Jak kapitán Marinesko potopil Gustloffa. Z obřího parníku se stala loď smrti

Když se asi po hodině ponorka přiblížila na vzdálenost necelých dvou kilometrů, bylo jasné, že se před ní pohybuje obří loď a malá zajišťovací torpédovka. Na sunoucím se tmavém tělesu svítila ztlumená poziční světla.

„Ve sluchátkách jsem slyšel, že ta loď má dva šrouby,“ vzpomínal radista Ivan Šnabcev. „To znamenalo, že musí být hodně veliká. Podle zvuku to nebyla nákladní loď, ale nevěděl jsem, zda je to loď válečná.“ Marinesko to zřejmě rozpoznal, ale příliš o tom neuvažoval. Ve všech armádách byly osobní lodě používány k transportu vojsk a tato byla nepochybně německá.

Rozhodl se obra i jeho malého průvodce obeplout a zaútočit od pevniny. Předpokládal, že odtud útok nebude nikdo očekávat a před tmavým pobřežím bude ponorka neviditelná. Byl to riskantní manévr, protože se musel přiblížit k zaminovanému pobřeží, kde hloubka vody nebyla větší než 30 metrů.

Velitel S-13 se rozhodl, že riziko podstoupí. Neměl tušení o počtu ani struktuře pasažérů lodního obra. Jeho úkolem bylo potápět válečné a námořní lodě. Zaútočil čtyřmi torpédy. Tři z nich zasáhly cíl – a jak se později ukázalo – způsobily největší tragédii v námořní historii. Na potápějící se lodi zahynulo šestkrát více lidí než při katastrofě Titaniku v roce 1912.

O svém úspěchu poslala ponorka radiogram svému velení v Kronštadtu. Jméno potopené lodi v něm nepadlo. Alexandr Marinesko v tu chvíli nevěděl, že S-13 poslala ke dnu někdejší přepychový výletní parník jménem Wilhelm Gustloff. Ani to, že na jeho palubě bylo přes 10 000 lidí…

Velitel ponorky S-13 měl námořnickou kariéru takříkajíc předurčenu. Jeho otcem byl Rumun Ion Marinescu, který svého času působil ve vojenském námořnictvu. Za napadení důstojníka mu hrozil trest a utekl na Ukrajinu. Tady se v roce 1911 oženil s Taťjanou Kovalovou a změnil si jméno i příjmení na Ivan Marinesko.

Krátce nato se novomanželé přestěhovali do Oděsy, kde Ivan pracoval v přístavu a 2. ledna 1913 se jim zde narodil syn Alexandr. Po střední škole prodělal roční Oděskou školu plavčíků a v roce 1931 absolvoval Námořní technické učiliště. Poté nastoupil jako důstojník do Černomořské námořní paroplavby a měl před sebou reálnou možnost postupu až na místo kapitána obchodní lodě.

Tato vize se však nenaplnila, neboť v roce 1933 dostala jeho životní dráha jiný směr. V tomto období začalo velení sovětského námořnictva klást velký důraz na rozvoj ponorkových flotil a bylo třeba získat a vycvičit tisíce nových posádek.

Zákon o branné povinnosti občanů umožňoval, aby bylo v rámci mimořádného náboru možné do služby povolat i vytipované schopné důstojníky z řad zaměstnanců civilního loďstva. Ti, kteří byli předvoláni před odvodní komisi námořních sil, měli sice formální možnost rozhodnout se dobrovolně, ale to si každý dobře rozmyslel – nechtěli vyvolat podezření, že není dobrý vlastenec, když odmítá tu nejčestnější službu.

Mezi stovkami takto povolaných mužů a školených na ponorkové velitele byl i dvacetiletý Alexandr Marinesko, tehdy již rok ženatý a s právě narozenou dcerou Leonorou. Po ukončení ročního speciálního kurzu ho v roce 1934 poslali k brigádě ponorek Baltského loďstva.

V roce 1939 dosáhl hodnosti 1. důstojníka a stal se velitelem malé ponorky M-96, s níž po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem podnikl tři bojové plavby. Když na jaře 1943 přebíral už jako kapitán 3. třídy velení na ponorce S-13, měl nepoměrně více praktických i bojových zkušeností než její předchozí velitel.

Ponorky typu S v Sovětském svazu vyráběli od roku 1934 podle kompletní německé projektové dokumentace a vojenskými historiky jsou hodnoceny jako vůbec nejlepší předválečné sovětské ponorky.

Ta s pořadovým číslem 13 byla spuštěna na vodu v dubnu 1939. Na první plavbu vyrazila v červnu 1941 a o tři měsíce později byla zapsána do stavu Baltského loďstva. Na první bojovou plavbu se vydala v září 1942 a potopila tři malé dopravní lodě.

