Jak před dvěma sty lety zemřel Napoleon

Byla to nadsázka, kritizující nesmlouvavého britského guvernéra Hudsona Lowea, který bývalého císaře na Svaté Heleně věznil? Nebo Napoleon mluvil o skutečných vrazích? A jak zemřel: na rakovinu žaludku, jež se v jeho rodině údajně dědila, nebo na otravu arzenem, jak se tradovalo po dvě staletí? Vraťme se zpět na malý ostrov v Atlantiku a zkusme najít pravdu.

Posledních pět let života, naplněných beznadějí, Napoleon už jen pomalu umíral. O jeho zdravotní stav se staral korsický lékař Francesko Antommarchi, který měl víc zkušeností s pitvami mrtvých než s péčí o živé. „Co se toho imbecila týče, těžko si zasluhuje něčího zájmu. Už se snad někdo někdy a o někoho staral hůře než on o mě?“ stěžoval si Napoleon svému komorníkovi.

Mnohem cennější než Antommarchiho lékařská péče se ukázal být doktorův deník. Jeho paměti se totiž později staly podkladem pro všechny badatele zkoumající okolnosti Napoleonovy smrti.

Jak v nich zaznamenává, od roku 1820 trpěl bývalý císař silnými migrénami. Nohy ho bolely a zábly, dusil se dávivými záchvaty kašle. Trápily ho záchvaty zimnice. Bušení srdce doprovázel slabý nepravidelný tep. Začínal být světloplachý, špatně slyšel, ztrácel chuť k jídlu.

Ke konci života už byl zcela vyčerpaný a malátný, často omdléval. Kvůli zvracení a bolestem břicha dokázal pozřít sotva pár soust.

„Dnes je z něj už jen mrtvola, kterou drží fyzicky a morálně při životě pouze dech,“ napsal v březnu 1821 v dopise manželce jeho společník, markýz de Montholon. Potom už bylo vše jen horší.

„Ke škytavce se přidalo blouznění; vypravil ze sebe mnoho nesrozumitelných slov, z nichž bylo možné rozeznat jen: ,Francie... můj syn... armáda...‘ Podle toho lze s jistotou usuzovat, komu patřila jeho poslední starost a poslední myšlenky. Byla to vůbec poslední slova, která jsme od něj slyšeli,“ zaznamenal komorník Louis-Joseph Marchand v pamětech, jejichž část přeložil do češtiny Miloslav Kolomazník.

Dne 5. května 1821 se okolo lůžka umírajícího shromáždili členové jeho doprovodu včetně žen a dětí. „Všechny naše pohledy mířily přímo na hlavu toho vznešeného člověka, a pokud snad někdy uhnuly, pak to bylo jen proto, aby se podívaly do očí doktora Antommarchiho, zda se v nich ještě nenachází nějaká naděje. Bylo to však marné, nemilosrdná smrt již obcházela kolem...

... Dr. Arnott se díval na hodinky a měřil frekvenci nádechů. Patnáct vteřin, třicet, pak uplynula celá minuta. Pořád jsme ještě doufali, bylo to ale zbytečné. Císař právě zemřel!" popisuje komorník poslední chvíle někdejšího velkého císaře Francouzů. „Jeho agonie trvala dvanáct hodin, musel trpět strašně," napsal manželce Montholon.

Doktor Antommarchi konstatoval smrt v 17:49 hodin odpoledne. Komorník Marchand poté omyl tělo kolínskou. Zesnulého uložili na železné polní lůžko, na němž spal při vojenských taženích. Teď se z něj stal katafalk, obklopený zapálenými svícemi. Kněz Paul Vignali odříkal modlitby u improvizovaného oltáře se svátostmi.

Na výslovné Napoleonovo přání byla následujícího dne provedena pitva. Podrobně ji popisují Benjamin Weider a David Hapgood – o nichž bude ještě řeč níže – v monografii Napoleon byl zavražděn. Jak uvádějí, přítomni byli císařovi přátelé, generálové Charles Tristan de Montholon a Henri Gatien Bertrand, Antommarchi, zástupci guvernéra Svaté Heleny a šest lékařů pracujících pro britskou vládu.

Antommarchi otevřel hrudník a vyňal srdce, které bylo uloženo do nádoby s lihem. Podle poslední vůle mělo být předáno Napoleonově manželce Marii-Luise, guvernér Lowe ho však nařídil uložit do hrobu s Napoleonovými ostatky. Poté byl z těla vyňat a otevřen žaludek. A tady se začínají informace rozcházet.

Z pitvy se zachovaly čtyři zprávy. Jedna z nich uvádí, že vnitřní povrch žaludku byl plný rakovinových nádorů. Ostatní jen konstatují nález jednoho vředu v blízkosti vrátníku; Antommarchi jej označil za rakovinový, britští lékaři za „ztvrdlá místa vedoucí k rakovině”.

Pouze dvě ze čtyř pitevních zpráv konstatují, že játra byla abnormálně zvětšená. Část vypouklého povrchu levého jaterního laloku přilnula k bránici, ale nebyly patrné žádné chorobné změny. Přítomní lékaři se v závěrečné zprávě nedokázali dohodnout na jednoznačné příčině smrti, což dodnes budí pochybnosti.

„O čtyři dny později, ve středu 9. května, byla rakev s Napoleonovým tělem, oblečeným do uniformy gardových jízdních myslivců se všemi řády, které zesnulý za života měl, a zakrytá modrým generálským pláštěm z bitvy u Marenga, spuštěna do neoznačeného hrobu,” popisuje historik Jiří Kovařík v knize Sňatky se smrtí.

Úvahy o tom, že byl Napoleon otráven, se objevily v roce 1955, kdy poprvé vyšly Marchandovy memoáry. Švédský dentista a amatérský toxikolog Sten Forshufvud v nich napočítal dvaadvacet ze třiceti odborně uznávaných symptomů otravy arzenikem. Kromě těch výše zmíněných šlo také o nespavost, ztrátu ochlupení a přirozeného zbarvení nehtů, ztížené dýchání, stavy úzkosti či žloutnutí bělma.

Seriózní historikové zpočátku považovali Forshufvuda za lovce senzací, on se však nevzdal. Postupně vypátral několik majitelů Napoleonových vlasů, které Marchand odřízl zemřelému na památku pozůstalým. Ve vlasech se totiž uloží stopy jedu kolujícího tělem natolik spolehlivě, že lze určit i jeho dávkování.

První vlas analyzoval toxikolog a soudní specialista Hamilton Smith z glasgowské univerzity, aniž by tušil, komu patří. Konstatoval, že obsahuje třináctkrát víc arzeniku, než je běžné. Podle něho byl jed podáván v malých a nestejných dávkách, zřejmě v rozmezí let 1816 až 1821. Ke stejnému výsledku došel i při rozborech dalších vlasů.

V roce 1995 pak výsledek potvrdili odborníci z chemicko-toxikologické laboratoře FBI ve Washingtonu, kteří postupovali metodou atomové absorpční spektroskopie (AAS).

Za použití téže metody došel k podobným závěrům o šest let později i doktor Pascal Kintz, tehdejší prezident Francouzské společnosti pro analytickou toxikologii. Dle jeho analýzy překračuje obsah arzeniku v jednotlivých Napoleonových vlasech sedmkrát až osmatřicetkrát hladinu toxikology uznávané přirozené dávky.

V té době už nebyl Sten Forshufvud ve své teorii osamocen. K jeho pátrání se připojil Benjamin Weider, kanadský podnikatel a zakladatel The International Napoleonic Society. Díky svým kontaktům posunul pátrání mnohem dál a postupně přesvědčil i část odborné veřejnosti.

Badatelé nechali na podzim roku 2003 znovu prozkoumat Napoleonovy vlasy, tentokrát prostřednictvím analytického přístroje NanoSIMS, který pracuje na principu hmotnostní spektrometrie sekundárních iontů. Rozbor potvrdil, že arzenikem je prostoupena míšní dřeň, jejíž prokrvování zajišťuje výživu vlasů. Tam se ovšem mohl jed dostat pouze z krevního oběhu, což vyloučilo možnost, že je arzen pozůstatkem posmrtných úprav těla, že otravu způsobily výpary z tapet nebo dým z kamen.

Pro upřesnění byla při rozboru vlasů použita ještě další analytická metoda, hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS), která dokáže zaznamenat stopové množství chemických prvků. Jasně potvrdila smrtelné dávky prudce jedovatého arseniku, tedy oxidu arsenitého (As2O3) používaného v devatenáctém století běžně jako jedu na krysy. „To implikuje, že jsme zcela jednoznačně na stopě zločinné intoxikaci,“ shrnul v roce 2005 toxikolog Pascal Kintz.

Forshufvud a Weider prostudovali všechny dostupné dokumenty včetně nepublikovaných. Vycházeli přitom z datace otravy do let 1816 až 1821, která vymezovala okruh podezřelých. Postupně pak vylučovali jednotlivé osoby – až zbylo jediné jméno: Charles Tristan, markýz de Montholon. Generál, jemuž Napoleon nejvíc věřil...

Ke stejnému závěru došli v roce 2000 také autoři knihy L’énigme Napoléon résolue (Napoleonova záhada rozluštěna) René Maury a Frangois de Candé-Montholon, markýzův potomek. Ta vycházela z nově objevené osobní korespondence z let 1819 až 1821 mezi Tristanem a jeho manželkou Albine.

Abychom pochopili, proč byly dopisy manželů tak důležité, musíme se vrátit do počátku 19. století, kdy mladý, lehkovážný Montholon sloužil v Napoleonově hlavním štábu. Slibnou kariéru přerušila milostná aféra: proti vůli císaře se oženil s půvabnou, leč dvakrát rozvedenou Albine. Tehdy Napoleon markýze degradoval a na milost ho vzal až roku 1814, kdy mu po prohrané bitvě u Lipska teklo do bot.

Montholon dostal zpět hodnost brigádního generála a stál za svým císařem při návratu z Elby i po katastrofě u Waterloo. S manželkou a dvěma malými syny ho následoval na ostrov Svaté Heleny. A tam se jeho milovaná Albine až příliš sblížila s jeho milovaným císařem...

Zda Montholon mlčky strpěl manželský trojúhelník, nebo jde jen o pomluvy, dnes těžko prokázat. Jisté však je, že Albine na Svaté Heleně porodila v létě 1816 holčičku, jíž dala jméno Napoléone.

V červenci 1819 Albine opustila ostrov, aby vyburcovala veřejné mínění soucitem s umírajícím císařem, zatímco Tristan na něm zůstal. Byl za to štědře odměněn: Napoleon mu v závěti odkázal téměř dva miliony zlatých franků.

Korespondence však svědčí o markýzově velké rozpolcenosti. „Miluji císaře něžnou láskou, po celý život budu jeho věrným přítelem, jeho přátelství bude mým nejkrásnějším titulem,“ píše manželce, aby si v jiném dopise postěžoval: „Mé jediné přání, jediný předmět mých myšlenek je zlomit pouta, jež mi brání, abych ti byl nablízku.”

Sehnat arzenik bylo to nejmenší: obsahoval ho jed na krysy, jichž na ostrově žily spousty. Klíč od místnosti, kde se skladoval, měl Montholon. Ten také bděl nad zásobami potravin. Jed zřejmě míchal do jihoafrického vína, určeného výhradně pro Napoleona. Na ostrov ho přiváželi od roku 1816 v soudcích, které stáčel do lahví opět Montholon.

„Když do mě proniká, řeže jako plátek žiletky,” stěžoval si na víno Napoleon komorníkovi. Problémy však přičítal svému žaludku, nikoli nápoji samotnému.

Od léta 1819 se Bonapartův zdravotní stav začal zázračně zlepšovat. Bylo to v době, kdy Montholon vážně onemocněl a musel ulehnout. Napoleonovi se přitížilo až s návratem generála do služby v prosinci téhož roku... Zajímavé také je, že když roku 1847 vydal Montholon paměti, popisoval v nich leccos, jen o vínu ani zmínka...

Toužil se vrátit ke své rodině natolik, že vraždil? Otrávil Napoleona ze žárlivosti, kvůli nátlaku Bourbonů či úplatku Angličanů? Anebo – jak se trochu alibisticky domnívá jeho potomek Candé-Montholon – přidával jed do vína, aby úmyslným zhoršením zdravotního stavu dostal bývalého císaře z ostrova, a k otravě došlo nedopatřením?

Zní to trochu divoce, jenže jak potvrdily moderní toxikologické rozbory, Napoleonův zdravotní stav hodně zkomplikovala Antommarchiho medicínská péče.

„Na potíže ordinoval... jako dávidlo vinný kámen, tedy antimonovou sůl, která vyvolala reakci s arzenikem a potíže zhoršila. Později nařídil podávat projímadlo, v tomto případě kalomel (chlorid rtuťnatý), a reakce byla obdobná. K tomu přistoupilo požívání orgeady, oblíbeného císařova nápoje s přísadou hořkých mandlí, a z chronické otravy se stala otrava akutní,“ vysvětluje spisovatel Jiří Kovařík.

Přestože argumenty svědčící o otravě jsou pádné, nepřijímá je zdaleka celá odborná veřejnost. Velká část historiků je pevně přesvědčena, že Napoleon zemřel z přirozených příčin.

Nejčastěji je uváděna rakovina. Tuto teorii zastává například renomovaný patolog a gastroenterolog Robert Maximilian Genta z texaské univerzity. Podle něj měl Napoleon v žaludku nádor vyvolaný zřejmě bakteriální infekcí. Za bezprostřední příčinu smrti potom považuje masivní vnitřní krvácení, neboť podle záznamů z pitvy byl žaludek naplněn tmavou hmotou připomínající kávovou sedlinu – sraženou krví.

V roce 2008 podpořily hypotézu o smrti z přirozené příčiny také průzkumy univerzit v Pavii a Miláně. Italští vědci srovnali vzorky Napoleonových vlasů z období, kdy byl chlapcem, a z doby vyhnanství na Svaté Heleně. Zároveň provedli rozbor vlasů jeho syna Orlíka, první manželky Josefíny a pro srovnání také osob ze současnosti.

A zjistili, že obsah arzenu byl abnormálně vysoký nejen ve všech Napoleonových vlasech, tedy i v těch z dětství, ale také ve vlasech jeho dobových souputníků. U současných vzorků byly pak hodnoty až stonásobně nižší. Jak z toho toxikologové vyvodili, v Bonapartově době byl obsah arzenu v lidském těle podstatně vyšší než dnes, neboť tento jed tvořil standardní součást léků. Jeho zvýšené množství v těle nelze tedy považovat za důkaz travičství.

Věrohodné důkazy mají obě protikladné teorie. Kde je pravda? „Já sám nevím, zrovna tak, jako nevědí historikové. Pravda je po těch letech nedokazatelná. Leccos nasvědčuje tomu, že byl Napoleon otravován záměrně. Existují dokonce názory, že v hrobce v pařížské Invalidovně není pohřben on, ale jeho sicilský sluha. To všechno je však vaření z vody. Jediným řešením by byla exhumace a testy DNA, francouzská vláda je ale odmítla,“ uzavírá Jiří Kovařík.

Pravdu se tedy nejspíš hned tak nedozvíme.