Jan Zajíc nebyl pochodní číslo 2, bylo jich víc

Zajíc se upálil 25. února 1969, což bylo datum symbolické hned ze dvou důvodů. Bylo to přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha a byl to den, na který připadalo výročí tzv. Vítězného února 1948, jak se označovalo převzetí moci komunisty. Zajíc byl frustrován, že Palachův čin neprobudil společnost a normalizace postupovala.

Osmnáctiletý student šumperské železniční průmyslovky odjel 25. února do Prahy a kolem půl druhé se v průjezdu domu na Václavském náměstí polil benzínovým čističem skvrn a zapálil se. Uhořel na schodech.

Zajíc se obvykle označuje za Pochodeň číslo 2, i když se už 20. ledna 1969 v Plzni upálil Josef Hlavatý, jak připomíná historik Petr Blažek: „Následovníků nakonec bylo docela hodně. Během zhruba tří měsíců bylo okolo třiceti lidí, kteří se zapálili v Československu. Ovšem politická motivace, když to prodloužíme do října 1969, je asi u sedmi případů, které bych označil vyloženě za následovníky Jana Palacha, byť u některých motivace nebyla čistě politická. Míchaly se do ní také různé osobní důvody a rodinné problémy.“

„Takový byl hned první případ Josefa Hlavatého v Plzni, který měl velké problémy s alkoholem, byl krátce po rozvodu, který nedopadl dobře,“ pokračoval Blažek. „Zároveň to byl člověk, který několik dní strávil v srpnu 1968 u plzeňského rozhlasu, protože podobně jako v Praze se bojovalo o rozhlas také v Plzni. Byl to člověk, který byl zasažen Pražským jarem. I když u něj najdeme tragické osobní důvody, víme ze svědectví lékaře, že když ho přivezli do nemocnice, prohlásil, že to udělal kvůli Rusům,“ vysvětlil historik.

Blažek přesto chápe, že se Zajíc označuje za pochodeň číslo 2. Označoval se za ni sám. Důvodů však bylo více, dodal historik. „Byl to taky Jan a mimořádné je jeho prohlášení, kde říká, že je potřeba se postavit proti zlu, protože když to neuděláte, tak za chvilku vám stoupne voda nad hlavu a už je jedno, co budete dělat, protože už tu možnost mít nebudete. Takové obraty jsou u osmnáctiletého mladíka mimořádné,“ sdělil Blažek.

Blažek připomněl, že Palach nebyl první ani v sovětském bloku: „Před ním bylo hned několik osob, které použily tuto radikální formu protestu. První případ se odehrál v Moskvě v roce 1966. Sedmadvacetiletý Ukrajinec, který měl velké problémy v práci a měl psychické problémy, nakonec řešil situaci tím, že se upálil přímo před hlavní budovou KGB, proslulé Lubjanky, kterou prošlo v dobách Sovětského svazu mnoho a mnoho politických vězňů i z Československa.“

Ředitel muzea paměti 20. století pokračoval ve výčtu: „Další známé případy jsou z Moskvy a Kyjeva. Tam se zapálil 5. listopadu 1968 Vasyl Makuch. Podle části pramenů ukrajinského exilu, ale i ruského, se měl zapálit i v souvislosti s okupací Československa. Četl jsem jeho poslední dopis, který se našel teprve nedávno v archivu KGB v Kyjevě. Tam Československo zmíněné přímo není, ale je možné, že ta motivace tam také byla. Za hlavní důvod označuje rusifikaci Ukrajiny a obavy, že vlastně zmizí ukrajinský národ.“

Nejznámější je sebeupálení devětapadesátiletého otce pěti dětí, Poláka Ryszarda Siwiece, jak připomněl Blažek: „8. září 1968 se zapálil na stadionu desetiletí ve Varšavě přímo s odkazem na okupaci Československa. Jemu vadila účast jednotek Polské lidové armády. Připravil si poselství, nahrál ho na pásky, které chtěl prostřednictvím svého kamaráda zaslat do Rádia Svobodná Evropa, do polské redakce v Mnichově. To se nakonec podařilo.“

Polskou společnost však nevyburcoval. „Vidělo ho docela dost lidí, ale nebyli schopní reagovat tak, jak on si představoval. Myslím si, že to vnímali jako hrůzu, že se někdo zapaluje. Zároveň na tom místě bylo připravených dost příslušníků bezpečnostních složek a hasičů,“ vysvětlil Blažek. Jeho život se zachránit nepodařilo, zemřel čtyři dny po činu.

„Ještě před Janem Palachem vidíme řadu podobných případů v sovětském bloku. Je zajímavé, že ani o jednom Jan Palach nevěděl. Nikde není ani zmínka o tom, že by něco takového znal,“ dodal Blažek.

Inspirací k sebeupálení byl nesporně čin vietnamského buddhistického mnicha Thícha Quảnga Đứce, který se upálil v Saigonu 11. června proti pronásledování buddhistů režimem katolického prezidenta Ngô Đìnha Diệma.

Jeho čin zachytila slavná fotografie Malcolma Browna. Protože k němu došlo v době americké přítomnosti v Jižním Vietnamu. „Komunistické režimy začaly v tomhle kontextu případy využívat k propagandě. Hodně o tom mluvily od poloviny šedesátých let, kdy se také objevilo několik případů ve Spojených státech amerických a v roce 1966 se jim to vrací,“ uvedl historik.

Palach však inspiroval lidi k podobným činům i v cizině. Ve stejný den jako Hlavatý se 20. ledna zapálil v Budapešti Sándor Bauer, připomněl Blažek: „Byl to člověk, který se velmi zajímal o politiku, byl mladší. Jeho kamarádi vzpomínali, že neustále mluvil o tom, že je potřeba něco proti režimu dělat. Sándor Bauer se nakonec rozhodl následovat Jana Palacha a udělal to přímo na schodech maďarského Národního muzea. I v tom je vidět velká nápodoba.“

K otázce sebeupálení jako formy protestu Blažek řekl: „Vzbuzuje základní otázky o lidském životě, nastoluje debatu o tom, jakou roli lidský život má, jaké hodnoty máme hájit. Považuju to za čin, který je zároveň velmi tragický, protože zasáhl celé rodiny. Někteří příbuzní se z toho doteď nevzpamatovali, a do dnešní doby nesou velkou tíhu, kterou tento čin na příbuzné naložil.“

Tyto činy neodsuzuje: „Měly by být jednoznačně připomínány, protože já považuju Jana Palacha a  Jana Zajíce za hrdiny, byť jsou to hrdinové s velmi tragickým osudem.“

„Pro mě je to jak u Jana Zajíce, tak u Jana Palacha, případ sebeobětování ve velmi vyhrocené a šílené situaci, kdy země byla okupovaná. Vlastně není divu, že se něco takového odehrálo. Byl už více jak dvacet let totalitní systém, ještě před tím totalitní režim nacistický a tři roky režimu, který rozhodně nebyl demokratický. Přesto se najde nějaký mladý člověk, který se rozhodne, že nebude netečný k tomu, co se děje, a dokonce nasadí svůj život.“