ve společnosti styděla. „Obzvlášť před některými dámami. Paní Jiřinka Winterová ale byla tak milá a laskavá, že jsem své rozpaky mohla v klidu odložit,“ vzpomíná.

Winter byl se svou třetí manželkou šťastně ženat třicet let, a když v roce 2002 zemřela, těžce to nesl. „Lehl si do postele a prohlásil, že chce umřít taky. Cítil se sám a byl sám. Děti neměl a o rodinu přišel za války v koncentračním táboře. I já jsem se cítila sama. Velmi mi chyběl otec, který dva roky předtím také zemřel. Jiří mi ho připomínal. Svými sbírkami, ale i výrazy, vzdělaností. Starala jsem se o něj a nakonec jsme se rozhodli, že bude nejlepší, když se z nás stane rodina. Necelý rok po smrti Jiřinky jsme se vzali. Jiří věděl, že jsem od otce vycepovaná. Nic mu nevyhodím a budu krmit zatoulané kočky a ježky stejně jako on.“

Život Jiřího Wintera nebyl skoupý na dramatické události. Nejenže byl jako velmi mladý roku 1944 uvězněn za protinacistický odboj, ale později, na počátku 60. let, byl i falešně obviněn z vraždy lovce nacistů, který po nich pátral v Praze a byl nalezen mrtev na Střeleckém ostrově.

„Z vyprávění vím, že pro Jiřího si tehdy přišli pánové v dlouhých kabátech a prohlásili, že od svého informátora přesně vědí, že to on spáchal vraždu. Tehdy ještě mohli lidé zmizet beze stopy, a situace tedy byla velmi vážná. Nepomohlo Jiřího zaklínání, že by s radostí lovci nacistů pomohl, neboť ztratil rodinu ve spalovnách v Osvětimi. Tehdy ho skutečně zachvátil strach. Po třech dnech ho bez omluvy či vysvětlení propustili. Asi jim jiný informátor dal nový tip.“

Věznění za protinacistický odboj bylo pro dvacetiletého mladíka také těžkou zkouškou.

„Výslechy byly kruté, ale vězně psychicky deptalo i to, že ztráceli pojem o čase. Nevěděli, zda je pondělí či úterý a jaký je měsíc. Vždy když někdo na celu přibyl, prosili ho o informace, jaký je den, a taky aby vyprávěl něco o svém životě. Jednou byl do Jiřího cely přiveden jakýsi sedlák, zhruba padesátiletý. Vyprávěl o svém životě asi dvě hodiny a pak už neměl co říct. To se zdálo Jiřímu smutné. Panebože dej, ať nežiju život, který se dá odvyprávět ve dvou hodinách, modlil se. No, a někdo nahoře ho zřejmě vyslyšel.“

Kromě mnoha kreseb a maleb navrhl i řadu společenských her a také hračky pro děti. Své nikdy neměl, ačkoli byl čtyřikrát ženat. Jeho první ženou byla Zdena Winterová, s níž se rozvedl kvůli Gertrudě Schwabové.

„Byla to velmi zvláštní žena. Když si s ženatým Jiřím něco začala, nastěhovala se okamžitě do bytu, kde žil se svou manželkou Zdenou. Toto podivné soužití nemělo dlouhého trvání a Gertruda dosáhla svého, tedy rozvodu a brzké svatby,“ vypráví paní Daniela.

Dodává, že její muž žil dlouho v domnění, že na něj první manželka Zdena donášela StB. „Při jednom z výslechů, kdy ho přemlouvali ke spolupráci, mu to prozradil jeden z vyšetřovatelů. Věděl o něm mnoho podrobností ze soukromého života. Donáší na vás vaše žena, ucedil a Jiřího nenapadlo, že by to mohla být jeho krásná blondýna, která pracovala na americké ambasádě jako tlumočnice. Když jsem však šla nahlédnout do spisů StB, našla jsem ji tam,“ tvrdí Daniela Winterová. Kuriózně i slavný karikaturista také čelil obvinění ze spolupráce s StB, které však vyvrátil a soud to potvrdil.

Nicméně v roce 1967 mu krásná Gertruda upláchla se slavným anglickým fotbalistou Stanleyem Matthewsem.

„Jeho fotbalový tým přijel na turné do Československa, a aby nebylo ubytování neosobní, bydleli britští fotbalisté v českých rodinách. Po týdnu se kapitán anglické fotbalové reprezentace vracel domů i s blonďatou Gertrudou, která si změnila jméno na exoticky znějící Míla. Matthews se kvůli ní rozvedl a Gertrudu si vzal. Jiří na ni nevzpomínal ve zlém, ale když pláchla, ulevilo se mu. Se třetí manželkou Jiřinkou žil pak šťastně celých třicet let,“ podotýká Daniela Winterová, která prozradila i to, kdy jí kreslíř nabídl sňatek.

„Bylo to koncem roku 2002, byl večer, pili jsme víno a povídali si o vodnících. Neznám jiného muže, s kým by šlo si povídat o vodnících. Jiří se mě v žertu zeptal, jestli vím, jak vypadá japonský vodník. Odpověděla jsem, že vypadá jako želvička, protože má na zádech krunýř, a jmenuje se Kappa. V jezerech pod vodou žije v podvodních vesnicích, kde místo rýže pěstuje vodní řasy. Japonští vodníci mají své domečky a žijí v rodinách, dočista jako lidé. Jiří z toho byl ohromen. Prohlásil, že jinou takovou ženu by již nepotkal, a požádal mě o ruku.“

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nepraktův erotický depozitář - Ladislav Bezděk, Svlékněte se, prosím! - Jiří Winter Neprakta, Jiří Noha