Jan Lucemburský: neklidný ahasver na českém trůně

Důvodem jejího vzniku se stala obava z přílišného růstu postavení lucemburských panovníků v římské říši. Protivníci se střetli na území Slezska, které začali pustošit bojovníci polského monarchy. Lucemburkové zatlačili nepřátele až ke Krakovu. Tehdy Kazimír navrhl Janovi osobní utkání v souboji, aby zabránil krveprolití. Ten, kdo prohraje, učiní s poraženým, co uzná za vhodné. Český král odpověděl promptně, že se mu nápad zamlouvá, a jestliže se navrhovatel nechá oslepit, pak se mu rád postaví.

Sám už před lety přišel o zrak a byl o čtrnáct let starší než Kazimír, takže se ironii nikdo nedivil. Sarkasmus a bystré uvažování k českému králi prostě patřily. I když útoku koalice později Lucemburkové odolali ani ne tak díky statečnosti jako spíše kvůli papežovu diplomatickému zásahu, Janova replika vstoupila do dějin. On sám vedl pozoruhodný život, byť zastíněný jeho synem Karlem IV. Rychlý a intenzivní. (Jeho osudem se nejnověji zabýval Wojciech Iwaňczak, Jan Lucemburský, Argo 2018.)

Jan se narodil 10. srpna 1296 lucemburskému hraběti Jindřichu a jeho ženě Markétě Brabantské. Rodiče do něj jako do jediného synka vkládali velká očekávání. Matka po něm porodila ještě dvě dcery. Asi v roce 1305 poslali devítiletého chlapce do Paříže ke královskému dvoru, kde vládl Filip IV. Sličný, Markétin strýc. Měl se naučit rytířským obyčejům a dvorské kultuře. A to se také stalo. Jan se do Francie zamiloval a po celý život se do ní vracel.

Nadchly ho turnaje a rušný městský život. Seznámil se také s mnoha významnými osobnostmi s pomocí svého strýce Balduina, pozdějšího trevírského arcibiskupa. Pařížská univerzita jeho jméno uváděla mezi svými studenty. Podrobnosti neznáme, ale jistě se učil latinsky - francouzštinu ovládal dokonale. V roce 1308 se Janův život změnil. Po vraždě římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského vlastním synovcem Janem Parricidou (Parricida - otcovrah) se kandidátem o uprázdněný trůn stal právě Jindřich. A také na něj v listopadu téhož roku usedl jako římskoněmecký vládce Jindřich VII.

Nemohl už pravidelně dohlížet na rodné Lucembursko, a tak se zřekl titulu hraběte a jmenoval správcem ve své domovině Aegidia z Rodemachernu. Zároveň titul předal dvanáctiletému synkovi a nařídil mu vrátit se domů. Tam jeho potomek pokračoval ve studiu a netušil, jak daleká cesta jej v budoucnu čeká.

„Korutanci se mají vrátit k prosné kaši, odkud přišli,“ psalo se v Kronice tak řečeného Dalimila o vládě Jindřicha Korutanského v českých zemích po roce 1307. Král údajně patřil k celkem příjemným mužům, ovšem s průměrnými duchovními schopnostmi. A to se ukázalo jako kámen úrazu. Neorientoval se ani v zahraniční, ani v domácí politice. Zemští páni ho začali mít plné zuby, stejně jako patricijové. Jeho pozice se stala neudržitelnou. Řešení viděla šlechtická obec v hledání nového panovníka v římské říši.

Rozhodla se najít manžela pro dceru zemřelého přemyslovského krále Václava II. Elišku. A objevila i kandidáta - Jana Lucemburského. Otce Jindřicha VII. výběr nenadchl. Váhal syna poslat do neznámé země, navíc mladá Přemyslovna byla o čtyři roky starší. Vyjednavač českých pánů, opat Konrád Zbraslavský, ale namítal: „A nechť na vás nepůsobí, pane králi, že má princezna Eliška převyšuje věk vašeho syna o čtyři léta, doba dvou let vyrovná u nich nestejnou velikost těla.“ Nakonec římského krále přesvědčil. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru.

„Přišla v šatě zlatě zdobeném, oděná do vyšívání,“ popsal pamětník zjev Elišky, když vjela 25. srpna 1310 se svým doprovodem do města Špýru. Vítaly ji bubny a fanfáry. Druhý den předstoupila před říšskou elitu a bylo velmi důležité, jaký dojem udělá. Mezi účastníky už totiž kolovaly pověsti o vražedných choutkách českých pánů a zmatcích v jejich zemi. Svou úlohu ale čestně splnila - vystupovala skromně a nesměle. Čtrnáctiletý Jan, který „se ještě červenal" (pamětník), se s ní pak vypravil do nového domova.

