Článek
„Co se na podobě tohoto místa příliš nezměnilo od roku 1620, je letohrádek Hvězda a obora okolo něj, u zdi té obory proběhly ty nejtvrdší boje na konci bitvy na Bílé hoře,“ přiblížila Novinkám historička Klára Andresová Skoupá.
Jde zhruba o oblast mezi Řepy, Motolem a Ruzyní. To, že tu bylo historické bojiště, připomínají dnes především názvy některých ulic v okolí letohrádku.
„Máme tu třeba ulici Thurnovu (jeden z hlavních vůdců stavovského povstání - pozn. red.), ulici Anhaltovu, což bylo jméno velitele českého stavovského vojska, je tu ulice Falcká, která zase připomíná tehdejšího českého zimního krále Fridricha Falckého, anebo ulice Moravanů,“ popsala Andresová Skoupá.
Bitvu tu připomíná i mohyla, ale i ta je novějšího data. „Předána českému národu byla v listopadu roku 1920,“ doplnila historička.
Mohyla připomínající bitvu na Bílé hoře
Konec stavovského povstání
Bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620 bylo potlačeno stavovské povstání, které začalo o dva roky dříve a které pak mělo dohru v následujícím roce v podobě popravy 27 hlavních představitelů vzpoury na Staroměstském náměstí v Praze.
České země byly na přelomu 16. a 17. století jednou z nejhustěji osídlených zemí Evropy a také jednou z nejrozvinutějších. A převažovala v nich protestantská víra. Václavská koruna sice v roce 1526 připadla Habsburkům, ale mocná česká šlechta či české, německé a maďarské rody si dovedly uchovat stavovskou svobodu.
České stavy si v roce 1609 na císaři Rudolfu II. vymohly vydání Majestátu, který jim zaručoval značná ústavněprávní, hospodářská a politická práva a svobody. A vliv si chtěly uchovat vzdor katolickým Habsburkům i dál.
V povstání stavové, kteří odmítli Ferdinanda II. jako českého krále a zvolili si mladého Fridricha Falckého, slavili zprvu úspěchy, když se dostali až k Vídni. Po vítězství císařské armády hraběte Buquoye u Záblatí v roce 1619 se ale stavovské vojsko vrátilo zpět do Čech.
Když se zvedla mlha
V bitvě na Bílé hoře se střetla česká stavovská armáda, vojsko katolické ligy a císařské vojsko. „Celé dopoledne byla mlha, a teprve když se zvedla, tak ty armády se pořádně uviděly a daly se do střetu,“ uvedla historička. Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté a trvala zhruba dvě hodiny.
I když rozsahem ani počtem padlých nebyla bitva velká, měla velké následky pro další vývoj v českých zemích. Po střetu, který po stránce náboženské znamenal vítězství katolíků, odešla ze země velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon. Ze země byla donucena odejít řada osobností včetně Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské. Po bitvě též české království ztratilo v roce 1635 Horní a Dolní Lužici.
Navíc před bitvou bylo podle historiků v českých zemích na 150 000 zemědělských statků, po konci třicetileté války v roce 1648 jich zbylo asi 50 000. A ve stejném období se počet obyvatel ztenčil z asi tří milionů na 800 tisíc.