Jaroslav Ježek: Životní cesta slavného Ježury byla lemována mnoha těžkostmi

Dosvědčuje to i příhoda z počátku třicátých let 20. století. Tehdy se svým nejlepším přítelem Vítězslavem Nezvalem podnikal pravidelně tahy noční Prahou do nejrůznějších barů a kaváren. Zvlášť si oblíbili bar Trocadero, zvaný Trokáč, v Náplavní ulici. Ten navštěvovali skoro denně. Střídavě tam hráli na klavír, improvizovali a vesele se bavili.

Brzy si všimli, že počet hostů díky jejich vystoupení narůstá, a tak „promluvili s majitelem, dohodli se s ním o výhodách a počali pak plně využívat svého postavení, vždyť jejich přítomnost přinášela šéfu Trocadera velký zisk“. (vzpomínka Jiřího Svobody). Své si „odpíjeli a odjídali“.

Za čas se to majiteli zdálo příliš a požádal oba přátele, aby změnili lokál. Ti vyhověli – a bar zůstal poloprázdný.

„Až jednoho dne Nezval se smíchem mi vypravoval o dopisu majitele, v němž je prosí, aby k němu chodili dál za dřívějších podmínek. Ochotně se vrátili,“ líčil Svoboda. Bodejť by ne – čekaly je plné skleničky a něco na zub. V roce 1931 právě v hlavní místnosti Trocadera s kanapíčky zazněl poprvé slavný Bugatti step.

Sudičky Jaroslavu Ježkovi nadělily velký talent a zároveň hromadu těžkostí. (Vynikajícím způsobem jeho život zdokumentovala výstava Jaroslav Ježek, kterou v dubnu 2001 připravila Jazzová sekce – Artfórum v Pálffyho paláci. Scénář pro ni vypracoval předseda sekce Karel Srp.)

Narodil se 25. září 1906 na Žižkově jako syn krejčího Adolfa Ježka a Františky Ježkové. Měl prý nádherné, jasně modré oči. Matka si ale brzy všimla, že na pravém oku se dítěti vytvořila malá tečka. A také zjistila, že se chlapeček rád dívá přímo do prudkého světla, nemrká a vše, co si chce prohlédnout, strká těsně k obličeji.

Jaroslavovi byl rok, když se odhodlala jít s ním na oční kliniku profesora Deyla. A prokázalo se skoro neuvěřitelné – dítě mělo na pravém oku šedý zákal. Oko sice lékaři operovali, z neznámých důvodů se ale zákrok nezdařil. Pravé oko zůstalo slepé. A k dovršení všeho zákal postihl i oko levé. Rodiče tentokrát s operací nesouhlasili.

Říkali si, že Jaroslav sice uvidí prachmizerně, ale nezůstane úplně slepý. Ještě jedna zlomyslnost osudu chlapce poznamenala – po spále dostal hnisavý zánět obou uší. Výsledkem se stala nedoslýchavost. A to nikdo netušil, že má jednu zakrnělou ledvinu, druhou zbytnělou a vysoký tlak.

To se projevilo později. Přes to všechno byl Ježek veselý, optimistický kluk. Od dětství miloval hudbu. Otec ho dal do Hradčanského ústavu pro léčení a výchovu slepých. Pobyl tam od září roku 1914 do roku 1921. A mnohé se naučil.

„Služební personál měl přísně zakázáno mluvit s chovanci a chovankami a jakkoli s nimi udržovat styky. Zásilky z domova se vždy kvalifikovaly jako nespokojenost s ústavní péčí. Mezi mládeží a řádovými sestrami zuřil tichý a neúprosný boj,“ charakterizoval ústav pro slepce nevidomý učitel hudby Josef Škoda, který navštěvoval ústav spolu s Ježkem. Škola byla dvojjazyčná, jeden týden se učilo německy, druhý česky. Řádové sestry, které ústav vedly, se chovaly jako přísný generál s neosobním přístupem.

