Jak do Československa nenápadně jezdili Henry Kissinger a Richard Nixon

Kromě Kissingera diskutovali v Československu o bezpečnosti ve střední Evropě oficiální, ale i neoficiální diplomaté různých států. Soukromě sem například zavítali Richard Nixon, bývalý viceprezident a pozdější prezident USA, Hans Morgenthau, stálý poradce US State Department, či Bentley Glass, poradce Amerického výboru pro jadernou energii.

Jak vzpomíná Jiřina Dienstbierová v knize Jiří Dienstbier – Rozhlasový zpravodaj 1958–1969, zmíněná nahrávka je jednou z mála, která se v archivu Českého rozhlasu dochovala. Další zmizely, zřejmě na příkaz normalizačního vedení rozhlasu. Stejně tak se z paměti vytratilo i to, že Československo patřilo na mezinárodní scéně v 60. letech 20. století k diplomaticky velmi aktivním státům, které – byť se nacházely za železnou oponou – dokázaly velmi dobře využívat všech diplomatických kanálů a možností k tomu, aby zásadním způsobem ovlivňovaly vývoj mezinárodní situace.

Jak nyní ukazuje příklad českého plánu na zajištění munice pro Ukrajinu, míra překvapení z toho, že dokážeme sami iniciovat mezinárodní aktivity, tak přímo odpovídá míře zapomnění, jakou roli jsme v tomto smyslu hráli v minulosti.

V první polovině 60. let 20. století představovalo Československo centrum neoficiálních diskusí o budoucím uspořádání střední Evropy především díky jednání Pugwash. Iniciativa západních vědců Pugwashské konference o vědě a světových záležitostech, zkráceně Pugwash, vznikla v roce 1957 v kanadské vesnici Pugwash v reakci na rostoucí hrozbu jaderného zbrojení a následného užití jaderných zbraní ve světě. Československo se do této iniciativy zapojilo na nátlak Moskvy na počátku 60. let 20. století, čeští vědci však záhy pochopili, že neoficiální platforma pro výměnu názorů na otázky globálního zbrojení a bezpečnosti ve světě jim nabízí možnost kontaktů, o které je připravila izolace padesátých let a stalinistické manýry komunistické zvůle.

V rámci československého výboru Pugwash exceloval především Antonín Šnejdárek, politolog a analytik mezinárodních vztahů, kterému se podařilo v září 1964 uspořádat v Karlových Varech 13. konferenci Pugwash, na kterou přijelo 86 špičkových vědců z 19 států. Jednání se tehdy účastnili hned tři bývalí poradci prezidenta J. F. Kennedyho: Bentley Glass, poradce Amerického výboru pro jadernou energii, Hans Morgenthau, stálý poradce US State Department, či Henry Kissinger, v té době stálý poradce sboru náčelníků štábů ozbrojených sil Spojených států.

Henry Kissinger v rozhovoru ze září 1964 nicméně Jiřímu Dientsbierovi jednoznačně potvrdil, že i přes četné funkce, které v americké administrativě zastával – mimo jiné i jako poradce ministerstva zahraničí a národní obrany –, přicestoval do Československa jako soukromá osoba a jako profesor politických věd Harvardské univerzity.

Pro Kissingera to nebylo první setkání k bezpečnosti ve střední Evropě, v listopadu předchozího roku přiletěl do Německa, aby se zúčastnil prvního jednání Mnichovské bezpečnostní konference. Aktivita Američanů v této oblasti se odvozovala od jejich snahy využít neoficiálních diskusí k předjednání německé otázky a postavení východního Německa. Československo bylo na této misi první zemí sovětského bloku, kterou Kissinger kdy navštívil. Co víc může vypovídat o dobovém významu československé diplomacie na globálním fóru.

Úspěchy jednání Pugwash však natolik vylekaly ÚV KSČ, že jejich pokračování v Československu zakázal. Ale brilantní politologická analýza Antonína Šnejdárka ÚV KSČ varovala: opuštění neoficiální diplomacie s sebou přinese pokles významu Československa na mezinárodní scéně a pozornost USA se přesune k Polsku. Úspěch se dostavil: další schůzka se uskutečnila o dva roky později a kromě Henryho Kissingera se jí účastnil i Paul M. Doty, profesor biochemie a později zakladatel Belferova centra pro vědu a mezinárodní vztahy na Harvardu, či Marshall D. Shulman, zástupce ředitele ruského výzkumného centra tamtéž.

Jako soukromá osoba zavítal v té době do Československa také Richard Nixon, bývalý viceprezident USA (ve funkci 1953–1961) a pozdější prezident USA (1969–1974).

To, že se takovýto typ setkání uskutečnil za železnou oponou, patřilo k velkým úspěchům neoficiální československé diplomacie. Ještě zajímavější je pak to, že hned po svém zvolení pozval Richard Nixon na soukromou návštěvu do Bílého domu v té době ještě stále československého občana Antonína Šnejdárka v roce 1969 hned dvakrát: v květnu a v červnu. V říjnu 1969 Šnejdárek emigroval a posléze se stal profesorem na pařížské Sorbonně.

