Jak Stalin sebral Československu Podkarpatskou Rus

Jižní část země osídlená převážně maďarským obyvatelstvem připadla v důsledku první vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938 spolu s jižním Slovenskem Maďarsku. Po zániku druhé Československé republiky 15. března 1939 anektovalo Maďarsko i zbývající část země, přičemž zároveň zabralo i nejvýchodnější část východního Slovenska.

A po válce ji získal Sovětský svaz. Jak a proč o Podkarpatskou Rus Československo přišlo?

Edvard Beneš od počátku považoval za svůj cíl obnovu Československa v původní teritoriální podobě, avšak jednotlivá území měla různou míru důležitosti. Na prvním místě bylo uznání nezávislosti a pak odčinění Mnichova a opětovné získání pohraničí odtrženého Německem. Na dalším místě byl u Beneše zájem na udržení Slovenska. Rusíni nebyli součástí „československého národa“ a Podkarpatská Rus nikdy před rokem 1918 nepatřila českému státu. Její udržení proto stálo až na posledním místě.

První dokument, který ukázal možnost připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajinské sovětské socialistické republice, a tedy k SSSR, je z 22. září 1939. Tento den přijal Edvard Beneš v Londýně ve své vile v Puttney sovětského velvyslance ve Velké Británii Ivana Majského. Jedním z bodů rozhovoru byla v souvislosti se vpádem sovětské armády do Polska 17. září 1939 a anexe východní Haliče i otázka budoucnosti Podkarpatské Rusi.

Ve svých pamětech, napsaných ovšem až po válce, kdy již byla Podkarpatská Rus součástí Sovětského svazu, Beneš tvrdí, že tehdy Majskému řekl: „My po této válce musíme už se Sovětským svazem přímo a trvale sousedit. I to je pro nás naučení z Mnichova. Otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme.“

Beneš tedy považoval Podkarpatskou Rus sice za součást Československa, ale v krajním případě byl ochoten toto území obětovat, bude-li to nutné v zájmu dosažení společné hranice s SSSR, kterou považoval za nanejvýš potřebnou. Takto také rozhovor s Benešem interpretoval Majskij, a podal o tom zprávu do Moskvy. Beneš byl tehdy ještě jen soukromou osobou a nezastával žádnou funkci.

V létě 1944 se sovětsko-německá fronta přiblížila ke karpatskému oblouku. Maďarsko zde v letech 1940 až 1943 vybudovalo tzv. Arpádovu linii sestávající ze systému opevněných opěrných bodů a dřevěných i železobetonových bunkrů. Nicméně po řadě vojenských a politických peripetií v Maďarsku obsadila na konci října 1944 vojska 4. ukrajinského frontu bez boje většinu Podkarpatské Rusi, 26. října osvobodila Mukačevo a následující den vstoupila do Užhorodu.

Československá vláda v Londýně považovala osvobozené území za součást Československé republiky. Podle československo-sovětské dohody z 8. května 1944 o správě osvobozeného území proto vyslala na Podkarpatskou Rus vládního delegáta, kterým byl jmenován ministr František Němec.

Němec přijel 28. října 1944 se svým štábem do Chustu, který pro něj Sověti vybrali jako sídlo československé správy. Součástí delegace byl i generál Antonín Hasal, který se stal vojenským velitelem osvobozené oblasti.

Mezi Němcovým úřadem a sovětským velením 4. Ukrajinského frontu docházelo prakticky od počátku ke konfliktům. Faktický vládcem celé oblasti byl totiž člen vojenské rady frontu generálplukovník Lev Zacharovič Mechlis, který měl úzké vazby na tajné služby a přímo na Stalina.

Sovětské vojenské úřady nedovolovaly členům Němcova úřadu přístup do oblasti na západ od Chustu, a především do důležitých měst Mukačeva a Užhorodu. Bránily také provádění mobilizace do československého vojska, a namísto toho verbovaly muže do sovětské armády.

V Mukačevu se 19. listopadu 1944 se konala za účasti 418 delegátů konference komunistů, na níž byla založena „samostatná“ Komunistická strana Zakarpatské Ukrajiny. Byl zvolen třiadvacetičlenný ústřední výbor. Členy byli převážně předváleční místní členové a aktivisté KSČ. Prvním tajemníkem strany se stal předválečný podkarpatoruský místní komunista a osvětový důstojník československé armády Ivan Turjanica. Ten přijel do Chustu spolu s ministrem Němcem a generálem Hasalem, ale 4. listopadu z československé armády dezertoval a dal se v Mukačevu k dispozici sovětským orgánům. Stranická konference schválila rezoluci požadující spojení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.

O týden později, 26. listopadu 1944, se konal v městském kině v Mukačevu první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, zorganizovaný sice formálně přípravným výborem, ale ve skutečnosti řízený sovětskými politickými místy a důstojníky sovětské bezpečnosti. Účastníky přivítal jeho předseda Michail Dragula, předseda Národního výboru v Mukačevu. Hlavními řečníky byli Ivan Turjanica a předseda užhorodského národního výboru Petro Sova. Poté předseda národního výboru ve Volovém (dnes Mižhorja) Dmytro Tarachonyč delegátům sjezdu přečetl připravený manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Sjezd ustavil Národní radu Zakarpatské Ukrajiny, která měla být v přechodném období vrcholným zákonodárným i výkonným orgánem oblasti. Jejím předsedou se stal Ivan Turjanica.