Ježkovi se u nich nelíbilo, i když se v ústavu učil číst hmatem, hrát na klavír, klarinet, kytaru a violoncello. Internát chlapci připadal jako šatlava. Vytvořil si v něm ale svůj vlastní svět, nepodřizoval se příkazům a nezáleželo mu na tom, co si o něm kdo myslí. Ulevilo se mu, když se v roce 1921 s ústavem rozloučil. Tehdy se s rodiči přestěhoval do Kaprovy ulice číslo 10. Začal navštěvovat soukromou hudební školu a o tři roky později vstoupil na konzervatoř na klavírní a kompoziční oddělení. A skládal.

Nezvalovi zahrál a zazpíval jeho Blues z pantomimy a každému rád na potkání zaimprovizoval. Jeho talentu si všiml i E. F. Burian – nabídl mu proto angažmá. Tak Ježek nastoupil svou hvězdnou dráhu veřejných vystoupení, která jej později svedla dohromady s Voskovcem a Werichem. V roce 1927 podepsal smlouvu s Osvobozeným divadlem a začal spolupracovat s Devětsilem. A našel si čas i na zábavu.

Vítězslav Nezval vzpomínal, jak seznámil své přátele s Ježkem: „Tentokrát jsme nechali hráti hlavně Ježka, a to velice rytmickou Bugattku, při jejímž přednesu mně Ježek rozladil piano. Večer jsme na chvíli zmizeli a přinesli z restaurantu Savoye větší množství vína. Ježek tentokráte pil neobyčejně mnoho a po hodině veselí upadl do melancholie, která měla tentokrát velmi zvláštní ráz. Jaroslav Ježek prohlásil, že nepřežije Mozartův věk, a také jej nepřežil.“

Tak melancholický býval ale málokdy. I když se nerad seznamoval s novými lidmi, přátel si vážil. Sblížil se s umělci kolem Mánesa. Adolf Hoffmeister vzpomínal na jeho veselí a radostné přípitky v hostincích. S „Mánesáky“ se také vydal na výlet do vagonové kolonie na řece Malši: „Tady vyhrával Ježek svá tmavomodrá blues. Tady hořel táborák přátelství na samé hranici české země. Tady nás učil Ježek Kdož jsú boží bojovníci ve svátek mistra Jana Husa u obrovského ohně, tak vysoko šlehajícího, že přijeli hasiči až z Pořešína.“

Oblíbili si ho nejen muži, ale i ženy.

„Jaroslav Ježek v době úspěchů dobře vypadal. Měl snědou pleť, trochu do olivova, tmavé vlasy, které se kovově leskly, šatil se pečlivě a věnoval svému zevnějšku značnou pozornost,“ napsal o Ježkovi Václav Holzknecht. Měl nesporně osobní půvab. Z žen si mohl vybírat, vyhledával půvabné, mladé přítelkyně, ale žádný hluboký román neprožil.

Rozcházel se i scházel s přítelkyněmi velmi snadno. Stálou partnerku vlastně nepotřeboval. Po otcově smrti se mu zcela věnovala maminka a sestra Jarmila. Maminku zlobilo, že je Jaroslav celé noci pryč, a bála se o jeho zdraví. Ježek na ní lpěl celou svou bytostí. Poslouchal ji jako dítě.

Každý večer musel „vypít sklenici mléka pro zdraví“, a i když to nenáviděl, mléko poslušně vyzunkl. Postupem času byl stále známější – působil jako skladatel, dramaturg a dirigent Osvobozeného divadla v Praze. Některé jeho písně jsou dodnes populární – Hej rup, Nebe na zemi, Proti větru – stejně jako klavírní díla – Etuda, Sonáta, Rapsódie, Bugatti step. Mnichov 1938 všechno přerušil.

V květnu 1938 podepsal Jaroslav Ježek spolu s dalšími levými intelektuály Manifest představitelů československého kulturního života na obranu země. Nebylo to nic platné. Už 9. listopadu 1938 na návrh policejního ředitelství v Praze odňali Voskovci a Werichovi divadelní koncese pro Osvobozené divadlo.

A to s odůvodněním, že divadlo „sloužilo po celou řadu posledních let politickým cílům krajní levice a že Voskovec a Werich exponovali se značně v řadách tzv. levých intelektuálů“. Ježka přepadl smutek a cítil se rozpolceně. V listopadu roku 1938 řekl Jiřímu Traxlerovi, že po Novém roce odjede do Ameriky. Rozloučil se s ním slovy: „Tak se tady, kluci, držte.“ Do emigrace odjel spolu s Werichem 9. ledna 1939.

