Jak žili věžníci: Domov nad střechami, výhled až na věčnost

Jak staletí plynula, obsah služby se měnil. Co však zůstávalo, byl závratný pocit prostoru. Veškeré lidské trápení se z té výšky zdálo bezvýznamné a malicherné.

„Myslím, že tento prostor je z mých největších dojmů z dětství… a hraje velkou úlohu v celém mém názoru na kompozici. Nejsou to malé zájmy lidí, starosti, bolesti nebo i radosti, které jsem viděl z velké výšky. Je to tento prostor, který mám stále před očima a který, zdá se mi, hledám stále ve svých pracích. Prostor a příroda, ne lidi,“ vzpomínal třiačtyřicetiletý hudební skladatel Bohuslav Martinů.

Narodil se totiž věžníkovi Františkovi Martinů na věži kostela sv. Jakuba v Poličce a prožil tam celé dětství. Říká se dokonce, že z věže sešel poprvé na pevnou zem až v pěti letech… Ale to předbíháme. Než se za ním vypravíme, vraťme se ke kořenům: do středověku, kdy povolání věžníka vzniklo.

Turnera neboli věžníka mělo snad každé městečko. Bydlel přímo na věži, odkud měl dobrý přehled o dění v okolí. Varoval před požárem, v létě střežil úrodu na polích a často fungoval i jako zvoník. Jeho očima a prodlouženýma rukama pak byli ponocní, kteří procházeli ulicemi města.

„Dvanáctá hodina odbila! Chval každý duch Hospodina! Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden. Chmatáci, padněte na kolena, ať vás žádný neproklíná!“ rozléhalo se spícím městem jejich volání a odrazovalo lapky od nepoctivého řemesla.

Jak strážní systém měst fungoval, popisuje záznam v bechyňské městské kronice z roku 1716. Věžník zvonil poledne, ranní a večerní klekání, umíráček i hrany při pohřbu. Od desáté hodiny večerní až do tří do rána pak každou celou noční hodinu ohlašoval trubkou. A ponocní odpovídali na zvuk trubky písknutím, aby dali najevo, že v jejich rajonu je všechno v pořádku.

V barokním období plném pověr bylo povinností věžníka také zvonění, jež mělo zažehnat bouřkové mraky, „by se hromobití času nočního na místě předešlo“. Zvonění na mraky doprovázeli kněží, „oudy církve svaté katolické“, speciálním zaklínáním, zaznamenaným v rukopisu Nebe Klíče z roku 1759.

„Poroučím vám mračna a bouřlivé povětří skrze všemohoucího Boha, abyste ihned od vaší bouřky přestaly a lidi více nestrašily. Podobně též vám poroučím skrze hřeby a kopí, které Ježíše Krista probodly, abyste žádného krupobití a hromobití ze sebe nevydávaly a našim rolím, vinohradům a zahradám žádné škody nečinily,“ hřímali církevní otcové z věže, zatímco věžníci rozháněli bouřková mračna zvoněním.

Zda svaté zaříkání fungovalo, bechyňská kronika neuvádí. Vypisuje však odměnu, kterou za svou práci věžník dostával od města: ročně jeden a čtvrt strychu (1 strych neboli měřice = cca 100 litrů) pšenice, dva strychy žita, čtvrt strychu hrachu, dříví na topení a později i peníze.

Strázně turnerů popsalo mnoho městských kronikářů shodně. Obývali stísněný prostor v posledním podlaží věže i s rodinou a vše potřebné – dříví, potraviny, pitnou vodu, nábytek – museli vynášet po desítkách schodů nebo vytahovat kladkou po provaze do výšky okolo třiceti metrů.

Dešťovou vodu zachycovali z okapů. Leckteří dokonce chovali ve věži slepice či kozu, která sama dokázala vyskákat po schodech do chlívku. Někteří komunikovali s lidmi dole prostřednictvím hlásné trouby, aby ušetřili cestu po schodech. A pokud bylo schodiště moc úzké, spouštěl hrobník po smrti jejich tělo z věže přes kladku na laně, protože máry neprošly.

Přesto spousta méně majetných měšťanů o možnost dělat věžníka u pánů purkmistrů poníženě žadonila. Vůbec nevadilo, že budou muset denně vyjít víc než sto schodů – měli zajištěnou existenci, a navíc střechu nad hlavou.

