Jak českoslovenští házenkáři na olympiádě v Mnichově 1972 zničili SSSR

„Byla to od začátku až do konce řežba. Vyhráli jsme 15:12,“ vzpomíná Vladimír Jarý. Hrál na mnichovské olympiádě spojku a se svými spoluhráči z plzeňské Škodovky Jindřichem Krepindlem a Vladimírem Habrem patřili mezi opory národního týmu. V boji o zlato sice prohráli s Jugoslávií, ale i stříbro představovalo velký, nečekaný úspěch.

Čechoslováci potřebovali na cestě k němu porazit Sověty vzhledem k vývoji dalších zápasů v semifinálové skupině o dvě branky 12:10 nebo o dvě branky jakýmkoliv vyšším skóre. Na mnichovskou olympiádu přitom nejeli s medailovými ambicemi, poněvadž družstvo bylo mladé a bez velkých hvězd.

„Měli jsme ale ohromnou chuť a chytrý trenér Vícha poskládal mužstvo z obětavců ochotných hodně dřít,“ upozorňuje Vladimír Jarý. „Ve skupině jsme porazili Tunisko, remizovali s Islandem a prohráli s NDR. V semifinálové skupině jsme vyhráli 15:12 se Švédskem. Hráli jsme s nimi pátého září, kdy Palestinci přepadli a unesli izraelské sportovce.“

Palestinci zaútočili na dům izraelské výpravy asi v půl páté ráno. Dva Izraelci se jim nevzdali, bojovali s nimi a únosci je zastřelili. „Viděl jsem domek, kde bydleli Izraelci. Stál kousek od nás a šli jsme se tam během dne podívat. Jeden z únosců chodil venku se samopalem, vyfotil jsem si ho a fotku mám pořád doma na diáku,“ vzpomíná Jarý.

Nehledě na dva zmařené životy a na zadržování izraelských rukojmích olympiáda pokračovala a Čechoslováci nastoupili odpoledne do vítězného utkání se Švédskem.

Při zpackané noční osvobozovací akci na mnichovském letišti, kam se Palestinci se zajatými Izraelci přesunuli z olympijské vesnice, však zahynulo devět izraelských rukojmích, jeden německý policista a pět Palestinců.

„Po masakru na letišti se přerušila olympiáda. Říkali jsme si: Porazili jsme Švédy, konečně máme body, ale co bude dál?“ líčí Vladimír Jarý. „Předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage nakonec prohlásil, že teror překonáme a olympiáda bude pokračovat.“

Na Olympijském stadionu v Mnichově se konala velká tryzna za oběti teroristického útoku. Českoslovenští sportovci na ní však scházeli kvůli rozhodnutí Sovětského svazu, který podporoval Palestince v blízkovýchodním konfliktu s Izraelem. „Cítil jsem se kvůli tomu hrozně,“ dodává Vladimír Jarý.

Necelé dva dny po krveprolití na mnichovském letišti šli Čechoslováci 8. září do boje se Sověty o olympijské finále. „V hrozně vyhecovaném zápase jsme na Rusy nasadili agresivní vysunutou obranu do špičky. Hrál jsem při ní na hrotu s úkolem zajišťovat dva jejich střelce. Lítal jsem mezi nimi a byla to velká pranice,“ líčí zápas Jarý.

Na slavné vítězství nad Sovětským svazem nikdy nezapomene ani Jindřich Krepindl, reprezentační pivot: „Věděli jsme, že teoreticky jsou Rusové o hodně lepší. Říkali jsme si, že úspěch nám přinese jen maximální nasazení a že je musíme zkusit přehrát přes city. Vrátit jim, jak nás v roce 1968 zabrali. Porazit je za to, že nás pořád okupují.“

Hráče strhl svou vlasteneckou řečí v kabině trenér Jiří Vícha. „V tom, jak nás namotivoval na zápas, hrál hlavní roli,“ je přesvědčený Jindřich Krepindl. „A můžu říct, že jsem nikdy nezažil na hřišti takovou bojovnost a takovou bratrskost, kdy jeden hrál za druhého.“

„V rozhodujícím zápase s Rusy byla trošku výhoda, že jeden z jejich klíčových hráčů Maximov si v utkání s východními Němci udělal něco s kotníkem. Adidas mu ušil přes noc na zraněnou nohu speciální botu, na začátku nastoupil, ale viditelně nemohl. Jenže Rusové měli tak neskutečný výběr hráčů, že když v něm nebyl jeden Maximov, tak na jeho místo postavili čtyři stejně dobré házenkáře,“ vzpomíná Jindřich Krepindl.