Nemůže být pochyb, že celé jednání I. sjezdu národních výborů bylo předem zinscenováno, a nemělo tudíž žádnou legitimitu. Ukrajinský historik Vasyl Miščanin na základě jazykové analýzy původního plakátu s textem manifestu zjistil, že jej psala osoba, jejímž mateřským jazykem byla ruština, protože text obsahuje četné rusismy. Miščanin, podobně jako už před ním historik Ivan Pop, vyslovil proto oprávněnou domněnku, že manifest vznikl v Moskvě, pravděpodobně přímo v centrále komunistů.

Přes pečlivou režii ale sjezd neprobíhal úplně tak, jak si sovětské orgány přály: někteří delegáti totiž před jeho zahájením vyslovili názor, že o tak závažné věci, jakou je připojení k SSSR, má rozhodnout referendum. To byl samozřejmě pro sovětské vedení nepřijatelné. Organizátoři proto pro jistotu změnili způsob hlasování: místo hlasování zvednutím mandátu se hlasovalo „masovou slovní aklamací“. To ovšem legitimitu sjezdu ještě více zpochybnilo, a proto po jeho skončení delegáti prohlášení podepisovali. Někteří tak údajně ve zmatku učinili i vícekrát. Podpisy byly potom dodatečně sbírány i mezi obyvatelstvem, a to i v maďarských vesnicích. Na obyvatele byl vyvíjen přímý či nepřímý nátlak: představa, že by podkarpatští Maďaři usilovali o připojení k sovětské Ukrajině, je totiž zcela absurdní.

Nelegitimnost mukačevského sjezdu a následné podpisové akce ovšem neznamená, že na Podkarpatské Rusi nebyly síly usilující o spojení s „velkou Ukrajinou“. Je zřejmé, že takovýto vývoj si přáli především místní komunisté a potom obecně nejchudší vrstvy obyvatelstva, které si od připojení k SSSR slibovaly zlepšení své materiální situace.

Je také možné, že podobný vývoj akceptovali i ukrajinští nacionalisté, kteří sice byli rozhodnými odpůrci komunismu, ale zároveň pozitivně hodnotili fakt sjednocení ukrajinských zemí do jednoho celku.

Určitě však spojení nevítala většina obyvatelstva. Na druhé straně ovšem nemáme ani žádný důkaz, že si většina obyvatel přála opětovné připojení k Československu.

Národní rada Zakarpatské Ukrajiny začaly ihned dělat velmi radikální kroky: 30. listopadu Turjanica poslal ministru Němcovi dopis, ve kterém ho s odvoláním na usnesení sjezdu národních výboru vyzval, aby i se svým civilním a vojenským aparátem do tří dní (!) opustil území Zakarpatské Ukrajiny. Za těchto okolností Němec dospěl k přesvědčení, že jeho další přítomnost v Chustu je zbytečná a 8. prosince 1944 odjel – oficiálně pouze dočasně – zpět do Moskvy.

Československá exilová vláda a prezident Beneš byli vývojem na Zakarpatsku zaskočeni, protože do té doby Sovětský svaz vždy zdůrazňoval, že uznává československý stát v jeho předmnichovských hranicích. Benešovi nicméně nezbylo než nový stav věcí akceptovat. Postoj exilové vlády je zřejmý z instrukce státního ministra Huberta Ripky československému vyslanci v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi z 5. prosince 1944: „Mezi sovětskou a československou vládou je tichý, ale jasný souhlas, že kvůli Podkarpatské Rusi nesmí vzniknout žádný konflikt, protože by se to hned proti oběma využilo. Po válce se pak o všech těchto věcech definitivně dohodnou jen mezi sebou a v nejpřátelštějším dorozumění, a to tak, aby dohoda vedla jen k upevnění trvalého spojenectví československo-sovětského.“

Jinak řečeno: československá vláda je ochotna vzdát se Podkarpatské Rusi dobrovolně ve prospěch SSSR, avšak až po válce a po formálním podepsání řádné československo-sovětské smlouvy.

Stalin poslal 23. ledna 1945 Benešovi osobní dopis: sovětská vláda dodržuje mezinárodní smlouvy, plní své závazky a respektuje proto územní celistvost Československa. Nemůže se ale stavět proti vůli Ukrajinců na Zakarpatské Ukrajině po sjednocení se sovětskou Ukrajinou. Stalin dále připomenul Benešovi, že on sám v debatě se sovětským velvyslancem v Londýně Ivanem Majskim na podzim 1939 možnost postoupení Podkarpatské Rusi navrhl a znovu ji navrhoval v prosinci 1943 při návštěvě Moskvy, což tehdy on, Stalin, odmítl.

Vyšel ale Benešovi vstříc v tom, že souhlasil, aby záležitost byla vyřešena mezistátní smlouvou. Ta byla podepsaná v Moskvě 29. června 1945. Oproti předválečné slovensko-podkarpatoruské hranici byla nová československo-sovětská hranice upraveny ve prospěch SSSR - byla posunuta zhruba o tři až pět kilometrů na západ, takže důležitá železniční křižovatka Čop a celá železniční trať Čop – Užhorod – Užocký průsmyk – Lvov a souběžná silnice byly nyní na sovětském území.

Hranice rozdělila obec Veľké Slemence v Michalovském okrese, jejíž část se ocitla na sovětském území. Hraniční přechod byl mezi oběma částmi obce otevřen teprve po půl století - 23. prosince 2005.

Celkem bylo Sovětskému svazu postoupeno jedenáct obcí, celková rozloha katastrálního území těchto činila skoro 250 čtverečních kilometrů.