Pojďme si takové schody vyšlápnout a podívat se do bytu pod věžní korouhví zblízka. Začneme v děkanském kostele sv. Matěje v Bechyni. Úzkým podélným přístavkem vstupujeme do paty věže vysoké šestatřicet metrů, jejíž zdi mají dole úctyhodnou sílu dva metry a směrem nahoru se zužují až na půl metru.

Po cihlových schodech vystoupáme do prvního patra: tady ještě před druhou světovou válkou pan věžník Bican choval kozu. Další schody – celkem jich bude 102 – už jsou dřevěné. Stoupáme po nich do třetího a čtvrtého podlaží, která jsou vyhrazena zvonům a hodinám. Táhla k ciferníkům však vedou jen do tří stran: na západě hodiny chybí. „To aby na ně neviděli také lidé ze sousedních Hvožďan,“ vysvětluje průvodce věží Miroslav Vad.

Konečně jsme – lehce zadýchaní – úplně nahoře, v pátém podlaží, kde měl věžník byt. Nebo spíš byteček: předsíň a obytnou světničku. Pár kusů nábytku, stůl, dvě židle, postel s buclatými duchnami, nad ní na stěně kříž, pod ní nočník… Drát zakončený zvonkem vede až do přízemí. Svého času bechyňští rošťáci věžníka pěkně vytáčeli, když ho prozváněli zbytečně, na oplátku je poléval vodou, již za tím účelem neváhal vytahat ve vědru až nahoru na ochoz.

Jak roky plynuly, střídali se na místě turnera měšťané. Jména některých z nich zachycuje bechyňská kronika: Alexandr Martínek, Antonín Felix, Jan Hanuš, Matěj Pelich, František Štěpka, Emanuel Klíma a jeho syn Karel a pan Bican, jehož křestní jméno už zmizelo ve víru dějin. Učitel, řezník, švec, uhlíř, stavitel… Věž jim poskytla domov i výdělek. A někteří se nesmazatelně zapsali do městských análů.

Třeba Emanuel Klíma, který byl v Bechyni věžníkem na konci 19. století. Pro neobyčejně malou postavu mu přezdívali Manoušek, což ho velmi trápilo. Až mu jakýsi rošťák poradil: „Měsíc když jde nahoru a jetel když dostává paličky, je dobře se v ranní rose v jeteli vyválet, a to pěkně od oduvratě k ouvrati a zpět několikrát. Klouby změknou, tělo roste.“

Milý věžník nelenil: našel si krásný jetelíček, samá medová palička. Že patřil přísnému panu děkanovi, ho netrápilo. Válel se a válel…

Když děkan druhý den ráno viděl, že mu kdosi půl pole zvalchoval, velmi se rozzlobil. A večer šel hlídat s okovanou holí. Lump se jen mihl, takže velebný pán neměl šanci ho dohonit. Oblečení chlapecké velikosti však zůstalo ležet na mezi. Kluci zatrápení! Popadl šaty a odnesl je na faru: jen ať si pro ně rodiče přijdou!

Jaké však bylo jeho překvapení, když pro oděv přišla věžníkova manželka Josefa Klímová! Pana děkana obměkčila vyprávěním, že se muž odvážil vrátit domů teprve po setmění, „nahý, jako ho Pán Bůh stvořiti ráčil“. Nebohý turner nevyrostl, zato měl kabát z ostudy, jež díky zlomyslnému kronikáři přetrvala i jeho hrob.

Půvabná historka se vztahuje také k poslednímu bechyňskému věžníkovi, přesněji věžnici. Po smrti pana Bicana se totiž jeho manželka – ovdovělá už podruhé – odmítla vzdát domova. Na post turnera a finanční odměnu s ním spojenou si ovšem pomýšlel místní řezník a uzenář František Karažej.

Jenže co s nebohou ženou? Na ulici ji vyhnat nemohli. Aby místo získal, nezbylo nakonec řezníkovi než pojmout vdovu Bicanovu za manželku. „Už jí nebylo dvacet a asi to ani nebyla žádná extra krasavice. Šlo o sňatek z rozumu,“ podotýká Miroslav Vad.

A tak nebylo divu, že se jmenovaný dostavil na církevní obřad uzavření manželství ve stavu značně podroušeném. Na výtku děkana Kocába, jakže vypadá v onu slavnou chvíli, odpověděl: „Velebný pane, kdybych se neožral, nikdo by mě sem nedostal!“ Požehnání nicméně obdržel a s ním i vytoužené místo na věži. Po jeho smrti se však už do chomoutu manželského nikdo další vlákat nenechal, a tak nakonec zvonila trojnásobná vdova Karažejová: první a zároveň poslední bechyňská věžnice.

Jak už bylo zmíněno v úvodu, synem věžníka byl i skladatel Bohuslav Martinů. Přišel na svět 8. prosince 1890 právě ve chvíli, kdy zvonily všechny zvony. „Byl slabé, neduživé dítě a neměl fyzičku na to, aby vyšlapal schody nahoru. Takže se opravdu traduje – ale nikde to oficiálně doloženo není –, že scházel dolů do města jenom v ojedinělých případech a pak ho většinou musel zpět nahoru vynést tatínek na zádech,“ vykládá Monika Holá, vedoucí katedry hudebních věd brněnské JAMU.

Nadaný Bohuš tak vyrůstal na kostelní věži v Poličce téměř odloučen od světa. „Nemohl pochopit, proč jsou lidé a zvířátka tak malí, jak je viděl z věže, a my tak velcí,“ vzpomínala v pamětech jeho maminka Marie.

Nad střechami prožil chlapec třináct let. V malé světničce s rodiči, sestrou, bratrem, dvanácti andulkami, které choval tatínek, a „dědou“ Stodolou – otcovým dělníkem, jenž vypomáhal s domácností. Ten se už do malé světničky nevešel, takže měl postel za hodinami o podlaží níž.

Do tohoto podlaží vedl také malý výtah, do něhož byl vestavěný záchod. Pro pitnou vodu se chodilo k sousedům na náměstí, brambory, uhlí a dříví se tahaly nahoru rumpálem. Přesto to bylo šťastné dětství a atmosféra života nad střechami se do citlivé mysli nadaného chlapce nesmazatelně vryla.

„Věž mu tehdy byla celým světem – právě proto, že se dolů do města dostával jen výjimečně. V jeho fantazii, živené pohledem na svět z výšky, nebyli lidé živými bytostmi: byly to jen malé tečky, které zapadaly do nekonečné krajiny. Toto dětské vidění světa jej odloučilo od reality, takže i v dospělosti působil často odtažitě, jako z jiných sfér,“ podotýká docentka Monika Holá.

Na závěr zamíříme na vyhlídkovou věž římskokatolického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě. Nevybrali jsme ji náhodou: byla to poslední obydlená věž v Čechách. „Žilo se tam ještě před padesáti lety, funkční bytová jednotka byla zrušena až roku 1973,“ podotýká místostarosta Libor Honzárek, který ve volném čase na věži provádí turisty.

Věžní byteček si krátce po válce pronajal od města František Grodl, jenž pracoval jako zvoník a staral se o hodinový stroj. Byt tvořila předsíň, malá kuchyňka se sporákem na uhlí a světnice, sloužící jako obývací pokoj i ložnice zároveň. Žila v něm pětičlenná Grodlova rodina a manželka ještě chovala o dvě podlaží níže slepice, králíky a občas i husy.

„Bratři Grodlovi mi o životě na věži vyprávěli. Třeba jak bylo těžké trefit sněhovou koulí z výšky čtyřiceti metrů pohyblivý cíl na ulici… Jindy zase chtěli vyzkoušet, jestli ty domácí husy, které maminka ve věži dokrmovala na posvícení, umějí vůbec létat. A tak jim dali možnost prolétnout se přímo z ochozu věže. Letěly prachbídně: střemhlav přímo pod věž, takže posvícení tehdy přišlo dřív a maminka se prý moc zlobila,“ vypráví Libor Honzárek.

Nahoru vedlo celkem 140 schodů, většina po vřetenovém schodišti, širokém sotva tři čtvrtě metru. „Denně jsme po něm stoupali průměrně osmkrát,“ popsal náročnou realitu života na věži Františkův syn Jaroslav. „Byla to dřina. Vyletěl bych z kůže, když jsme vystoupali s nákupem v taškách nahoru a mamka zapomněla kvasnice za dvacet haléřů, pro které jsme jí museli dojít zpět do obchodu.“

„Velké nákupy, pytle uhlí, a když zamrzla voda v potrubí, tak i plná vědra – to vše se tahalo nahoru ručním vrátkem. Obyvatelům Havlíčkova Brodu se tak často naskýtal pohled na náklad plující vně věže na laně vedeném přes kladku. A zvony bily Grodlovým přímo pod nohama, každou hodinu, ve dne i v noci… Přesto jim však spolužáci bydlení na věži záviděli a rádi za nimi nahoru chodili,“ uzavírá Libor Honzárek.