Utkání o postup do finále začalo onoho 8. září v osm hodin večer v mnichovské olympijské hale a dorazilo na něj deset tisíc diváků. Stali se svědky neobyčejného dramatu. „Rusové nás podcenili. Někteří svědkové tvrdili, že je viděli běhat po Mnichově a nakupovat celé odpoledne dárky. Z obchoďáků pak přišli na zápas. Mysleli si, že nás jasně přejedou a na tuty vyhrajou,“ říká Krepindl. „Během prvního poločasu zjistili, že jsme houževnatí. Skóre bylo pořád nerozhodné, nanejvýš uteklo jedno mužstvo druhému o jeden gól. Když viděli, že nevedou o tolik, o kolik si mysleli, udělali občas chybu, hodili si blbě přihrávku. Poznali, že na naši rozbojovanou a rozjetou mašinu nemůžou. A jako vrchol nedávali sedmičky.“

V druhém poločase pokračovala vyrovnaná hra, pak se však zarputilým Čechům a Slovákům povedlo odskočit na kýžené dvě branky. Vedli 12:10. Do taktického plánu trenéra Jiřího Víchy patřilo vyškrtnutí trháků ze hry. Obával se totiž, že by přihrávky do rychlých protiútoků končily na rukách extrémně vysokých sovětských házenkářů.

„Jejich dva poslední beci, kteří se vraceli, měli dva metry pět. Stalo se, že jeden ruský střelec vypálil strašlivou dělovku, ale měli jsme štěstí, práskla do tyče. Míč se odrazil ke mně do ruky,“ popsal jeden moment hry Krepindl. „Viděl jsem Láďu Jarého, jak vypálil do protiútoku, a už byl s těmi dvěma dlouhými Rusy za půlkou. Měl jsem míč v ruce a viděl jsem ho. Chtěl jsem mu přihrát, ale Vícha zařval od střídačky: ‚Neházej to!‘ Ale já jsem hodil, míč přelízl oba Rusy přes prsty a spadl před devítku. Láďa ho chytil a dal gól. Vedli jsme už o tři, takže jásot. Najednou se ozvalo ze střídačky od Víchy: ‚Jindro, tak pojď!‘ Šel jsem si sednout, protože jsem udělal, co jsem nesměl – hodil míč do trháku. Do konce zápasu jsem už nehrál. Ale na Víchu jsem se nezlobil a hlavně všechno dobře dopadlo.“

Podle Jindřicha Krepindla se Sověti z nepříznivého skóre úplně rozklepali. K obratu jim nepomohly ani sedmičky, házenkářské penalty, nařízené za fauly na brankovišti. Trenér Vícha, sám bývalý brankář, poslal na sedmičky mezi tyče náhradníka Petra Pospíšila, nominovaného na olympiádu na poslední chvíli.

„Postavil se tam a chytil Rusům dvě sedmičky, což je totálně zlikvidovalo. Dohrávali jsme v bojovné náladě a vedení o tři góly jsme udrželi. A ještě jsme se bavili, protože když se někomu z Rusů něco nepovedlo, tak ho jejich trenér Jevtušenko vystřídal a na střídačce k němu přišel a kopal ho do kotníků,“ prozradil Krepindl.

Jiří Vícha, mistr světa z roku 1967 a jeden z nejlepších brankářů házenkářské historie, namotivoval své svěřence úžasným způsobem. Před zápasem je přesvědčil, že nejde jen o branky, body a vteřiny. Vyhodil z kabiny jak kovaného komunistu, druhého trenéra Ladislava Šestáka, tak funkcionáře Československého svazu tělesné výchovy vykonávajícího nad mužstvem politický dozor. Klasický socialistický špicl nosil v brašně zapnutý kazetový magnetofon a během jejich pobytu na mnichovské olympiádě nahrával, co si hráči mezi sebou říkají.

