Jak žili totálně nasazení

Do dějin vstoupil případ proslulého ročníku 21, ale nasazení zasáhlo i ročníky následující.

Otrocké práce využívala třetí říše nejen na území Německa a Rakouska, ale také např. v Norsku, okupované části Francie a s postupem války také ve zbrojních továrnách na území protektorátu. Příkladem může být semilská továrna na letecké motory či pražská Waltrovka v Jinonicích.

Totální nasazení změnilo křivky života mladých lidí a zásadně je ovlivnilo. A to bez ohledu na jejich vzpomínky tragické i humorné.

„Lágr ve Steyru byl strašný. Zima, slamníky rozházené, všude bylo plno zbytků a špíny a vzduch štěnicovatě zatuchlý. Byly jsme jako zařezané s touhou utéci. Ale válka je válka a člověk nebyl svobodný,“ vzpomínala na první dojem ze svého nasazení v roce 1943 v rakouském Steyru do továrny Steyr-Daimler-Puch devatenáctiletá Stanislava Sládková (Stanislava Zvěřinová, Devatenáct nám bylo pryč…, SÚA, 2001).

Patřila k pověstnému ročníku 24, do říše odjelo téměř 27 000 mladých lidí. Čekaly je nálety, špatné jídlo, mizerné ubikace.

Něco zcela odlišného od počátečního období protektorátu. Tehdy odcházeli mnozí čeští dělníci do Německa z vlastního rozhodnutí nebo existenční nutnosti. První transporty s nimi mířily do Braniborska, Dolního Saska a do bývalého Rakouska. V těch časech ještě mladí lidé využívali závodního stravování a ubytování. Reálné poměry se ale postupně zhoršovaly, včetně zavedení přídělového systému. A ještě hůř bylo, když krachla blesková válka na východní frontě.

V tomto okamžiku začal stoupat v říši zájem o české dělníky. V září roku 1942 se rozhodlo o nasazení celých ročníků 1921 a 1922 na práci v říši. Mladí lidé měli nahradit Němce povolané do wehrmachtu.

Vyjmutí se dočkali pouze zdravotně nezpůsobilí, zemědělci, horníci, dělníci válečně důležitých podniků, policisté a vojáci.

Od počátku roku 1942 do jara roku 1943 už pracovalo v říši až 70 000 mladých lidí. A následoval ročník 24, k němuž patřila i Stanislava Sládková.

„Divil jsem se zdejšímu jídlu i sklenicím od piva. Zde mají třetinu litru. Dostali jsme každý malou skříňku a kavalec. První jídla jsem nejedl žádná, nebylo to možno jíst, snad ještě lepší u nás jsme dávali prasatům. Kuchyni jsme měli v lágru. Dostávali jsme jídlo z jedné mísy, bez knedlíků a týdně jen tři a půl kila chleba,“ líčil svůj pobyt v Lipsku v roce 1944 Stanislav Vondruška.

S přicházejícím koncem války se poměry mladých lidí nadále zhoršovaly. Většinou bydleli jen ve společných barácích s nejnutnějším zařízením. Lágry hýbaly vši a štěnice. Stanislavu Sládkovou ve Steyru napadly štěnice v noci a vyděsily ji: „Rozsvěcuji svíčku a hrůza! Na ruce krev a v posteli na všechny strany prchající – štěnice! Nelidsky zařvu a hned je všechno osazenstvo světnice na nohou a při světle vidíme tu spoušť.“

Z odporných baráků vycházeli mladí lidé do práce, která trvala 12 hodin se dvěma patnáctiminutovými přestávkami na snídani a svačinu a s půlhodinovou přestávkou na oběd. To se ovšem všude nedodržovalo.

Pracovalo se šestkrát týdně. Jeden z příslušníků ročníku 24, nasazený v podzemní továrně u Nordhausenu, si nad tím povzdechl: „Za celou směnu jedna pauza, kdy přivezli až do haly řídkou, většinou tuřínovou polévku, to bylo vše. Na lágru jen studená voda. Lágrem hýbaly vši. Nutno ovšem přiznat, že i zásluhou nemála jedinců s pokleslou morálkou, kteří ve volnu radši zasedli ke kartám, než aby se umyli.“

Nejen tuřínová polévka ale měla nakrmit hladové – ke konci války dostávali hlavně brambory, zelí, hrách a nudle. S prodlužováním bojů se příděly ještě ztenčovaly. Štěstí měl olomoucký rodák Otakar Štembírek, nasazený na vyměřování pozemků v roce 1942 u Berchtesgadenu. Tábor vznikl v horách a strava „ušla“.

Už na cestě do Berchtesgadenu si Štembírek liboval, že „dostal kilo chleba a čtvrt kila dobrýho šunkovýho salámu“. Jídlo mu chutnalo – jedl svíčkovou, guláš s brambory: „Vepřové tlusté, což mám obzvlášť rád“.

Nasazení fasovali tabačenky a někde i příděl lihovin. Stanislavu Sládkovou poslali ze Steyru do evakuované bývalé vídeňské továrny v údolí potoka Libřice u soutoku Sázavy s Vltavou. Měla nárok na půl litru alkoholu. Spolu s kamarádkou popíjely alkohol z hrnku, poté usnuly a: „Světnice tonula ve čpavém dýmu. U kamen jako pochodeň hořely jedním plamenem moje bombarďáky, zimní kalhoty z flanelu i s židlí.“

Naštěstí se vše podařilo uhasit. Tak či tak, mladí vytržení z normálního života to neměli lehké. Největším nebezpečím se pro ně staly nálety.

„Za několik minut nato jsme uslyšeli výbuchy vzdálených pum. Zahrada, kam vedl nouzový východ z krytu, byla zachvácena plameny. Jedna rukavice mně shořela úplně na ruce, bolest ani nevypisujíce, neb jsem se musil chytit hořícího trámu, chtěl-li jsem se dostat ze sklepa,“ popisoval nálet na Lipsko 20. února 1944 chlapec, kterého nasadili do firmy Junkers.

Podle poválečných odhadů zahynulo v říši 5000 protektorátních příslušníků. A to právě při náletech. Při témže náletu v Lipsku Stanislav Vondruška zachránil jen budík a „nezbylo mně nic, jen to, co jsem měl na sobě“.

Těžké bombardování zažila i Stanislava Sládková ve Steyru, kde nálet zničil celou továrnu. Zraněných a mrtvých bylo hodně. Vedle náletů sužovaly mladé lidi i jiné věci – např. tresty.

„Žijeme tady, Mařenko, jako dobytek a ještě hůř. Je tady zima a ani ohřát nás nenechají. Jenom někdy, když vlezeme někde do maštale ke koním. Zase nás policie honí ven a každý přistižený dostane 25 na holou prdel,“ stěžoval si český zákopník nasazený v Dolnorakouské župě.

Ke konci války zesiloval odpor proti nucenému nasazení a upadala pracovní morálka. Zároveň se často objevovaly sabotáže. Dělníky zadržené pro špatnou pracovní morálku čekaly výchovné pracovní tábory, za sabotáž hrozila až smrt. V táborech je trestali i surovým bitím.

Útěky z lágrů se ale přesto množily. Objevovala se také falešná lékařská osvědčení na odklad pracovního nasazení nebo na mimořádnou dovolenou z říše do protektorátu. Pokud byl lékař z falešného osvědčení usvědčen, skončil v koncentračním táboře.

Také sebepoškození se trestalo. Za useknutí prstu např. nešťastníkovi udělili trest smrti. Přesto ani v těchto podmínkách lidé nerezignovali na svůj osobní život. A bavili se.

„Život na lágru začínal večer. V připravování večerních programů jsme byly neúnavně vynalézavé. Co jsme se navymýšlely her a zábav,“ vzpomínala Stanislava Sládková na dobu ve Steyru.

Například jednou o Velikonocích dívky zorganizovaly na cimře své vlastní představení: „Přiběhla Bobina v apartním skotském kostýmku z ručníku, pak přiběhla Miluška a recitovala. Bobina poté zazpívala Nočního motýla. Po tomto jakoby kulturním úvodu přišly na řadu skutečné pouťové atrakce. Do arény vpadli v plavkách zápasníci: Jiřina se Slávinou. Zápasily s vervou: nohy do země podle předpisu, hlavy zaklesnuté jako berani, popleskávaly se po plecích a funěly a válely se, jak se patří. Výsledek byl nerozhodný. Na lopatkách byly totiž všechny.“

Následovalo vystoupení augusta a fackovacího panáka. Omezený volný čas uměli totálně nasazení zužitkovat.

Německé firmy, aby zabránily nejrůznějším výtržnostem, podporovaly vybavování společenských místností různými českými časopisy, gramodeskami, sportovními potřebami. Bylo to pro rozptýlení mladých, kterým se stýskalo po domově a většinou tam měli i své lásky.

Mladí lidé hráli fotbal a v zimě organizovali lyžařské závody. Také jezdili na výlety. V některých táborech dokonce vedení zřídilo i veřejné domy pro české dělníky s neněmeckými prostitutkami.

Nasazení navštěvovali i kina, divadla a cirkusy. Stanislava Sládková považovala za štěstí, když mohla vidět vídeňskou operu. Zvlášť ji těšilo, že na programu byla Prodaná nevěsta. Výsledný dojem ji zklamal:

„Těšily jsme se na naši vtipnou Mařenku v národním kroji s holubičkou, na roztomilého Vaška a na jásavou Smetanovu hudbu. Rozčarování však bylo náramné! Mařenka v dirndlu, Vašek ubohý k pláči, Jeník v něčem, co připomínalo lederhosny (kožené kalhoty, součást mužského kroje či oblečení v alpském Tyrolsku – pozn. red.).“

Stanislava poslouchala operu ráda, ale s němčinou měla potíže. Pobrukovala si jednou melodii z Weberova Čarostřelce a mistr se jí ptal, co že si to zpívá. Hrdou němčinou odpověděla: „Das ist aus der Oper Zauberscheisser!“ Všichni v okolí se dali do smíchu a mistr prohlásil, že něco podobného Weber jistě nenapsal. Ten složil operu Freischutz (Čarostřelec), ale ne Zauberscheissera, tedy „kouzelného sráče“.

Samozřejmě, že mladí lidé prolézali i hospody a z nudy hráli karty. Otakar Štembírek vzpomínal, „jak po večeři se hrály karty, přišel mistr a nadal hochům, že hrají hazardní hry, jakýsi kamoš přitom ještě shodil stůl“. Jindy zase líčil pěkný večer: „Balík z domu, výborná večeře, pivo, teplíčko, co bych si víc mohl přát?“

Přes tyto drobné radosti válka a nasazení vzaly mladým lidem kus mládí a vykořenily je z útulnosti domova.