Na svou třetí bojovou plavbu měla podle rozkazu vyplout 2. ledna 1945. Její velitel Alexandr Marinesko spolu s jiným důstojníkem, Lobanovem, se ale toho dne nedostavili do služby a nebyli k nalezení.

V Hango, na severní straně Finského zálivu, se po dohodě o příměří ze září 1944 stalo Baltské loďstvo nepříliš vítaným hostem. I sovětská strana byla opatrná. Šéf leningradské stranické organizace Andrej Ždanov vydal příkaz, podle něhož nesměli sovětští vojáci na finské pevnině navštěvovat místa, kde se obyvatelstvo bavilo.

Marinesko rozkaz nerespektoval a šel s Lobanovem na silvestrovskou zábavu do restaurace jednoho místního hotelu. Skončili notně opilí v pokoji švédské majitelky podniku. A zůstali tam až do 3. ledna 1945, kdy si na sovětské komandatuře stěžoval roztrpčený snoubenec této ženy, že se nějaký Rus zabarikádoval v pokoji s jeho snoubenkou.

Když byl krátce nato do hotelu vyslán lékař Stěpaněnko z S-13 a zabouchal na dveře inkriminované místnosti, Marinesko mu rezolutně přikázal odejít. Poté se však s Lobanovem poradili a sami se vrátili na základnu.

Tady už vládlo velké pozdvižení. Jejich zmizení nebylo možné tajit a velení praporu to ohlásilo nadřízeným. Převládlo podezření, že oba důstojníky unesla hitlerovská agentura, a záležitost převzala kontrarozvědka. Avšak po jejich dobrovolném návratu se záležitost ještě více zkomplikovala – za svévolné opuštění lodi v bojových podmínkách hrozil oběma důstojníkům vojenský soud a zastřelení za dezerci.

Po několikadenním vyšetřování nakonec zůstalo jen u „dobrovolného vzdálení“ a Lobanov byl poslán do trestného praporu. Také Marinesko měl skončit stejně, ale to by ve skutečnosti nemělo žádný význam, protože služba v baltských ponorkách byla ještě nebezpečnější.

Marineskovi nadřízení byli bezradní. Nechtěli přijít o schopného velitele. Celou situaci ještě ztížila samotná posádka S-13, která se postavila proti jeho suspendování a bez oblíbeného kapitána odmítla vyplout. Východisko nakonec našel velitel Baltské flotily Vladimir Tribuc. Rozkázal postavit velitele S-13 před vojenský soud, ale vykonání rozkazu odložil do návratu z trestné plavby. Marinesko měl tak dostat příležitost na odčinění své viny.

Ponorka se znovu zařadila do aktivní služby 11. ledna (podle jiných pramenů vyplula již 9.) a manévrovala po středním Baltu. Spatřila sice nějaké lodě, ale Marinesko čekal na něco většího. Po dvou týdnech se rozhodl přesunout blíže k pobřeží. Jeho zkušenosti z obchodního loďstva a analýza situace na frontě mu naznačovaly, že právě tudy mohou vést trasy německého zásobování.

A večer předposledního lednového dne se dočkal! Kvůli snížení rizika objevení se S-13 pohybovala na hladině v poloponořeném stavu, když voják na pozorovacím stanovišti zahlédl záblesk světla. Záhy rozeznal velkou loď a také zajišťovací torpédovku, občas se vynořující mezi vysokými vlnami. Padly rozkazy a S-13 vyrazila kýženým směrem.

Protože její rychlost byla necelých devět uzlů, rozhodl se Marinesko pro stíhání na hladině. Aby zmenšil siluetu ponorky, nařídil částečně zaplavit zátěžové nádrže tak, aby se trup plavidla skryl pod hladinou.

Za této situace plula ponorka o tři uzly rychleji než neznámý objekt. Celý manévr byl nebezpečný. Stačila drobná chyba kormidelníka a ponorka by i s otevřenými poklopy zajela pod hladinu, což by znamenalo její konec a smrt posádky.

Někdejší přepychový parník Wilhelm Gustloff o výtlaku 25 500 tun se v tom čase plavil už několik hodin na cestě z Gdyně a jeho kapitán Friedrich Petersen věřil, že maximálně za dva dny budou všichni v bezpečí.

Mohl přepravovat přibližně 2000 cestujících a v rámci programu Kraft durch Freude vozil od roku 1937 na výlety německé pracující a sympatizanty nacistického režimu. Parník s deseti palubami, dlouhý 208 metrů a vysoký 56 metrů, měl původně nést Hitlerovo jméno, ale po zavraždění Wilhelma Gustloffa v roce 1936 byl na vůdcovo přání pojmenován právě po tomto předákovi švýcarské nacistické strany.