„Jirka Vícha zamknul dveře a měl k nám tak emočně vypjatý projev, jaký jsem pak už od nikoho neslyšel,“ říká Vladimír Jarý. „Nemotivoval nás sportovně, ale vlastenecky. Ještě teď mi z toho naskakuje husí kůže. Magie proti tomu nebyla nic.“

Zápas se Sovětským svazem se hrál čtyři roky poté, co armády Sovětského svazu a dalších čtyř socialistických zemí obsadily Československo. Trenéru Jiřímu Víchovi se podařilo vybudit své svěřence k heroickému výkonu.

Jeho rodina v 50. letech zažila, jak českoslovenští komunisté ovládaní z Moskvy dokážou zatočit se svými odpůrci. Po komunistickém převratu v roce 1948 hlasoval otec Jiřího Víchy jako člen Československé sociální demokracie proti sloučení strany s KSČ, což poznamenalo rovněž jeho syna. Jiřího Víchu nepřijali na střední školu a musel se vyučit zámečníkem.

V roce 1969, kdy už Jiří Vícha patřil mezi sportovní legendy, odmítl odjet na spartakiádu spřátelených armád, poněvadž by tam musel podat ruku sovětským házenkářům, představitelům mocnosti, jež od 21. srpna 1968 okupovala Československo.

V září 1972 se Jiří Vícha na mnichovské olympiádě odhodlal k plamennému protisovětskému a protikomunistickému proslovu k hráčům. „Od té doby jsem ho uznával nejen jako obrovskou házenkářskou kapacitu, ale i jako dobrého chlapa. Nikdy jsem už neodehrál takový zápas jako s Rusy v Mnichově. Co trenér řekl ve svém čtvrthodinovém proslovu, bylo tenkrát skoro na kriminál,“ upozornil Vladimír Jarý. „Vracel se k okupaci v roce 1968 i k tomu, jak se komunisti chovali v padesátých letech k jeho rodině. Po olympiádě se dostalo z kabiny něco ven a trenér Vícha měl problém. Ale vylízal se z toho.“

Vladimír Haber, spojka tehdejší házenkářské reprezentace, byl během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v kasárnách Dukly Praha. Občas litoval sovětské vojáky, kteří po 21. srpnu 1968 postávali hladoví a žízniví kolem pražské Julisky.

„Nevěděli, kde jsou. Za nic nemohli a jejich velitelé na ně ještě ke všemu zapomněli s jídlem,“ popisuje.

Sovětské tanky stály v Dejvicích kousek od hotelu Družba, dnešního Internationalu. „Jejich hlavně jsme měli přímo pod okny naší duklácké ubytovny. Nic příjemného,“ říká Vladimír Haber. Za čtyři roky už neměl se Sověty žádný soucit. „Věděli jsme, že nejsou jen soupeřem na hřišti, ale i protivníkem, který nám něco provedl. A že když je porazíme, tak se dostaneme do finále.“

Po výhře nad Sovětským svazem zažíval Vladimír Haber úžasné okamžiky. Vybavuje si neskutečnou euforii ve sprchách. „Těžko popsat, co se odehrávalo. Porazili jsme Rusy, tedy Sověty, a ještě jsme byli ve finále. Křičeli a mluvili jsme jeden přes druhého, ani jsme nevěděli, co kdo říká. Dělaly se všelijaké kraviny,“ vybavuje si. „Šampusy na oslavu jsme neměli. Tak jsem někoho kropil coca-colou, což bych si jindy nedovolil. U nás v socialistickém Československu se tenkrát coca-cola běžně koupit nedala. V Mnichově jsem ji viděl poprvé.“

Po návratu domů ocenil stříbrné házenkáře na Pražském hradě předseda československé komunistické vlády Lubomír Štrougal. Kromě blahopřání si odnesli diplomy a deset tisíc korun pro každého, což tehdy představovalo zhruba pět průměrných měsíčních platů.

„Ještě jsme si mohli vybrat tuzemskou dovolenou, tak jsme jeli s manželkou zadarmo do Vysokých Tater,“ říká Vladimír Jarý. „Taky nás přijal předseda Ústřední rady odborů Karel Hoffmann, velký straník, a dostali jsme ještě jednu rekreaci. S manželkou jsme byli v Krkonoších. Ale ani Štrougalovi, ani Hoffmannovi bych nepřál slyšet, co Jirka Vícha říkal v kabině před zápasem s Rusy.“

POZNÁMKA:

Vladimír Jarý, Jindřich Krepindl a Vladimír Haber poskytli rozhovory autorovi článku ve studiu Paměti národa v rámci projektu Tipsport pro legendy.