Jak chtěl Gustáv Husák připojit Slovensko k Sovětskému svazu

„Po obnovení republiky a návratu starých časů ČSR touží tu lidé právě tak jako po svatoštěpánské koruně. Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina. Chceme být součástí SSSR. Když by byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 procent hlasovalo by za připojení k SSSR, snad 20 procent za novou ČSR, zbytek je ve strachu zmatený. Co do budoucího státoprávního uspořádání: nejraději kombinaci se SSSR, když ČSR, tak národně federalizovaná a socialistická,“ psal Husák jako představitel slovenských komunistů do Moskvy 7. července 1944.

Představa Slovenska jako svazové republiky Sovětského svazu přitom nebyla u komunistů úplně nová. Navazovala na romantizující panslavistické vize z 19. století či na epizodní existenci Slovenské republiky rad z léta 1919. Zbolševizovaní komunisté spatřovali stěžejní vazbu mezi revolucí a nacionální otázkou, kterou ovšem chápali pragmaticky jako prostředek k nastolení nových pořádků.

Komunistická strana Československa proto neměla ani v éře první československé republiky ve slovenské otázce jednotnou politiku. Pod tíhou sovětského vzoru přiznávala Slovákům i ostatním národům právo na sebeurčení včetně alternativy na odtrhnutí se od republiky, a to i Němcům, avšak podmínečně a s cílem velké vize.

Řečeno slovy komunistického ideologa Václava Kopeckého, jenž ve svém parlamentním projevu v roce 1930 charakterizoval Československo jako imperialisty obnovený žalář národů: Mezinárodní proletářská revoluce „osvobodí všechny národy a sjednotí územně pracující masy všech národů pod systémem Evropské unie sovětských socialistických republik“.

V zájmu boje proti fašismu komunisté volali po národní jednotě a „demokratické autonomii“ Slovenska v rámci Československa, čímž se snažili předejít vlastní izolaci. Slovensko však získalo autonomii i bez jejich přičinění v říjnu 1938 a tamějším politickým hegemonem se stala fašizující se Hlinkova slovenská ľudová strana. Činnost KSČ byla zakázána.

Státní samostatnost Slovenska byla vyhlášena 14. března 1939, a proto dle pravidel Kominterny, že v každé zemi má působit pouze jedna komunistická strana, byla ustanovena samostatná Komunistická strana Slovenska v čele s osvědčenými kádry Júliem Ďurišem, Ľudovítem Benadou a Jánem Osohou. Slovenští komunisté podléhali moskevskému i pražskému vedení KSČ, ačkoliv se nejednou chovali svéhlavě.

Stojí za připomenutí, že Sovětský svaz oficiálně uznal v září 1939 Slovensko jako stát. V důsledku německo-sovětského paktu Ribbentrop-Molotov, který i komunisty překvapil a dezorientoval, slovenské komunistické vedení stále více hanobilo zmínky o Československu a kladně hodnotilo sovětskou anexi Besarábie, Bukoviny a pobaltských států. Na silvestra 1940 se navíc usneslo, že přímo bude propagovat zřízení sovětské moci, a tak se nově objevoval v propagačních textech apel, „aby Slovensko jako rovnoprávný člen přistoupilo k velké rodině národů SSSR“. Předpokládalo se, že vítězství Sovětského svazu je na spadnutí a že takováto agitace může urychlit jeho vstup do války a Slovensko pak půjde cestou baltských republik. Moskevské vedení ovšem takovouto propagaci odmítlo jako nesprávnou a volilo u státoprávních vizí vyčkávací taktiku.

Ani ne měsíc po vypuknutí německo-sovětské války 18. července 1941 Moskva mezinárodně uznala londýnskou exilovou vládu prezidenta Edvarda Beneše a vyslovila se ve prospěch obnovy Československa, což přirozeně akceptovalo i moskevské vedení KSČ. Vedoucí slovenští komunisté však dohody interpretovali jako taktiku a stále se upínali k sovětské variantě.

Dalším důležitým mezníkem se následně stala československo-sovětská smlouva z 12. prosince 1943, kterou komunistický vůdce v moskevském exilu Klement Gottwald veřejně označil za „korunování“ uznání Československa. Sovětský svaz přisuzoval obnovenému Československu úlohu předvoje sovětského vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě a Slovensku, zdá se, nepřikládal zvláštní váhu. O udržení slovenské státnosti se neuvažovalo ani vzhledem k jejímu úzkému sepětí s Velkoněmeckou říší Adolfa Hitlera.

V červenci 1943 byl vyslán z Moskvy na Slovensko komunista Karol Šmidke, který dostal za úkol sjednotit opoziční skupiny a vystupňovat odboj až k povstání a obnově Československa. Šmidke nalezl Komunistickou stranu Slovenska v neutěšeném stavu a nově přizval ke spolupráci do té doby politicky odstrčeného Gustáva Husáka, nad kterým se vznášela kritika z řad vlastních soudruhů za předcházející nedisciplinovanost. Husák vzápětí kontaktoval literáta Ladislava Novomeského. Trio bylo posléze známo jako páté ilegální vedení Komunistické strany Slovenska.

Na základě jednání s ostatními opozičními proudy vznikla v prosinci 1943 Slovenská národní rada s programovým dokumentem Vánoční dohoda, dle které mělo být založeno budoucí česko-slovenské soužití na „principu rovný s rovným“. O definitivním státoprávním uspořádání měly výlučně rozhodnout svobodně zvolení zástupci slovenského národa. Obecný slogan „rovný s rovným“ se rychle uchytil a zpopularizoval, i když se dal vykládat rozličnými způsoby. Ve skutečnosti se pod ním skrýval faktický požadavek na volné federativní uspořádání, který protlačoval Husák s Novomeským, což demonstrovali také úpornou snahou o užívání pomlčky ve slově „Česko-Slovensko“. Vedle toho vyzdvihovali zahraničněpolitickou orientaci na Sovětský svaz a další slovanské státy.

Posud je situace vcelku srozumitelná, avšak nejasnosti vyvolává již v úvodu citovaná Husákova zpráva, jejíž obsah měl vytvářet argumenty k prosazení koncepce sovětského Slovenska či případně federalizovaného Československa. Slovenské komunistické vedení rozehrálo vlastní hru, která byla v rozporu s Vánoční dohodou a jejíž interpretace není ani dnes zcela vyjasněná.

Šmidke odcestoval se zprávou do Moskvy v souvislosti s vojenskými přípravami povstání 4. srpna 1944. Úvaha o poválečném udržení samostatného Slovenska musela narazit jak na odpor moskevského vedení KSČ, neméně exilové vlády v čele s prezidentem Edvardem Benešem, tak Sovětského svazu, který měl odlišné zájmy a přirozeně i rozhodující slovo. Proto se ukázala vize jako neživotaschopná.

Během Slovenského národního povstání, které vypuklo 29. srpna 1944, se slovenští komunisté sice stavěli v oficiálních vyjádřeních za česko-slovenské soužití, ale souběžně u nich stále nalézáme úvahy o sovětském Slovensku. Jako by upozorňovali českou politickou reprezentaci, že v případě jejího nesouhlasu se slovenskými požadavky není pro Slováky obnova Československa jedinou variantou.

Taková vyjádření nesporně zapůsobila jako forma nátlaku na Beneše, do morku kostí přesvědčeného čechoslovakisty, aby se Slovákům lépe prosazovala federalizace země a jejich uznání jako svébytného národa. Stěžejní aktéři Husák a Novomeský tak vysvětlovali celou věc později. Během povstání se Husák veřejně vyjadřoval za česko-slovenské soužití v rámci nové geopolitické konstelace. Orientace byla jasná: „Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast území od Aše až po Vladivostok.“

Kolem půlnoci 28. září 1944 přiletěli vrcholní funkcionáři KSČ Rudolf Slánský a Jan Šverma z Moskvy na povstalecké území.

Jejich autorita a projevy ve prospěch Československa umírnily horlivé sovětofilské nálady. Dle depeší národněsocialistického politika Prokopa Drtiny, který je posílal z povstaleckého území do Londýna, vedení slovenských komunistů ustoupilo od prosovětské varianty a již jen menšina komunistů setrvávala ve víře, že dosavadní politika Kremlu je kamufláž a skutečným cílem bude sovětizace střední Evropy. A když se jim podaří nastolit sovětský režim, Sovětský svaz to uvítá a přičlení k sobě Slovensko. Gottwald nabádal z Moskvy tyto tendence rázně potírat.

Koncem roku 1944 se konala v Moskvě porada předních komunistů u bývalého šéfa Kominterny Georgi Dimitrova, na které Novomeský vznesl otázku hypotetického připojení Slovenska k Sovětskému svazu. Dimitrov to odmítl a vyjádřil se za federativní česko-slovenské soužití, přičemž výhledově uvažoval o konfederaci evropských prosovětských států. Z dochovaného zápisu je zřejmé, že vedoucí komunističtí funkcionáři považovali přicházející období vlády stran Národní fronty za přechodné řešení, které mělo předcházet konečnému cíli: získat všechnu moc.

Důležitou roli v těchto souvislostech sehrály události na Podkarpatské Rusi, která byla v letech 1920 až 1939 součástí československého státu a posléze ve dvou vlnách byla postupně anektována Maďarskem. Rudá armáda toto území začala vojensky obsazovat na podzim 1944 a prakticky ihned se tam rozvíjela agitace za připojení k sovětské Ukrajině.

Nezanedbatelnou iniciativu souběžně vyvíjela nová Ukrajinská národní rada v Prešově, která jako národně-politický orgán ruského a ukrajinského obyvatelstva na Slovensku poslala zdravici Stalinovi, kterého žádala, aby odstranil dějinnou nespravedlnost a „všechen lid Veliké Ukrajiny sjednotil v jeden stát“.

Události zaskočily exilovou reprezentaci včetně komunistů, kteří původně počítali s obnovou Československa v předmnichovských hranicích. Nakonec se podvolili a uznali ztrátu Podkarpatské Rusi.

Reminiscence na vizi sovětského Slovenska se nárazově objevovaly i po válce, i v tragickém roce 1968, což například dokládá interní komunikace mezi Vasilem Biľakem a sovětskými činovníky. Často však byly spojovány s osobou Gustáva Husáka.

Zajímavý osud měla i jeho v úvodu citovaná zpráva z července 1944, ve které volal po připojení Slovenska k Moskvě. Dokument mínil uveřejnit historik Vilém Prečan ve své edici pramenů týkajících se Slovenského národního povstání. V roce 1964 mu však zveřejnění nedoporučil posuzovatel knihy, protože některé pasáže dokumentu vyvolávaly asociace na politický proces s Husákem z padesátých let, a to by tenkrát nahrávalo „nežádoucím silám“. Do Husáka jako reformního politika byly vkládány nemalé naděje.

Když ony důvody po pár letech pominuly, proti publikování dokumentu se postavil sám Husák. Jeho odpověď byla jednoznačná: „Nepovažuji nyní za aktuální tuto zprávu veřejně publikovat, a proto také s jejím uveřejněním momentálně nesouhlasím. Se soudružských pozdravem Dr. Husák.“ Už jako první muž komunistické strany ji později patřičně zkrácenou nechal uveřejnit.

„To bylo slovo politika, který se dostával k moci především pomocí historie,“ vzpomínal Prečan, jenž text publikoval v úplnosti koncem sedmdesátých let v exilovém časopise Svědectví.

Autor je historik