Výletní kariéru Gustloffu ukončil začátek druhé světové války. Po napadení Polska se z něho stala nemocniční loď a využíván byl také při zásobování německé armády v Norsku. Na podzim 1940 parník zakotvil u gdyňské přístavní hráze a sloužil jako plovoucí kasárna pro posádky ponorek. Dostal maskovací nátěr a až do ledna 1945 neurazil ani jednu námořní míli.

Teď však vezl přetížený Gustloff přes 10 000 lidí. Podle tehdy 18letého Heinze Schöna, který potopení lodi přežil a stal se později zaníceným kronikářem katastrofy, se po vyplutí nacházelo na palubě dohromady 10 582 osob, z toho 8950 civilistů, kteří prchali z Východního Pruska před hněvem blížící se Rudé armády.

Na lodi bylo také 918 vojáků 2. školní ponorkové divize evakuovaných v rámci operace Hannibal na západ, kde měli pokračovat ve výcviku na novém typu ponorky, a rovněž 373 příslušnic ženských námořních pomocných jednotek. Posádku Gustloffu tvořilo 173 mužů a podle Schöna bylo mezi cestujícími ještě i 162 těžce zraněných vojáků.

Přecpanou evakuační loď měly na cestě přes Balt doprovázet tři doprovodné čluny ponorkového loďstva a parník Hansa. Pro různé poruchy však nakonec zůstal pouze malý torpédový člun Löwe, jenž razil cestu před přídí Gustloffu.

Kromě Pedersena a Wilhelma Zahna (odpovídajícího za přepravu školní ponorkové divize) byli na Gustloffu ještě dva další kapitáni nižší třídy. Struktura velení nebyla před vyplutím ujasněna, a tak mezi čtveřicí probíhala bouřlivá výměna názorů o tom, jak rychle má loď plout.

Zahn jako námořník z ponorky věděl, že Gustloff musí mít rychlost nejméně 15 námořních mil, má-li uniknout útoku nepřátelské ponorky. Avšak Petersen, který nejlépe znal technický stav lodi, trval na maximální rychlosti dvanáct mil.

Ještě vzrušenější byla debata o trase, kterou mají zvolit. Byly dvě možnosti. Buď podél pobřeží se zaminovaným okolím, nebo po širém moři, tzv. únikovou trasou 58, z níž byly miny pravidelně odstraňovány. V těchto hlubokých vodách ale mohly číhat ponorky. Nakonec padlo rozhodnutí ve prospěch té vzdálenější, zato však rychlejší a nezaminované cesty.

Z obavy ze srážky s jinou lodí Petersen také prosadil osvícení parníku obrysovými světly. Podle Schöna však právě to bylo rozhodujícím článkem v řetězu událostí, jež vedly k tragédii Gustloffu.

Krátce před 21. hodinou se S-13 dostala do těsné blízkosti parníku. Marinesko zpomalil a počkal na okamžik, kdy obří loď míjela ponorku ve vzdálenosti asi 500 metrů.

V 21.15 otřásl Gustloffem ohlušující výbuch! Agónie trvala necelou hodinu, potom pýcha Kraft durch Freude zmizela pod hladinou. Lodě německého námořnictva, které po signálech SOS z torpédovky Löwe přispěchaly na pomoc, dokázaly zachránit (jak trpělivě vypátral Heinz Schön) už pouze 1239 lidí, mezi nimi i všechny čtyři kapitány.

Marineskova ponorka se okamžitě po útoku ponořila a přečkala na dně moře několik útoků hlubinných bomb. Ráno nabrala kurz na bezpečnější vody a 10. února 1945 hlásila do Kronštadtu další úspěch. Potopila jinou velkou německou lazaretní loď Generál von Stauben (14,5 tisíce BRT) a stala se tak bezkonkurenčně nejúspěšnější sovětskou válečnou lodí.

Kapitán Marinesko očekával, že bude oceněn titulem Hrdiny Sovětského svazu a velitel praporu takový návrh nadřízeným skutečně podal, ale přišlo zamítnutí s tím, že Marinesko je „pijan a děvkař“ a vyznamenání by mělo negativní vliv na ostatní.

Obdržel pouze Řád rudého praporu. Ještě v roce 1945 byl kázeňsky potrestán za „nedbalé plnění úkolů“ a „systematické opilství“ a degradován na nadporučíka.

Koncem roku raději z námořnictva odešel a sloužil na lodích Baltské paroplavby. Později byl vězněn tři roky na Kolymě v gulagu (1949–1952). Po návratu ho rehabilitovali a v roce 1960 mu byla vrácena i hodnost kapitána.

Nejúspěšnější sovětský ponorkový velitel druhé světové války zemřel v roce 1963 na rakovinu hrtanu. Až posmrtně mu byl přece jen v roce 1990 dekretem prezidenta Gorbačova udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

Může se vám hodit na Zboží: