Jihočech Kudlička: první vzduchoplavec?

Tak si představoval překonání zemské tíže prvním člověkem spisovatel Václav Parýzek v románu Kacíř na křídlech. Popisuje v něm život jihočeského nevolníka Víta Fučíka, který se prý vznesl několik měsíců, možná i let před 21. listopadem 1783, kdy v Paříži vypustili první balon s lidskou posádkou bratři Montgolfierové.

Létal doopravdy, nebo ne? To se po vzniku Československé republiky pokoušeli zjistit vojenští letci i novináři. Přímý důkaz by Čechům přinesl vzduchoplavecké prvenství! Nejstarší zmínku o jihočeském vzduchoplavci našli v pátém svazku 1. ročníku Mysliveckých zábav z roku 1861. Národní buditel a vydavatel časopisu František Špatný tehdy sepsal vzpomínky svého pětaosmdesátiletého otce Václava Špatného.

„Můj otec… v Skočicích u Vodňan bydlící, mně vypravoval, že žil před mnoha lety na samotě Klůs… na bývalém panství Libějickém člověk, jménem Vít Fučík, kterého okolní lid Kudličkou jmenoval… Byv již asi 50 let stár, zhotovil si křídla, přivázal je na sebe a vylezl na střechu své chalupy. Pak roztáhl křídla, pustil se do povětří a lítal,“ otiskl Špatný ve svých listech.

Tehdy zpráva zapadla a trvalo několik desítek let, než se ke Kudličkovi badatelé vrátili. Ale popořádku.

V létě 1920 trávil v Týně nad Vltavou dovolenou kapitán Antonín Mašek, sloužící u pražského leteckého sboru. Zaslechl pověst o místním vzduchoplavci a zbystřil: Co když opravdu létal dřív než Montgolfierové? Nadšený kapitán se za pomoci místního okresního hejtmana Antona Böhma pustil do pátrání. Vyptával se pamětníků, navštívil samotu poblíž vesnice Strpí, kde Fučík žil, i jeho pravnuka.

„Můj pradědeček, který se jmenoval Fučík a jehož jsem já potomkem z páté generace, dle sdělení, které se zachovává v naší rodině, vskutku létal. Jeho letadlo pozůstávalo z mohutných plechových křídel, která spojena byla se zvláštním oblekem, jenž byl pošit celý velkými měchýři. Křídla uváděl v pohyb rukama… podnikal vzlety buď z rybniční hrázky, která od stavení ve vzdálenosti 50 kroků se nalézá, aneb z mohutné sosny k tomu účelu upravené a též nedaleko stavení stojící,“ vyprávěl mu sedmapadesátiletý strpský starousedlík Josef Straka.

Fučíkova křídla prý vypadala následovně: do plechové kostry letek navrtal otvory, v nich upevnil husí brky. Křídla pak spojil koženým postrojem, jakousi kazajkou. A na ni upevnil vepřové měchýře naplněné bahenním plynem z okolních mokřadů, které ho nadnášely.

„Pokládaje toto sdělení za dosti důležité, oznamuji to velitelství leteckého odboru a prosím, aby v dohodě s 13. oddělením zařídilo další kroky, aby celá věc byla vyšetřena. Podotýkám k tomu, že Fučík by byl o dvacet roků předstihl vynálezce balonu, francouzské bratry Montgolfiery, a o 150 let první konstruktéry letadel vůbec,“ napsal Mašek v dopisu adresovaném ministerstvu národní obrany. Tam se chopil aktivity major Václav Rypl a ministerstvo spolu s Historickým ústavem vojenským podniklo velké šetření.

Časem badatelé zjistili spoustu faktů: Že se Vít Fučík narodil 3. června 1733 ve Vitějovicích. Že začínal jako pasák a pomocný lesní dělník a později pracoval jako hajný. Že koupil chalupu na Klůsu. Že zemřel 29. října 1804 ve věku 71 let na tuberkulózu a byl pochován na hřbitově u kostela sv. Štěpána na Bílé Hůrce.

Ještě víc se vyprávělo mezi lidmi. Drobný Vít prý vážil sotva padesát kilo, byl však velký pracant, zručný řezbář, truhlář i mechanik. Vysloužil si přezdívku Kudlička, protože s sebou všude nosil nožík, a často ho bylo vidět, jak jím dovedně zpracovává dřevěný špalík.

„Má žena Aloisie Pytlíková, rozená Skalická, mi sděluje, že její praděd Jan Skalický, jenž byl vodňanským purkmistrem od roku 1823 až do roku 1837, jí (dětem) vypravoval, že jakýsi švec ze Strpy rybník strpský přelétával křídly, samým jím vyhotovenými, že k tomu letu z městce Vodňan velké množství lidí přihlíželo,“ sdělil Ryplovi ředitel vodňanské školy Josef Pytlík.

Pověsti o létání „štrbského občana“ potvrdilo několik starousedlíků. Dodali také nejtrhy různější podrobnosti předávané ústně v jejich rodinách. Jak píše Václav Rypl v knize Z dějin naší vzduchoplavby, Kudlička údajně poprvé vyletěl ze své samoty nad nedaleký Strpský rybník, nemohl však „vystačiti s dechem a musil se spustiti na zem nad okrajem rybníka, aby se neutopil“.

Časem vylepšil křídla natolik, že létal na do pět kilometrů vzdálených Vodňan. Zdejší Žid Izák Arnšteiner pamatoval ze svého dětství vyprávění o muži, který v předvečer sabatu 19. září 1783 nouzově přistál na okně vodňanské synagogy.

„Posel z nebes“ přítomné věřící řádně vyděsil. Nakonec však převládlo přesvědčení, že jsou svědky příchodu očekávaného Mesiáše, a bohatě ho obdarovali. Od té doby mu kamarádi přezdívali Zlatý ptáček…

Občas však křídla selhala. Když chtěl Kudlička zaletět až do Písku, vyprchal mu cestou plyn z měchýřů a musel nouzově přistát u vesnice Selibova. Při jiném letu do Vodňan ho strhla bouřka na hráz rybníka Černoháje. „Zde upadl na veliký hrázní kámen a těžce se poranil na prsou. Pravděpodobně si polámal kosti a létat úplně přestal,“ vyprávěl pravnuk Josef.

Letec se z utržených zranění dlouho léčil. A pan farář z kostela svatého Štěpána na Bílé Hůrce mu také řádně vyčinil, že pánaboha pokouší: Kdyby bůh chtěl, aby člověk létal, dal by mu křídla! A tak truhlář ta svá rozstříhal, vyrobil z nich krucifixy a rozvěsil je po okolních stromech na důkaz pokání… Snít však nepřestal.

„Velešlechetní, ctihodní a učení, obzvláště milí páni a přátelé!“ oslovuje prácheňský hejtman Lorenz von Gamsenberg dne 12. srpna 1780 písecké radní a žádá, aby Josef Riedl a Jiří Kozlík z Vodňan, Josef Štika, Vojtěch Krump a Vít Fučík z panství Libějovice byli dopraveni k píseckému hrdelnímu soudu „skrze zavedené vyšetřování spoluúčasti na modlitbách ku sv. Koruně či Krištofovi“.

Úsloví „modliti se ke sv. Kryštofu“ lze vyložit jako eufemistické označení čarování či kacířství. „O Fučíkovi kolovaly pověsti, že dokáže pomocí zvláštního zařízení létat. A něco takového bylo samozřejmě možné pouze za pomoci nadpřirozených bytostí,“ domnívá se Jan Bauer v knize Bílá místa českých dějin.

Existuje však i jednodušší vysvětlení. Sv. Kryštof a sv. Koruna (neboli sv. Corona, mučednice ze 2. století) byli oblíbenými patrony hledačů pokladů. A zakázané „modlitby“, přesněji řečeno zaříkávání, měly lidem pomoci s pátráním po bohatství skrytém v zemi. Možná si tedy Kudlička, nudící se po vynuceném ukončení aviatických pokusů, našel méně nebezpečného koníčka…

Ať už tak, nebo tak, jisté je, že hrozivě znějící obvinění nedopadlo tragicky. Od dob řádění inkvizičních tribunálů uplynulo sto let. Doba se změnila. Za osvícenských reforem byla podobná magie považovaná spíš za pokus o podvod než za herezi, a tak mohl truhlář na své samotě v Klůsu v klidu prožít ještě skoro čtvrt století.

Ať se prvorepublikoví historikové snažili, jak chtěli, doklad, že Vít Fučík skutečně létal, nenašli.

„Létání by muselo zanechat stopu v hlášení úředníků či v zápisech církevní správy,“ podotýká pedagog FAMU Jiří Dufek, který o jihočeském aviatikovi připravuje knihu.

Sdílí proto názor někdejšího vrchního archiváře schwarzenberského archivu Antonína Markuse, který v roce 1922 napsal: „Mám za to, že Fučík snad lítat chtěl a nějaké létadlo si sestrojil, dělal pokusy – přirozeně s nezdarem – a při tom se potloukl. Kdyby se mu podařilo vskutku vykonati takové lety do Vodňan, Písku atd., pokládám za vyloučeno, aby se nám v našich archivech nebylo ničeho dochovalo.“

Ostatně fyzikální zákony svědčí proti Kudličkovi. Bahenní plyn metan (CH4), zvaný též „duše utopených“, je sice lehčí než vzduch, ale… Jak spočítal inženýr Jan M. Raab už v roce 1940, metan má vznosnost 0,57 kilogramu na krychlový metr, takže by Vít Fučík potřeboval téměř 20 000 měchýřů, aby se vznesl. Fungovalo by to ovšem jen v případě, že by nic nevážily. Při průměrné váze 55 gramů na kus by měchýř naplněný metanem nenadzvedl ani sám sebe. Vzduchoplavba tedy nepřichází v úvahu.

Samotná lidská síla prostě ke vzletu nestačí. Křídla poháněná máváním rukou by musela mít podle Raabových výpočtů rozpětí 15 metrů a nosnou plochu asi 20 metrů čtverečních. A aby se s nimi dalo létat, musela by být lidská kostra uspořádaná podobně jako ptačí: obrovské, nadměrně vyvinuté horní končetiny, zakrnělé dolní. A kosti by musely být duté kvůli odlehčení.

Ale co třeba závěsný kluzák? Na Vodňansku vanou většinou západovýchodní větry a Vodňany leží východně od Klůsu. Mohl se truhlář vznést proti větru, který mu v kombinaci s nízkou váhou umožňoval plachtění?

Bohuslav Trnka, autor knihy Zlatý ptáček, nebo kacíř na křídlech, se domnívá, že ano. „Konstrukce měla podobu drakovitého závěsného kluzáku, který se za silnějšího větru sám udržel ve vzduchu, přivázán nebo přidržován pomocníky, a po uvolnění se s pilotem klouzavým letem snášel k zemi,“ píše.

Tuto hypotézu by mohl potvrzovat rukopis Antona Böhma, zachovaný v Leteckém archivu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích. „Když (Fučík) zestárl, udělali dle jeho návodu příbuzní, zeťové Vavřinec Straka a Matěj Hraba nový stroj… Tentokrát přivázali létadlo provazem, aby nemohlo daleko odletěti,“ píše v něm.

Pokusu prý přihlíželi schwarzenberští úředníci z Libějovic a dle pana Straky i „nějací profesoři z Prahy“. Synovi jednoho z úředníků se sice údajně podařilo vzlétnout, ale krátce nato se zřítil a křídla zničil.

„V ploché krajině mezi rybníky by nedokázali plachtit ani dnešní rogalisté, jedině snad, kdyby je roztáhlo auto,“ dodává Jiří Dufek. Dokládá to zápisem v Reitingerově kronice z 19. století.

Podle něj vymámilo v roce 1820 několik vodňanských mladíků ze svých otců „čtyřicet zlatých šajnů, nakoupili v Budějovicích ocelová péra, husí perutě, měchýře, špagáty a plátno dykytu a v naději, že předváděním létání zbohatnou, se vypravili za domkářem řečeným Kudlička (což musel být jeho zeť či vnuk, protože Vít už byl šestnáct let po smrti), který se kdysi pokusil létat a spadl do rybníka. Svojí učeností hodlali jeho chyby napravit, postavili perutě a jeden z nich s půdy seskočil a ruku si z ramene vyrazil.“ Bylo po létání.

Nepodařilo by se aspoň najít poškozená Kudličkova křídla? Jejich zbytky prý ještě dlouhá léta ležely na půdě samoty Klůs. Až – podle vyprávění Josefa Straky – přišel roku 1860 „jeden učený pán z Prahy a odnesl je s sebou“. Zmínka by mohla odkazovat na asistenta pražské polytechniky Václava Kadeřávka, případně na jeho nadřízeného profesora Českého polytechnického ústavu Václava Zengera.

Kadeřávek sestrojil v 60. letech model ornitoptéry, letounu s pohyblivými křídly. Nazval ho optimisticky Samolet český. „Tímto letadlem učinil vskutku i dvé pokusův, a to prvý na dvoře pivovaru ‚u Voštěpů, jehož sládek p. Jednorožec náležel mezi přední jeho příznivce, a druhý u přítomnosti několika svých přátel na rovině letenské u Prahy. Přístroj zmítal sebou sice po způsobu ptáka, který, jsa smrtelně raněn, marně usiluje uniknouti svým pronásledovatelům, ale do výše se nevznesl,“ popisuje Ottův slovník naučný pod heslem Samolet.

Inspirovala snad mladého asistenta polytechniky Kudličkova křídla? Pak bychom je mohli najít v některém z muzejních depozitářů! „Prošla jsem celou kartotéku polytechnického ústavu, ale bohužel jsem nenarazila na samolet ani na Václava Kadeřávka. Jsou tam pouze dokumenty k profesní kariéře Václava Zengera,“ sdělila Magazínu Kamila Mádrová z Archivu ČVUT.

Podobně jsme dopadli i v Archivu Národního technického muzea. „Já jsem se pokusil pátrat v záznamech přírůstků do sbírek Národního muzea i na zámku Ohrada u Hluboké, kde kníže Schwarzenberg založil v roce 1842 lovecké muzeum existující dodnes, ale marně,“ uzavírá Jiří Dufek.

Škoda krásného snu? Vůbec ne! Trvalo sice dalších sto let, než Němec Karl Lilienthal dokázal úspěšné vzlétnout s ovladatelnými kluzáky, snílek Kudlička však neriskoval zbytečně. Svými zlámanými žebry ukázal slepou cestu vývoje aviatiky. I díky němu se metodou pokusů a omylů lidstvo nakonec dopracovalo k letadlu těžšímu než vzduch.