Ještě se ani neporozhlédl a už musel bojovat. Jindřich Korutanský se totiž nehodlal vzdát trůnu ani koruny a nechal obsadit Prahu svým synovcem Fridrichem II. Chromým. Janovi se ale podařilo město dobýt - zabránil i krveprolití, když projížděl ulicemi a vybízel k míru. Jindřich Korutanský s Fridrichem II. poté opustili Prahu. O Vánocích pak šlechta složila panovníkovi hold a ustavila mír v zemi. Zároveň od něj získala inaugurační diplom, smlouvu o rozdělení moci mezi pány a králem, obsahující rozsáhlé ústupky z Janovy strany. Byl to pouhý začátek, na mladého vládce čekaly potíže v politice i soukromí.

Počáteční údobí Janovy vlády se ukázalo jako nejstabilnější v jeho životě. Provedl částečnou restituci královského majetku, potíral loupeživé lapky a urovnával spory mezi aristokraty. Situaci zkomplikovala smrt jeho otce v roce 1312. Přišel o svůj „ochranný štít“. A starosti mu dělalo i uprázdněné místo na říšském stolci. On sám o ně měl také zájem, toužil jít ve stopách Jindřicha VII. Vrhl se do volební kampaně, ale měl v ní pramálo naděje, jeho kroky brzdilo přílišné mládí a vzpomínky většiny říšských knížat na energické postoje bývalého lucemburského hraběte, s nímž měli věčné spory.

Mladík přesto pokračoval v boji o hlasy, opustil Prahu a do Čech se vrátil až v roce 1314.

Nakonec na svůj věk prozíravý Jan podpořil kandidaturu jiného zájemce, hornobavorského vévody Ludvíka IV. z rodu Wittelsbachů, zvaného hanlivě Bavor. Zvítězili ale králové dva - Ludvík a rakouský vévoda Fridrich I. Sličný. Oba obdrželi v říjnu 1314 stejný počet hlasů. Ve Svaté říši římské vzniklo dvojvládí. Janovi vyhovovalo, rovnovážný poměr sil v říši mu umožnil řešit problémy domácí. A o ty neměl nouzi.

Po svém návratu zjistil panovník, že na domácí půdě začíná „občanská válka“. Proti sobě stanuly dvě aristokratické skupiny. Jedna kolem Jindřicha Lipé z rodu Ronovců, podkomořího, inteligentního, bezohledného feudála, druhá kolem Viléma Zajíce, věčného rivala pána z Lipé. Navíc se mezi protivníky vmísila i Janova vlastní manželka, Eliška Přemyslovna. Ta měla na rozdíl od svého pragmatického muže nekompromisní představy o vedení státu. Přemrštěně hrdá a nesmírně ctižádostivá žena odmítala jakékoli kompromisy ve vztahu ke šlechtě.

Navíc až chorobně nenáviděla Jindřicha z Lipé, a to především proto, že žil s neobyčejně krásnou Eliškou Rejčkou, vdovou po dvou českých králích, Václavu II. a Rudolfovi Habsburském. Královna se domnívala, že půvabná partnerka velmože z Lipé jí „ukradla místo první dámy“. Na Jana si stěžovat nemohla - v prvních letech byl jejich svazek nejšťastnější a plavovlasý modrooký muž se k ní choval ohleduplně. Vedená svou vášnivou povahou začala přesto Eliška jednat. Obvinila Jindřicha z Lipé, asi právem, z finančních machinací a nechala ho zavřít na hradě Týřově. V odpověď povstali k boji jeho příbuzní i Eliška Rejčka.

V nastalé gerile požádal Jan, rozmrzelý a nedůtklivý z domácích těžkostí, o pomoc zahraničí - Ludvíka Bavora. Všechno skončilo kompromisem. Znesvářené strany se dohodly a král pustil pána z Lipé z vězení. Na čas se situace zklidnila. A panovníkovi se po dvou dcerách 14. května 1316 narodil vytoužený syn Václav, po biřmování pozdější Karel IV. Příliš si ho neužil. Vydal se totiž s vojskem na pomoc Ludvíku Bavorovi v zápase s jeho protivníky. Správu země vložil do rukou svého poradce Petra z Aspeltu.

V zemi i tak za jeho nepřítomnosti vzplál oheň anarchie, rozdmýchávaný navíc hladomorem. Kronikář Petr Žitavský tehdy napsal, že „mnozí uchylují se do lesů, zabíjejí lidi, pojídají je a takto se živí“. Znechucený Petr z Aspeltu opustil stát a už se do něj nikdy nevrátil.

Všeobecnou nespokojenost v českých zemích prohlubovala absence královy vlády. Dva šlechtické tábory vedené Jindřichem z Lipé a Vilémem Zajícem se do sebe opět pustily. Královna jako vždy podporovala nepřátele pána z Lipé. Odmítla zprostředkování dohody, kterou jí nabízel biskup Jan IV. z Dražic, a stáhla se i s dětmi na hrad Loket. Odtud přivolala z ciziny Jana. Ten přitáhl s vojskem několika stovek těžkooděnců, znechucený a zmatený. Jako taktik se tentokrát neprojevil. Začal plenit šlechtické državy v jižních Čechách a prohlásil, že vyžene všechnu českou neposlušnou šlechtu.

„Neposlušná“ jednala rychle - její počet se rozrůstal, až proti králi povstaly téměř všechny význačné panské rody, rozhodnuté ho i svrhnout. Královští manželé v úleku požádali o pomoc Ludvíka Bavora. V dubnu 1318 svolal proto říšský král Ludvík do Chebu sněm všech znesvářených. Právě tam přistoupil Jan na většinu požadavků aristokratických předáků povstalců - mimo jiné je dosadil do zemských úřadů. A poučil se. Začal se s nimi sbližovat, zejména s Jindřichem z Lipé, což do ruda rozzuřilo Elišku. Situace se mezi nimi vyhrotila natolik, že ji Jan přepadl na jaře 1319 na Lokti a odebral jí syna Václava. Přemyslovna nakonec odešla do Bavor a v roce 1330 zemřela.

Počátkem roku 1320, kdy opět odcházel do ciziny, svěřil Jan správu země právě do rukou Jindřicha z Lipé. Sám se de facto zbavil manželských pout a změnil se. Oddával se pitkám, hýření, hrál v kostky. Kdekoho podezíral z úkladů, choval se bezohledně. Nervózně bloumal z místa na místo, cestoval po celé Evropě. Občas střídal české země s rodným Lucemburskem. Přesto stačil pečovat, byť svérázně, i o syna Karla.

Počátkem roku 1331 povolal Jan Lucemburský patnáctiletého syna Karla do Itálie, aby spravoval takzvanou italskou signorii. Chlapec, vychovávaný na francouzském dvoře, znal svého otce hlavně z vyprávění. Co 0 něm mohl vědět? Jan proslul svými dluhy i svou štědrostí, miloval a organizoval turnaje, účastnil se křižáckých výprav, vystupoval jako obratný diplomat, dokonalý usmiřovatel rozvaděných stran, nezdolný bojovník. Právě on dopomohl v září 1322 v bitvě u Muhldorfu Ludvíku Bavorovi k vítězství nad dávným soupeřem v říši Fridrichem I. Sličným. Za odměnu získal Chebsko.

Jan se na bohatém italském severu pokoušel vybudovat rodové panství. V roce 1330 jej požádali občané Brescie o ochranu proti sousedům. Lucemburk souhlasil a v krátké době se k Brescii připojila další panství - například Cremona, Parma či Modena, na čas i Milán a Bologna. Jan všude sliboval nastolení klidu a pořádku, za což žádal tučné daně. V tom mu měl pomáhat i synek.

On sám odjel do říše a mladičký Karel musel čelit v červnu 1332 otevřenému protilucemburskému povstání v čele s Milánem a Veronou. Tehdy nepřátele porazil, ale nakonec musel i s otcem v říjnu roku 1333 Itálii opustit. To v mladém princi důvěru v Jana neposílilo, ale alespoň se s ním blíže poznal. Jejich vztah byl rozporuplný.

V roce 1333 se Karel vrátil do vlasti jako moravský markrabě a podílel se na Janově vládě. Vystupoval ale jako otcův následník a spoluvládce. To často kalilo jejich vzájemné vztahy. Markrabě měl o svém poslání vlastní představu. Nepokoušel se vytlačit domácí šlechtu z úřadů, soustředil kolem sebe vlivné české osobnosti a hodlal být dobrým hospodářem a obnovitelem královské autority. To se přelétavému Janovi nelíbilo. Žárlil na synovy úspěchy a podezíral ho z toho, že jej oloupí o trůn.

Dokonce v roce 1337 zakázal posílat Karlovi peníze z markraběcích statků. Ten se na oplátku a z trucu nechal najmout jako žoldnéř do války městských států v severní Itálii! Jejich vztahy se ale postupně lepšily, zřejmě i kvůli pokračující králově oční chorobě. Oba protagonisté začali v roce 1339 spolupracovat. Jan přenechal na dva roky za sumu 5000 hřiven stříbra úspěšnému potomkovi skutečnou moc v českých zemích a sám odjel na západ.

To nebránilo společným postupům v nejrůznějších záležitostech, jak dokládá zmíněný střet v roce 1345 u Krakova. A díky Slepému Janovi a jeho mezinárodním stykům dosáhl Karel IV. nejen toho, že v Praze bylo v dubnu 1344 zřízeno arcibiskupství, ale i toho, že jej zvolili v červenci 1346 římským králem.

Jan se ze synových úspěchů dlouho netěšil. Zemřel v srpnu 1346 v bitvě u Kresčaku, kde stanul po boku francouzského krále Filipa VI. v boji proti Angličanům. Slepý velmož se údajně nechal přivázat ke dvěma průvodcům na koních a před smrtí se ještě ubezpečil, že jeho syn Karel, zraněný do ramene, bojiště opustil. Skonal, okrášlen slávou hrdinské smrti. Jeho syn si později zapsal: „Král mne velice miloval.“