V New Yorku je tamní Češi přivítali s nadšením. Však také hned začali pro krajany organizovat vystoupení. Ježek si New York zamiloval, ale s americkým způsobem života se nikdy nesblížil. Bránila mu v tom i neznalost řeči.

Podle Jana Wericha se Ježurovi, jak přezdívali Ježkovi, stýskalo. Po mamince, po kamarádech, po Praze, po slávě. Navíc se necítil zdravotně dobře. O New Yorku napsal Adolfu Hoffmeisterovi v květnu 1941, že jej má rád, ale „je tam votrava, že je jich tam trochu moc a že tam jeden druhého nemá rád“.

Jednou dokonce v noci podle Václava Holzknechta udělal Voskovci a Werichovi hrozný výstup. Strašlivě se opil, vyběhl na ulici do plného provozu a s křikem „Unesli jste mě!“ kličkoval mezi auty. Nakonec se jej přátelům podařilo chytit. New York pro něj nebylo to pravé ořechové. A nepřidalo mu to na zdraví.

„Mám obavy, že je něco špatného s těma mejma ledvinama. U jednoho urologa jsem byl, on mně dělal pět Roentgenovejch obrázků, ale donutil mě tam, abych se podrobil i cystoskopii (vyšetření, které umožňuje pozorovat vzhled močových cest), kterážto záležitost je opravdu velmi nepříjemná a hodně bolestivá,“ psal Ježek Zdeně Werichové 27. února 1941. Vyšetření nakonec dopadlo dobře.

Musel ovšem držet dietu. Měl zakázanou whisky a víno, „ale pivo směl píti klidně a jak chtěl“. Někdy ale trpěl motolicí. Psal v březnu 1940 Voskovci a Werichovi, že šel po ulici k domovu, „a najednou se mu zdálo, že musí upadnout. Praštil sebou a výsledek byl – obě kolena rozbitá a také ruce zabolely. Hmotná škoda: jedny černé kalhoty“.

A dodal: „Zmiňuju se o tomto nezvyklém případě, protože chci udělat radost jednomu volovi, který si v tom zvlášť libuje.“ Mínil tím Jiřího Voskovce, který pády a neštěstí svých přátel miloval. V dopisech Voskovci a Werichovi je Ježek oslovoval Moji Volové a podepisoval se jistý Vůl.

Přes své stesky v USA získal někoho, kdo jej potěšil – přítelkyni Frances Bečákovou, která emigrovala do Ameriky ze Slovácka.

Frances, hospodyni v jedné židovské rodině, poznal Ježek v Dělnickém domě v Chicagu. Nastěhovala se k němu a začala o Ježuru pečovat. Bydleli spolu na břehu řeky Hudson spokojeně. Frances o tom později napsala: „Přepych jsme žádný neměli, ale chudoba to také nebyla. Chodila jsem do práce a vždycky jsem hleděla, aby měl všechno, co potřebuje. Někdy dostal chuť na topinky, a když jsem v české čtvrti obstarala husí sádlo – což je v Americe vzácností –, měl radost jako malé dítě.“

Jejich soužití netrvalo dlouho. Ježek byl stále unavený, potil se. Přestávaly mu pracovat ledviny. Koncem prosince 1941 jej museli převézt do nemocnice Cornellovy univerzity v New Yorku. Dne 22. prosince mu tam začali proti bolestem podávat morfium. A den po Štědrém dni oslepl.

Frances si vzal na smrtelné posteli 29. prosince. Překvapivě svatbu tajil. Den předtím oznamoval, že „není ženatej, ale stará se o něj jedna dívka, a to už taky potřeboval jako sůl“. Zemřel v nemocnici 1. ledna 1942. Měl slavný pohřeb, jeho rakev vystavili v tělocvičně Dělnického domu na 72. ulici. A nakonec se přece jen vrátil domů – 5. ledna 1947 uložili jeho urnu do rodinného hrobu v Praze na Olšanech. Smuteční projev četl Jiří Voskovec.

A domů se vrátila i Frances Ježková. Zemřela zde 15. srpna 1986 ve věku 86 let.