Pro vývoj diskusí o německé otázce ve střední Evropě byla schůzka v Karlových Varech v roce 1964 zcela klíčová. Navazovala na první Mnichovskou bezpečnostní konferenci z konce listopadu 1963. Ani Mnichovská bezpečnostní konference totiž nebyla žádným oficiálním mezinárodním fórem, mezivládní či mezinárodní institucí, ale stejně jako Pugwash představuje neoficiální, soukromou platformu určenou pro neoficiální diskuse o bezpečnostní politice nejen v Evropě.

Zajímavý je kontext jejího vzniku: neoficiální setkávání a diskuse o otázkách bezpečnosti inicioval na počátku 60. let 20. století jeden z posledních přeživších členů širší skupiny důstojníků wehrmachtu, kteří 22. července 1944 spáchali neúspěšný atentát na Adolfa Hitlera. Ewald-Heinrich von Kleist, kterému bylo v roce 1944 dvacet dva let, byl na rozdíl od von Stauffenberga, hlavního tvůrce atentátu, obvinění z přípravy atentátu zbaven. Po válce investoval do vydavatelství odborné právní a ekonomické literatury, díky němuž zbohatl.

Vytvořit platformu podobnou Pugwash se von Kleist rozhodl v roce 1962, hlavní myšlenkou bylo vyhnout se eskalaci antagonistických postojů USA a SSSR. První jednání se uskutečnilo v roce 1963 – a k prvním účastníkům patřil i již zmiňovaný Henry Kissinger. O německé otázce jednal v Mnichově například s Helmutem Schmidtem, který v roce 1974 nahradil kancléře Williho Brandta a jeho Ostpolitik, když otočil kormidlo k uznání NDR a uvolnění napětí v oblasti. Schopnost Kissingera pohybovat se na neoficiálních fórech na východ i na západ od železné opony je charakteristická pro jeho umění diplomacie – a byl to koneckonců také pevný základ jeho promýšlení mezinárodních vztahů.

V roce 1995 byl Pugwash oceněn Nobelovou cenou za mír, a to především za svou roli při snižování napětí a jaderného zbrojení ve světě. Nobelova cena představuje vrchol uznání Pugwash, jehož význam poté nezadržitelně klesal. Úměrně tomu však rostl význam Mnichovské bezpečnostní konference, která dokázala představit témata relevantní pro vývoj ve světě po konci studené války. Agendy obou iniciativ byly od 60. do 90. let 20. století podobné, radikálně se však po roce 1991 proměnil kontext utváření nového světového řádu. A v něm se orientovali organizátoři Mnichovské bezpečnostní konference lépe.

Po roce 1991 hraje v tomto smyslu zajímavou roli platforma Forum 2000, kterou v roce 1996 inicioval v Praze Václav Havel. Ve střední Evropě tak vznikl tandem dvou geograficky blízkých platforem neoficiální diplomacie – Mnichovské bezpečnostní konference a Forum 2000, které se vhodně doplňují, byť každá těží ze zkušenosti vlastních dějin. Zkušenost disentu s totalitarismem a demokracií, z níž Havel vycházel, příhodně doplňuje o otázky bezpečnosti. Mimochodem Henry Kissinger nechyběl ani na Fóru 2000: vystoupil zde v roce 1998.

Diplomacie má mít mnoho podob, protože národní zájmy lze hájit a prosazovat různými způsoby. Proto překvapí, jak mohutně rezonoval po návštěvě premiéra Petra Fialy v USA příměr, že „Česko boxuje mimo svou kategorii“. Více než cokoliv jiného odráží tento výrok romantickou představu České republiky jako Davida, který dokáže svou chytrostí přemoci i Goliáše.

Ve skutečnosti ale odráží přetrvávající logiku studené války s obrazem jasně hierarchizovaného světového řádu, tak jak jej v ideální podobě představovala například studená válka se dvěma hegemony a periferními velmocemi lokálního významu. Jenže takový světový řád už tady není: svět osciluje mezi multipolarismem, který charakterizuje asymetrický multilateralismus a nadnárodní celky bez přirozeného mocenského centra, jako například Evropská unie, a revizionismem, kdy si státy nespokojené se svým současným světovým řádem hrají každý na svém vlastním hřišti a podle vlastních pravidel. Globální ekonomika pohlcuje jak politické, tak ideologické hranice a globální agenda jednotlivých států zahrnuje i otázky prioritně nepolitické, uprchlické krize a globální environmentální agenda o tom svědčí nejlépe.

Takové prostředí vyžaduje nový přístup k mezinárodním vztahům. Češi neoficiální diplomacii, nebo také „diplomacii druhé koleje“, jak se jí přezdívá, uměli a umějí.

Náznaky toho, že prezident Petr Pavel hodlá využívat těchto prostředků, jsme slyšeli už na Fóru 2000 v říjnu 2023, kde hovořil o prosazování českých strategických zájmů i těmi prostředky, které podporují emancipaci demokracie.

Mistrem diplomacie „druhé koleje“ však zřejmě navždy zůstane Henry Kissinger. Když na počátku 90. let 20. století vydal své Umění diplomacie, traduje se, že jeden z výtisků poslal i bývalému reportérovi Československého rozhlasu Jiřímu Dienstbierovi, který zastával post československého ministra zahraničí v letech 1989–1992, s přípisem „od přítele a obdivovatele“. Vyšší diplomacie má skutečně mnoho podob včetně obdivu nejvlivnějšího muže americké diplomacie 20. století k bývalému reportérovi, nočnímu hlídači a topiči, který většinu života o Evropě a velkém světě pouze snil.

Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR